ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.1180.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 1180/2023-356
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2024 o dovolání obviněného T. R. D. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2023, sp. zn. 9 To 201/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 T 95/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. R. D. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 17 T 95/2022, byl obviněný T. R. D. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 8 let.
2. Tento rozsudek následně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 8. 2023, sp. zn. 9 To 201/2023, podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Obviněný se podle skutkové věty výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi zmíněného trestného činu dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v době od 6:00 hodin do 9:00 hodin dne 2. 8. 2022 v XY, ulice XY, na ubytovně v pokoji č. XY, v úmyslu mít pohlavní styk s V. Š. tuto osahával na stehnech a hýždích, což poškozená odmítla, avšak obviněný zareagoval tak, že ji začal škrtit a fackovat, vyhrožoval, že jí zlomí nos a vyláme zuby, a tímto způsobem jí donutil k vysvlečení do naha a pohlavnímu sebeuspokojování, při kterém si poškozená musela zasouvat prsty do přirození, a následně i k jeho vlastnímu uspokojování, při kterém ho poškozená musela uspokojovat rukou na přirození, a následně i orálním sexem, což obviněný vyžadoval i přes prosby poškozené, aby to celé skončilo, poškozenou uchopil za vlasy a vykonal na ní soulož s následným vyvrcholením na její obličej, přičemž v průběhu tohoto aktu poškozené opakoval, že ji zabije, rozřeže bradavky, strčí do přirození flašku a udělá bolest.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupkyně
4. Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Konkrétně především namítl, že okresní soud opakovaně zamítl návrhy na doplnění dokazování, přičemž tyto návrhy nebyly úspěšně vzneseny ani v odvolacím řízení. V řízení tak nebyly provedeny důkazy svědčící v jeho prospěch, a to zejména důkazy výpovědí osob, které se nacházely na místě jednání. Dále bylo řízení vedeno v rozporu se zásadou in dubio pro reo a v rozporu se zásadou presumpce neviny a pro odsouzení postačilo subjektivní tvrzení poškozené za absence objektivních důkazů, zejména biologických stop a znaleckých posudků. Dodal, že v jeho případě existovaly pouze dvě varianty, jak se skutek odehrál, okresní soud ho uznal vinným na základě nepřímých důkazů, popřípadě absenci důkazů vykládal k jeho tíži. Hodnocení jeho osoby, jakož i osoby poškozené, pak bylo provedeno v jeho neprospěch, ačkoli důvěryhodnost poškozené byla opakovaně diskutabilní, neboť byla opakovaně přistižena při uvádění nepravdivých skutečností. Poukázal k tomu i na jednání poškozené po skutku, potvrzené kamerovým záznamem, podle nějž po jednání zasahujícím do její sexuální integrity odcházela z místa klidným krokem a převlečená, až po příchodu třetí osoby z místa utekla. Z ohledání těla poškozené nic nenasvědčovalo nedobrovolnému vaginálnímu styku či fyzickému útoku na její osobu v podobě napadení či vytržení vlasů. Jeho verzi naopak svědčila skutečnost, že jím popisované odměny za dobrovolný sexuální styk byly zajištěny na místě činu a na jeho těle nebyly zjištěny žádné stopy zranění. Je podle obviněného těžko uvěřitelné tvrzení poškozené, že se násilí dobrovolně podvolila, aniž jí bylo bráněno v odchodu a že nevolala o pomoc, když měla obavy o svůj život. Podle obviněného toto jednání poškozené neodpovídá jejím předchozím proviněním, kterých se v minulosti dopustila, z nichž vyplývá, že je schopna klást jak verbální, tak fyzický odpor i zdravotnickému personálu a příslušníkům policie.
5. Obviněný uzavřel, že v řízení s ním bylo od počátku jednáno jako s osobou, jež se uvedeného jednání dopustila, nebylo přihlíženo k absenci objektivních důkazů ani k existenci znaleckého posudku, který svědčil v jeho prospěch, ačkoli jednání tak, jak ho popsala poškozená, by svědčil o deviaci, která však u jeho osoby nebyla prokázána. Zajištěné biologické stopy vypovídaly o průběhu děje tak, jak ho popsal on, a nikoli poškozená. Absence obranných či útočných poranění rovněž podporuje jeho tvrzení o dobrovolnosti sexuálního styku. Za takové důkazní situace nemohl soud dospět k závěru o jeho vině. Pokud jde o jeho trestní minulost, trest již vykonal a ze svého jednání se ponaučil a polepšil.
6. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že shodné námitky uplatňoval obviněný od počátku trestního řízení a zabývaly se jimi oba ve věci činné soudy. Neshledala existenci extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky obviněného vyhodnotila jako polemiku s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Jednání obviněného bylo prokázáno zejména výpovědí poškozené V. Š., jejíž výpověď soudy správně vyhodnotily jako věrohodnou, neboť jednak nevzbuzovala pochybnosti o pravdivosti líčeného skutkového děje a současně byla v souladu s dalšími důkazy, zejména s kamerovým záznamem zachycujícím příchod obviněného a poškozené na ubytovnu a následně i její odchod. Soudy obou stupňů se také vypořádaly s obhajobou obviněného týkající se věrohodnosti a pověsti poškozené. Státní zástupkyně uzavřela, že napadené rozhodnutí netrpí obviněným vytýkanými vadami. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo využito.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
10. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
11. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
12. K tomu je namístě upřesnit (byť to nemá zásadní dopad na níže dovozené závěry), že zmíněný důvod bylo s ohledem na procesní okolnosti dané věci namístě posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojil pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání (a proti němuž nutně směřuje dovolání), nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.
13. K předložené dovolací argumentaci pak Nejvyšší soud uvádí, že ji obviněný postavil na obdobných námitkách jako svoji dřívější obhajobu i svůj řádný opravný prostředek – odvolání (č. l. 266 a násl. tr. spisu), námitkami se tedy zabývaly a vypořádaly se s nimi oba soudy činné dříve ve věci. Tuto skutečnost ostatně ani obviněný nesporoval, avšak byl i nadále přesvědčen, že soudy provedené důkazy nesprávně hodnotily a vyvodily z nich nesprávné závěry, resp. jiné závěry, než které nabízí obviněný a které považuje za správné.
14. Podstatou dovolání tak bylo opakované tvrzení obviněného, že se trestného činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, přičemž napadal způsob hodnocení důkazů zejména okresním soudem, který podle jeho názoru postupoval toliko v jeho neprospěch. Pro závěr o jeho vině údajně nesvědčí žádný z provedených důkazů a je postaven pouze na subjektivním tvrzení poškozené, která měla být shledána nevěrohodnou. V jeho případě měla být aplikována zásada in dubio pro reo . K tomu považoval dokazování za neúplné, neboť soud zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování.
15. K takto pojaté argumentaci obviněného vztahující se k výroku o vině je nutno uvést, že uvedené námitky by bylo obecně vzato možné opřít o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze za předpokladu, jestliže, jak již bylo řečeno, by bylo jimi tvrzeno, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněný dovolací důvod se totiž sice vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů, nicméně je naplněn v případech vad, týkajících se pro rozhodnutí rozhodných (tj. významných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to v první alternativě tehdy, pokud tato konkrétní skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011), a tedy se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů. V dalších alternativách může k naplnění tohoto dovolacího důvod dojít, jestliže jsou zmíněná rozhodná skutková zjištění založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých). Nejvyšší soud je totiž povolán primárně k posuzování otázek právních, přičemž v rámci dovolacího řízení poskytuje ochranu též před omezeným výčtem procesních vad majících povahu vad zmatečných, není ovšem obecnou třetí instancí zabývající se přezkumem v plném rozsahu. Nemá se zásadně (až na shora uvedené výjimky) zabývat otázkami skutkovými, neboť tak jeho role není koncipována.
16. V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že argumentaci obviněného týkající se nevěrohodnosti poškozené zejména s ohledem na její minulost, resp. řešení její osoby v rámci přestupkového řízení, dále argumentaci, podle níž soudy hodnotily všechny provedené důkazy v jeho neprospěch a vyvodily tak z nich nesprávné závěry, a argumentaci spočívající v opakovaném prosazování své verze průběhu skutkového děje, je nutno vyhodnotit jako polemiku obviněného se závěry soudů nižších stupňů stran hodnocení důkazů, a nikoliv jako argumentaci plně projednatelnou v rozsahu první alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž zjevně nepředkládá námitky ve smyslu výše rozvedeného zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale pouze pokračuje ve své dosavadní obhajobě (spočívající v předkládání svého hodnocení důkazů), se kterou se soudy nižších stupňů vypořádaly.
17. Nejvyšší soud tak v zásadě jen uvádí, že skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, nejsou v žádném, natož ve zjevném rozporu s těmito důkazy, ale právě zejména na zmíněné důkazy (zejména na výpověď poškozené) obsahově navazují. Jedná se o zcela logický a nevyhnutelný výsledek důkazního řízení, které bylo provedeno v souladu s požadavky uvedenými v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. V tomto duchu se s uvedenou argumentací vypořádal i soud druhého stupně.
18. Pouze nad rámec lze doplnit, že otázka věrohodnosti poškozené V. Š. a pravdivosti její výpovědi byla v provedeném řízení soudy pečlivě zvažována a dalšími ve věci provedenými důkazy byla ověřována, neboť právě její výpověď byla základním usvědčujícím důkazem, pokud jde o trestné jednání obviněného – s jehož výpovědí je dokonce i výpověď poškozené zčásti v souladu, pokud jde o důvody, proč poškozená šla předmětný den s obviněným na ubytovnu a proč na ubytovně setrvala. Sporným, podle obviněného, zůstávalo, zda sexuální styk, k němuž podle obou zúčastněných skutečně došlo, byl dobrovolný či nikoli (doprovázený násilným jednáním a pohrůžkami ze strany obviněného). Nejvyšší soud shledal, že také tato skutečnost byla provedeným dokazováním bez důvodných pochybností prokázána. Soudy si přitom byly především vědomy okolností případu (včetně skutečnosti, že poškozená byla v předmětné době uživatelkou omamných a psychotropních látek, což sama připustila, přičemž přítomnost metamfetaminu byla laboratorními testy zjištěna jak u obviněného, tak u poškozené) a vzhledem k tomu hodnotily výpovědi poškozené a obviněného obezřetně. Je zřejmé, že výpověď poškozené byla po celou dobu trestního řízení v podstatě neměnná, a to již od prvotního výslechu na policii, kam bezprostředně po jednání obviněného vůči její osobě spěchala. Poškozená ve svých výpovědích logicky, detailně a opakovaně shodně popsala okolnosti prožitého násilného jednání obviněného vůči své osobě, popsala způsob nedobrovolného pohlavní styku zejména formou orálního sexu (částečně také vynucenou souloží), vysvětlila a popsala důvody proč se v konečném důsledku v podstatě nebránila a zcela se vůli obviněného podvolila (neboť měla obavy z užitého násilí ze strany obviněného a jeho pohrůžek, jakož i pociťovala bezvýchodnost situace). Soudy přitom nezjistily žádné motivy na straně poškozené obviněnému neprávem uškodit s úmyslem přivodit mu trestní stíhání za jednání, kterého se nedopustil. Výpověď poškozené pak soudy hodnotily samostatně i ve vztahu s ostatními ve věci provedenými důkazy. Zejména z obsahu kamerového záznamu (kamera mířící na vchod ubytovny) vyplynulo chování poškozené při opouštění ubytovny, kdy se v určitém okamžiku dala dokonce na útěk (bez svých osobních věcí, které ponechala na ubytovně), přičemž běžela na nejbližší policejní stanici v XY, kde jednání obviněného vůči své osobě oznámila. Závěry vyplývající z kamerového záznamu oba soudy ve svých rozhodnutích precizně a podrobně odůvodnily (viz body 16 a 20 rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi a bod 17 usnesení Krajského soudu v Praze).
19. Již soud prvního stupně pak výpověď poškozené vyhodnotil jako věrohodnou, přičemž své úvahy, které jej k tomuto závěru vedly, vyložil v odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud se následně s jeho závěry zcela ztotožnil. Nejvyšší soud dodává, že hodnocení věrohodnosti vyslechnutých svědků náleží, i s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, výhradně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který tento důkaz provedl (zde soudu prvního stupně). Skutečnost, že soud hodnotil věrohodnost svědka způsobem, který neodpovídá představám obviněného, pokud dostál požadavkům na volné hodnocení důkazů vyplývajícím z §2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, pak nemůže zpravidla založit zjevný rozpor učiněných skutkových zjištění s tímto důkazem ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021, bod 165.). Nejvyššímu soudu proto v nyní projednávané věci jednak nepřísluší odůvodněné závěry okresního soudu týkající se věrohodnosti poškozené jakkoliv přehodnocovat, jednak se s nimi ztotožňuje i po věcné stránce. Lze proto uzavřít, že z výpovědi poškozené bylo možno v důkazním řízení vycházet. Tento přímý (nikoli nepřímý, jak bylo tvrzeno v dovolání) důkaz ve spojení s dalšími ve věci provedenými důkazy poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že obviněný předmětného dne na ubytovně jednal tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí okresního soudu.
20. Soudy obou stupňů tudíž po zhodnocení všech ve věci provedených důkazů samostatně i ve vzájemných souvislostech došly k přesvědčivému závěru, že je namístě dospět ke skutkovému stavu popsanému ve skutkové větě výroku o vině.
21. Podrobné úvahy soudu prvního stupně jsou pak vyjádřené v odůvodnění jeho odsuzujícího rozsudku, které bezpochyby odpovídá požadavkům uvedeným v §125 odst. 1 tr. ř., následně přezkoumal soud odvolací, který se s nimi zcela ztotožnil. Nejvyšší soud coby soud dovolací tak i s ohledem na omezený rozsah přezkumu skutkových zjištění do těchto odůvodněných a důkazně podložených úvah a závěrů zejména soudu prvního stupně nemůže, a ani nemá důvod jakkoliv zasahovat. Rozhodně pak nelze hovořit, jak již bylo řečeno, o žádném, natož zjevném rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy zejména že by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, byla opakem toho, co je obsahem důkazů apod., který by jako jediný opodstatňoval zásah Nejvyššího soudu do oblasti stabilizovaných skutkových zjištění.
22. Jestliže obviněný vznesl rovněž námitku týkající se aplikace zásady in dubio pro reo , jde o procesní námitku, která rovněž není pod žádný z uplatněných důvodů podřaditelná. Lze nicméně doplnit, že zásada in dubio pro reo má vztah ke zjištění skutkového stavu věci, má procesní charakter a týká se otázek skutkových. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01). Rozhodnout ve prospěch obviněného lze však jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že skutkový děj není nepochybný ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení důkazů dalších. O tuto situaci se však v dané věci nejednalo, neboť soudy po řádně provedeném dokazování žádné pochybnosti o tom, zda a jak se odehrálo vytýkané jednání, neměly.
23. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v jeho třetí alternativě, lze s jistou mírou tolerance podřadit námitku obviněného, kterou brojil proti tomu, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, byť přímo neuvedl, že byly opomenuty, a ovšem aniž by důkazy, které má na mysli, blíže konkretizoval, přičemž pouze sdělil, že jde o osoby, jež se bezprostředně nacházely na místě v době jednání. Byly-li tím míněny návrhy na slyšení svědků B. R., A. R. a S. R., uplatněné obviněným v průběhu řízení před soudem, Nejvyšší soud konstatuje, že tyto nerealizované důkazní návrhy nejsou opomenutým důkazem, neboť již okresní soud o nich rozhodl před skončením dokazování tak, že je zamítl, přičemž usnesení o zamítnutí tohoto důkazního návrhu ústně vyhlásil a odůvodnil.
24. Blíže k tomu Nejvyšší soud sděluje, že obecně platí, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
25. V této souvislosti je nutno konstatovat, že oba soudy ve věci činné se návrhy obviněného na doplnění dokazování zabývaly, přičemž ve svých rozhodnutích dostatečně odůvodnily, proč navrhované důkazy nerealizovaly. Okresní soud především shledal navržené důkazy nadbytečnými s tím, že pro rozhodnutí věci nemají důležitý význam a jejich provedením by se skutkový stav nezměnil. Pokud jde o navrhovaný výslech svědků B. R., který měl být sousedem obviněného ve vedlejším pokoji a S. R., správce ubytovny, měli se tito vyjádřit k možnostem přenosu zvuku mezi pokoji na ubytovně, i odvolací soud doplnil, že tyto důkazy nemohly potvrdit ani vyvrátit obviněným tvrzené skutečnosti (podezřelé zvuky z pokoje, křik o pomoc, výhrůžky, atd.), když je z výpovědi poškozené zřejmé, že tato se ze strachu z obviněného zcela podvolila požadavkům obviněného a pod tlakem jeho výhrůžek a užitého násilí se hlasitě neprojevovala a v zájmu o své bezpečí jednala v souladu s příkazy obviněného. Pokud jde o výslech svědka A. R., bývalého přítele poškozené, nemohla se tato osoba objektivně vyjádřit k situaci, k níž došlo na ubytovně mezi obviněným a poškozenou. Ve věci obviněného je však podstatné, že soudy zjistily skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, resp. po řádně provedeném dokazování neměly žádné pochybnosti o tom, zda a jak se odehrálo vytýkané jednání obviněného vůči poškozené.
26. Uvedené argumentace obviněného tak nebylo možné přisvědčit, resp. byla shledána zjevně neopodstatněnou.
IV.
Závěrečné shrnutí
27. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitky obviněného se v převážné části míjejí s jakýmkoliv dovolacím důvodem podle §265b tr. ř., v části jsou zjevně neopodstatněné. Proto jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu