ECLI:CZ:NS:2024:6.TDO.1178.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 1178/2023-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 5. 2023, č. j. 13 To 66/2023-138, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 8/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 2. 2023, č. j. 3 T 8/2023-111, byl obviněný M. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že
dne 27. 9. 2022 kolem 16.55 hodin na silnici číslo XY mezi obcemi XY a XY, okres XY, jako řidič osobního vozidla značky Ssangyong Rexton, RZ XY, s přívěsem značky Paragan Gapa, RZ XY, v rozporu s ustanovením §17 odst. 3, 5 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, předjížděl před ním jedoucího cyklistu na elektrokole v době, kdy v protisměru přijíždělo osobní vozidlo, a při míjení cyklisty a zařazování se do pravého jízdního pruhu došlo ke střetu pravého zadního rohu přívěsného vozíku s cyklistou J. S., který utrpěl akutní krvácení pod tvrdou plenu mozkovou vlevo, zlomeninu stropu levé očnice, spodiny levé čelní dutiny a přední stěny levé čelní dutiny, zlomeninu kosti hráškové na levé horní končetině, zlomeninu střední části článku palce levé dolní končetiny zasahující do kloubu, s hospitalizací do 4. 10. 2022, s nutností sádrové fixace levé horní končetiny a konzervativním léčením do 1. 11. 2022, kdy byl omezen zejména bolestivostí a výrazným omezením pohybu.
2. Za tento přečin byl obviněnému podle §147 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na jeden rok a šest měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky částku 60 215 Kč a poškozenému J. S. částku 5 608 Kč. Podle §229 odst. 1, 2 tr. ř. byl poškozený J. S. odkázán s nárokem na náhradu nemajetkové újmy a se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích svým rozsudkem ze dne 16. 5. 2023, č. j. 13 To 66/2023-138 (dále též jen „napadený rozsudek“ nebo „napadené rozhodnutí“). Rozsudek soudu prvního stupně byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušen, a to ve výroku o trestu zákazu činnosti, přičemž podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky. Ve zbylých výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Miloše Znojemského dovolání s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Pokud v té souvislosti (na str. 3 v části V. svého podání) uvedl současně §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak se jedná zjevně o chybu, když slovně vyjádřený dovolací důvod i obsah navazující argumentace jasně odpovídají ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Obviněný namítl, že hodnocení zranění poškozeného jako poškození důležitého orgánu ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Poškozený byl podle něj hospitalizován na oddělení ARO jen z preventivních důvodů. Krvácení pod tvrdou plenu mozkovou může být různé intenzity, a pokud by se jednalo o závažné krvácení, byla by jistě nutná operace. K té však nedošlo, a naopak postačovala léčba konzervativní. Obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jakékoli krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, i bez nutnosti operace, je nutné považovat za způsobení těžké újmy na zdraví ve formě poškození důležitého orgánu.
6. Stejně tak nesouhlasí ani se závěrem, že u poškozeného šlo o delší dobu trvající poruchu zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že k újmě na zdraví došlo dne 27. 9. 2022 a poškozený byl omezen v běžném způsobu života do 1. 11. 2022, tj. pět týdnů. Podle odvolacího soudu to, že byla poškozenému sňata sádra, neznamená, že hned mohl ruku normálně používat a plně ji zatěžovat. Poškozený ale v rámci svého výslechu uvedl, že po sejmutí sádry již nebyl nijak zdravotně omezen. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že u poškozeného nastala těžká újma na zdraví ve formě delší dobu trvající poruchy zdraví, odchýlil se tím od ustálené judikatury, podle níž se o delší dobu trvající poruchu zdraví jedná pouze v případě, kdy zdravotní omezení poškozeného trvá alespoň šest týdnů. Závěr odvolacího soudu, že byla naplněna skutková podstata přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, je tudíž nesprávný.
7. Na základě uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že se zde uplatněnými zásadními námitkami se vypořádaly již soudy nižších stupňů. S jejich argumentací se však ztotožňuje pouze, pokud dovodily poškození důležitého orgánu, nikoli též delší dobu trvající poruchu zdraví poškozeného.
9. Pokud jde o ustanovení §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, na základě judikatury Nejvyššího soudu (na kterou konkrétně odkázal) lze podle názoru státního zástupce učinit obecný závěr, že poškozením důležitého orgánu může být takové poranění hlavy, jehož následkem je zlomenina lebky s krvácením do mozku. Není současně nutná žádná minimální délka hospitalizace, nutnost operace, oslabení funkce nějakého smyslového ústrojí ani nějaká minimální délka omezení v obvyklém způsobu života. Soudy zvolené právní posouzení skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se proto jeví být správným. Na správnost tohoto posouzení už nemůže mít vliv, zda existovaly či neexistovaly další alternativy těžké újmy na zdraví uvedené pod dalšími písmeny §122 odst. 2 tr. zákoníku, a tedy ani to, zda šlo o delší dobu trvající poruchu zdraví.
10. Ve výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno tolik, že poškozený byl omezen zejména bolestivostí a výrazným omezením pohybu do 1. 11. 2022. Vzhledem k době nehody (27. 9. 2022) se tedy jedná o dobu pěti týdnů, jak správně uvedl dovolatel. Tuto dobu soud prvního stupně posoudil jako „hraniční“ s tím, že kratší doba léčení byla dána zřejmě včasným lékařským ošetřením poškozeného. Neučinil však již žádný závěr, zda oněch pět týdnů k naplnění znaku delší dobu trvající poruchy zdraví postačuje či nikoli. Dal najevo pouze to, že právní posouzení této otázky je těžké, sám se o toto posouzení nepokusil a vyjádřil tím jen svoji bezradnost, nikoli právní názor. Odvolací soud a stejně tak i dovolatel pak chybně usoudili, že soud prvního stupně existenci delší dobu trvající poruchy zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku dovodil, že tento závěr učinil. To se však ve skutečnosti nestalo. Dovolateli lze dát za pravdu v tom, že dokazováním nebylo zjištěno, jak konkrétně byl poškozený omezen na běžném způsobu života po datu 1. 11. 2022. Neexistuje tak žádný podklad pro právní závěr, zda předmětná porucha zdraví byla či nebyla „delší dobu trvající“. Jestliže dovolatel brojí proti právnímu závěru soudu prvního stupně, že omezení poškozeného v obvyklém způsobu života bylo „delší dobu trvající“, pak brojí proti závěru, který tento soud vůbec neučinil a dovolání je proto v této části bezpředmětné. Brojí totiž proti neexistujícímu právnímu posouzení. Podstatné každopádně je, že na správném právním posouzení skutku by se nemohlo nic změnit, ani kdyby soud prvního stupně takový nesprávný právní závěr (ohledně doby pěti týdnů) učinil, neboť těžká újma na zdraví je v tomto případě dána pro poškození důležitého orgánu.
11. Dovolání obviněného je podle státního zástupce neopodstatněné, neboť soudy posoudily předmětný skutek správně. Na základě toho státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, že z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
12. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání v této trestní věci přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
13. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím uplatněnému důvodu dovolání.
14. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že k tíži obviněného nijak nezohlednil jeho formální pochybení při označení důvodu, o který opřel své dovolání. Jak už bylo řečeno výše, na str. 3 v části V. svého podání obviněný místo §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zřejmě v důsledku přehlédnutí novelizace trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb. (s účinností od 1. 1. 2022) mylně uvedl §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud každopádně vycházel z jasně daného obsahu dovolání obviněného a jím jednoznačně slovně vyjádřeného dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku. Uplatněné argumentaci mohl přisvědčit pouze částečně, nikoli však v takovém smyslu, resp. rozsahu, který by mohl vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.
16. Oba soudy nižších stupňů pochybily v souvislosti s dokazováním, posouzením a odůvodněním toho, zda zranění poškozeného J. S. lze považovat za delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Soud prvního stupně evidentně učinil skutkové zjištění, že poškozený byl na obvyklém způsobu života omezen do 1. 11. 2022, kdy mu byla z ruky sejmuta sádrová fixace. To bylo jasně vyjádřeno jak ve výroku rozsudku, tak i v relevantní části odůvodnění (viz str. 4–5, odst. 7). Tuto dobu léčení a omezení poškozeného na běžném způsobu života soud prvního stupně označil (doslova) za „hraniční“, míněno z toho hlediska, zda se jedná či nejedná o delší dobu trvající poruchu zdraví, tj. o těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Jednoznačný závěr však neučinil. Právní kvalifikaci činu obviněného podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku uvedený soud založil na naplnění znaku poškození důležitého orgánu podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (viz též str. 4–5, odst. 7 odůvodnění jeho rozsudku).
17. Odvolací soud následně dokazování žádným způsobem nedoplnil, ani neopakoval důkazy provedené již dříve, tudíž samozřejmě nemohl jakkoli měnit skutková zjištění učiněná soudem podřízeným. Úvahy a závěry odvolacího soudu (učiněné bez potřebného doplnění dokazování, např. v podobě opětovného výslechu poškozeného či opatření odborného vyjádření nebo znaleckého posudku z oboru zdravotnictví), že poškozený byl na obvyklém způsobu života omezen i po datu 1. 11. 2022 (viz str. 4–5, odst. 12 napadeného rozsudku), jsou nepodložené. Zároveň rozhodně není pravdou to, co soud druhého stupně uvedl tamtéž, že se de facto jen ztotožnil s názorem soudu prvního stupně [že u poškozeného šlo o delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku]. Jak už bylo uvedeno, soud prvního stupně takový závěr neučinil, když pouze uzavřel, že zjištěná doba léčení a omezení poškozeného na běžném způsobu života je z daného hlediska „hraniční“.
18. Je evidentní, že již soud prvního stupně měl věnovat předmětné otázce daleko větší pozornost. Při vědomí, že je to pro posouzení právní kvalifikace činu podstatné, měl poškozeného blíže vyslechnout k tomu, zda a případně jakým konkrétním způsobem byl omezen na běžném způsobu života po datu 1. 11. 2022, tedy po sejmutí sádrové fixace ruky. Neměl se spokojit s jedinou poškozeným pronesenou větou v tom smyslu, že „dne 1. 11. 2022 byl na poslední kontrole a zdravotně pak už nijak omezený nebyl“ (viz č. l. 108 p.v.) V závislosti na vyjádření poškozeného pak mohlo přicházet do úvahy případně i opatření odborného vyjádření či dokonce znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Až na základě toho všeho mohl být zodpovědně učiněn závěr, zda se u poškozeného o delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku jednalo či nikoli (místo pouhého a jistě mnohem jednoduššího konstatování, že jde o dobu hraniční, které samo o sobě nic neznamená a z hlediska právního posouzení činu obviněného nemá žádný význam). Soud druhého stupně následně, aniž by jakkoli doplnil dokazování, v odůvodnění napadeného rozhodnutí uzavřel, že o delší dobu trvající poruchu zdraví šlo, ačkoli to jednak nebylo důkazně podloženo a jednak to bylo v podstatě i v rozporu s výrokem o vině v rozsudku soudu prvního stupně, kde bylo konstatováno omezení poškozeného na obvyklém způsobu života pouze po dobu pěti týdnů (nemluvě o tom, že zmíněný nový dílčí právní závěr byl k tíži obviněného učiněn na podkladě jeho vlastního odvolání, aniž by odvolání současně podal i státní zástupce).
19. Výše zmíněná pochybení obou soudů nižších stupňů však neměla vliv na správnost jiných zásadních skutkových zjištění, jež byla určující pro naplnění znaků přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. O tom, že u poškozeného J. S. nastala těžká újma na zdraví, nevznikají žádné pochybnosti, a to proto, že u něj došlo k poškození důležitého orgánu ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Pro naplnění tohoto znaku samozřejmě není nutné, aby současně šlo i o delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Konkrétní délka a charakter omezení poškozeného na obvyklém způsobu života není z tohoto pohledu rozhodující, stejně tak ani doba a způsob zvolené léčby, včetně toho, zda šlo o léčbu konzervativní nebo zda byl nutný invazivní operační zákrok.
20. Dovolací argumentace obviněného je ve své podstatě postavena na tom, že pokud si subdurální krvácení v daném případě nevyžádalo operaci, pak nešlo o natolik závažné poranění, aby jej bylo možné označit za poškození důležitého orgánu ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (přičemž vícenásobnou zlomeninu lebky obviněný zcela pominul). S tím však nelze souhlasit. V obecné rovině je třeba nejprve připomenout, že vůbec nelze předjímat, jakým způsobem by se zdravotní stav poškozeného vyvíjel za předpokladu, že by mu ihned po vzniku zranění nebyla poskytnuta odborná lékařská péče spojená se zhruba týdenní hospitalizací, monitorováním důležitých životních funkcí a klidovým režimem (podle lékařské zprávy založené na č. l. 22–23 byl poškozený ve dnech 27. 9. až 29. 9. 2022 umístěn oddělení ARO a následně pak do 4. 10. 2022 na chirurgickém oddělení) a jaký zdravotní následek by za takové situace nakonec nastal.
21. Obviněný ve svém dovolání opakovaně zdůraznil, že se odvolací soud v naznačeném směru (zda jde či nejde o poškození důležitého orgánu) odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, aniž by však tuto (jím tvrzenou) judikaturu jakkoli blíže konkretizoval. Důvodem je zjevně to, že ve skutečnosti žádná taková judikatura neexistuje. Naopak, rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se dlouhodobě ubírá jiným směrem, který pro dovolatele není příznivý (viz níže).
22. Obviněný se mýlí, pokud se domnívá, že několikanásobnou zlomeninu lebky spojenou s krvácením pod tvrdou plenu mozkovou lze považovat za těžkou újmu na zdraví (pro poškození důležitého orgánu) jen tehdy, pokud si tato zranění vyžádají operační řešení, a že pokud naopak postačuje konzervativní léčebný postup, pak o poškození důležitého orgánu jít nemůže. Jak už bylo zmíněno výše, konkrétní způsob léčby není rozhodující, a bez dalšího nejsou rozhodující ani doba (délka) a způsob omezení poškozeného na obvyklém způsobu života. Pro závěr, že jde o poškození důležitého orgánu, není nezbytně nutné, aby u poškozené osoby nastal stav bezprostředního ohrožení života, kdy jedině operace může zabránit smrti či trvalým následkům na zdraví.
23. Než budou zmíněna některá dřívější podstatná rozhodnutí Nejvyššího soudu, je třeba připomenout, že poškozený J. S. v příčinné souvislosti s jednáním dovolatele utrpěl vícenásobnou (trojnásobnou) zlomeninu lebečních kostí spojenou s akutním krvácením pod tvrdou plenu mozkovou vlevo.
24. Vést přesnou hranici mezi orgány důležitými a nedůležitými, stejně tak jako předem jasně (taxativním výčtem) vymezit, která zranění a za jakých okolností lze považovat za poškození důležitého orgánu a která nikoli, samozřejmě nelze. O to významnější roli pak hraje soudní judikatura a ta vyznívá zcela odlišným způsobem, než jak tvrdí dovolatel.
25. Ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 8 Tdo 254/2023, Nejvyšší soud aproboval názor, že krvácení pod měkkou plenu mozkovou může být poškozením důležitého orgánu ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, i když (jak tomu bylo v daném případě) vůbec nedošlo ke zlomenině lebečních kostí a obvyklá doba léčení byla stanovena na 4-5 týdnů. Tento závěr vycházel mj. ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, kde mezi zraněními odpovídajícími poškození důležitého orgánu bylo uvedeno též krvácení pod či nad tvrdou plenu mozkovou.
26. V usnesení téhož soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013, byla za těžkou újmu na zdraví pro poškození důležitého orgánu uznána zlomenina lebky v oblasti spánkové a temenní spojená s krvácením pod tvrdou plenu mozkovou (tedy velmi podobné zranění jako bylo zranění poškozeného J. S. v nyní posuzované věci).
27. Obdobně bylo v usnesení ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 3 Tdo 1013/2022, konstatováno, že zlomeninu klenby lební spojenou s krvácením do dutiny lební a pohmožděním mozku (což byl následek způsobený v tam řešeném případu), resp. poranění lebky s poraněním nitrolebních struktur a možností nitrolebního krvácení (obecně), je třeba považovat za těžkou újmu na zdraví pro poškození důležitého orgánu.
28. Rovněž v usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 491/2010, Nejvyšší soud při svém rozhodování vycházel z toho (po zohlednění závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství), že subdurální hematom je závažným poškozením důležitého lidského orgánu – mozku ve smyslu §89 odst. 7 písm. e) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 [jemuž odpovídá §122 odst. 2 písm. e) nyní účinného tr. zákoníku].
29. Také ve svém dalším usnesení ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 919/2017, se dovolací soud vyjádřil obdobným způsobem – závažná poranění hlavy, např. v podobě krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, je třeba považovat za poškození důležitého orgánu, a tudíž za těžkou újmu na zdraví. V obdobném duchu se nese i řada dalších rozhodnutí, jako např. usnesení ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 4 Tdo 254/2021, aj.
30. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že rozsudek soudu prvního ani druhého stupně netrpí vadami, které by naplňovaly obviněným tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak už bylo naznačeno, soudy nižších stupňů jistě mohly při zjišťování charakteru poranění poškozeného, doby jeho léčení, a především pak délky a způsobu omezení poškozeného na obvyklém způsobu života postupovat pečlivěji, mohly ke všem podstatným otázkám podrobněji vyslechnout poškozeného a případně si i vyžádat další odborné vyjádření či znalecký posudek z příslušného oboru zdravotnictví. Závěr v tom smyslu, že u poškozeného došlo k těžké újmě na zdraví, je však bez ohledu na to nepochybný a zvolená právní kvalifikace činu obviněného podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku správná. S přihlédnutím k výše citované judikatuře a ke skutečnosti, že poškozený utrpěl jednak akutní krvácení pod tvrdou plenu mozkovou a jednak trojnásobnou zlomeninu lebečních kostí, je namístě tato zranění posoudit jako poškození důležitého orgánu ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Skutečnost, na kterou primárně poukazoval dovolatel, že poškozený byl léčen pouze konzervativně, že nebyla nutná operace, není pro právní posouzení činu rozhodující.
V.
Způsob rozhodnutí
31. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 2. 2024
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek