ECLI:CZ:NS:2024:6.TZ.92.2023.1
6 Tz 92/2023-
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 2. 2024 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Ondřeje Círka a JUDr. Ivo Kouřila o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. R. , proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2018, č. j. 6 To 536/2017-133, takto:
I. Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2018, č. j. 6 To 536/2017-133, byl porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 10. 2017, č. j. 4 T 143/2017-113, v ustanovení §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2020, a to v neprospěch obviněného P. R.
II. Podle §269 odst. 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2018, č. j. 6 To 536/2017-133, a dále rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 10. 2017, č. j. 4 T 143/2017-113, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §270 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Chomutově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 10. 2017, č. j. 4 T 143/2017-113, byl obviněný P. R. (dále též jen „obviněný“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2020. Uvedeného přečinu se podle zjištění uvedeného soudu dopustil tak, že v přesně nezjištěný den, avšak krátce před 27. 4. 2017 ve Věznici Všehrdy, jako odsouzený vykonávající zde tresty odnětí svobody uložené mu rozsudky Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 4 T 196/2013, 1 T 131/2014, 7 T 7/2016 a 7 T 79/2016, v hrubém rozporu s jeho povinnostmi uvedenými v §28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, užil marihuanu, když biologický materiál jemu odebraný dne 27. 4. 2017 byl pozitivní na kanabinoidy a THCCOOH, tedy skupiny látek obsažených v marihuaně, která je omamnou látkou uvedenou v příloze č. 3 k nařízení vlády ČR č. 463/2013 Sb. ze dne 18. 12. 2013, o seznamech návykových látek vydaného podle §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., ve znění novel. Popsaného se přitom obviněný dopustil opakovaně, když pro totožné jednání v prosinci 2016 mu byl ve Věznici v Kynšperku nad Ohří, a to příslušnými orgány Vězeňské služby České republiky (dále jen jako „VS ČR“), uložen kázeňský trest umístění do uzavřeného oddělení na dobu 28 dnů, který vykonal dne 16. 4. 2017.
2. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 10. 2017, č. j. 4 T 143/2017-113, podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, a to do všech jeho výroků, tedy do výroku o vině i do výroku o trestu. Toto odvolání bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2018, č. j. 6 To 536/2017-133, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
4. Proti zamítavému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2018, č. j. 6 To 536/2017-133, podal ministr spravedlnosti (dále též „stěžovatel“) ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona. Podle jeho názoru byl napadeným rozhodnutím v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a dále byl podle jeho názoru porušen zákon také v řízení jemu předcházejícím, konkrétně rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 10. 2017, č. j. 4 T 143/2017-113, a to v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2020.
5. Konkrétně stěžovatel vytkl, že skutková zjištění tak, jak je učinil soud prvního stupně, sice měla oporu v provedeném dokazování, když z něj vyplývalo, že obviněný opakovaně porušil povinnosti uvedené v §28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, tím, že požil v přesně nezjištěný den, krátce před 24. 7. 2017 ve Věznici Všehrdy návykovou látku, ačkoliv za obdobné jednání byl již jednou kázeňsky potrestán, avšak taková skutková zjištění nedávala dostatečný podklad pro právní závěr, že popsaným jednáním obviněný spáchal přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2020. Své závěry stěžovatel opřel o judikaturu Nejvyššího soudu, ze které plyne, že pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2020, je vyžadováno jednání vykazující výraznější intenzitu a mající zpravidla soustavnější charakter, nikoliv tedy ojedinělý méně intenzivní akt, který nebyl reálně spojen s mařením či podstatným ztížením výkonu rozhodnutí.
6. Stěžovatel dále upozornil, že pokud odvolací soud akceptoval výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně po stránce skutkové i právní, nesplnil tím svoji přezkumnou povinnost podle §254 odst. 1 tr. ř. a tím, že zamítl odvolání obviněného jako neodůvodněné podle §256 tr. ř., postupoval v rozporu s ustanovením §254 odst. 1 tr. ř. a ustanovením §256 tr. ř., neboť pokud by odvolací soud promítl relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a skutkové okolnosti případu do svých skutkových i právních úvah, musel by dospět k závěru, že v daném případě „nebylo možno samotný předchozí postih obviněného za shodné jednání hodnotit jako dostatečný důvod pro odmítnutí možnosti i zde vyřešit věc kázeňsky“. Nakonec stěžovatel uvedl, že ze stejných důvodů byl již v řízení u soudu prvního stupně porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5 a 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2020.
7. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud
- podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že v neprospěch obviněného byl porušen zákon usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2018, č. j. 6 To 536/2017-133, v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř., rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 10. 2017, č. j. 4 T 143/2017-113, a v řízení jemu předcházejícím též v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2020,
- podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2018, č. j. 6 To 536/2017-133, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 10. 2017, č. j. 4 T 143/2017-113, v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se s mimořádným opravným prostředkem ministra spravedlnosti zcela ztotožnil s tím, že navrhl podané stížnosti vyhovět.
III.
Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
9. Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost usnesení, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že zákon v neprospěch obviněného P. R. byl porušen.
10. Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Podle §256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.
11. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2020 se dopustil ten, kdo mařil nebo podstatně ztěžoval výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že se dopustil závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel trestu.
12. Soudu prvního stupně i odvolacímu soudu lze přisvědčit, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný se dopustil skutku tak, jak je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně. Ostatně obviněný jej ani sám v průběhu řízení nepopíral. Popsané jednání se nesporně neslučuje s ustanovením §28 odst. 3 písm. b) zákona o výkonu trestu odnětí svobody, v tomto smyslu je nepřípustné a je nutno z něj dovodit důsledky. Odvolací soud však dále, ve shodě se soudem prvního stupně, z důvodů uvedených níže nesprávně uzavřel, že na jednání obviněného je třeba reagovat v trestněprávní rovině, a to aplikací ustanovení §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Soudy obou stupňů potřebu trestněprávního postihu opřely zejména o opakování závadového jednání, tedy o skutečnost, že obviněný návykové látky požil opakovaně, nejprve v prosinci roku 2016 a dále pak v dubnu roku 2017.
13. Stěžovatel však s odkazem na jím konkretizovaná rozhodnutí správně upozorňuje, že pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2020 bylo třeba nikoliv jakéhokoliv porušení povinností uvedených v §28 odst. 3 písm. b) zákona o výkonu trestu odnětí svobody, avšak muselo by se jednat o takové jednání, které by svou intenzitou a povahou naplnilo právě znak „závažného jednání“ tak, jak to požaduje uvedená skutková podstata. Soudní praxe přitom vykládá tento znak skutkové podstaty jako jednání srovnatelné s ostatními případy trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a současně podstatně závažnější než kázeňský přestupek. Závažnost jednání je tak třeba posuzovat z více hledisek, nikoliv pouze z hlediska opakování již jednou kázeňsky trestaného jednání.
14. Stěžejním rozhodnutím, na které stěžovatel přiléhavě odkázal, je usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, č. j. 5 Tdo 701/2012-13. Skutkové okolnosti případu v něm řešeném jsou zcela srovnatelné s nyní posuzovaným případem obviněného. Nejvyšší soud v odkazované věci dovodil, že požití návykové látky obviněným poté, co za jednání téhož charakteru byl již kázeňsky potrestán, nelze mechanicky, bez dalšího, hodnotit jako „závažné jednání směřující k maření“, ale je zapotřebí zabývat se i řadou dalších skutečností, a to osobou obviněného z hlediska jeho vztahu k návykovým látkám, vlivem požití návykové látky na chování obviněného, či jeho přístupem k plnění jeho povinností ve výkonu trestu s promítnutím do jeho celkového vztahu k naplňování účelu trestu. Závažnost jednání je tak třeba, jak už bylo uvedeno i výše, posuzovat podle více hledisek, přičemž nepostačuje pouhé opakování, které ani nedosahuje pojmu soustavnosti, ale hodnotí se rozsah, intenzita a okolnosti, za nichž došlo k porušení pravidel výkonu trestu. Vždy je tak nutné zjišťovat, do jaké míry protiprávní jednání obviněného ovlivnilo dosažení účelu trestu.
15. Právě z těchto hledisek soudy nižších stupňů posuzovanou věc nehodnotily, a proto jejich závěry obstát nemohou.
16. V návaznosti na to je třeba především konstatovat, že ze spisového materiálu vyplývá, že v chování obviněného bylo možné v průběhu výkonu na sebe navazujících trestů odnětí svobody pozorovat jisté výkyvy. Na jedné straně to byly zmiňované dva případy užití návykové látky, a to v prosinci roku 2016 a v dubnu roku 2017. Na druhou stranu, s výjimkou uvedených případů, obviněný vykazoval chování bez zásadních nedostatků, plnil si své úkoly, respektoval pokyny zaměstnanců a nevyhledával spory. Ve Věznici Kynšperk nad Ohří byl taktéž zaměstnán a ve Věznici Všehrdy sám projevil zájem o zařazení do terapeutického programu. Obviněný má za sebou bohatou drogovou minulost (návykové látky užívá od svých 17 let), přičemž se pokoušel zbavit své drogové závislosti přeřazením, a to na vlastní žádost, na oddělení pro výkon trestu odsouzených s poruchou osobnosti a chování způsobenou užíváním návykových látek, kde vykonával terapeutický program, avšak byl z něho vyřazen z důvodu zmíněného pozitivního nálezu omamné a psychotropní látky v těle. V daných souvislostech je ovšem zejména nutné poukázat na to, že k testování obviněného došlo na základě rozhodnutí ředitele věznice, nikoliv proto, že by byl dán situační důvod v chování obviněného. Samotní zaměstnanci Věznice Všehrdy, kde obviněný vykonával trest odnětí svobody, vypověděli, že jeho chování v danou dobu nebylo ničím neobvyklé.
17. Nejvyšší soud má tak, ve shodě se stěžovatelem a státním zástupcem, za to, že jednání obviněného spočívající v požití návykových látek nemělo charakter soustavného či systematického porušování jeho povinností spojených s výkonem trestu odnětí svobody. Okolnosti případu navíc nenasvědčují tomu, že by vykazovalo vyšší intenzitu. Od věci pak není zmínit, že nelze činit závěr, že by obviněný po dobu výkonu trestu k tomuto projevoval setrvalý, výrazně negativní, přístup. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom vyplývá, jak již shora naznačeno, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2020, se vyžaduje „závažné jednání“ pachatele, tedy takové jeho jednání, které vykazuje výraznější intenzitu a je zpravidla soustavnější a jehož důsledkem bude maření nebo podstatné ztížení výkonu rozhodnutí ve smyslu znemožnění, případně znesnadnění dosažení účelu trestu či vazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1266/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 701/2012).
18. Nutno proto přisvědčit stěžovateli, pokud shledal vadným závěr soudů nižších stupňů, podle něhož zjištěné a prokázané jednání obviněného naplnilo znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2020.
19. V případě, že by soud prvního stupně i odvolací soud vzaly v úvahu ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu v kontextu rozhodných okolností případu a uvedené pak promítly do svých právních úvah, pak by musely dospět k názoru, že skutková podstata uvedeného přečinu nebyla naplněna pro absenci znaku „závažného jednání“ vedoucího ke zmaření účelu výkonu rozhodnutí.
20. Z uvedených skutečností vyplynulo, že rozsudkem soudu prvního stupně byl porušen zákon v ustanovení §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2020. Jestliže odvolací soud zamítl odvolání obviněného proti tomuto rozsudku, pak jednak nesplnil svoji přezkumnou povinnost ve smyslu ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a v souvislosti s tím porušil i ustanovení §256 tr. ř.
IV.
Způsob rozhodnutí
21. Nejvyšší soud tedy po přezkoumání obsahu trestního spisu na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného zjistil, že v posuzované trestní věci došlo z výše popsaných důvodů k porušení zákona. Proto v souladu s §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2018, č. j. 6 To 536/2017-133, byl porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 10. 2017, č. j. 4 T 143/2017-113, v ustanovení §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2020, a to v neprospěch obviněného P. R. Podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil uvedené usnesení a uvedený rozsudek, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. ř. pak přikázal Okresnímu soudu v Chomutově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
22. Zbývá dodat, že za podmínek §274 odst. 3 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud uvedeným způsobem o stížnosti pro porušení zákona v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 2. 2024
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu