ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.1079.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 1079/2023-13027
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 1. 2024 o dovoláních, která podali obvinění J. K. a J . N. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 13 To 339/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 17/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. K. a J. N. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 9. 2022, č. j. 3 T 17/2018-12730, byli uznáni vinnými obviněný J. K. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a obviněný J. N. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byli odsouzeni obviněný J. K. podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř roků. Obviněnému byla podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výši 250 000 Kč. Obviněný J. N. byl podle §329 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou roků a šesti měsíců. Dále mu byl uložen podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, §68 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč. Rozsudkem bylo také rozhodnuto, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný J. K. povinen České republice – Celnímu úřadu pro Středočeský kraj nahradit škodu ve výši 631 746 Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. byla Česká republika – Celní úřad pro Středočeský kraj se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený T. B. s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný J. K. zproštěn části obžaloby.
2. Obviněný J. K. podle zjištění Okresního soudu v Příbrami spáchal
- zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v podstatě tím, že v době od 1. 1. 2010 do 15. 7. 2012 ve Švýcarsku zakoupil a do České republiky za účelem dalšího prodeje převezl nebo nechal převézt ve 101 případech specifikovaných ve výroku o vině motorová vozidla, aniž by přiznal a uhradil daň z přidané hodnoty, kterou tak zkrátil o částku 1 394 075 Kč, a zároveň předstíral, že vozidla zakoupil ve Francii jako členské zemi Evropské unie, čímž zkrátil clo o částku 631 746 Kč (bod I rozsudku),
- přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku v podstatě tím, že v době od 1. 1. 2010 do 15. 7. 2012 ve 132 případech specifikovaných ve výroku o vině předložil Městskému úřadu v XY – odboru dopravy v řízení o schválení technické způsobilosti dovozených motorových vozidel padělané listiny označené jako „Fiche d´identification du vehicule“, jimiž prokazoval, že vozidla byla registrována ve Francii, ačkoli ve skutečnosti byla před dovozem do České republiky registrována ve Švýcarsku (bod II rozsudku),
- přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku v podstatě tím, že dne 22. 8. 2013 v XY prodal T. B. dovezené motorové vozidlo zn. Škoda Octavia Combi, které opatřil identifikátorem VIN pocházejícím z vraku jiného vozidla téže značky, takže pod záminkou, že mu prodává vozidlo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích v České republice, od něho vylákal kupní cenu ve výši 185 000 Kč, ačkoli věděl, že vozidlo, které mu prodává, ve skutečnosti je nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích v České republice (bod IV rozsudku).
3. Obviněný J. N. podle zjištění Okresního soudu v Příbrami spáchal přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku v podstatě tím, že v době nejméně od 1. 1. 2010 do 15. 7. 2012 jako oprávněná úřední osoba v postavení referenta státní správy – vedoucího technika registru vozidel odboru dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu v XY ve funkci pracovníka na úseku evidence vozidel a schvalování technické způsobilosti vozidel v rozporu s ustanoveními §34 odst. 1, §35 odst. 1, 2, 3 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, a v rozporu s ustanoveními §2 odst. 3, 4, §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve 134 případech specifikovaných ve výroku o vině rozhodl o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezených vozidel na základě listin, o nichž věděl, že jejich obsah neodpovídá realitě a že se jedná o padělky, přičemž věděl také to, že žádosti podává a rozhodnutí přebírá jiná osoba, než je osoba uvedená na žádosti, spokojil se s písemným sdělením, že se nejedná o dodavatele vozidla, aniž by toto nějak ověřoval a vyžadoval k tomu doklady, a takto jednal s úmyslem opatřit žadateli neoprávněnou výhodu spočívající v urychleném vyřízení žádosti a schválení technické způsobilosti individuálně dovezených vozidel na základě nedostatečných podkladů, místo aby žádal o doplnění dokladů, že vozidla nedovezl žadatel a předložené doklady jsou jedinými doklady k vozidlům, zčásti i neoprávněnou výhodu spočívající ve schválení technické způsobilosti vozidel, která ve skutečnosti již byla trvale vyřazena z provozu, přičemž šlo o neoprávněnou výhodu poskytnutou obviněnému J. K., který byl jeho známým a vystupoval v jednotlivých správních řízeních i pod jmény jiných osob, a to bez jejich vědomí nebo jako jejich údajný zmocněnec na základě padělané plné moci.
4. Odvolání obviněného J. K., podané proti odsuzujícímu výroku o vině a navazujícím výrokům, a odvolání obviněného J. N., podané proti výroku o vině a trestu, byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2023, č. j. 13 To 339/2022-12924, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
5. Proti usnesení Krajského soudu v Praze podali oba obvinění dovolání. Každý z nich napadl jeho se týkající výrok o zamítnutí odvolání.
6. Obviněný J. K. odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku. Vytkl nedostatečně provedené dokazování. V rámci rozsáhle zpracovaných námitek prezentoval celou věc tak, že vozidla zakoupil v České republice a že na jejich nákupu ve Švýcarsku a jejich dovozu do České republiky se nijak nepodílel, takže je vyloučeno, aby způsobem popsaným ve výroku o vině zkrátil daň z přidané hodnoty a clo. Poukázal na to, že doklady označené jako „Fiche d´identification du vehicule“ nevystavoval a sám ani prostřednictvím třetí osoby neopatřoval. Namítl, že skutková zjištění soudů jsou založena na pouhých domněnkách, a nikoli na důkazech. Konstatoval, že v řízení nebyly provedeny důkazy, jimiž chtěl dosáhnout toho, aby byla prokázána jeho nevina. Další námitky zaměřil proti výroku o uložení peněžitého trestu, konkrétně proti stanovené výši denní sazby, kterou označil za nepřiměřenou. Projevil nesouhlas také s výrokem o náhradě škody. Obviněný J. K. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal nové projednání a rozhodnutí věci Okresnímu soudu v Příbrami, případně aby ho sám zprostil obžaloby.
7. Obviněný J. N. odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g), h), m) tr. ř. Namítl, že to, jak je skutek, jímž byl uznán vinným, popsán ve výroku rozsudku z hlediska subjektivní stránky, neumožňuje posoudit ho jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ale nanejvýš jen jako přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1 tr. zákoníku. V návaznosti na to uvedl, že při této změně právního posouzení skutku došlo k promlčení trestní odpovědnosti, neboť trestní stíhání bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 25. 1. 2017, tj. po uplynutí tříleté promlčecí doby stanovené v §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, což znamená, že bylo podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřípustné. Vytkl, že soudy se náležitě nezabývaly tím, jaká povinnost vyplývající z jeho pravomoci nebyla splněna. Dodal, že obsah předložených listin vždy v rámci možností prověřoval a že nebylo v jeho silách zjistit, že předkládané doklady jsou padělané. Poukázal na výpovědi svědků J. N. a M. Z., kteří jako pracovníci Městského úřadu v XY uvedli, že při naplnění běžných pracovních povinností úředník nerozpozná pravý doklad od falešného. Dodal, že k věci měl být vyslechnut také svědek V. K., vedoucí oddělení v době, kdy došlo k posuzovanému jednání. Zdůraznil, že ze zprávy Krajského úřadu Středočeského kraje vyplývá, že i kdyby byly doklady falešné, neznamená to, že by nemohla být schválena technická způsobilost vozidla. Další námitky zaměřil proti závěrům soudů ohledně prospěchu a poskytnutých výhod a označil tyto závěry za nepodložené. Uvedl, že skutek nevykazuje dostatečný stupeň společenské škodlivosti, zejména s ohledem na dobu, která mezitím uplynula, takže výrok o vině je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Výhrady vznesl také proti výroku o trestu, proti způsobu odůvodnění rozhodnutí soudů a proti tomu, jak se Krajský soud v Praze vypořádal s jeho námitkami uvedenými v odvolání. Obviněný J. N. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadené usnesení a aby zastavil jeho trestní stíhání nebo ho zprostil obžaloby, případně aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného J. K. uvedl, že polemika obviněného se skutkovými zjištěními Okresního soudu v Příbrami a s významem provedených důkazů nespadá obsahově pod dovolací důvod, neboť nelze konstatovat, že by obviněný vytýkal zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Dodal, že pod dovolací důvod nelze zahrnout ani další námitky, zejména pokud směřovaly proti výroku o trestu. K dovolání obviněného J. N. státní zástupce uvedl, že námitky obviněného proti skutkovým zjištěním představují jen jeho vlastní interpretaci provedených důkazů, aniž by obsahově šlo o dovolací důvod, že námitky proti právnímu posouzení skutku jsou zjevně neopodstatněné a že námitky proti výroku o trestu nejsou dovolacím důvodem. Státní zástupce navrhl, aby obě dovolání byla odmítnuta, a to dovolání obviněného J. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného J. N. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
9. Obviněný J. N. v písemné reakci na vyjádření státního zástupce setrval na své dovolací argumentaci, na kterou zčásti i výslovně odkázal. Zejména zdůraznil, že postup soudů při hodnocení důkazů je v takovém rozporu se zásadou in dubio pro reo , že to vygradovalo až do extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. K mnohosti posuzovaných případů uvedl, že spoluobviněný J. K. byl častým žadatelem o schválení technické způsobilosti, byl pro úředníky dopravního úřadu známý, a proto neměli podezření, že by některá žádost byla v nepořádku. Na dopravním úřadě je projednáváno enormně větší množství podobných žádostí. Soudy se podle obviněného nezabývaly tím, jakou povinnost plynoucí z jeho pravomoci nesplnil a jakým způsobem. Z jeho strany bylo činěno vše k naplnění ustanovení §3 správního řádu. Vždy jednal s potřebnou mírou opatrnosti, která mu umožňovala učinit závěr, že předložené listiny jsou dostatečným podkladem pro vyřízení žádosti. Z důkazů nevyplývá, že by se těmito listinami nezabýval a neprověřoval jejich správnost a obsah. Obviněný rovněž znovu vyjádřil názor o nedostatečné společenské škodlivosti svého jednání ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku a uvedl, že jím nebyla způsobena žádná škoda, on nikomu neposkytl neoprávněnou výhodu a neporušil žádnou zákonnou povinnost. Setrval rovněž na názoru o nepřiměřenosti uloženého trestu a zdůraznil, že může dojít i k jeho propuštění z pracovního poměru. Vyjádřil opětovný nesouhlas s neprovedením výslechu svědka V. K. bez věcně adekvátního odůvodnění, což považuje za opomenutí důkazu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Závěrem obviněný učinil shodný návrh jako v dovolání.
10. Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána obviněnými jako oprávněnými osobami podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájců podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř., avšak jsou zjevně neopodstatněná, přičemž zčásti byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
11. Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí pouze formálně deklarovat zákonný dovolací důvod, ale je nutné, aby konkrétně uplatněné námitky, jimiž se vytýkají vady napadeného rozhodnutí nebo předcházejícího řízení, obsahově odpovídaly zákonnému dovolacímu důvodu.
12. Dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., které uplatnili oba obvinění, jsou v zákoně vymezeny následovně.
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
14. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v posuzované věci uplatnitelný v alternativě, podle které dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který uplatnil jen obviněný J. N., záleží v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
K dovolání obviněného J. K.
17. Dovolání zaměřené proti skutkovým zjištěním uvedeným ve výroku o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněný koncipoval v podstatě tak, že proti těmto zjištěním postavil svou vlastní skutkovou verzi založenou na tvrzení, že vozidla zakoupil v České republice a neměl nic společného s jejich nákupem ve Švýcarsku ani s jejich dovozem do České republiky. Pokud měl obviněný z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně vymezit, s obsahem kterých provedených důkazů by měla být skutková zjištění soudů ve zjevném rozporu a v čem by měl takový rozpor spočívat, lze to spatřovat v té části dovolání, v níž obviněný poukázal na to, že svědek H. K. „skutečnosti předjímané obžalobou a následně i soudem I. a II. stupně nepotvrdil, naopak vyvrátil, což soud I. a II. stupně v rámci svého hodnocení důkazního stavu dostatečně nerespektoval“. K tomu je možno připojit ještě námitku, že „vůbec nebyl hodnocen obsah výslechu sv. B.“.
18. Objektivně bylo zjištěno, že všechna vozidla vydražil švýcarský občan H. K. v internetových dražbách konaných švýcarskou společností (pojišťovnou) AXA Winterthur AG a že tato vozidla se nacházela a byla registrována ve Švýcarsku, tj. v zemi, která není členským státem Evropské unie. Krátce po vydražení, obvykle do doby kolem dvou týdnů, již byla tato vozidla v České republice, kde s nimi obchodoval obviněný. V řízení o schválení technické způsobilosti vozidel k provozu na pozemních komunikacích v České republice obviněný předkládal padělané listiny, podle kterých vozidla byla před dovozem do České republiky registrována ve Francii, tj. v zemi, která je členským státem Evropské unie. Předkládané listiny ke všem vozidlům, označené jako „Fiche d´identification du vehicule“, obsahovaly (až na jedinou výjimku) údaje, podle kterých byly vydány týmž orgánem (prefekturou De Lure) a podepsány stejnou úřední osobou (M. Ch.).
19. Soudy hodnotily souhrn těchto okolností ve spojení s tím, že mezi obviněným a H. K. byla zjištěna elektronická komunikace, jejíž frekvence a obsah svědčí o tom, že H. K. vydražil vozidla pro obviněného. Z toho pak logicky vyvodily závěr, že vydražená vozidla obviněný převezl nebo nechal převézt ze Švýcarska do České republiky. Tento závěr je plně přijatelný. Nejvyšší soud shodně s oběma soudy pokládá za vyloučené, aby každé ze 101 předmětných vozidel vydražených ve Švýcarsku bylo vyvezeno nejprve do Francie, bylo tam registrováno (až na jedinou výjimku) u téže prefektury a poté dovezeno do České republiky, to vše během krátké doby kolem dvou týdnů. Tvrzená registrace vozidel ve Francii byla dokládána padělanými listinami, což za popsaného stavu očividně svědčí o tom, že vozidla nebyla vyvezena ze Švýcarska do Francie, nýbrž přímo do České republiky. Skutečnost, že v České republice s vozidly obchodoval obviněný, pak jasně svědčí o tom, že to byl právě obviněný, kdo vozidla do České republiky ze Švýcarska dovezl, resp. nechal dovézt.
20. Namítaná výpověď svědka H. K. není s to uvedené skutkové závěry zvrátit. Okresní soud v Příbrami v odst. 13 odůvodnění rozsudku vysvětlil, že nijak nepřihlížel k původní (podle obžaloby usvědčující) výpovědi svědka z přípravného řízení, neboť o výslechu svědka nebyl vyrozuměn obviněný, resp. obhájce, takže protokol o výslechu svědka byl v hlavním líčení procesně nepoužitelným důkazem (z důvodu nekontradiktornosti provedení výslechu). V odst. 11-12 odůvodnění rozsudku však okresní soud hodnotil pozdější výpověď svědka, která již byla procesně použitelným důkazem a v níž svědek uvedl, že v rozhodnou dobu prostřednictvím internetové dražby kupoval pro různé osoby z České republiky vozidla, popsal mechanismus platby, kterou inkasoval od zájemce o vozidlo, a způsob, jímž sám zaplatil cenu vydraženého vozidla, přičemž zdůraznil, že vozidlo nikdy nevyzvedával, doklad o zaplacení ceny vozidla předal zájemci o vozidlo a ten si vozidlo vyzvedl. Výpověď svědka byla ve vztahu k obviněnému vyhýbavá, svědek s odkazem na dlouhý časový odstup a problémy s pamětí hovořil obecně o „lidech z Čech“ a osobu obviněného výslovně nezmínil. Zjištění, že svědek vydražil předmětných 101 vozidel pro obviněného, Okresní soud v Příbrami nevyvozoval z výpovědi svědka, nýbrž z toho, že mezi nimi v kritickou dobu probíhala čilá elektronická korespondence vyznívající tak, že obviněný má zájem o vozidla a svědek mu je opatřuje. Evidentně tedy nepřichází v úvahu konstatovat, že rozhodná skutková zjištění soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, pokud mezi těmito důkazy byla i výpověď svědka H. K.
21. Výpovědí svědka V. B. se Okresní soud v Příbrami zabýval v odst. 53 odůvodnění rozsudku. Svědek popsal, že ze své pracovní činnosti technika zná obviněného jako zákazníka, od kterého „dostávali vozidla z jiných států“, a vyjádřil se obecně k francouzskému dokumentu označenému jako „Fiche“ jako k běžnému oficiálnímu dokladu. Okresní soud v Příbrami hodnotil výpověď svědka jako „nijak významnou“ a tak, že „nic podstatného do věci nepřinesla“. Toto hodnocení je ve shodě s obsahem výpovědi svědka. Námitka poukazující na absenci hodnocení výpovědi svědka postrádá jako dovolací důvod jakékoli opodstatnění.
22. Pokud obviněný namítal nedostatečně provedené dokazování, spojoval to zejména s tím, že „nebyla obstarána k důkazu jediná faktura k jednotlivým vozidlům“. Okolnosti nákupu vozidel byly zjištěny z vyjádření společnosti AXA Winterthur AG, která dávala vozidla do prodeje na nabídkové internetové platformě. V tomto vyjádření byl popsán mechanismus prodeje a zároveň bylo potvrzeno, že všechna vozidla, o která v posuzované věci jde, vydražil H. K. Tím byla rozhodná skutečnost, tj. že vozidla koupil H. K., zjištěna na podkladě dostatečného důkazu. Namítaná absence faktur k jednotlivým vozidlům nijak nezpochybňuje pravdivost vyjádření společnosti AXA Winterthur AG.
23. Namítanému neprovedení důkazů, jimiž chtěl obviněný prokázat nevinu, nelze přiznat z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. žádné opodstatnění. Nejedná se totiž o to, že by ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním „nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Okresní soud v Příbrami v odst. 1152 na str. 283 odůvodnění rozsudku vysvětlil, že v závěru hlavního líčení strany neměly žádné návrhy na doplnění důkazů a že obhajoba již netrvala na dříve uplatněných návrzích, takže je nezamítal (míněno rozhodnutím ve formě usnesení), ale jen poukázal na jejich nadbytečnost. Nedostatečné dokazování obviněný sice namítal v odvolání, ale výslovně nenavrhoval žádné důkazy, které by měly být provedeny. Namítaný nedostatek dokazování tedy nemá povahu neprovedení důkazů navrhovaných, což je podmínkou dovolacího důvodu.
24. Proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný především namítal, že listiny označené jako „Fiche d´identification du vehicule“ nevystavoval a ani neopatřoval. Z tzv. právní věty výroku o vině je patrno, že obviněný byl uznán vinným tím, že „padělanou veřejnou listinu užil jako pravou“. Obviněný tedy nebyl uznán vinným tím, že by veřejnou listinu padělal nebo ji sobě či jinému opatřil (což jsou další alternativy, jimiž je možno spáchat uvedený trestný čin). Obviněný byl uznán vinným tím, že padělanou veřejnou listinu „užil jako pravou“, takže relevantním skutkovým zjištěním je to, že zmíněné listiny předkládal Městskému úřadu v XY jako správnímu orgánu v řízení o schválení technické způsobilosti dovezených vozidel na pozemních komunikacích v České republice. Toto zjištění obviněný žádnými nesouhlasnými námitkami nenapadal. Okresnímu soudu v Příbrami je možno vytknout jen to, že v odst. 1161 odůvodnění rozsudku nepřiléhavě uvedl, že obviněný francouzské doklady „vyhotovil nebo nechal vyhotovit a následně použil“. Jde však jen o nevýznamnou vadu odůvodnění rozsudku.
25. Dalšími námitkami obviněný označil odborné vyjádření, na jehož podkladě soudy zjistily, že uvedené listiny jsou padělky, za nedostatečné, pokud k němu nebylo připojeno „příslušné rozhodnutí podprefektury o zneplatnění razítka“. Tato námitka souvisí s tím, že podle vyjádření francouzské strany bylo v době, která byla na zmíněných listinách uvedena jako datum jejich vydání, již zneplatněno použité razítko. K tomu lze jen poznamenat, že podkladem odborného vyjádření z oboru kriminalistika – technické zkoumání dokladů a písemností, z něhož soudy zjistily, že jde o padělky, nebyla pouhá neplatnost použitého razítka, ale i další důvody (zejména absence vodoznaku). Namítaný nedostatek rozhodnutí o zneplatnění razítka je jako důvod dovolání bez jakéhokoli opodstatnění, protože nezakládá stav, při kterém by tu byl zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Pokud obviněný namítl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, vztahoval uplatněné námitky ke své vlastní skutkové verzi, kterou se snažil prosadit, a nikoli ke skutkovému stavu, který zjistil Okresní soud v Příbrami a který potvrdil Krajský soud v Praze. Přitom uvedenému dovolacímu důvodu by obsahově odpovídaly pouze takové námitky, v nichž by obviněný vytýkal, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Takové námitky obviněný nevznesl, přičemž nesprávnost právního posouzení skutků spojoval s tím, že se dožadoval změny skutkových zjištění soudů. Tím se obviněný ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu. Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak obviněný podal dovolání z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
27. Dovolacím důvodem nejsou námitky obviněného proti výroku o trestu, konkrétně proti výroku o uložení peněžitého trestu. V tomto ohledu obviněný argumentoval nepřiměřeností výše denní sazby peněžitého trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát a musí být zrušen v důsledku zrušení výroku o vině, lze samotný výrok o uložení trestu kvůli porušení hmotného práva napadat zásadně jen prostřednictvím zvláštního hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který se vztahuje k výroku o uložení trestu a který záleží v tom, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu (dovolacím důvodem tedy není nepřiměřenost trestu). Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože peněžitý trest mu byl uložen jako přípustný druh trestu ve výměře, která spadá do rámce zákonné trestní sazby. Dovolání není určeno ke korekci výroku o trestu z důvodu jeho případné nepřiměřenosti. Nejvyšší soud do samotného výroku o uložení trestu zásadně nezasahuje proto, aby odstranil případnou nepřiměřenost trestu, ledaže by uložený trest byl v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že by to dosáhlo úrovně, kdy je zjevně porušena ústavní zásada proporcionality trestní represe jako jeden ze znaků demokratického právního státu (čl. 1 odst.1 Ústavy) a kdy je porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivé řízení včetně spravedlivosti jeho výsledku (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). V posuzované věci se o nic takového rozhodně nejedná, zvláště když namítaná výše denní sazby peněžitého trestu (500 Kč) byla obviněnému vyměřena mírně nad spodní hranicí rozpětí stanoveného v §68 odst. 2 tr. zákoníku od 100 Kč do 50 000 Kč.
28. Proti výroku o náhradě škody obviněný namítl, že nejsou dány „dostatečné podklady pro řádné a přezkoumatelné rozhodnutí o náhradě škody“ a že soudy měly „postupovat podle §229 tr. ř.“. Aby námitky obviněného obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud jím je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), musel by obviněný uvést, v čem konkrétně je výrok o náhradě škody v rozporu s hmotným právem. To obviněný neučinil a své výhrady formuloval jen zcela obecně a paušálně, takže jde o námitky, které se obsahově míjejí se zákonným dovolacím důvodem.
29. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v posuzované věci vázán na některý z ostatních dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné také z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Důsledkem zmíněné vázanosti je rovněž to, že když uplatněné námitky obsahově nezakládají dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nezakládají dovolací důvod ani podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
K dovolání obviněného J. N.
30. Proti skutkovým zjištěním soudů tento obviněný vznesl námitky, podle kterých nevěděl, že francouzsky psané listiny označené jako „Fiche d´identification du vehicule“ jsou padělky. Toto zjištění – při soudy použité právní kvalifikaci – ale nemá povahu rozhodného skutkového zjištění, které je určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
31. Z tzv. právní věty výroku o vině je patrno, že obviněný byl uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tj. v alternativě, která spočívá v tom, že „jako úřední osoba v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch nesplnil povinnost vyplývající z jeho pravomoci“. Pokud jde o povinnost, která vyplývala z pravomoci obviněného a kterou nesplnil, je ve skutkové části výroku o vině uvedeno, že rozhodl „na základě nedostatečných podkladů, místo aby žádal o doplnění dokladů“. Nedostatečnost dokladů je ve vztahu k listinám označeným jako „Fiche d´identification du vehicule“ ve výroku o vině uvedena konstatováním, podle kterého obviněný věděl, že jejich obsah neodpovídá realitě, a jednak konstatováním, podle kterého obviněný věděl, že se jedná o padělky. Naproti tomu v odst. 54 odůvodnění rozsudku Okresní soud v Příbrami uzavřel hodnocení důkazů tak, že údajné doklady z Francie byly nevěrohodné a měly v obviněném vzbudit minimálně podezření a nutnost tyto doklady ověřit. Také v odst. 1169 odůvodnění rozsudku shrnul Okresní soud v Příbrami své úvahy v závěr o povědomí obviněného o tom, že tyto listiny přinejmenším mohou být falešné, a také v závěr, že okolnosti měly obviněného vést minimálně k bližšímu prošetření pravosti dokladů přiložených k žádosti. Pokud je skutková část výroku o vině interpretována v souvislosti s uvedenými částmi odůvodnění rozsudku, je zřejmé, že Okresní soud v Příbrami koncipoval výrok o vině skutkově tak, že obviněný věděl o možnosti, že doklady jsou falešné, ale nesplnil povinnost to dále prošetřit. Rozhodným skutkovým zjištěním pak je zjištění, podle kterého si obviněný byl vědom možnosti, že doklady jsou falešné (tj. nikoli zjištění, podle kterého věděl, že doklady jsou falešné). Toto zjištění není v žádném zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, není založeno na procesně nepoužitelných důkazech a nejedná se ani o to, že by ve vztahu k uvedenému zjištění nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
32. Na druhou stranu lze nad rámec nosných důvodů tohoto rozhodnutí uvést, že v provedených důkazech v jejich souhrnu by mohl mít podklad i závěr, že obviněný o nepravosti dokladů věděl, což je závěr naznačující se z některých pasáží odsuzujícího rozsudku i napadeného usnesení, který by však nemohl zásadně ovlivnit (a už vůbec ne zlepšit) postavení obviněného, neboť by mohl vést nanejvýš k úvahám o přiléhavosti právní kvalifikace podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tj. že obviněný vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.
33. Povědomí obviněného o možnosti, že doklady jsou falešné, Okresní soud v Příbrami vyvozoval z toho, že nebyly opatřeny vodotiskem, a z dalších okolností, které např. svědka M. Z. (kolegu obviněného) zaujaly a vyvolaly v něm podezření, konkrétně z toho, že každý doklad byl vytištěn na jiném papíru, někdy šlo o tvrdý papír a jindy o klasický papír z tiskárny, papír působil neopotřebovaně, doklady vypadaly jako by byly čerstvě vytisknuty, neodpovídal algoritmus registračních značek. Přitom na internetových stránkách Ministerstva dopravy byly k dispozici vzory dokladů. Se závěrem Okresního soudu v Příbrami, podle něhož obviněný (přinejmenším) věděl o možnosti, že doklady jsou falešné, lze proto souhlasit, třebaže svědek J. N. (vedoucí pracovník Městského úřadu v XY) uvedl, že by sám pravost listin nepoznal. Okresní soud v Příbrami přiléhavě vysvětlil, že tím není povědomí obviněného o možnosti, že doklady jsou falešné, nijak dotčeno, protože svědek jako vedoucí pracovník se danou problematikou přímo nezabýval a neměl s ní praktické zkušenosti, a to právě na rozdíl od obviněného. Okresní soud v Příbrami přijatelně vysvětlil také nadbytečnost výslechu svědka V. K., protože okolnosti, které zakládaly povědomost obviněného o možnosti, že doklady jsou falešné, byly dostatečně objasněny provedenými důkazy.
34. Na adresu skutkové části výroku o vině lze poznamenat, že popis skutku je zatížen rozvláčným uváděním nepodstatných okolností, stylizační neobratností, neurovnaností a nepřiléhavými formulacemi, avšak ve spojení s odůvodněním rozsudku přece jen vyjadřuje to, co je z hlediska zákonných znaků trestného činu podstatné.
35. Pokud jde o právní posouzení skutku, který zjistily soudy, není možné akceptovat námitky obviněného v tom smyslu, že skutek vykazuje (nanejvýš) znaky přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1 tr. zákoníku. Tento trestný čin je co do subjektivní stránky nedbalostním trestným činem, o kterém by se dalo uvažovat za situace, že by se jednalo o ojedinělé přehlédnutí falešného dokladu. V dané věci však obviněný akceptoval falešné doklady ve 134 případech, přičemž ve všech případech šlo o žadatele, které zastupoval a za které listiny předkládal obviněný J. K. jako známý obviněného J. N., všechny falešné doklady pocházely až na jednu výjimku z téže francouzské prefektury a byly opatřeny razítkem téže úřední osoby. Tyto okolnosti jasně ukazují na to, že ze strany obviněného J. N. šlo o úmyslné opomenutí ověřit pravost dokladů, které se mu nutně jevily jako podezřelé, tj. jako možné padělky. Obviněný věděl, že předložené doklady mohou být padělky, a pokud je za popsaného stavu akceptoval, aniž ověřil jejich pravost, byl srozuměn s tím, že nesplnil povinnost vyplývající z jeho pravomoci, tj. povinnost odstranit evidentní pochybnosti o pravosti předložených dokladů.
36. Právní posouzení skutku jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je v souladu se zákonem. Nesplnění povinnosti vyplývající z pravomoci obviněného jako úřední osoby se týká povinností uvedených jednak v ustanovení §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podle něhož správní orgán mimo jiné dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, a jednak v ustanovení §3 cit. zákona, podle něhož nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2. Rozhodnutí o schválení technické způsobilosti dovezených vozidel k provozu na pozemních komunikacích v České republice, která obviněný vydal z podnětu žádostí, k nimž byly přiloženy doklady vzbuzující podezření, že jsou falešné, rozhodně nebylo v souladu s veřejným zájmem a neodpovídalo okolnostem projednávaných případů. Tato rozhodnutí obviněný učinil evidentně takovým postupem, který nesledoval zjištění skutečného stavu věci, resp. stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Obviněný naopak za stavu, který zjevně vyvolával důvodné pochybnosti, vydával schvalovací rozhodnutí. V důsledku toho byla tato rozhodnutí vydána, aniž pro to byly splněny podmínky stanovené v zákoně č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, jak je Okresní soud v Příbrami zmínil ve výroku o vině. Obviněný s odkazem na vyjádření Krajského úřadu Středočeského kraje namítl, že i kdyby byly doklady falešné, neznamená to, že by nemohla být schválena technická způsobilost vozidla. K tomu je třeba jen dodat, že podmínkou schválení by bylo řádné objasnění skutečného stavu věci, resp. stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to po odstranění pochybností vyplývajících z dokladů, o nichž bylo podezření, že jsou falešné. Neoprávněný prospěch, který obviněný opatřil žadateli o schválení technické způsobilosti dovezených vozidel k provozu na pozemních komunikacích v České republice, spočíval v tom, že žadatel získal schvalovací rozhodnutí, na které ve skutečnosti vzhledem ke stavu předložených dokladů neměl nárok.
37. Výrok o vině není v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Námitky obviněného uplatněné s odkazem na toto ustanovení jsou bez jakéhokoli opodstatnění. Podle uvedeného ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Citované ustanovení vyjadřuje subsidiaritu trestní represe a zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Povaha, rozsah a dlouhodobost jednání obviněného svědčí o tom, že u něho šlo o systematicky uplatňovaný vadný výkon pravomoci, v jehož důsledku 134 dovezených vozidel bylo schváleno k provozu na pozemních komunikacích v České republice bez splnění zákonných podmínek. Společenská škodlivost posuzovaného činu tak dosahuje stupně, při kterém je uplatnění trestní odpovědnosti odpovídající reakcí státu. Nic na tom nemění ani doba, která uplynula od spáchání činu. Na její délku byl vzat odpovídající zřetel při ukládání trestu.
38. Protože nebylo namístě měnit právní kvalifikaci skutku a posuzovat ho jako přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1 tr. zákoníku, nelze dojít k závěru, že trestní odpovědnost obviněného byla promlčena uplynutím tříleté promlčecí doby stanovené v §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku a že trestní stíhání obviněného bylo nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Při správném právním posouzení skutku jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se na posuzovaný případ vztahuje desetiletá promlčecí doba stanovená v §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, která neuplynula. Dovolání obviněného, pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tudíž evidentně postrádá opodstatnění.
39. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani podle jiného ustanovení nejsou námitky obviněného proti výroku o trestu. Pokud nepřicházelo v úvahu zrušení výroku o trestu v důsledku zrušení výroku o vině, mohl obviněný napadat samotný výrok o uložení trestu jen prostřednictvím zvláštního hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, tj. nikoli pouhá nepřiměřenost trestu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil, což ostatně ani nebylo reálné, protože jak podmíněný trest odnětí svobody, tak peněžitý trest mu byly uloženy jako přípustné druhy trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Nejvyšší soud neměl žádný důvod k jakékoli změně výroku o trestu, která by nacházela opodstatnění v tom, že by uložený trest byl v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že by to kolidovalo s ústavní zásadou proporcionality trestní represe jako jedním ze znaků demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a že by to bylo porušením ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení včetně spravedlivosti jeho výsledku (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Pouze za těchto předpokladů přichází v úvahu, aby Nejvyšší soud výjimečně zasáhl do výroku o uložení trestu z důvodu, který se vztahuje k jeho přiměřenosti.
40. Jestliže je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné, pokud jde o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř., znamená to, že je zjevně neopodstatněné také pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nezakládá-li část námitek obviněného svým obsahem dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., znamená to, že takové námitky nejsou dovolacím důvodem ani podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
Závěrem k podaným dovoláním
41. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání. Vzhledem k delšímu časovému odstupu od vyhlášení napadeného usnesení, k němuž došlo dne 28. 2. 2023, pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláními obviněných předložena dne 23. 11. 2023. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu