ECLI:CZ:NS:2024:7.TD.72.2023.1
sp. zn. 7 Td 72/2023-11663
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 1. 2024 v trestní věci obviněných Š. R. , I. S. , D. A. , I. A. , J. B. , T. B. , T. F. , P. M. , P. M. , M. Z. , I. L., D. J. , P. P. a V. P. , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 17/2023 o návrhu předsedkyně senátu na odnětí a přikázání věci takto:
Podle §25 tr. ř. se věc Městskému soudu v Praze neodnímá .
Odůvodnění:
1. U Městského soudu v Praze byla na jmenované obviněné podána obžaloba pro zločiny zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku.
2. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze podala Nejvyššímu soudu návrh podle §25 tr. ř. na odnětí věci a její přikázání Krajskému soudu v Brně. V něm uvedla, že trestná činnost byla páchána v Praze, Brně, Ostravě a Třebíči (podle sídla příslušných finančních úřadů). Z patnácti svědků, jejichž výslech navrhla obžaloba, však mají pouze dva bydliště v Praze, ostatní mají trvalé bydliště na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Tyto údaje předsedkyně senátu v návrhu podrobně specifikovala a dále provedla výpočet vzdáleností bydlišť svědků od Městského soudu v Praze, Krajského soudu v Brně a Krajského soudu v Ostravě se závěrem, že k Městskému soudu v Praze by svědci museli ujet celkem 3940 km, ke Krajskému soudu v Ostravě 2763 km a ke Krajskému soudu v Brně 2028 km. Konání hlavního líčení u Městského soudu v Praze podle jejího názoru povede k problémům s dojezdem svědků k soudu, což může komplikovat organizaci hlavních líčení, a to i z důvodu možnosti nařizování výslechů svědků pouze v odpoledních hodinách, a dále k neúměrnému nárůstu nákladů na svědečné, a to i vhledem k tomu, že svědci mohou situaci řešit ubytováním v Praze. Konání hlavního líčení v Praze se tak jeví v rozporu s pravidlem hospodárnosti řízení. Současně předsedkyně senátu předpokládá nutnost nařízení značného počtu termínů hlavního líčení a má za to, že delší vzdálenost bydlišť svědků, ale i většiny obviněných, může vést k průtahům při projednání věci a tím i k celkově nepřiměřené době trestního řízení. Je proto namístě učinit výjimku ze zásady uvedené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť obvinění mají podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na projednání věci bez zbytečných průtahů.
3. S návrhem předsedkyně senátu prostřednictvím svých obhájkyň vyjádřili nesouhlas obvinění T. B. a Š. R. Obviněný T. B. upozornil na skutečnost, že v případě odnětí věci a jejího přikázání Krajskému soudu v Brně by se s věcí musel seznámit nový státní zástupce, což by při její složitosti mohlo právě způsobit průtahy v řízení. Přípravné řízení včetně výslechů svědků bylo provedeno v Praze a k žádným zásadním problémům spojeným s dojezdem svědků a obviněných k úkonům nedošlo. Delegace věci do Brna by podle obviněného znamenala nárůst nákladů vzniklých ustanoveným obhájcům, kteří mají sídla v Praze, a znalcům, kteří mají sídla v Praze, Petrovicích u Rakovníka a Sázavě v okrese Benešov. Obviněný upozornil na možnost vyslýchat svědky prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud návrh zamítl. Obviněný Š. R. upozornil, že on sám se nachází ve výkonu trestu v Příbrami a k soudu bude muset být eskortován, což je v daném případě výrazně dále do Brna. Doporučil Nejvyššímu soudu ověřit, zda se v podobné situaci nenacházejí i jiní obvinění.
4. Nejvyšší soud shledal, že nejsou splněny zákonné podmínky pro odnětí a přikázání věci Městskému soudu v Praze, který je k projednání věci příslušný podle §17, §18 odst. 1 a §22 tr. ř.
5. Podle §25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně; o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen.
6. Odnětí a přikázání věci (tzv. delegace věci) představuje prolomení ústavní zásady, že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon, jak je uvedeno v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z ústavního zakotvení této zásady vyplývá, že odnětí věci soudu, jehož příslušnost vyplývá ze zákona, se musí opírat o skutečně závažné důvody, které pro svou výjimečnost opodstatňují závěr, že existuje důvodná a prokázaná pochybnost o tom, zda u příslušného soudu bude možno věc projednat za dodržení základních zásad trestního řízení, zatímco u jiného soudu téhož stupně taková pochybnost dána nebude. Zejména musí být zpochybněno náležité zjištění skutkového stavu jako podkladu rozhodnutí nebo nestranné a objektivní posouzení věci, případně je-li právě u příslušného soudu extrémně ohrožena zásada rychlosti a hospodárnosti řízení apod. V posuzované věci se o takovou situaci nejedná. Bydliště svědků (v podmínkách České republiky) v zásadě důvodem k delegaci být nemohou, snad s výjimkou zcela ojedinělých případů. Rozhodně nepostačí předpoklad, že by u nepříslušného soudu (kam by měla být věc delegována) bylo soudní řízení „levnější“ než u soudu příslušného.
7. Z obsahu návrhu předsedkyně senátu vyplývá, že z patnácti jmenovaných svědků jsou (alespoň pokud jde o jejich trvalá bydliště) dva z Prahy, tři z Ostravy, jeden z Brna, jeden z obce XY a sedm svědků ze Slovenské republiky.
8. V případě svědků s bydlištěm ve Slovenské republice by z hlediska jejich dojezdové vzdálenosti představovalo projednání věci v Brně zlepšení pouze za předpokladu, že by se k soudu dopravovali autem. Vzdálenost jejich trvalých bydlišť od soudu by byla i tak značná a za předpokladu, že by svědci využívali hromadnou dopravu, by stále přetrvávaly předsedkyní senátu uvedené problémy jako nutnost nařizovat jednání do odpoledních hodin a případně náklady spojené s přespáním svědků v Brně. Úspora nákladů státu i jen z hlediska svědečného je tak diskutabilní, stejně jako prevence případných průtahů trestního řízení. Není ostatně zcela jasné, kteří ze svědků budou v hlavním líčení nakonec skutečně vyslýcháni. Svědky ze Slovenské republiky navíc není možné donutit se k soudu do České republiky vůbec dostavit a jejich výslech tak může být proveden formou dožádání (např. i formou videokonferenčního zařízení), resp. čtením protokolů o výsleších z přípravného řízení, pokud byly provedeny. Naopak, jak správně upozornil obviněný T. B., k průtahům ve věci by velmi pravděpodobně došlo v případě, že by se s věcí musel seznámit nový státní zástupce a de facto i jiný soud, neboť obžaloba byla u Městského soudu v Praze podána 18. 10. 2023 a předsedkyně senátu se při zpracování návrhu s věcí již částečně seznámila.
9. Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že v dané věci je v současné době stále aktivních pět soudem ustanovených obhájců se sídlem v Praze, jejichž náklady nese stát, a kteří se (na rozdíl od svědků) budou účastnit pravděpodobně všech nařízených hlavních líčení. Obžaloba dále navrhla provést v hlavním líčení výslech znalce Ing. Ondřeje Buriana se sídlem v Sázavě, okres Benešov.
10. Hospodárností řízení se v souvislosti s delegací rozumí vynakládání státních prostředků. Náklady, které zatěžují obviněného, nese sám obviněný, takže tyto náklady nejsou hrazeny ze státních prostředků. V rámci úvah o hospodárnosti řízení tudíž nemá žádný význam otázka, kde se nachází bydliště obviněných, jak jsou vzdálena od příslušného soudu apod.
11. Při rozložení míst bydlišť svědků, jejichž výslech v hlavním líčení přichází v úvahu, je zřejmé, že u žádného ze soudů, které přicházejí v úvahu podle §18 odst. 1 tr. ř., nelze dosáhnout toho, aby náklady spojené se zajištěním přítomnosti uvedených osob byly u některého ze soudů tak výrazně nižší, že by to mohlo odůvodnit delegaci věci. Tím méně lze takový závěr učinit s přihlédnutím k dalším okolnostem, jako jsou právě sídla obhájců, případně znalců. V praxi je běžné, že případy rozsáhlejší trestné činnosti spáchané více útoky se vyznačují značnou rozdílností a vzdáleností míst bydlišť svědků. Zákonná ustanovení o příslušnosti soudu v těchto případech nelze eliminovat postupem spočívajícím v odnětí a přikázání věci.
12. Není ostatně dost dobře možné přepočítávat pravděpodobné náklady státu na účast jednotlivých osob u hlavních líčení a snažit se odhadnout, u kterého soudu bude nejlevnější hlavní líčení provést, případně se snažit předvídat, která skutečnost má větší potenciál způsobit v řízení neodůvodněné průtahy. Vzhledem k ústavní povaze zásady zákonného soudce je třeba, aby postup podle §25 tr. ř. byl skutečně výjimkou.
13. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodl, že se věc Městskému soudu v Praze neodnímá.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu