ECLI:CZ:NS:2024:4.TDO.1167.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 1167/2023-409
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 1. 2024 o dovolání obviněné D. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2023 č. j. 4 To 243/2022-295, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 116/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné D. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2022 č. j. 5 T 116/2022-258 byla obviněná D. K. (dále také jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku za jednání spočívající (zkráceně) v tom, že
v době od 31. 10. 2019 do 14. 11. 2019 v Brně ve výkonu trestu odnětí svobody během společného umístění na cele v objektu Vazební věznice a ÚpVZD Brno na ul. Jihlavská 12 nabídla spoluvězenkyni M. Z. pomoc při soudních řízeních ve věci dovolání a projednání společné péče o dítě, během této nabídky jí sdělovala nepravdivé informace ke svému předchozímu zaměstnání na státním zastupitelství a o svých známostech se soudci a státními zástupci, kteří dané věci projednávali, a za tuto pomoc požadovala finanční částky ve výši 80.000 Kč a následně ve výši 100.000 Kč, které měly být zaslány na bankovní účet s označením D. K., číslo účtu XY, s uvedením účelu platby „vrácení půjčky“, načež dne 7. 11. 2019 na pokyn poškozené M. Z. vložila její sestra P. Z. na výše uvedený bankovní účet peněžní částku ve výši 80.000 Kč a dne 14. 11. 2019 pak peněžní částku ve výši 100.000 Kč, obviněná výše popsaným způsobem jednala s vědomím, že ze své pozice a postavení poškozené v probíhající soudních řízeních sama pomoci nemůže a ani jí takovou pomoc nemůže zajistit jinak, takže svým jednáním ji uvedla v omyl a podvodně od ní vylákala celkem 180.000 Kč, přičemž byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2017 sp. zn. 53 T 16/2015, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2017 sp. zn. 6 To 76/2017, odsouzena mimo jiné pro pokus zločinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a byl jí uložen trest odnětí svobody ve výměře šesti let a šesti měsíců, projehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou a ze kterého byla podmíněně propuštěna dne 29. 4. 2021 se zkušební dobou stanovenou do 29. 10. 2027.
V nyní projednávané trestní věci jí nalézací soud za shora popsané jednání uložil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena též povinnost zaplatit poškozené M. Z. na náhradě škody částku 180.000 Kč.
2. O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 1. 2023 č. j. 4 To 243/2022-295 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
3. Rozhodnutí soudu druhého stupně napadla obviněná následně dovoláním s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítla, že rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, která se odrazila v právní kvalifikaci skutku, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. k nim nedůvodně nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy a v důsledku toho došlo i k nesprávnému právnímu posouzení stíhaného skutku. Soud odvolací se po její výtce věci samou nezabýval prakticky vůbec a zcela rezignoval na řádné odůvodnění svého vlastního rozhodnutí, v němž v podstatě pouze odkázal právě na písemné vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně. S námitkami obhajoby se nikterak nevypořádal, ani se o to nepokusil, a svá stanoviska nijak nezdůvodnil. Především řádně nevysvětlil, proč neprovedl důkazy, které navrhla obhajoba, když se omezil na paušální konstatování, že by nemohly vnést do důkazní situace žádný nový vhled. Tímto přístupem významně zasáhl do práva dovolatelky na spravedlivý proces. Oba soudy ignorovaly skutečnost, že poškozená svá tvrzení o tom, že byla podvedena způsobem vyjádřeným ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, ničím významným nedoložila. Obviněná naproti tomu předložila čestná prohlášení řady svědků, kteří měli potvrdit dřívější závazek poškozené vůči ní, a sice dluh související s neuskutečněným prodejem a koupí motorového vozidla. Zejména odvolací soud měl tyto svědky předvolat a vyslechnout, což ale naprosto nepochopitelně neučinil. Tím porušil mimo jiné zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Navržení svědci R. a B. ve svých čestných prohlášeních nezávisle na sobě potvrdili nejen existenci inzerátu na prodej vozu v roce 2015, ale i to, že k převodu vlastnického práva k němu nakonec nedošlo kvůli podvodnému jednání poškozené jako tehdejší prodávající. Obhajobu obviněné, že důvodem poukázání částky 180.000 Kč na její účet bylo právě vrácení inkasovaných peněz za vozidlo, by podpořila i svědectví spoluvězenkyň Š. a R., které rovněž nebyly vyslechnuty. Dovolatelka dále míní, že soudy při hodnocení důkazů od začátku nepřistupovaly k oběma aktérkám údajného podvodu stejně. Zatímco poškozenou tendenčně vykreslily jako osobu, která je ve výkonu trestu poprvé a je jím zlomená i kvůli odloučení od svých dětí, jí přiřkly roli otrlé recidivistky, využívající tísně ostatních, přestože je také matkou dětí, ve výkonu trestu je rovněž poprvé, na rozdíl od poškozené musela být svěřena do odborné péče psychologa a psychiatra a byla pod silnou medikací. Tato medikace se místy projevovala do té míry, že nebyla schopna vnímat dění kolem sebe. Na to obhajoba upozorňovala i v hlavním líčení. Ani jeden ze soudů však nepoložil dotaz na vězeňskou službu, jaká léčiva jsou jí podávána, ani si nevyžádal zpracování znaleckého posudku k eventuálnímu určení míry příčetnosti pacientky. Nadále tak přetrvává důvodná pochybnost, zda se obviněná vůbec mohla, resp. byla schopna dopustit úmyslného protiprávního jednání. Výhrady vznesla dovolatelka i proti výroku o uloženém trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. V uvedené souvislosti zdůraznila, že výše škody, kterou měla způsobit trestným činem, jen nepatrně přesáhla hranici odůvodňující právní kvalifikaci skutku podle §209 odst. 3 tr. zákoníku s trestní sazbou od jednoho roku do pěti let. Proto se domnívá, že na ni mohlo a mělo být působeno pouze alternativním trestem nebo trestem odnětí svobody nespojeným s přímým výkonem, jak se zpravidla v soudní praxi děje. Trest nepodmíněný v daném případě hraničí s její šikanou. Z výše rekapitulovaných důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání napadená soudní rozhodnutí zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Součástí mimořádného opravného prostředku pak učinila i žádost k předsedovi dovolacího senátu, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil či přerušil výkon napadeného rozhodnutí až do doby, než bude o jejím dovolání meritorně rozhodnuto. Znovu zopakovala, že je aktuálně v péči psychiatra, je dokonce hospitalizována v nemocničním zařízení, její zdravotní stav není dobrý a není schopna zvládat ani běžné každodenní úkony. Další výkon trestu by měl tedy na její život a zdraví negativní dopad.
4. Pověřená státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. námitky obviněné stran porušení jejího práva na spravedlivý proces rezolutně odmítla. Zdůraznila, že z obsahu spisového materiálu tvrzené důkazní návrhy obhajoby učiněné při soudních jednáních, které měly být ignorovány, nevyplývají. O důkazních návrzích, které zazněly, bylo rozhodnuto řádně jak v hlavním líčení, tak ve veřejném zasedání o odvolání a jejich zamítnutí soudy náležitě vysvětlily i v odůvodněních svých rozhodnutí ve věci samé. Pochybení spočívajícího v opomenutí důkazů se tedy nedopustily. Obdobně státní zástupkyně neshledala žádné nedostatky ani ve způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy provedené a jak se postavily k problému údajné zmenšené či zcela absentující příčetnosti obviněné v době spáchání činu. Co se týče námitky nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, zdůraznila, že ta podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu žádný z dovolacích důvodů nenaplňuje. Jeho zásah do sankce uložené v souladu se zákonem je zde možný pouze ve zcela výjimečných případech, kdy se postih jeví jako extrémní a zjevně nespravedlivý. V daném případě však podle jejího názoru prostor k takové mimořádné revizi výroku o trestu v dovolacím řízení dán není. Závěrem tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v zákoně, a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila státní zástupkyně i pro případ jiného rozhodnutí o dovolání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Obviněná D. K. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněné proti rozsudku, jímž byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
6. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jednotlivé námitky obviněné lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázala. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
7. Úvodem k této části je třeba poznamenat, že vzhledem k existující procesní situaci měla obviněná ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Tuto nedůslednost však dovolací senát nepovažoval za do té míry závažnou, aby trval na formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Zaměřil se proto na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími existenci deklarovaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které obviněná výslovně odkázala.
8. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . cílí na situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postihuje tedy závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně jedné, a obsahem provedených důkazů na straně druhé. K tomu, aby byl daný dovolací důvod uplatněn nejen právně relevantně ale také důvodně, však musí být podle výkladové praxe Nejvyššího soudu splněn i nezbytný předpoklad, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů, v návaznosti na nich i pro právní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
9. Z pohledu výše rozvedených interpretačních východisek posuzoval Nejvyšší soud také námitky obviněné D. K. k otázce viny a dospěl k závěru, že buď postrádají právní relevanci anebo věcné opodstatnění. Žádnou z výše popsaných závažných vad řízení, která by zároveň představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva dovolatelky na spravedlivý proces, totiž v postupu obecných soudů v řešené trestní věci nezjistil.
10. Pokud jde o námitku stran údajného opomenutí navrhovaných důkazů, lze dovolatelce toliko v obecné rovině přisvědčit v tezi, že ústavně garantovanému právu na obhajobu jako integrální součásti práva na spravedlivý proces odpovídají mimo jiné povinnost soudu umožnit účastníkovi řízení navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za nezbytné k náležitému objasnění věci, a na ni navazující povinnost o takových důkazních návrzích řádně rozhodnout. Jestliže soud návrhům na doplnění dokazování nevyhoví, musí důvody svého negativního postoje ústavně konformním způsobem vysvětlit alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Pokud tak neučiní, lze jeho postup, resp. z něj vzešlé rozhodnutí důvodně vnímat jako nepřezkoumatelné. Takové pochybení soudů v nynější věci však z předloženého spisového materiálu seznat nelze.
11. Z protokolů o hlavním líčení ze dne 8. 8. 2022, 5. 9. 2022 a 26. 9. 2022 se podává, že obviněná se u soudu prvního stupně prostřednictvím svého obhájce opakovaně domáhala především opatření písmoznaleckého posudku. O jeho neprovedení bylo rozhodnuto přímo při jednání dne 26. 9. 2022, a to procesním usnesením, které samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat (viz č. l. 239 spisu). Důvody, pro které tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl, městský soud transparentním a přesvědčivým způsobem vylíčil v bodě 29 písemného vyhotovení rozsudku. S dalšími návrhy na doplnění dokazování, včetně těch, o nichž se hovoří v předloženém dovolání, přišla obhajoba až v rámci veřejného zasedání u odvolacího soudu. I ten na ně reagoval jak přímo při jednání, tak i v odůvodnění meritorního rozhodnutí ve věci. Výše uvedené postuláty „fair procesu“ tedy byly plně respektovány. Tvrzeného opomenutí některého z důkazů se tak soudy evidentně nedopustily a obviněnou v ústavně zaručeném právu na soudní ochranu v namítaném směru nikterak nezkrátily, tím méně pak v kvalitě předpokládané v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže obhajoba projevuje nespokojenost s rozsahem provedeného dokazování, sluší se jí připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní důkazní stav ještě dále rozšiřovat, a aby posoudil, nakolik se jeví i případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými, anebo mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Ten přitom v posuzované trestní věci naplněn byl.
12. Dovolací soud zároveň nesdílí názor obviněné, že reklamované skutkové závěry soudů jsou projevem neobjektivního, selektivního nebo jinak deformativního hodnocení provedených důkazů. Obviněná v podstatě setrvale argumentovala toliko odlišnou a pro sebe příznivější verzí skutkového děje, podle níž podnětem pro finanční operace poškozené, která na její bankovní účet nechala převést úhrnem částku 180.000 Kč, nebyl příslib zajištění „protekce“ u soudů či státních zástupců, nýbrž dluh z minulosti, který byl touto cestou pouze vrácen. Nalézací soud se přitom s touto její obhajobou vypořádal ve svém rozsudku dostatečně podrobně a v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) vysvětlil, proč ji měl za bezpečně vyvrácenou, resp. proč naopak uvěřil zpochybňované výpovědi poškozené, která rozhodně nestála osamoceně a byla podporována i dalšími ve věci provedenými důkazy (k tomu viz body 30. a 31. písemného vyhotovení rozsudku). Jestliže k jeho uceleným a logicky strukturovaným úvahám odvolací soud neměl vzdor očekávání obviněné žádných připomínek a pro stručnost na ně odkázal, neznamená to, že nesplnil svou přezkumnou povinnost. I jeho rozhodnutí splňuje parametry uvedené v §134 odst. 2 tr. ř., neboť je v něm transparentně vysvětleno, proč odvolací námitky k výroku o vině nebyly shledány důvodnými (viz body 7. a 8. odůvodnění usnesení). Z prostého faktu, že soudy hodnotily provedené důkazy v rozporu s představami obviněné, automaticky nelze dovozovat, že svá rozhodnutí zatížily vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi jejich obsahem a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, která by byla způsobilá založit dovolací přezkum a na niž by bylo nutno reagovat kasačním usnesením.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.
14. Právní posouzení skutku spočívá v otázce, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákona a popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, o jaký trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy omezuje na zjištění, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav, kterým je Nejvyšší soud vázán.
15. V projednávaném případě sice obviněná formálně reklamovala nesprávnou právní kvalifikaci stíhaného jednání s poukazem na absenci jejího úmyslného zavinění (resp. podvodného záměru), ovšem svou rétoriku založila prakticky výlučně na již výše rozvedených námitkách procesní (skutkové) povahy, jimiž brojila proti rozsahu dokazování a vůči způsobu následného hodnocení provedených důkazů soudy, a tedy vůči jejich finálním skutkovým zjištěním. Dané argumentační východisko logicky za kvalifikovanou výtku stran chybné aplikace norem trestního zákona na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku považovat nelze. Jinými slovy, obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku stran výroku o vině nepředložila žádnou námitku, která by odpovídala věcnému zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
16. Tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení se může týkat chybné aplikace hmotněprávních norem i v jiných otázkách než přímo při právní kvalifikace skutku. Ve vztahu k výroku o trestu je podle ustálené judikatury s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. možné namítat specifické vady spočívající v nesprávném závěru o tom, zda obviněnému měl či neměl být uložen úhrnný nebo souhrnný trest (§43 odst. 1 resp. odst. 2 tr. zákoníku) anebo společný trest za pokračování v trestném činu (§45 odst. 1 tr. zákoníku). Jiná pochybení soudu, spočívající například v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho i uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, naproti tomu v dovolání obecně namítat nelze (k tomu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu, a to i při zákonnosti a přípustnosti postupu soudu v konkrétním případě. To by však bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. Takový záměr zákonodárce zajisté nesledoval.
17. K dovolacímu přezkumu výroku o trestu (jenž byl jinak uložen v souladu se zákonem jak co do druhu, tak pokud jde o výměru) pro namítanou nepřiměřenou přísnost přistupuje Nejvyšší soud pouze ve zcela výjimečných případech tehdy, je-li konfrontován se situací, kdy se uložená sankce vskutku jeví jako natolik přísná a neodůvodněná, že atakuje princip proporcionality a humánnosti trestního postihu a v širším smyslu slova ostře koliduje se samotným ústavně garantovaným právem na osobní svobodu. Nositelem takových vlastností však nepodmíněný trest odnětí svobody, který byl dovolatelce uložen v dolní třetině zákonné trestní sazby podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, rozhodně není, zvláště pokud se nejednalo o její první konflikt se zákonem s trestněprávním rozměrem. Její názor o šikanózní povaze odsouzení tudíž dovolací senát v žádném případě nesdílí.
18. Závěrem lze tedy shrnout, že obviněná D. K. v podaném dovolání uplatnila pouze námitky, které nebylo možno relevantně podřadit pod žádný z jí uplatněných, ale ani ostatních dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Nejvyšší soud proto její dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
19. Pokud jde o návrh, přesněji toliko o podnět obviněné k rozhodnutí o odkladu či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., předseda dovolacího senátu v jejím případě důvody k tomuto fakultativnímu postupu neshledal. Daný institut navíc není určen k řešení situací, jakou v dovolání nastínila obhajoba. Odklad či přerušení výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů na straně odsouzeného je záležitostí vykonávacího řízení podle Hlavy dvacáté první tr. ř., v němž je k rozhodování příslušný buď soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni (viz §315 odst. 2 tr. ř. a §322 odst. 1 tr. ř.), anebo soud, v jehož obvodu se případně trest odnětí svobody již vykonává (viz §320 odst. 2 tr. ř. a §325 odst. 1 tr. ř).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 1. 2024
JUDr. František Hrabec
předseda senátu