ECLI:CZ:NS:2024:6.TDO.1132.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 1132/2023-664
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. B. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 4. 2023, č. j. 68 To 32/2023-542, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 18/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2023, č. j. 1 T 18/2022-495 , byl obviněný M. B. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 12. srpna 2021 okolo 21:35 hodin jako řidič vlastního motorového vozidla Volkswagen Golf, RZ: XY, v souvislosti s porušením ustanovení §5 odst. 1, písm. b), §11 odst. 1, zákona z. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v obci XY na přímém úseku ulice XY, ve směru jízdy na Olomouc se plně nevěnoval řízení vozidla, v blízkosti domu č. XY přejel s vozidlem přes podélnou čáru souvislou částečně do protisměrné části vozovky, kde se čelně střetl s protijedoucím osobním vozidlem Volkswagen Golf, červené barvy, RZ: XY, které v opačném směru jízdy řídil řidič P. H., jehož vozidlo bylo intenzitou nárazu odmrštěno zádí mimo vozovku, kde narazilo do odstaveného osobního vozidla Peugeot 308, RZ: XY, z majetku P. V., přičemž došlo k těžkému zranění spolujezdkyně ve vozidle RZ: XY K. S. nacházející se v 33. týdnu těhotenství, která utrpěla těžké zranění spočívající v poranění hlavy, zhmoždění hrudníku, zhmoždění břišní stěny s odloučením placenty a se zlomeninami lebky s nitrolebním krvácením plodu, což vedlo k následnému úmrtí plodu v děloze matky, který mrtvý porodila dne XY, a vzniku posttraumatické stresové poruchy, přičemž nejméně do 31. 10. 2022 přes konzumaci příslušné komplexní odborné péče zahrnující psycho a farmakoterapii omezovala poškozenou na běžném způsobu života; dále byl zraněn řidič P. H., který utrpěl lehké zranění ve formě pohmoždění dolní části zad a pánve bez pracovní neschopnosti a dále u něj byla diagnostikována protrahovaná depresivní reakce trvající v intenzivnější podobě minimálně 6 měsíců, jenž ho neomezovala výraznějším způsobem na běžném způsobu života, ve vozidle obžalovaného Volkswagen Golf RZ: XY dále došlo ke zranění vlevo vzadu sedícího nezletilého AAAAA (pseudonym), který utrpěl lehké zranění, kontuzi břišní stěny s tekutinou v břišní dutině, kontuzi bederní oblasti, s prosáknutím měkkých tkání s hospitalizací v trvání 5 dnů a s následným domácím léčením spojeným s jedním měsícem bez větší fyzické zátěže a sportu, dále byl lehce zraněn vpravo vpředu sedící nezletilý BBBBB (pseudonym), který utrpěl lehké zranění, podvrtnutí a natažení krční páteře, zhmoždění pravého lokte, vše s dobou léčení v trvání 14 dnů a vpravo vzadu sedící nezletilý CCCCC (pseudonym), který utrpěl lehké zranění, zhmoždění hrudníku, které si nevyžádalo další léčení;
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán uhradit na náhradě nemajetkové újmy poškozené K. S. částku 720 000 Kč a poškozenému P. H. částku 360 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli oba poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky, Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky a Česká průmyslová zdravotní pojišťovna odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 13. 4. 2023, č. j. 68 To 32/2023-542 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Evy Vojtkové dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které zaměřil vůči té části napadeného rozhodnutí, v níž odvolací soud zamítl jeho odvolání ve vztahu k výroku zavazujícím jej k náhradě nemajetkové újmy poškozeným K. S. a P. H. Nárok jim soudy přiznaný s odkazem na ustanovení §2959 o. z. považuje za neoprávněný, a to z důvodu nesprávného výkladu ustanovení §25 o. z., protože dítě se živé nenarodilo.
5. Dovolatel nezpochybňuje nárok poškozených na náhradu nemajetkové újmy, ta má však být podle něj přiznána výhradně ve smyslu ustanovení §2958 o. z. S odkazem na závěry vyložené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, předkládá vlastní rozbor toho, jaké nároky poškozených a za splnění kterých podmínek by mohly být přiznány. Nesouhlasí s právním názorem soudů nižších stupňů, v jehož důsledku byli oba poškození v případě úmrtí plodu v těle matky odškodněni jakožto sekundární oběti trestného činu. Poukazuje na tu část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (bod 23.), která podle něj de facto vyjadřuje názor, že pokud by se na náhradu nemajetkové újmy neaplikoval §2959 o. z., vznikl by týž nárok poškozených podle §2956 o. z. Rozhodnutí soudu obsahující takové nejednoznačné závěry považuje za rozporné se zásadou právní jistoty. Je nezbytné mít právní jistotu v tom, jaké ustanovení občanského zákoníku je potřeba aplikovat v případě náhrady nemajetkové újmy, která byla způsobena při těžkém ublížení na zdraví, v jehož důsledku došlo k odumření plodu v těle matky. Podle obviněného je v případě obou poškozených §2959 o. z. neaplikovatelný, neboť jej oba soudy, resp. i §25 o. z., chybně vyložily.
6. S oporou o §25 o. z. obviněný namítá, že nenarozené dítě je v soukromoprávní rovině rovnoprávnou lidskou osobou pouze za podmínky, že se narodí, tj. nebude ať už právně či protiprávně usmrceno v těle matky. Nenarozené dítě je nositelem soukromoprávního statusu a osobnostních práv pouze za předpokladu, že se narodí živé. Plodu je takto v rámci soukromoprávních vztahů v této vývojové fázi přiznán pouze tzv. podmíněný status osoby. V uvedeném směru odkazuje obviněný na odbornou literaturu, z níž cituje.
7. Poukazují-li poškození na Listinu základních práv a svobod (dále jen „Listina“), pak podle dovolatele ani z jejího čl. 6 odst. 1 nelze s určitostí vyložit, zda se právo na život vztahuje rovněž na jedince již před narozením, a tedy zda ústavně garantované právo na život se vztahuje již na embryo a plod v těle matky či až na narozeného živého člověka. Obviněný namítá, že nelze předpokládat, že pod označením „Každý“ měl ústavodárce na mysli i nascitura . Tvrdí, že úmyslem ústavodárce nebylo subsumovat nascitura pod pojem „každý“ (tedy osobu, která je nositelem práva na život), neboť pokud by tomu tak bylo, musel by na to adekvátně zareagovat zákonodárce např. v oblasti právní úpravy interrupcí. Co se týče čl. 6 odst. 1 věty druhé Listiny, zmiňuje dovolatel názor, podle něhož ji lze vyložit pouze jako výzvu k ochraně nascitura v demokratické společnosti. Připomíná nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, a v něm vyslovený právní názor, z něhož podle něj plyne, že sám Ústavní soud nepovažuje plod v těle matky automaticky za nositele základních práv a svobod, přičemž jistou ochranu života a zdraví garantuje rodícímu se dítěti právě až od okamžiku porodu. Lidská práva a svobody náleží každému proto, že je člověkem. Plod v těle matky nelze považovat za lidskou osobu, která je nositelem úplného právního statusu, plod nemá žádnou úroveň vědomí, nemá žádnou personální identitu.
8. V průběhu prenatálního vývoje tedy nelze nascitura považovat s odkazem na ústavně zakotvená práva na život a související veřejnoprávní legislativu (např. v oblasti interrupcí), za subjekt, který by byl z pozitivně-právního hlediska nositelem lidských práv. Tato skutečnost pak nemůže být vyvážena ani tím, že je nenarozené dítě v oblasti soukromého práva, byť na základě právní fikce, považováno již od početí za nositele právní osobnosti. Existence tohoto právního statusu je totiž vázána na stěžejní podmínku, a to dožití se porodu a narození.
9. Na základě této argumentace dovolatel tvrdí, že poškozeným jakožto sekundárním obětem nemohl vzniknout nárok na odškodnění jejich tzv. reflexní újmy podle §2959 o. z., neboť nedošlo k úmrtí žijící osoby blízké – k usmrcení žijícího člověka tak, jak to vyžaduje uvedené ustanovení. Plod ve 33. týdnu těhotenství je vázán na matku a je její součástí. Nemůže se jednat o živého člověka. Plod musí ještě v těle matky projít určitým vývojem, během kterého by mohlo dojít i k jeho smrti. S odkazem na výše uvedený výklad čl. 6 odst. 1 Listiny a na znění a výklad §25 o. z., nelze souhlasit s argumentací, že nasciturus je živým jedincem a nositelem práv.
10. V další části dovolatel připomíná, že byl odsouzen za spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti (usmrcení plodu v těle matky je považováno za těžké ublížení na zdraví matky). Jednoznačně se tak nejedná o usmrcení osoby blízké ve smyslu ustanovení §2959 o. z. V daném směru odkazuje obviněný na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 81/2005. Podle současné medicíny je narozením jediným možným rozhraním, dělícím mezníkem mezi plodem a živým člověkem.
11. Vzhledem k této argumentaci obviněný namítá, že odškodnění poškozených podle §2959 o. z. je zcela v rozporu se zákonem a smyslem předmětného ustanovení, které se týká odškodnění sekundárních obětí. V případě usmrcení plodu nelze hovořit o nastávající matce a nastávajícím otci jakožto o sekundárních obětech. Pokud měl soud v úmyslu rozhodovat o náhradě tzv. další nemajetkové újmy (popř. ztížení společenského uplatnění), která byla následkem dopravní nehody poškozeným způsobena jakožto tzv. primárním obětem, měl postupovat podle jiného zákonného ustanovení, a to §2956, resp. §2958 o. z.
12. Dovolatel opakuje, že zpochybňuje postavení obou poškozených jakožto sekundárních obětí, a proto napadá rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu nesprávného právního posouzení nascitura jakožto nositele práv a z toho pramenící nesprávnou aplikaci §2959 o. z., která – vzhledem k jím provedenému výkladu §25 o. z. a čl. 6 odst. 1 Listiny – odporuje právnímu řádu.
13. Obviněný proto závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok, jímž odvolací soud potvrdil výrok o přiznání náhrady nemajetkové újmy poškozeným K. S. a P. H., současně zrušil v tomto rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a ve věci v souladu s §265m tr. ř. sám rozhodl a oba poškozené odškodnil v souladu s ustanovením §2958 o. z., popř. je odkázal s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
14. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož lze uplatněnou dovolací argumentaci formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve druhé alternativě, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku a podle uplatněné argumentace dovolatele v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
15. Nesprávnost výroku o náhradě škody lze podle něj namítat, pokud se jedná o námitky hmotněprávní povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004), což je v daném případě splněno, neboť dovolání směřuje proti aplikaci zvolených ustanovení občanského zákoníku, která jsou svým charakterem hmotněprávní povahy. Po obsahové stránce však považuje podané dovolání za zjevně neopodstatněné. Námitky uvedené v dovolání již byly předmětem odvolací argumentace obviněného a byly odvolacím soudem věcně správně a srozumitelně vypořádány (viz body 19. – 23. napadeného usnesení). Obviněný přehlíží, že již soud prvního stupně aplikoval ustanovení §2959 o. z. a na to navazující judikaturu při přiznání nemajetkové újmy analogicky (srov. bod 34. odůvodnění rozsudku). Ve vztahu k argumentaci §25 o. z. již bylo odvolacím soudem správně poukázáno, že jeho je úprava právní osobnosti nascitura . Tudíž se podle státního zástupce nijak nedotýká podmínek přiznání nemajetkové újmy rodičům nenarozeného dítěte, pokud dojde k úmrtí plodu v důsledku protiprávního jednání jiné osoby. To ostatně uznává sám dovolatel, když tvrdí, že měla být přiznána nemajetková újma podle §2958 o. z., kdy mělo být mj. zohledněno psychické trauma pozůstalých.
16. Ze stejného důvodu lze považovat za neopodstatněné výhrady obviněného proti zmínce odvolacího soudu o alternativní aplikaci §2956 o. z. (bod 23. odůvodnění usnesení). Součástí výroku o náhradě škody totiž není označení zákonného ustanovení, na jehož základě se náhrada škody či nemajetkové újmy přiznává. Pokud odvolací soud alternativně uvádí dva možné zákonné podklady pro určení výše náhrady nemajetkové újmy a zároveň v obou případech důvodně sezná konkrétní výši přiznané nemajetkové újmy jako správnou, nelze v tomto postupu shledat cokoliv nezákonného. Zmíněný §2956 o. z. je ve vztahu k §2959 o. z. obecným ustanovením, to však rozhodně nebrání, aby ve vazbě na §2959 o. z. byla analogicky použita judikatura (nalézacím soudem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018) týkající se výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké.
17. Analogická aplikace §2959 o. z. je v daném případě věcně správná s ohledem na §2 odst. 1, 3 o. z. a §10 odst. 1 o. z. Z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozená byla v 33. týdnu (tedy již v pokročilém stadiu) těhotenství, oba poškození dítě plánovali a velmi si jej přáli. V sociální rovině je nenarozené dítě v pokročilém stadiu těhotenství často bráno jako člen rodiny. Z uvedených důvodů je proto analogická aplikace §2959 o. z. plně na místě, protože ryze formalistický výklad pomíjející, že i nenarozené dítě má své rodiče, kteří jsou jeho smrtí zasaženi, by v rozporu s §2 odst. 3 o. z. urážel obyčejné lidské cítění. V širších souvislostech je analogická aplikace §2959 o. z. ve shodě s Listinou, konkrétně čl. 6 odst. 1, podle kterého je lidský život hoden ochrany již před narozením. Rovněž podle Ústavního soudu, i kdyby dosud nenarozené dítě nebylo subjektem základních práv, je přesto ochrana života a zdraví dítěte ústavním pořádkem chráněným statkem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14). Zprostředkovaně tak lze legitimně dovozovat zájem pozůstalých blízkých na odčinění duševních útrap podle §2959 o. z. Jeho aplikaci rovněž připouští odborná literatura (srov. Pavelek, O. Náhrada nemajetkové újmy na zdraví a při usmrcení. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, str. 82, kde se i poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 9 To 136/2016).
18. Státní zástupce, který vyhodnotil dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
19. Poškození se k dovolání obviněného vyjádřili prostřednictvím své zmocněnkyně JUDr. Petry Langerové, Ph.D., LL.M. Oproti názoru dovolatele považují napadená rozhodnutí za věcně správná a zákonná a neshledávají žádný relevantní důvod pro jejich změnu. Zdůrazňují, že sám obviněný ve svém dovolání opakovaně uvedl, že nárok poškozených na náhradu nemajetkové újmy nezpochybňuje. Pochybení soudů spatřuje nikoli v samotném přiznání nemajetkové újmy, nýbrž toliko v nesprávném podřazení pod konkrétní ustanovení občanského zákoníku, podle něhož má být nárok přiznán. Jedná se tak o čistě formální námitku, která by neměla mít za důsledek omezení nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy.
20. Na základě provedeného znaleckého zkoumání bylo jednoznačně prokázáno, že poškození vnímali nenarozený plod jako své dítě. Velmi se na své první dítě těšili a absolutně nepočítali, ani nemohli počítat, s možností tak tragickému následku. I podle znalců se jedná o největší životní ztrátu, se kterou se rodiče i přes odbornou pomoc nemohou vyrovnat. Nepochybně jsou sekundárními obětmi, neboť nejenže přišli o milované dítě, ale byli seznámeni s naprosto nelidskými vyjádřeními obviněného. Skutečnost, že ani po dvou letech nemají v důsledku soudního projednání věci tzv. klid v duši, je naprosto alarmující.
21. Poškození shledávají krajně neetickým, nelidským a nevhodným polemizovat o „statutu“ jejich zemřelého dítěte, resp. o tom, zda se již jednalo o lidskou bytost či nikoli, když je pro ně zcela oprávněně nepochopitelným, z jakého důvodu by na jejich nenarozené dítě nemělo být pohlíženo jako na člověka, který je hoden ochrany. Ostatně hranice viability je dána na 24. týden těhotenství.
22. Pokud se dovolatel domáhá toho, aby je dovolací soud případně odkázal s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních, pak takovýto požadavek je v přímém rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu (poškozenými demonstrovanou citací nálezů ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 32/16, a ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 297/22). Ta zdůrazňuje práva poškozených v adhezním řízení, která spočívají mimo jiné v tom, aby trestní soud, za předpokladu, že má veškeré potřebné podklady, rozhodl o jejich řádně uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy. Předmětná povinnost obecných soudů rozhodnout o adhezním nároku poškozeného má rovněž předcházet sekundární viktimizaci obětí a retraumatizaci poškozených, kteří by byli v opačném případě nuceni domáhat se náhrady nemajetkové újmy či škody v dalším řízení, ve kterém by museli opětovně prožívat způsobené útrapy.
23. Jsou přesvědčeni, že soudy obou stupňů se s otázkou použitelnosti §2959 o. z. vypořádaly velice podrobně a precizně, a proto na ně odkazují. Pokud dovolatel uvádí, že plod ve 33. týdnu těhotenství je vázán na matku a je její součástí, kdy v těle matky mohlo dojít i k jeho smrti, pak k tomuto nutno uvést, že bylo již v podstatě jisté, že dítě se narodí živé. Podle čl. 6 Listiny je lidský život chráněn již před narozením. Nasciturus by měl být chráněn již od nejranějšího embryonálního stadia.
24. V návaznosti na citaci právního názoru vysloveného v jiné trestní věci a názoru obsaženého v komentářové literatuře poškození shledávají smysl a účel §25 o. z. v poskytování ochrany nenarozenému dítěti. Ty by byly přistoupením na argumentaci dovolatele zcela popřeny. Poškození mají za to, že druhá věta ustanovení se uplatní jen v souvislosti s usmrcením plodu bez cizího zavinění. Bylo by jistě v rozporu s obecně uznávanými zásadami spravedlnosti a práva, pokud by nasciturus (resp. v tomto případě jeho rodiče) nebyl chráněn proti osobě, která zapříčinila, že se nemohl narodit živý. Je tedy zcela namístě, aby byla jeho rodičům přiznána náhrada nemajetkové újmy jakožto sekundárním obětem. Z teleologického výkladu dovozují, že §25 věta druhá o. z. míří na případy, kdy plod, který zemřel v těle matky, nebyl vůbec samostatně životaschopný a nepřežil by, pokud by se v inkriminované době narodil. Zcela jistě nebylo záměrem racionálního zákonodárce odepřít ochranu dětem, které se měly každým dnem narodit a v případě samotného porodu by měly šanci přežít.
25. Občanský zákoník, stejně jako celý právní řád, je založen na respektu k lidskému životu, ochraně zdraví, ochraně důstojnosti, soukromí, rodiny a rodičovství. Ustanovení §2959 o. z. proto nelze vykládat v tom smyslu, že by nebylo aplikovatelné na projednávaný případ. Poškození odmítají striktní a příliš formalistický výklad tohoto ustanovení a poukazují na názor znalce MUDr. Tomáše Nováka. Je zcela zjevné, že újma, která by byla způsobena rodičům usmrcením jejich dítěte pár sekund po porodu, je plně srovnatelná s újmou, která je způsobena rodičům usmrcením jejich dítěte v 33. týdnu těhotenství. Právní řád by neměl být vnitřně hodnotově rozporný, což by nastalo, pokud by byla přiznána nenarozenému dítěti ochrana proti „běžným“ zásahům do zdraví, ale nikoli v případě, kdy byl protiprávně usmrcen. Lze jen stěží zpochybňovat, že poškození jsou v postavení sekundárních obětí, když jejich vztah k nenarozenému dítěti byl rodičovský bez ohledu na okamžik porodu. K tomuto se blíže vyjádřil odvolací soud zejména v bodě 20. svého usnesení. S argumentací zde obsaženou se poškození plně ztotožňují.
26. Pokud je ze strany dovolatele argumentováno, že nenarozenému dítěti by nemělo náležet právo na život, resp. ochrana čl. 6 odst. 1 Listiny, protože jinak by nebyly umožněny interrupce, pak k tomuto nutno podotknout, že ty jsou v našem právním řádu omezeny a jsou pro ně nastavena přísná pravidla.
27. S ohledem na vše výše uvedené se poškození plně ztotožňují s napadeným rozhodnutím a navrhují dovolání zamítnout jako nedůvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu považují za věcně správné, zákonné a spravedlivé.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
29. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to výlučně z důvodu vadnosti výroku, jímž byl zavázán k poskytnutí peněžitého plnění poškozeným (jakožto formy odčinění jím vzniklé nemajetkové újmy). Svým dovoláním, aniž by ovšem uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., směřuje vůči té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž došlo k zamítnutí jeho odvolání v celém rozsahu podle §256 tr. ř., tedy i ve vztahu k výroku o přiznání nemajetkové újmy poškozeným.
30. Takto vymezené obsahové zaměření dovolání obviněného ovlivnilo rozsah posouzení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů Nejvyšším soudem, který se proto nezabýval dalšími výroky, tedy těmi, jimiž soudy rozhodly o vině obviněného a právních následcích jeho trestní odpovědnosti (o trestu mu uloženém).
31. Úvodem je vhodné zmínit (a plyne to z již výše uvedeného textu), že v důsledku zamítnutí odvolání obviněného odvolacím soudem pro jeho nedůvodnost, měl tento své dovolání opřít i o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě. Tento nedostatek jeho mimořádného opravného prostředku však neměl žádný (zejména negativní) vliv na posouzení jeho námitek, které vznesl vůči jím napadaným částem obou rozhodnutí soudů nižších stupňů.
32. Dovolací soud se primárně zaměřil na posouzení toho, zda obviněným vznesené námitky obsahově odpovídají jím uplatněnému důvodu dovolání, a poté toho, zda jim lze přiznat důvodnost, a jsou tudíž způsobilé odůvodnit jím požadovanou částečnou kasaci napadených rozhodnutí.
33. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu dochází podle jeho obsahového vymezení tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . První alternativu tohoto dovolacího důvodu ( rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ) obviněný zjevně neuplatnil, protože svým dovoláním výrok o vině nenapadl, pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu ( rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ) lze podřadit jeho námitky vůči výroku o náhradě nemajetkové újmy, neboť soudům vytýká nesprávné použití hmotněprávního ustanovení, na jehož základě poškozeným částečně přiznaly jimi uplatňovaný nárok.
34. Nejvyšší soud uvádí, že při posouzení důvodnosti dovolání se nemohl vyhnout – v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí – zhodnocení námitek, které byly podle vyjádření zmocněnkyně poškozených vnímány jako neetické, a to při vědomí toho, že orgány činné v trestním řízení mají postupovat tak, aby u oběti ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a změně některých zákonů, nedocházelo k prohlubování újmy jí způsobené trestným činem nebo k druhotné újmě. Dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům.
K přiznání statusu poškozeného uplatňovat nárok na náhradu nemajetkové újmy
35. Z podaného dovolání plyne, že obviněný nezpochybňuje samotnou procesní stránku věci, tedy oprávněnosti jak K. S., tak P. H., vystupovat v trestním řízení vůči němu vedenému v procesním postavení poškozených nadaných právem uplatňovat v rámci jeho adhezní části vůči němu nárok na peněžité odškodnění nemajetkové újmy vzniklé jim v souvislosti s úmrtím očekávaného dítěte (dále „ nasciturus “). Námitku (kterou by však nebylo možno hodnotit jako naplňující jím uplatněný důvod dovolání, neboť by byla povahy procesní), že jim toto postavení nemělo být přiznáno, obviněný ve svém dovolání nevznesl. Proto toliko jako obiter dictum Nejvyšší soud uvádí, že neshledává důvod pro zaujetí jiného posouzení této otázky. Zastává názor, že oba jmenované je třeba pokládat za toho, komu byla trestným činem způsobena nemajetková újma ve smyslu §43 odst. 1 tr. ř., resp. za poškozeného, který je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena ve smyslu §43 odst. 3 tr. ř. Vzhledem ke zjištěním plynoucím z provedeného dokazování bylo již po provedení přípravného řízení, a tedy na počátku hlavního líčení zřejmé, že na oba jmenované (nebýt trestněprávního jednání obviněného coby budoucí rodiče) se nevztahuje §43 odst. 2 tr. ř. stanovící, že [z]a poškozeného se nepovažuje ten, kdo se sice cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem . Jak bude osvětleno níže, v rozsahu dostatečném pro přiznání procesního postavení poškozených bylo v okamžiku uplatnění nároku dáno důvodné podezření, že újma, jejíhož odškodnění se poškození domáhali, má svoji příčinu ve skutku, který byl obviněnému kladen za vinu podanou obžalobou a že ve vztahu k ní lze dovodit i jeho zavinění. Ze strany soudu prvního stupně bylo proto správné, že oba jmenované jako poškozené s právem uplatňovat své nároky v rámci adhezního řízení připustil a následně o těchto nárocích i v rozsudku rozhodl.
K odlišnostem trestněprávní a občanskoprávní úpravy z hlediska řešené problematiky
36. V rámci argumentace zpochybňující zákonnost, resp. hmotněprávní odůvodněnost, přiznání nároků poškozeným dovolatel připomíná, že byl odsouzen za usmrcení plodu v těle matky, tedy pro těžké ublížení na zdraví nastalé u poškozené, z čehož dovozuje, že se tak nejedná o usmrcení osoby blízké ve smyslu ustanovení §2959 o. z.
37. Je nepopiratelným faktem, že z hlediska vyvození trestní odpovědnosti obviněného není nasciturus považován za samostatný předmět ochrany coby subjekt nadaný právy, neboť jak přiléhavě argumentuje dovolatel, usmrcení plodu v těle matky je považováno za těžké ublížení na zdraví [jednoznačně to stanoví §122 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku]. Jde tedy o poruchový následek nastalý na zdraví matky, která je z tohoto hlediska (zdravotního postižení) primární obětí. Již starší judikatura dovodila, že usmrcením plodu je „jakékoliv jednání, jehož následkem je smrt (odumření) plodu, aniž dojde současně nebo bezprostředně k jeho vypuzení“ (srov. rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr.). V literatuře založené na lékařské terminologii je „usmrcením plodu ukončení těhotenství po 28. týdnu jeho trvání až do počátku porodu. Od počátku porodu je už lidská bytost chráněna jako člověk“ (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1709-1710).
38. Právě z uvedeného důvodu namítá dovolatel vadnost výroku o přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy. Tvrdí, že „obětem nemohl vzniknout nárok na odškodnění jejich tzv. reflexní újmy podle §2959 občanského zákoníku, neboť zde nedošlo k úmrtí žijící osoby blízké – k usmrcení žijícího člověka tak, jak to vyžaduje uvedené ustanovení §2959 občanského zákoníku“. K právě uvedenému je však nezbytné uvést, že nutnost rozlišení toho, zda došlo k usmrcení jedince již narozeného, resp. právě se rodícího („od počátku porodu“), či dosud nenarozeného („ nascitura “) má význam jen z hlediska posuzování trestní odpovědnosti škůdce. Nemá však žádný význam (viz níže) při posuzování toho, zda a podle jakého ustanovení přichází v úvahu přiznání nároku sekundární oběti na odčinění jí vzniklé nemajetkové újmy.
39. Argumentaci dovolatele, který se rovněž opírá o §25 o. z., pokud namítá, že „nenarozené dítě je v soukromoprávní rovině rovnoprávnou lidskou osobou pouze za podmínky, že se narodí, tj. nebude ať už právně či protiprávně usmrceno v těle matky“ a že „[n]enarozené dítě je nositelem soukromoprávního statusu a osobnostních práv pouze za předpokladu, že se narodí živé“, rovněž nelze v hodnocených souvislostech považovat za správnou. Toto ustanovení totiž upravuje právní poměry samotného nascitura, jemuž přiznává práva nabytá od okamžiku početí, za předpokladu, že se narodí živé. Ustanovení §2959 o. z. oproti tomu zakládá práva tzv. druhotným obětem (někdy bývá jejich újma označována za reflexní, srov. Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník, komentář, IX. Svazek. Praha: Leges: 2018, s. 1020, body 1 až 2), tedy v tomto případě rodičům nascitura , nikoli jemu samotnému. Proto není při výkladu §2959 o. z. argumentace §25 o. z. přiléhavá, neboť jeho užití nikterak nepodmiňuje. Rozhodující je, zda pod pojem rodič ve smyslu §2959 o. z. lze podřadit i rodiče dosud nenarozeného dítěte, a tudíž jej lze považovat za osobu oprávněnou k uplatnění nároku podle tohoto ustanovení.
K rozsahu §2959 o. z. z hlediska poškozenými uplatněného nároku
40. Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že v odborné literatuře ani v judikatuře nejvyšších soudních instancí nebyl dosud zaujat (zejména jednoznačný) názor na to, zda lze na podkladě §2959 o. z. přiznat blízkým osobám jako sekundárním obětem vůči škůdci nárok na odčinění duševních útrap v souvislosti s jím zaviněným usmrcením lidského plodu. V literatuře výjimku z tohoto konstatování představuje státním zástupcem zmiňované dílo (Pavelek, O. Náhrada nemajetkové újmy na zdraví a při usmrcení. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, str. 82), v němž autor poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 9 To 136/2016, a bez podrobnější argumentace uvádí, že z něj lze dovodit oprávněnost žaloby na náhradu nemajetkové újmy při usmrcení dosud nenarozeného dítěte, neboť dítě je primárním poškozeným ve smyslu §2959 o. z. V označené věci odvolací soud rozhodl o přiznání nemajetkové újmy poškozeným v souvislosti s usmrcením nenarozeného dítěte (plodu v 19. týdnu těhotenství) při dopravní nehodě dne 4. 4. 2015 zaviněné obviněným, aniž by však ve vyhotovení svého rozsudku vyložil, o jaké ustanovení zákona se přitom opřel. Z hlediska výše přiznané částky (240 000 Kč a 220 000 Kč) argumentoval §444 odst. 3 obč. zák.
41. Současná právní úprava obsažená v občanském zákoníku, o niž soudy (zde odhlížeje od výtky směřované vůči odvolacímu soudu, který alternativně zmínil i §2956 o. z.) přiznání nároku poškozeným při jejím analogickém použití opřely, stanoví že [ p ] ři usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
42. Na rozdíl od úpravy předcházející, která jednoznačně stanovila [§444 odst. 3 písm. d) obč. zák.] paušální náhradu pro rodiče při usmrcení dosud nenarozeného počatého dítěte ve výši 85 000 Kč, z čehož logicky plynulo, že s nimi počítala jako se subjekty, jimž nárok na odškodnění (nyní odčinění duševních útrap) při usmrcení plodu vzniká, znění současného zákona, jehož použití přichází v úvahu, obdobné ustanovení nemá. Z tohoto však nelze dovozovat, že by rodiče dosud nenarozeného dítěte, které bylo usmrceno zaviněným jednáním škůdce (v případě trestného činu jeho pachatelem), neměli takový nárok mít. I když důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, stejně jako komentáře k dané otázce žádné stanovisko nezaujímají, nelze pomíjet trend projevující se v legislativě, který směřuje k posílení pozic osob poškozených. Konečně v tomto směru se vyslovuje i jeden z komentářů, podle něhož právní úprava sleduje spíše rozšíření okruhu oprávněných osob (Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník, komentář, IX. Svazek. Praha: Leges: 2018, s. 1025, bod 29.).
43. Historickým výkladem vycházejícím z toho, že dřívější právní úprava [již zmiňovaný §444 odst. 3 písm. d) obč. zák.] odčinění újmy při ztrátě nenarozeného dítěte obsahovala, zatímco dnes účinný občanský zákoník v §2959 explicitní zmínku o něm neobsahuje, ač evidentně nová úprava směřuje k posílení práv poškozených (v daném směru jednoznačně odstraněním limitů poskytovaných náhrad), je nezbytné dospět k závěru, že záměrem zákonodárce nebylo znemožnit odčinění takové újmy (zejména když nic takového neplyne z důvodové zprávy). Nastalá změna, která se projevuje v tom, že §2959 o. z. je pojat obecněji, bez konkrétních částek za konkrétní újmy, nevylučuje vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy při usmrcení nenarozeného dítěte.
44. Teleologickým výkladem lze dospět k tomu, že účelem existence §2959 o. z. je podchycení co nejkomplexnějšího způsobu odčiňování újmy, a to ve vztahu ke všem osobám, kterým mohla vzniknout. To vyplývá i z užití termínu jiná osoba blízká značně rozšiřujícímu okruh osob, jimž může vzniknout daný nárok. Smyslem a účelem zákona je v tomto případě založit osobám blízkým právo ryze osobního charakteru, které je svou povahou úzce spjato s osobou pozůstalého, neboť má přiměřeně vyvážit, popřípadě zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou pozůstalému v jeho osobnostní sféře a odčinit neoprávněný zásah do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů (čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. IV. ÚS 315/01). Újma, která se odčiňuje, spočívá především v psychických útrapách (smutku, žalu) způsobených vnímáním ztráty blízkého člověka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaný pod č. 85/2019 Sb. rozh. obč., body 8. a 9., a rozsudek ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019, publikovaný pod č. 51/2020 Sb. rozh. tr.). Takovéto základní hodnoty jsou nepochybně dotčeny i na straně nastávající matky a otce, tedy rodičů dítěte, které bylo počato, avšak dosud se nenarodilo, resp. právě vlivem negativního působení škodní události se narodit nemohlo, čímž bylo jeho rodičům znemožněno vytvořit si s ním vzájemné rodinné vztahy.
45. Vyjádřeno jinými slovy. Nejvyšší soud usuzuje, že §2959 o. z. je právě tím ustanovením, které je určeno k odčinění újmy vzniklé usmrcením plodu a které je namístě užít přímo, a nikoli analogicky. Jestliže předcházející právní úprava označovala za rodiče i takové subjekty, k narození jejichž dítěte v důsledku jeho usmrcení v prenatální období nedošlo, pak není důvod k tomu, aby stejným způsobem nebyl vyložen pojem rodič ve stávajícím znění §2959 o. z. Rovněž pojem usmrcení je třeba vyložit tak, že se nevztahuje jen na usmrcení jedince již narozeného, ale že má vztah i k ukončení dalšího vývoje lidského plodu, k němuž dojde jeho usmrcením (viz bod 41.).
46. V posuzované věci nevznikla pochybnost o tom, že k usmrcení dosud nenarozeného dítěte došlo v důsledku protiprávního jednání obviněného, kterého je nutné ve smyslu občanskoprávních předpisů považovat za škůdce , jenž zavinil označený následek. Ten se projevil u budoucích rodičů ve vzniku duševních útrap , k jejichž odškodnění skrze §2959 o. z. lze přistoupit i cestou uplatnění nároku v rámci adhezního řízení, o němž je trestní soud, byl-li řádně uplatněn, oprávněn i povinen rozhodnout.
V.
Závěrečné shrnutí
47. Sociální vztahy mezi manžely, rodiči a dětmi, mezi sourozenci či jinými blízkými osobami jsou jedněmi z nejsilnějších mezilidských vztahů. Jsou charakteristické svojí velmi úzkou vazbou a intenzivními citovými pouty – srov. BEZOUŠKA, Petr. §2959 (Blízké osoby jako sekundární oběti). In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1717, marg. č. 1.
48. Ustanovení §2959 o. z. má v první řadě kompenzačně-satisfakční charakter, jak již vyložila judikatura civilního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaný pod č. 85/2019 Sb. rozh. obč.). V případě neoprávněného zásahu do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů umožňuje odčinit, popřípadě zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou pozůstalému v jeho osobnostní sféře zásahem do tohoto práva, který má podobu protiprávního (nezřídka trestného) jednání škůdce (pachatele trestného činu), jehož důsledkem je úmrtí blízké osoby, které u poškozeného (sekundární oběti) vede ke vzniku psychických útrap (smutku, žalu) způsobených vnímáním ztráty blízkého člověka.
49. Současně nelze přehlédnout, že citované ustanovení plní i funkci preventivní, neboť tím, že zakládá povinnost škůdce odčinit poškozenému způsobenou nemajetkovou újmu poskytnutím peněžité náhrady vyvažující plně jeho utrpení, varuje potencionálního škůdce, že jeho neoprávněný zásah mu přinese uvedené negativní důsledky .
50. Dosavadní interpretace a aplikace §2959 o. z. nezavdávala pochyb o tom, že takovou sekundární obětí, která může svůj nárok vůči škůdci vznést (a je-li tímto škůdcem obviněný, uplatnit ho v rámci trestního řízení vedeného vůči němu pro spáchání skutku, z něhož pojednávaný následek vznikl), je rodič (již narozeného, a tudíž samostatně žijícího) dítěte. Existence blízkých citových vazeb mezi těmito subjekty (odhlížeje od extrémních výjimek, které nelze vyloučit) je zpravidla nepochybná.
51. V posuzované věci byla řešena situace částečně odlišná, na kterou však je podle úsudku Nejvyššího soudu třeba nahlížet stejnou optikou. Dovolací soud je přesvědčen, že z výše vymezených vztahů mezi rodiči a dětmi není důvod vylučovat ty, které jsou projevem blízkých citových vazeb, jež mohou vzniknout a zpravidla také vznikají u rodičů ve vztahu k dítěti počatému, tedy dosud nenarozenému. Nejen zásah do fyzické integrity blízkého člověka nebo dokonce jeho ztráta, ale i ukončení vývoje rodiči očekávaného dítěte ( nascitura ) v důsledku usmrcení lidského plodu může zejména u nich vyvolat srovnatelný, ne-li těžší duševní otřes než vlastní fyzická újma na zdraví. Jak již bylo zmíněno výše, z práva na budování rodinných vztahů je nezbytné dovodit, že dosah §2959 o. z. je širší, než se domnívá dovolatel (a rovněž širší, než dovodily soudy nižších stupňů, které k jeho aplikaci přistoupily za užití analogie legis ), neboť se týká i vztahů (citových vazeb) vzniklých (zejména) u rodičů k jimi počatému, avšak dosud nenarozenému dítěti. Důvodně lze přitom usuzovat, že tyto se vyvíjí (nabývají na intenzitě) v závislosti na blížícím se čase očekávaného narození dítěte (čase zbývajícím do data porodu).
52. Jak již bylo vyloženo, nárok upravený v §2959 o. z. je zcela odlišný od toho, který vzniká podle §2958 o. z. primárnímu poškozenému – v případě usmrcení lidského plodu těhotné ženě, a to jako následek poškození jejího zdraví, které nabývá podoby těžké újmy na zdraví definované §122 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Za splnění zákonných předpokladů vzniká tento nárok sekundárním obětem, z nichž některé vůbec nemusí být (a mnohdy ani nejsou – což však není případ posuzovaný) přímými účastníky děje, při němž došlo k usmrcení dosud nenarozeného dítěte. Byť u těchto poškozených může absentovat jejich přímý osobní kontakt se skutkem, který je předmětem trestního řízení (činem, kladeným za vinu obviněnému), nebrání tato skutečnost v uplatnění jejich nároku vůči škůdci (obviněnému) v rámci trestního řízení v procesním postavení poškozeného (§43 odst. 1, 3 tr. ř.).
53. O opodstatněnosti nároku poškozených ve věci Nejvyšším soudem posuzované nevznikla pochybnost. Jistá neurčitost stran stanovení příslušného ustanovení občanského zákoníku obsažená v již zmíněné části usnesení odvolacího soudu není důvodem, pro který by mělo dojít ke zrušení napadených částí rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, neboť samotný výrok, který jediný lze napadat, je výrokem zákonným.
54. Vzhledem k tomu, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zaměřil „toliko“ na zpochybnění vlastní důvodnosti přiznání nároku, nezabýval se dovolací soud otázkou výše přiznaného peněžního plnění.
VI.
Způsob rozhodnutí
55. Námitky dovolatele byly Nejvyšším soudem z důvodů výše vyložených vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné. Jeho dovolání proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., který odpovídá učiněnému zjištění. Podle něj totiž Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zjevně neopodstatněné .
56. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 2. 2024
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu