ECLI:CZ:NS:2024:6.TDO.136.2024.1
sp. zn. 6 Tdo 136/2024-207
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. B. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2023, č. j. 5 To 197/2023-177, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 9/2023, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2023, č. j. 5 To 197/2023-177, jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2023, č. j. 3 T 9/2023-150, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále „soud prvního stupně“) ze dne 29. 5. 2023, č. j. 3 T 9/2023-150 , byl obviněný M. B. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 4.6.2022 v 5:20 hodin řídil vlastní osobní motorové vozidlo tov. zn. ŠKODA OCTAVIA, RZ: XY, v Brně, po vozovce ulice XY, kde při vyjíždění z šikmého parkovacího stání couváním v místech naproti domu č. XY od levého okraje komunikace porušil ustanovení §4 písm. a), §5 odstavec 1 písmeno b) a §24 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, (dále jen „zákon o silničním provozu“) neboť se nechoval dostatečně ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj, řádně nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích a této situaci své chování nepřizpůsobil, a přestože měl povědomost o tom, že po vozovce se od XY k místu, kde se nachází, blíží přijíždějící autobus MHD, a věděl, že na úrovni jeho vozidla při pravém okraji vozovky se v dočasné zastávce MHD nachází odstavený jiný autobus MHD, takže řidič jedoucího autobusu bude muset přejet do levého pruhu, aby se stojícímu autobusu vyhnul, začal s vozidlem couvat směrem do komunikace z šikmého parkovacího stání, čímž ohrozil jedoucí autobus MHD tov. zn. IVECO BUS URBANWAY, RZ: XY, ev. č. XY, linky XY, pořadí 1 (vlastníka Dopravní podnik města Brna) s cca 20-30 cestujícími lidmi, který řídil v uvedeném směru levým jízdním pruhem ze dvou možných (neboť v pravém jízdním pruhu se nacházel jiný, odstavený autobus MHD) řidič L. H., který byl nucen na couvání vozidla řízeného obžalovaným do jeho jízdní dráhy reagovat brzděním, aby zabránil případnému střetu, přičemž v důsledku toho došlo v autobuse k pádu stojící cestující jménem K. H., nar. XY, která v důsledku toho utrpěla těžké zranění spočívající ve zlomenině 2. bederního obratle se snížením těla o 1 cm, která jí byla fixována pevnou bederní ortézou (Jewett korzet), s doporučením vertikalizace v korzetu po dobu 3 měsíců a výrazným omezením mobility, pohmoždění levého ramene, pro které byla citelně omezena v obvyklém způsobu života po dobu cca 3 měsíce, kdy toto omezení spočívalo zejména v nutnosti hospitalizace v nemocnici do 8. 6. 2022, v bolestivosti poranění a značném omezení hybnosti z důvodu nošení korzetu a odkázání na pomoc druhé osoby při běžných denních úkonech jako jsou nákupy, jídlo a hygiena.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku s přihlédnutím k §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 90 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby se stanoví na částku 600 Kč, tedy celkem 54 000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 10 000 Kč od právní moci rozsudku, přitom výhoda splátek odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátky včas. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel (všeho druhu) na dobu 18 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 22 847 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 9. 2023, č. j. 5 To 197/2023-177 (dále i „napadené rozhodnutí“), jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Lenky Čihákové dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jelikož rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
5. Obviněný namítá, že se nemůže ztotožnit s argumentací soudu prvního stupně ani soudu odvolacího, neboť ani jeden ze soudů se nezabýval právní kvalifikací jeho jednání natolik, aby bylo možno spolehlivě rozhodnout o jeho vině či nevině. Předně nebylo podle obviněného ani jedním ze soudů dostatečně posouzeno, zda je možné následek spočívající v poškození zdraví poškozené přičítat obviněnému ve smyslu obligatorního znaku dané skutkové podstaty. Soud prvního stupně uzavřel, že obviněný mohl a měl vědět, že tento následek, tj. poškození zdraví, může způsobit. Po obviněném soudy nemohou chtít, aby tento mohl a měl vědět, že poškozená bude vystupovat – tj. není povinna se držet se zvýšenou intenzitou a nečeká „prudké“ zastavení vozidla, ačkoli je již nachystána ve vozidle na vystupování na pár metrů vzdálené zastávce. Podle provedeného dokazování se nejednalo o brzdění příliš prudké, tj. nejednalo se o zastavení v provozu zcela neobvyklé. Podle dovolatele neměl a nemohl obviněný předpokládat, že některý z cestujících ve vozidle MHD (navíc nikoli sedící, ale ve vozidle se pohybující) se nebude dostatečně držet, ačkoli nastoupením do vozidla tento cestující akceptuje podmínky jízdy, mezi kterými je mimo jiné i to, že se bude po celou dobu jízdy ve vozidle držet. Povinnost držení se ve vozidle MHD je obecně známou povinností, v naprosté většině případů je tako povinnost dodržována. Přičítání následku ve formě těžké újmy obviněnému tak odporuje základnímu vymezení zavinění v tr. zákoníku.
6. Za další pochybení dovolatel považuje nesprávné právní posouzení povinností podle zákona o silničním provozu, kdy povinnost uvedená v §24 odst. 2 zákona o silničním provozu zahrnuje pojem „ohrozit“, pojem omezení zde chybí. Nejedná se přitom podle obviněného o legislativní mezeru, zákonodárce pojem omezení vynechal úmyslně. Pojem ohrožení je tak mnohem méně omezující než samotné omezení. Ani jeden ze soudů se touto otázkou nezabýval. Byl to přitom soud prvního stupně, který právě porušení této povinnosti zdůraznil. Ani jeden ze soudů se dále nezabýval ani otázkou viditelnosti – tj. zda obviněný reálně mohl dané vozidlo vidět, kdy sám obviněný uvedl, že žádné vozidlo v daný moment neviděl – proto se rozhodl si „pouze popojet“, aby získal přehled. I toto popojíždění bylo pouze v rámci parkovacího místa – obviněný nikdy nepřekročil svým vozidlem čáru označující začátek vozovky. Pokud však tomu tak skutečně bylo, pak by nebylo možné v tomto jednání obviněného spatřovat neohleduplnost či neukázněnost, ale naopak pouze ostražitost. Ostatně postupné a velmi pomalé couvání do vozovky je mnohdy jediným způsobem, jak si řidič vozidla může zajistit výhled. Tato skutečnost se pak promítla i do právní úpravy, soudy ji však nezohlednily – a to i přesto, že v porušení povinnosti je spatřován znak kvalifikované skutkové podstaty. Podle komentáře k §24 zákona o silničním provozu řidič neohrozí ostatní účastníky, pokud účastníky omezí, a to i tak, že způsobí, že tito účastníci jsou nuceni snížit rychlost či dokonce zastavit. Tento výklad je pak zcela v rozporu s tím, co tvrdí oba soudy, které naopak vnímají povinnosti couvajícího řidiče s maximální přísností, kdy dokonce soud odvolací po takovémto řidiči požaduje, aby mohl či měl vědět, tj. aby předvídal, zda se bude cestující ve vozidle držet intenzivně či nikoli. Ani jeden ze soudů se k tomuto nevyjádřil, a to přesto, že se mělo jednat o hlavní povinnost, kterou měl obviněný porušit. Podle obviněného ani s provedeným dokazováním, ať již toto bylo hodnoceno jakkoliv, není možné jednání obviněného podřadit pod skutkovou podstatu §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
7. Závěrem obviněný brojí i proti tvrzení obou soudů, že by mu chyběla sebereflexe. Obviněný během soudního řízení několikrát zdůrazňoval, že je mu velmi líto, že k takové situaci došlo. Zároveň zdůraznil, že by nechtěl nikoho vinit z předmětné události. I Ústavní soud dříve uvedl, že ne všechny dopravní nehody musí mít nutně svého jediného viníka. Soud pak v tomto přístupu spatřoval nulovou sebereflexi. Soud si však v tomto případě plete pojmy sebereflexe a doznání. Obviněný si uvědomuje závažnost situace, zranění poškozené vnímá jako velmi nešťastnou událost, během celého trestního řízení spolupracoval – pouze se nedoznal. To však není nedostatek sebereflexe, obvinění by neměli být „trestáni“ za to, že se k trestné činnosti nedoznávají.
8. Dovolatel tak namítá, že v jeho trestním řízení soudy postupovaly nesprávně, když na základě provedeného dokazování chybně právně posoudily jeho jednání jako jednání naplňující všechny znaky skutkové podstaty podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Soud nesprávně právně posoudil jednak porušení povinnosti dané obviněnému zákonem, a to především §24 zákona o silničním provozu, a jednak nesprávně právně posoudil otázku zavinění ve vztahu k následku spočívajícímu v újmě na zdraví poškozené, obviněný tento následek nemohl předvídat. V neposlední řadě pak obviněný rovněž namítá nesprávné posouzení při ukládání trestu, kdy absence doznání byla soudem nesprávně hodnocena jako nedostatek sebereflexe, kdy však tento požadavek soudu zcela popírá jakoukoliv obhajobu či právo na obranu obžalovaných. Vzhledem k tomu, že tento tvrzený nedostatek sebereflexe je podle soudu jedinou okolností, která určovala přísnější trest, má obviněný za to, že tato okolnost naopak neměla být brána k tíži obviněného.
9. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2023, č. j. 5 To 197/2023-177, stejně jako jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2023, č. j. 3 T 9/2023-150, a současně zrušil všechna rozhodnutí na toto usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že se s podstatou argumentace dovolatele ztotožňuje a oba uplatněné dovolací důvody považuje za naplněné. Zásadní otázkou pro dovození příčinné souvislosti mezi jízdním manévrem dovolatele a zraněním poškozené podle státního zástupce bylo, zda jeho jízdní manévr byl rozhodnou příčinou natolik intenzivního brzdění autobusu, které pak bylo rozhodnou příčinou pádu a zranění poškozené. Pouze tak by bylo možno dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním dovolatele a zraněním poškozené. Je tedy třeba zabývat se především otázkou, jak intenzivně autobus brzdil. A pokud brzdil intenzivně, zda toto brzdění vyvolal svým jízdním manévrem dovolatel, nebo zda se jednalo pouze o nepřiměřenou reakci řidiče autobusu a zda ohrožení autobusu ve smyslu §24 odst. 2 zákona o silničním provozu bylo skutečné, nebo jen domnělé – mylně předpokládané řidičem autobusu. Zatímco soud prvního stupně je označil za brzdění s „možná nižší intenzitou“, soud odvolací popsal tutéž hodnotu tak, že řidič MHD „začal prudce brzdit“, a že toto nemohla poškozená předpokládat. Odvolací soud tím ovšem popřel svůj závěr vyslovený na samotném konci citovaného odstavce, že „skutková zjištění soudu I. stupně jsou správná“. Oba soudy se tak rozešly ve zcela zásadní skutkové otázce, jak intenzivně řidič MHD brzdil, když právě nečekaná intenzita brzdění měla být bezprostřední příčinou pádu poškozené. Po vyhodnocení řady odborných pramenů dospívá státní zástupce k závěru, že pokud činilo zpomalení autobusu při brzdění pouze 1,4 m/s 2 , nemohlo se jednat o odvolacím soudem tvrzené „prudké“ brzdění, které by mohlo být trestně relevantní příčinou pádu poškozené na podlahu autobusu. Ze skutkových zjištění plyne, že řidič autobusu po spatření couvajícího dovolatele zatroubil a lehce přibrzdil a nebýt pádu poškozené by dál pokračoval v jízdě, neboť dovolatel mu do jízdního koridoru vůbec nevjel. Zjevně se nemohlo jednat ani o náhlou změnu rychlosti jeho jízdy. Odvolacímu soudu bylo patrně zřejmé, že za takových skutkových zjištění (jen mírné přibrzdění autobusu – brzdění „nižší intenzitou“) by couvání dovolatele nemohlo být prvotní příčinou pádu poškozené. Jinak si nelze vysvětlit jím provedenou změnu tohoto zásadního skutkového zjištění patrnou z bodu 6. odůvodnění jeho usnesení, že řidič autobusu nebrzdil onou „nižší intenzitou“, ale že naopak „byl nucen prudce zabrzdit“, či že „začal prudce brzdit“. Odvolací soud tím podstatně změnil rozhodné skutkové zjištění, aniž by k tomu sám provedl dokazování. Z hlediska dovolání je podstatné, že tím založil zjevný rozpor mezi svým skutkovým zjištěním, že se jednalo o prudké brzdění, a konzultační zprávou čtenou u hlavního líčení soudem nalézacím, že se o prudké brzdění nejednalo. Tato vada odpovídá podle státního zástupce první variantě uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolání je v této části důvodné.
11. Dovolání je ovšem podle státního zástupce důvodné, i pokud dovolatel uplatnil dovolací důvod podle písm. h) citovaného ustanovení. Podle závěru soudů dovolatel sice řidiče autobusu neohrozil, ale svým jízdním manévrem jej vystrašil – variantou, že najede do jeho koridoru jízdy. Takovým „vystrašením“ se již opakovaně zabýval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1070/2013, nebo v usnesení ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 7 Tdo 637/2016. V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud mimo jiné uvádí, že porušení konkrétního ustanovení zákona o silničním provozu jedním jeho účastníkem, které se projevilo v navození dopravní situace, jež objektivně druhého účastníka silničního provozu výraznějším způsobem neomezila v dosavadním způsobu jízdy a umožňovala mu při přiměřené reakci (např. při mírném snížení rychlosti) bezpečné pokračování v jízdě, byť z jeho subjektivního vnímání se mohla jevit jako jej ohrožující, nelze ztotožňovat s porušením důležité povinnosti ve smyslu zákonného znaku ustanovení §148 odst. 1 tr. zákoníku, i když se případně ve spojení s ne zcela adekvátní (např. úlekovou) reakcí druhého účastníka silničního provozu kauzálně projevilo jako prvotní příčina vzniku jeho zranění. Porušení důležité povinnosti by v takovém případě bylo třeba dovodit tehdy, pokud by – i za situace, že se na vzniku zranění druhého účastníka silničního provozu podílelo jeho částečně chybné vyhodnocení dopravní situace, které se projevilo v jeho nesprávné reakci – první účastník silničního provozu v důsledku nesplnění mu uložené povinnosti objektivně jiného ohrozil, např. vytvořením překážky v jeho jízdní dráze. Pokud státní zástupce porovnal věc dovolatele s oběma judikáty, shledal, že důvod k vystrašení řidiče autobusu MHD byl mnohem slabší. Dovolatel oproti judikovaným situacím nezasáhl do koridoru jízdy autobusu vůbec – po celou dobu zůstal na parkovacím místě – dokonce s rezervou 10 cm. Tomu nakonec odpovídala i shora zaznamenaná reakce řidiče autobusu, který reagoval jen zvukovým znamením, mírným vybočením a zpomalením 1,4 m/s 2 , tedy velmi mírným přibrzděním, bez jakékoliv snahy zastavit ještě před vozidlem dovolatele. Pokud by tedy řidič autobusu prudce brzdil, jak nepodloženě tvrdí odvolací soud, jízdní manévr dovolatele by nebyl pro takové brzdění trestně relevantní příčinou. Zatím však vše nasvědčuje tomu, že řidič autobusu prudce nebrzdil a svůj autobus zpomalil způsobem, který pouze snížil komfort poškozené, avšak neohrozil ji pádem. Pokud v tomto okamžiku poškozená přesto upadla, její pád nemůže být podle státního zástupce v příčinné souvislosti ani s jednáním řidiče autobusu, který brzdil jen mírně, ani s jednáním dovolatele, který do jízdního koridoru autobusu nenajel.
12. Státní zástupce tedy uzavřel, že dovolání odpovídá uplatněným dovolacím důvodům a je důvodné a navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. [ve vazbě na §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.] Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
14. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obviněného lze formálně podřadit pod jím deklarované dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho první alternativě) a §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (v jeho první alternativě). Obviněný pochybil, pokud za dané procesní situace při jím zvoleném způsobu argumentace výslovně neoznačil též důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (když jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto podle §256 tr. ř.), avšak toto opomenutí nijak nebránilo tomu, aby se Nejvyšší soud jeho dovoláním věcně zabýval. Dovolací soud dospěl k závěru, že argumentace obviněného neumožňovala, aby o jeho mimořádném opravném prostředku rozhodl způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i řízení jemu předcházející přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Obviněný tento důvod dovolání uplatnil v jeho první variantě, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
18. Jakkoliv dovolatel primárně (pokud jde o skutkové závěry) brojí proti prokázání předpokladů závěru o jeho zavinění [s poukazem, že nemohl (a neměl) vědět, že dojde k popisovanému následku], tak v rámci svých námitek konstatuje, že předpokladem pro tento závěr je konstatování, zda došlo k prudkému či mírnému brzdění autobusu. Uvedený skutkový závěr je pak podstatným pro konstatování příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem ve formě zásahu do zdraví poškozené.
19. Obecně lze zdůraznit, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).
20. Je možné předeslat, že závěr o intenzitě brzdění autobusu se sice nepromítl do skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně (viz „… řidič L. H. … byl nucen na couvání vozidla řízeného obžalovaným do jeho jízdní dráhy reagovat brzděním, aby zabránil případnému střetu, …“ – není uvedeno, jak intenzivně musel brzdit), avšak je (jak již shora řečeno) podstatným skutkovým závěrem pro právní závěr o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a zásahem do zdraví poškozené. Pokud jde o skutkový závěr ohledně intenzity brzdění autobusu, pak soud prvního stupně se k této otázce vyjádřil poměrně neurčitě, když v bodě 18 odůvodnění rozsudku konstatoval, že „(řidič autobusu) … brzdil možná menší intenzitou “, zároveň však zjevně vychází z listinného důkazu, kterým je konzultační zpráva Ústavu soudního inženýrství (č. l. 130), jejíž závěry rekapituluje v bodě 13. odůvodnění rozsudku tak, že z ní vyplývá, že bezprostředně před brzděním se autobus pohyboval rychlostí 17-18 km/hod. Z této rychlosti pak došlo k brzdění a zastavení autobusu se zpomalením 1,4 m/s 2 . Z podkladů, které měl Ústav k dispozici, je patrné, že řidič autobusu reagoval brzděním a mírným vyhýbáním. Zpomalení autobusu bylo pod hranicí nouzového brzdění, kdy dochází ke zhoršené stabilitě cestujících, nicméně stojící cestující v autobusu nemuseli subjektivně vyhodnotit brzdění jako bezpečné . Nutno však doplnit, že ze závěrů tohoto odborného vyjádření vyplývá, že (viz č. l. 145) řidič autobusu na vozidlo Škoda reagoval brzděním, avšak intenzitu brzdění cca 1,9 m/s 2 lze označit jako mírnou, nenáhlou, kterou však stojící cestující může subjektivně vnímat jako méně bezpečnou . Zároveň je třeba upozornit na část citovaného odborného vyjádření nazvanou C. Interpretace analýzy (č.l. 144), kde zpracovatel odborného vyjádření konstatuje, že hodnota zpomalení, které autobus při brzdění dosáhl, byla cca 1,9 m/s 2 . Tuto hodnotu zpomalení lze označit za mírné, běžné zpomalování. V diplomové práci Analýza zpomalování tramvají a vyhodnocení jeho účinku na stojící cestující bylo zjištěno, že mezní zpomalení, kdy stojící cestující udrží stabilitu, zjištěné na základě naměřených hodnot a pozorovaných situací je cca 3,1 m/s 2 . … Dále v diplomové práci Měření jízdních manévrů vozidel hromadné přepravy osob, pro stanovení komfortní a bezpečné jízdy byly pomocí subjektivního hodnocení stojícího a sedícího cestujícího stanoveny hranice rizikové jízdy pro stojícího cestujícího. U stojícího cestujícího v trolejbusu byla dolní hranice rizikové zóny vyčíslena pro podélné zrychlení cca 1,4 m/s 2 . Rovněž v diplomové práci Měření jízdních manévrů prostředků hromadné přepravy osob bylo zjištěno, že pro stojícího cestujícího platí, že horní hranici bezpečné jízdy lze u podélného brzdného zpomalení pozorovat u hodnoty 1,7 m/s 2 . Z informací uvedených u výpisu tachografu autobusu je pak zřejmé, že hranice nouzového brzdění je uvažována cca 2,0 m/s 2 , kdy již dochází ke zhoršené stabilitě cestujících . Na druhou stranu závěr odvolacího soudu ohledně intenzity brzdění (opět bez vlivu na změnu skutkové věty) je zjevně odlišný. Odvolací soud v bodě 6. napadeného rozhodnutí konstatuje, že poškozená cestující neměla důvod předpokládat, že řidič autobusu bude nucen prudce zabrzdit nebo (obviněný) svým jednáním přivodil reakci řidiče MHD, který začal prudce brzdit v obavě, že dojde ke střetu s vozidlem obžalovaného .
21. Z výše uvedeného je zřejmé, že oba soudy dospívají v této otázce ke zcela odlišnému skutkovému závěru. Soud prvního stupně konstatuje, že řidič autobusu „brzdil možná menší intenzitou“, když zjevně vychází z hodnoty zpomalení 1,4 m/s 2 a, že zpomalení autobusu bylo pod dolní hranicí nouzového brzdění, jak to popisuje při rekapitulaci závěrů konzultační zprávy (k níž zjevně přistupoval jako k odbornému vyjádření, když ji provedl jako listinný důkaz). Naopak soud odvolací dospívá k závěru, že řidič autobusu „začal prudce brzdit“. Není zcela zjevné, jak k uvedenému závěru dospěl a z jakého důkazu vychází tím spíše, že žádný důkaz neprovedl ani nezopakoval (jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání na č. l. 173). Nejméně skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že řidič autobusu „začal prudce brzdit“ v žádném případě neodpovídá v řízení provedeným důkazům, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí žádný důkaz podporující takový závěr neoznačuje a ke změně tohoto skutkového závěru dospívá v rozporu s §259 odst. 3 tr. ř., tedy v situaci, kdy neprovedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení ani neprovedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Zároveň má dovolací soud za to, že závěr o „prudkém brzdění“ je ve zjevném rozporu s důkazy provedenými soudem prvního stupně, tedy především s konzultační zprávou Ústavu soudního inženýrství, která konstatuje, že autobus brzdil pod hranicí nouzového brzdění. Závěr o mírnosti či prudkosti brzdění pak má vliv na závěr soudů o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem ve formě zranění poškozené. Shora popsaným postupem odvolací soud naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Je nutné připomenout, že závěr o skutkovém stavu je zcela doménou soudu prvního stupně (a to na základě aplikace zásad přímosti, ústnosti a bezprostřednosti hlavního líčení) se shora naznačenými výjimkami pro soud odvolací ve smyslu §259 odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
22. Obviněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil v jeho první variantě, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tento dovolací důvod naplňují námitky týkající se
- závěru o porušení povinnosti řidiče podle §24 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (v textu i „zákon o silničním provozu“), a tím závěru o protiprávnosti jednání obviněného (tedy porušení jiného zákonného pravidla),
- existence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného (povyjetím na kraj parkovacího místa) a následkem, který je mu kladen za vinu (zranění poškozené) a
- naplnění subjektivní stránky trestného činu, tedy podmínek nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
23. Platí, že základním předpokladem dovození odpovědnosti pachatele za trestný čin je protiprávnost jeho jednání. Protiprávností se rozumí rozpor chování subjektu s objektivním právem, kterým je souhrn právních norem jako pravidel daných státem, která jsou závazná (HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 552.) Protiprávnost jednání obviněného v této věci dovozuje soud prvního stupně z porušení jednak obecné povinnosti chovat se při provozu na pozemních komunikacích ohleduplně a ukázněně a neohrožovat mimo jiné zdraví jiných osob ve smyslu §4 písm. a) zákona o silničním provozu a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích podle §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu a jednak v porušení §24 odstavec 2 zákona o silničním provozu, podle kterého nesmí řidič při couvání ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích, což ve smyslu §2 písmeno l) téhož zákona znamená povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí. Porušení povinnosti podle §24 odst. 2 zákona o silničním provozu pak soud prvního stupně označuje za porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku.
24. Dovolací soud je toho názoru, že ze skutkového stavu prokázaného soudem prvního stupně nikterak nevyplývá, že by obviněný porušil §24 odst. 2 zákona o silničním provozu. Podle §24 odst. 2 zákona o silničním provozu při couvání řidič nesmí ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Podle §2 písm. l) zákona o silničním provozu nesmět ohrozit znamená povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí. Podle §2 písm. m) zákona o silničním provozu nesmět omezit znamená povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nebylo nijak překáženo. Z výše uvedeného vyplývá, že při couvání řidič dokonce může omezit ostatní účastníky silničního provozu, nesmí je však ohrozit, tedy způsobit vznik nebezpečí. Vyplývá to z charakteru tohoto jízdního manévru, který by byl v některých případech (jako je právě vyjíždění z parkovacího místa couváním) nerealizovatelný bez omezení (nikoliv ohrožení) dalších účastníků silničního provozu. V daném případě bylo prokázáno, že obviněný vyjížděl z parkovacího místa pomalou rychlostí, nebyla vyvrácena obhajoba obviněného v tom směru, že tak činil, aby získal lepší rozhledové podmínky, a především bylo prokázáno, že obviněný ani neopustil prostor parkovacího místa a vozidlo zastavil 10 cm od čáry tvořící hranici parkovacího místa. Obviněný tedy dokonce ani „neomezil“ projíždějící autobus, neboť nezasáhl do jeho jízdního pruhu. Za prokázaných skutkových okolností nelze dovodit „ohrožení“ autobusu tím, že obviněný jeho řidiče svým jízdním manévrem vystrašil. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1070/2013, tedy, že porušení konkrétního ustanovení zákona o silničním provozu jedním jeho účastníkem, které se projevilo v navození dopravní situace, jež objektivně druhého účastníka silničního provozu výraznějším způsobem neomezila v dosavadním způsobu jízdy a umožňovala mu při přiměřené reakci (např. při mírném snížení rychlosti) bezpečné pokračování v jízdě, byť z jeho subjektivního vnímání se mohla jevit jako jej ohrožující, nelze ztotožňovat s porušením důležité povinnosti ve smyslu zákonného znaku ustanovení §148 odst. 1 tr. zákoníku, i když se případně ve spojení s ne zcela adekvátní (např. úlekovou) reakcí druhého účastníka silničního provozu kauzálně projevilo jako prvotní příčina vzniku jeho zranění. Porušení důležité povinnosti by v takovém případě bylo třeba dovodit tehdy, pokud by – i za situace, že se na vzniku zranění druhého účastníka silničního provozu podílelo jeho částečně chybné vyhodnocení dopravní situace, které se projevilo v jeho nesprávné reakci – první účastník silničního provozu v důsledku nesplnění mu uložené povinnosti objektivně jiného ohrozil, např. vytvořením překážky v jeho jízdní dráze . Obviněný ani nezasáhl do jízdního pruhu autobusu, tedy nevytvořil překážku v jeho jízdní dráze a tedy jej (ani osoby v něm jedoucí) nikterak neohrozil. Jednání vedoucí k určité úlekové reakci řidiče autobusu nemůže být považováno za ohrožení dalšího účastníka silničního provozu. Obviněný tedy neporušil §24 odst. 2 zákona o silničním provozu, neporušil tak důležitou povinnost ve smyslu §147 odst. 2 trestního zákoníku. V tomto směru je právní posouzení učiněné soudem prvního stupně i soudem odvolacím nesprávné.
25. Obecná preventivní povinnost při chování účastníků silničního provozu vyplývá z §4 písm. a) zákona o silničním provozu, který stanoví že při provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Zároveň podle §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu je řidič povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Z prokázaných skutkových okolností nevyplývá, že by se obviněný plně nevěnoval řízení svého automobilu. Opak totiž vyplývá z toho, že zastavil na hraně parkovacího místa (parkovací místo neopustil), podle skutkových závěrů soudu prvního stupně obviněný o předmětném autobusu věděl, vyčkal průjezdu dokonce dvou autobusů kolem něj a dané místo, jako osoba v blízkosti něj bydlící, dobře znal. Ze skutkových závěrů tedy vyplývá, že se obviněný řízení svého vozidla dostatečně věnoval, a tedy neporušil ani povinnost vyplývající z §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu.
26. Zbývá posoudit, zda se obviněný svým chování nedopustil porušení oné zcela obecné preventivní povinnosti každého účastníka silničního provozu vyplývající z §4 písm. a) zákona o silničním provozu, tedy zda se choval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval zdraví jiných osob. Uvedené ustanovení je pak jen rozvedení obecného preventivního pravidla vyplývajícího z §2900 o. z., podle něhož vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně nevyplývá, že by se obviněný nechoval ohleduplně či ukázněně, případně že by porušil potřebnou míru opatrnosti. Popojetí couváním v rámci parkovacího místa za účelem lepšího rozhledu po pozemní komunikaci směřující k bezpečnému vyjetí nelze označit za neohleduplné či neukázněné jednání. Stejně tak nejde o jednání, kterým by porušil obecnou preventivní povinnost dle §2900 o. z., kde je měřítkem obvyklé chování průměrně rozumné osoby nacházející se v obdobné situaci jako konající, včetně opatření, která jsou obvykle v takových situacích činěna proto, aby nedošlo k újmě na právech a právem chráněných zájmech jiných osob . (PAŠEK, Martin. §2900 [Obecná prevenční povinnost]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 8.) V tomto směru je třeba připomenout obecně akceptovaný názor prezentovaný v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, v němž Ústavní soud považoval za zjevně nepřiměřený a v praxi nerealizovatelný požadavek, aby byl řidič povinen couvat pomocí jiné pověřené osoby nebo výstražného signálu vždy, když mu postavení vozidla při couvání neumožňuje přehlédnout veškerý prostor za vozidlem .
27. Zda obviněný porušil preventivní povinnost (z pohledu ohleduplnosti či ukázněnosti, resp. obecné opatrnosti) je neoddělitelné od úvah o subjektivní stránce (úvah o zavinění), tedy vnitřním psychickém vztahu obviněného ke svému jednání a jeho následku. Je to tak dáno proto, že i §4 písm. a) zákona o silničním provozu i §2900 o. z. hovoří o tom, že je člověk povinen si počínat tak, aby svým jednání nezpůsobil újmu na zdraví jiného. Je tedy třeba zkoumat, zda si obviněný během svého jednání představil jako jeho možný následek ve formě újmy na zdraví jiné osoby nebo si jej představit měl a mohl. To lze dovozovat jen z vnějškově pozorovatelných skutečností, které jsou odrazem provedeného dokazování. Pokud lze vycházet ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, pak v řízení bylo prokázáno, že obviněný couval v rámci svého parkovacího místa, nevelkou rychlostí, zastavil 10 cm od hrany parkovacího místa, tedy nezpůsobil překážku v jízdním pruhu autobusu, autobus (a osoby v něm jedoucí) tak neohrozil, řidič autobusu reagoval zvukovým znamením, mírným vybočením a zpomalením pod hranicí rizikového brzdění (vycházeje ze závěrů soudu prvního stupně), autobus zastavil za automobilem obviněného, po přejetí místa potenciálního střetu o dva metry. Je zjevné, že způsob brzdění (pokud bylo pod hranicí rizikového brzdění) skutečně neindikuje ambici řidiče autobusu zastavit ještě před místem případného střetu, pokud by předpokládal, že couvající řidič Škody Octavia nezastaví a vjede do jízdní dráhy autobusu. Za těchto skutkových okolností nelze dovozovat, že by obviněný věděl, že může způsobit újmu na zdraví osob jedoucích v autobuse nebo že by bylo možno dovozovat, že to vědět měl a mohl. Takový závěr je možno učinit i bez ohledu na skutečnost, zda se poškozená v autobuse držela či nikoliv, zda se po vozidle pohybovala či seděla, apod. Podstatné je, jak daleko mohla (a měla) představivost průměrného člověka ohledně následku jeho jednání dosáhnout za daných skutkových okolností. Dovolací soud je toho názoru, že nebylo (nemohlo být) v možnostech obviněného představit si, že shora popsané jednání může mít za následek zranění poškozené.
28. Dovolací soud tedy konstatuje, že obviněný zachoval potřebnou míru opatrnosti (ohleduplnosti a ukázněnosti) a ve vztahu k následku ve formě zranění poškozené tak nejednal zaviněně, a tedy neporušil ani §4 písm. a) zákona o silničním provozu ani obecnou preventivní povinnost vyplývající z §2900 o. z. K tomu je možné připomenout, že závěr o trestněprávním zavinění nelze nikdy dovozovat z pouhého faktu, že došlo ke škodlivému následku za účasti třetí osoby. K událostem majícím objektivně nešťastnou nebo i tragickou povahu dochází i bez cizího zavinění, jako je tomu v případech tzv. vis maior nebo v případech, kdy se přítomné třetí osoby na vzniku škodlivého následku nijak nepodílejí (nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15). Zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných dokazováním. Nelze jej činit pouze na základě zpětné myšlenkové konstrukce nepodložené konkrétními fakty. Došlo-li ke škodlivému následku, neznamená to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána. Ze shora uvedených důvodů dovolací soud uzavírá, že za skutkových okolností, které zjistil soud prvního stupně, obviněný nejednal ani protiprávně, ani zaviněně.
29. S ohledem na výše učiněné závěry se dovolací soud již nezabýval námitkou dovolatele týkající se existence či neexistence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a zraněním poškozené.
30. Pokud tedy soud prvního stupně (a následně i soud odvolací) dospěl k právnímu hodnocení, podle něhož obviněný porušil §24 odst. 2 zákona o silničním provozu, §4 písm. a) zákona o silničním provozu a §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, obviněný jednal zaviněně ve formě nevědomé nedbalosti a existuje zde příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem ve formě zranění poškozené, pak takové rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tímto je tedy naplněn dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
31. K aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze konstatovat pouze tolik, že dovolatel sám tímto dovolacím důvodem neargumentuje. Vzhledem k tomu, že bylo konstatováno naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 2 písm. g) a h) tr. ř., byl zároveň naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve vztahu k usnesení soudu druhého stupně v jeho druhá variantě [ bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) ].
K námitkám nepodřaditelným pod žádný dovolací důvod
32. Dovolací soud konstatuje, že dovolání obviněného obsahuje rovněž argumentaci, která není podřaditelná pod žádný dovolací důvod.
33. Je tomu tak v případě, pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obžalovanému chyběla sebereflexe, což využily jako argument pro rozhodování o druhu a výměře ukládaného trestu (ukládaných trestů). Námitky směřující proti nesprávnému uložení testu lze uplatnit pouze v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 2 písm. i) tr. ř., podle něhož je tento dovolací důvod naplněn pouze, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pod tento dovolací důvod nespadá situace, kdy dovolatel tvrdí, že byl obviněnému uložen trest příliš mírný či příliš přísný, jinak řešeno nepřiměřený, resp. v rozporu s obecnými pravidly pro ukládání trestů tak, jak jsou stanovena v ust. §39, §41 a §42 tr. zákoníku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)
34. Lze obecně přijmout závěr, že po obviněném, který svou obranu staví na závěru, že jednání, které je mu kladeno za vinu, není trestným činem, nelze požadovat, aby se k trestnému činu zároveň doznal a svého činu litoval. Zároveň je pravdou, že obviněný určitou formu lítosti ve svých vyjádřeních verbalizoval. Přesto v daném případě jde o námitku směřující do závěru soudů ohledně přiměřenosti ukládaného trestu, kterou však ze shora uvedených důvodů podřadit pod žádný zákonný dovolací důvod nelze.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
35. Z vyložených skutečností dovolací soud shledal, že námitky, jimiž dovolatel odkazoval na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h), mají ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně opodstatnění a ve věci je tedy dán v důsledku vzájemné podmíněnosti i důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř.]. Proto dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2023, č. j. 5 To 197/2023-177, a mu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2023, č. j. 3 T 9/2023-150, podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby se zabýval všemi otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení. Podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí. Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť zjištěné vady nebylo možné odstranit v zasedání veřejném.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 2. 2024
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Martin Lýsek