ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.12.2024.1
sp. zn. 7 Tdo 12/2024-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. 2. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. B. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 7. 2023, sp. zn. 3 To 238/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 224/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2023, č. j. 7 T 224/2022-121, byl obviněný uznán vinným přečiny ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, 2 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §146a odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených přečinů v podstatě tím, že dne 23. 5. 2022 kolem 19:22 hod. v Českých Budějovicích, v ulici XY, na chodníku mezi přechodem pro chodce a hlavní budovou vlakového nádraží číslo XY, na místě veřejnosti přístupném, nacházejíce se ve stavební buňce slovně upozornil poškozeného Z. K. močícího na tuto stavební buňku, aby svého jednání zanechal, když poškozený pod značným vlivem alkoholu plivl směrem na obžalovaného, tento poškozeného odstrčil rukou, v důsledku čehož poškozený upadl na zem a utrpěl zranění ze soudně-lékařského hlediska kvalifikované jako zranění těžké, a to pro poškození důležitého orgánu s obvyklou dobou léčení a pracovní neschopností několika týdnů, přičemž poškozený byl v době od 23. 5. 2022 do 29. 5. 2022 hospitalizován v nemocnici.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupce odvoláními. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 7. 2023, č. j. 3 To 238/2023-173, k odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. opětovně rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy obviněného odsoudil podle §146 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon mu podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let a dále rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) a h) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle písmene c) namítl, že byl od zahájení trestního stíhání do vyhlášení rozsudku odvolacím soudem stíhán pro zločin, jehož horní hranice trestní sazby převyšuje 5 let, avšak nebyl po část této doby zastoupen obhájcem, čímž mělo dojít k porušení předpisů o nutné obhajobě. Připustil sice, že mu odvolací soud opětovně ustanovil obhájce v odvolacím řízení, avšak nesouhlasí s tím, že by tímto nebyla ohrožena jeho obhajoba. Zdůraznil, že v důsledku tohoto pochybení soudů neměl po několik měsíců obhájce, čímž byl ochuzen o možnost včasně působit na odvolací soud odvoláním a neměl možnost včas navrhovat důkazy pro veřejné zasedání, které proběhlo cca tři týdny po ustanovení obhájce. Pod dovolacím důvodem podle písmene g) namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Tento rozpor spatřuje v tom, že nalézací soud založil své skutkové závěry na nepřesné výpovědi svědka M. Ž., která je však v rozporu s jinými důkazy, včetně výpovědi obviněného. Další rozpor shledává v nesprávném určení pozice poškozeného po pádu, kterou následně odvolací soud nepochopitelně bagatelizoval. Zpochybnil závěr soudů, že by měla výpověď svědka R. D. podporovat výpověď svědka M. Ž., když tyto dvě výpovědi spolu nekorespondují, k čemuž dále poukázal i na to, že oba tito svědci potvrdili zhoršené poměry viditelnosti v době incidentu. Zatímco podle svědka M. Ž. proběhl incident velmi rychle, svědek R. D. ho popsal jako delší, včetně snahy o vysvětlování ze strany obviněného, což odpovídá právě verzi prezentované obhajobou. K poloze poškozeného uvedl, že tato má zásadní význam, když z výpovědí obviněného i zasahujících policistů vyplývá, že poškozený ležel vedle stavební buňky, avšak svědek M. Ž. jeho polohu situoval jinam, což ukazuje na rozpornost jeho výpovědi. Místo dopadu poškozeného neodpovídá skutkové verzi soudu, nýbrž podporuje verzi obhajoby o tom, že se bránil před útokem poškozeného a tohoto odstrčil v rámci odvracení napadení z jeho strany. Má za to, že mělo být z důvodu těchto rozporů přihlédnuto k zásadě in dubio pro reo.
5. V rámci dovolacího důvodu podle písmene h) namítl nesprávné právní posouzení skutku, a to v otázce subjektivní stránky. Poukázal na odůvodnění odvolacího soudu, který připustil, že obviněný neměl v úmyslu způsobit poškozenému uvedené poranění, tudíž by s ohledem na skutková zjištění soudů mělo dojít ke kvalifikaci spíše podle skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Nesprávně soudy dovodily příčinnou souvislost mezi těžkou újmou na zdraví poškozeného a jeho jednáním. Zdůraznil především již zmiňované nesprávné skutkové závěry soudů o průběhu děje i slabou intenzitu kontaktu s poškozeným. Nemohl vědět, že by jen takto málo intenzivní kontakt mohl způsobit těžké zranění poškozeného. Dále je absurdní, že je mu fakticky za vinu dávána opilost poškozeného, když tu nezpůsobil, ani mu nebyla míra opilosti poškozeného v době incidentu známa. V důsledku pouhého odstrčení tedy nemohl očekávat, že poškozenému takové zranění způsobí. Jeho jednání mělo být posouzeno podle ustanovení o nutné obraně, neboť k předmětnému odstrčení přistoupil v důsledku jednání poškozeného, který močil na stavební buňku, byl k němu verbálně agresivní, snažil se na něj plivnout a sápal se na okno stavební buňky. Je proto přesvědčen, že odstrčením poškozeného toliko odvracel probíhající a závažnější hrozící útok, přičemž pouhé odstrčení nepovažuje za zjevně nepřiměřený způsob obrany.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil a zdůraznil, že argumentace obviněného je doslovným opakováním jeho obhajoby z předchozích stadií trestního řízení, se kterou se soudy vypořádaly. K námitce týkající se nutné obhajoby konstatoval, že tuto sice lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, ale je zjevně neopodstatněná. Připustil, že obviněný po určitou dobu nebyl zastoupen obhájcem, avšak v době, kdy jej neměl, neprobíhaly žádné úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí, tudíž absence zastoupení nemohla jakkoli ovlivnit výsledek řízení. Opodstatněnými neshledal ani námitky pod dovolacím důvodem podle písmene g). Soud prvního stupně provedl komplexní a bezvadné dokazování, přičemž soud odvolací jeho rozhodnutí přezkoumal a vypořádal se i s odvolacími námitkami obviněného. Je přesvědčen, že napadené rozhodnutí netrpí vadou zjevného rozporu podstatných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů, neboť soudy provedly řádné dokazování a dospěly k takovým skutkovým závěrům, které z důkazů nepochybně dovodit lze. Průběh skutku tak, jak jej uzavřely soudy, má za spolehlivě prokázaný provedeným dokazováním, přičemž obhajoba obviněného stran fyzického útoku poškozeného byla vyvrácena.
8. Co se týče námitek pod dovolacím důvodem podle písmene h), státní zástupce akcentoval, že tyto jej nenaplňují, neboť jimi obviněný primárně popírá průběh skutku tak, jak jej uzavřely soudy obou stupňů. Dodal, že si obviněný byl vědom ovlivnění poškozeného alkoholem. Musel tudíž počítat i se zvýšeným rizikem jeho zranění při odstrčení, a to přinejmenším ve formě lehké újmy na zdraví, mj. právě i možným poraněním hlavy. Pokud i přesto na poškozeného uvedeným způsobem zaútočil, pak lze podle jeho názoru dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a zraněním poškozeného. Obviněný jistě těžkou újmu na zdraví poškozeného nechtěl způsobit, avšak s ohledem na uvedené okolnosti musel být srozuměn minimálně s eventuálním vznikem prostého ublížení na zdraví, přičemž ve vztahu k těžšímu následku v podobě těžké újmy na zdraví jednal ve vědomé nedbalosti. Taktéž je přesvědčen, že zjištěný skutkový stav neumožňoval posoudit jednání obviněného ani podle privilegované skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, neboť k tomu nebyly splněny podmínky. Stejně tak jednání obviněného nebylo možné kvalifikovat ani jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, neboť proti poškozenému užil úmyslně násilí. K námitkám stran jednání v nutné obraně pak uvedl, že z provedeného dokazování jednoznačně plyne, že obviněný svým jednáním zjevně neodvracel přímo hrozící ani trvající útok, tudíž nedošlo k naplnění podmínek nutné obrany.
9. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Podle §265b odst. l písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Obviněný k tomuto dovolacímu důvodu namítl, že po určitou dobu trestního řízení nebyl zastoupen advokátem, přestože trvaly podmínky pro nutnou obhajobu podle §36 a násl. tr. ř. Tuto námitku lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, avšak s ohledem na dále uvedené ji Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou.
12. Nejprve je namístě konstatovat, že v nyní projednávané věci obviněný skutečně nebyl po určitou dobu mezi rozhodnutím soudu prvního stupně a veřejným zasedáním odvolacího soudu zastoupen obhájcem. Konkrétně soud prvního stupně krátce po vyhlášení svého rozsudku 23. 2. 2023 zrušil dne 1. 3. 2023 ustanovení obhájce obviněného, a to s odůvodněním, že pominuly důvody nutné obhajoby podle §39 odst. 1 tr. ř., s poukazem na změnu právní kvalifikace (viz č. l. 126). Tento postup nalézacího soudu však nebyl správný, neboť důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. nezanikl ale nadále trval. Proti obviněnému bylo stále vedeno řízení pro trestný čin, jehož horní hranice převyšuje pět let. Dané pochybení nalézacího soudu však následně napravil soud druhého stupně, když dne 22. 6. 2023 obviněnému opětovně ustanovil obhájce, a to shodnou obhájkyni, advokátku Mgr. Evu Švecovou (viz č. l. 153). Prostřednictvím obhájkyně poté obviněný podal včasné odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a to dne 29. 6. 2023 (viz č. l. 157 a násl.), přičemž dne 12. 7. 2023 se obviněný prostřednictvím obhájkyně vyjádřil i k odvolání státního zástupce (viz č. l. 161 a násl.). Následně dne 17. 7. 2023 proběhlo veřejné zasedání před soudem druhého stupně, v jehož průběhu byl obviněný řádně zastoupen obhájkyní. K námitce obviněného je přitom nutné zdůraznit, že odvolací soud ustanovil jako obhájce advokátku, která obviněného zastupovala již v předchozích fázích řízení, tudíž měla dostatečnou povědomost o případu i dosavadním průběhu trestního řízení a nemusela se tak s daným případem znovu seznamovat v celém jeho rozsahu. Rovněž je k tomu namístě dodat, že obviněný prostřednictvím své obhájkyně podal včasné a odůvodněné odvolání a taktéž se i vyjádřil k odvolání státního zástupce. Jak přitom vyplývá ze spisového materiálu, v předmětné době mezi zrušením ustanovení obhájce nalézacím soudem a jeho opětovným ustanovením soudem druhého stupně ve věci neprobíhaly žádné kroky směřující k meritornímu rozhodnutí ve věci. K tomu lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. důvodně dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním. Postup soudu prvního stupně, který zrušil zastoupení obviněného obhájcem v době, kdy ještě trvaly podmínky nutné obhajoby, tedy sice lze považovat za procesní pochybení, které však průběh ani výsledek řízení žádným způsobem neovlivnilo a ani ovlivnit nemohlo, neboť po uvedenou dobu nebyly činěny žádné úkony, které by byly relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí ve věci. Pro úplnost je dále možné odkázat i na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se s touto otázkou rovněž vypořádal (srov. odst. 20 rozsudku soudu druhého stupně). Lze tedy uzavřít, že uvedené pochybení nalézacího soudu, následně napravené soudem odvolacím, nemělo vliv na průběh řízení a obhajobu obviněného, a tudíž je danou námitku namístě shledat zjevně neopodstatněnou.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
14. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl existenci nesouladu skutkových zjištění soudů s provedenými důkazy. Konkrétně soudům vytkl, že nesprávně posoudily rozpory ve výpovědích svědků M. Ž. a R. D. a s tím související průběh a délku incidentu a následnou polohu poškozeného po pádu. Rovněž poukázal na rozpory v posouzení způsobu, jakým měl rukou odstrčit poškozeného. Takto koncipovanou dovolací argumentaci lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s určitou mírou benevolence podřadit.
15. Co se týče tvrzených rozporů ve výpovědích svědků M. Ž. a R. D., obviněný především namítl, že se jejich výpovědi lišily v popisu toho, co předcházelo danému odstrčení poškozeného. K tomu připomněl, že svědek R. D. popsal delší interakci poškozeného s obviněným, zatímco svědek M. Ž. incident popsal jako velmi rychlý. Dále v této souvislosti uvedl, že se provedené důkazy neshodovaly ani na intenzitě strčení do poškozeného, ani na přesné poloze poškozeného po jeho dopadu na zem, přičemž z polohy poškozeného mělo vyplývat mj. i to, že se obviněný toliko bránil jeho útoku. K uvedenému však Nejvyšší soud konstatuje, že se plně ztotožnil se závěry soudů prvního i druhého stupně v tom ohledu, že tyto rozpory, především stran délky incidentu a polohy poškozeného po jeho pádu, nejsou natolik podstatné, aby mohly zpochybnit věrohodnost výpovědí uvedených svědků, neboť tito se shodovali v podstatných otázkách pro rozhodnutí o vině obviněného. Jak konstatoval soud prvního stupně, všichni svědci uvedli, že poškozený ležel pod okny stavební buňky, kde se ocitl poté, co byl rukou vymrštěnou ze stavební buňky, v níž se v tu dobu nacházel právě a jen obviněný, odstrčen. Toto zjištění měl nalézací soud za zcela jednoznačně prokázané a nezpochybnitelné, neboť uvedení svědci o tom referovali naprosto přesvědčivě a nikoli váhavě či s jistou mírou pravděpodobnosti (viz odst. 14 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak k tomu uvedl, že se svědecké výpovědi shodovaly v tom podstatném, tedy že poškozený stál v blízkosti buňky, ruce při těle, muž z buňky mu něco vysvětloval a po nějaké době do něj strčil jednou rukou, až upadl na zem, přičemž otázku polohy poškozeného označil za nepodstatnou s poukazem na jeho zranění prokazující pád a náraz hlavy na pevnou podložku (viz odst. 24 rozsudku soudu druhého stupně). Uvedené rozdíly ve výpovědích tedy nelze shledat natolik podstatnými, aby tyto výpovědi znevěrohodnily a odůvodnění soudů obou stupňů tak lze v dané otázce shledat dostatečným.
16. Pokud obviněný v této souvislosti dále tvrdí, že se na něj měl poškozený sápat či jinak fyzicky útočit, pak se již jedná toliko o polemiku s uzavřenými skutkovými zjištěními soudů, kterou se obviněný snaží nastolit diametrálně odlišný průběh skutkového děje, než jak jej posoudily soudy nižších stupňů. K tomu je namístě zdůraznit, že útok ze strany poškozeného nebyl v řízení prokázán a nevyplývá z provedeného dokazování s výjimkou tvrzení samotného obviněného. Jestliže obviněný tuto skutečnost dovozuje i s poukazem na výpověď svědka R. D., pak je nutné pro úplnost uvést, že ani z této výpovědi nic o jakémkoli útoku ze strany poškozeného, ani jeho sápání se na obviněného či na okno stavební buňky, nevyplývá. Svědek R. D. pouze popsal předchozí slovní interakci mezi obviněným a poškozeným, která ostatně byla vtělena i do skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně a bez dalšího převzata i soudem odvolacím. Tvrzení obhajoby o předchozím útoku poškozeného přitom nemohou podpořit ani určité rozdíly v popisu polohy poškozeného po jeho pádu na zem, když z žádné z prezentovaných verzí nelze takový útok dále dovodit. K námitkám stran způsobu odstrčení lze dále konstatovat, že pro rozhodnutí o vině obviněného není podstatným, zda poškozeného strčil do nižší nebo vyšší části hrudníku, resp. zda ho strčil více z levé strany. Stran intenzity pak důležitým faktem zůstává, že obviněný poškozeného strčil dostatečně důrazně tak, že ten v důsledku tohoto útoku upadl na tvrdý povrch a utrpěl tak těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. K tomu je vhodné opětovně odkázat na rozhodnutí soudu druhého stupně, který se i s těmito otázkami řádně vypořádal (srov. především odst. 24 rozsudku odvolacího soudu). Je tedy namístě konstatovat, že skutkové závěry soudů vyplývají z provedeného dokazování a Nejvyšší soud neshledal namítnuté zjevné rozpory mezi podstatnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, které by mohly odůvodnit jeho kasační zásah.
17. K odkazu obviněného na procesní zásadu in dubio pro reo pak lze toliko doplnit, že tato argumentace není s to uplatněný, ale ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. naplnit. Uvedená námitka by mohla odůvodnit zásah Nejvyššího soudu pouze v případě, že by došlo k flagrantnímu porušení této zásady v rámci řízení před soudy nižších stupňů, které by dosáhlo intenzity porušení ústavního práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud však takové porušení v nyní projednávané věci neshledal, když byly soudem prvního stupně v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. provedeny důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. soud hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům provedeného dokazování. Tyto závěry soud dostatečným způsobem odůvodnil v souladu s §125 tr. ř. (viz odst. 9 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud je přezkoumal a zcela potvrdil. Nejvyšší soud tak v projednávaném případě neshledal závažnou deformaci skutkových zjištění, ani zjevný nesoulad mezi podstatnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani jiné porušení procesních zásad. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného uplatněné pod tímto dovolacím důvodem jsou zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti je pod tento dovolací důvod nelze podřadit.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
19. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
21. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
22. Pod uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl absenci zavinění k trestnému činu ublížení na zdraví, nedostatečnou příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a zraněním poškozeného a uvedl, že jednal v rámci nutné obrany. Tyto námitky lze se značnou mírou tolerance pod uplatněný dovolací důvod podřadit, byť je obviněný do podstatné míry staví na své vlastní verzi skutkového stavu, která je však odlišná od ustálených skutkových zjištění soudů.
23. K otázce zavinění obviněný především namítl, že v jeho případě nelze dovodit úmysl ke způsobení samotného ublížení na zdraví, ani k následku ve formě těžké újmy na zdraví, neboť v dané situaci nemohl očekávat, že by v důsledku odstrčení poškozeného tyto následky mohly vůbec nastat. Rovněž uvedl, že s ohledem na skutkové závěry soudů by jeho jednání mělo být posouzeno spíše jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. S těmito námitkami se však s ohledem na dále uvedené nelze ztotožnit. Podle uzavřených skutkových zjištění soudů obviněný rukou odstrčil silně podnapilého poškozeného, v důsledku čehož tento upadl na zem a nárazem hlavy na tvrdý povrch utrpěl zranění blíže rozvedená v napadených rozhodnutích. Obviněný si přitom byl, i podle vlastní výpovědi, vědom stavu opilosti poškozeného. Musel tak být přinejmenším srozuměn s tím, že v případě, kdy uvedeným způsobem strčí do značně podnapilého poškozeného, a to v prostředí s tvrdým povrchem, může způsobit jeho pád, při kterém by mohlo reálně dojít ke zranění. V jeho jednání tedy lze shledat minimálně zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k prostému ublížení na zdraví, tedy k základní skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o těžší následek ve formě těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, pak se Nejvyšší soud rovněž ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, tedy že si obviněný byl vědom, že může uvedený následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného nastat, sice ho nechtěl způsobit a ani s ním nebyl srozuměn, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že k němu nedojde (srov. odst. 30 rozsudku odvolacího soudu). Tudíž lze ve vztahu k těžšímu následku shledat zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jestliže přitom obviněný v rámci svého dovolání taktéž uvedl, že pouze z následku nelze dovozovat i jeho úmysl ke způsobení těžké újmy, pak je namístě připomenout, že k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se přihlédne i při zavinění z nedbalosti (viz §17 tr. zákoníku) a není tedy vyžadováno úmyslné zavinění. Z uvedených důvodů pak nebylo možné přistoupit ani k právní kvalifikaci jeho jednání podle §147 tr. zákoníku. Dále lze k otázce zavinění ve stručnosti odkázat i na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, se kterým se Nejvyšší soud ztotožnil (srov. odst. 30 rozsudku odvolacího soudu). Závěr odvolacího soudu o zavinění obviněného tak Nejvyšší soud shledal správným.
24. S tím dále souvisí i námitka obviněného, že v uvedené věci není dána dostatečná příčinná souvislost mezi jeho jednáním v podobě odstrčení poškozeného a jeho následným zraněním. K tomu obviněný poukázal jak na slabou intenzitu jeho kontaktu s poškozeným, tak i na to, že byl poškozený podnapilý, což mu mělo být fakticky dáváno k tíži. Ani tyto námitky však Nejvyšší soud neshledal důvodnými. Co se týče nedostatečné intenzity útoku obviněného na poškozeného, lze připomenout uzavřená skutková zjištění soudů, podle kterých bylo odstrčení poškozeného takové intenzity, aby v daných podmínkách mohlo způsobit předmětné zranění, k čemuž ostatně také došlo. Opakované námitky obviněného, že strčení nebylo takové intenzity, aby zranění poškozeného mohlo způsobit, je tak namístě shledat toliko polemikou se skutkovými zjištěními, a tudíž námitkami, které se s uplatněným dovolacím důvodem míjí. Pokud jde o opilost poškozeného, pak lze připustit, jak ostatně uvedl i odvolací soud, že nebýt podnapilosti poškozeného, jednání obviněného by možná nemuselo přivodit zranění, tak jak vyplývají z provedeného dokazování. Zároveň je však namístě opětovně zdůraznit, že si obviněný byl opilosti poškozeného vědom. Soud druhého stupně správně poukázal na skutečnost, že možnost vzniku protiprávního následku v podobě újmy na zdraví je u takové osoby mnohem pravděpodobnější než u jiné osoby a obviněný v takovém případě musel počítat s tím, že v důsledku odstrčení může nastat na straně poškozeného pád, a poškozený tak může utrpět zranění (srov. odst. 25 rozsudku odvolacího soudu). Mezi zraněním poškozeného a zaviněným jednáním obviněného ve formě fyzického odstrčení tedy byla s ohledem na uvedené příčinná souvislost zachována.
25. Opodstatněným pak Nejvyšší soud neshledal ani poukaz obviněného na to, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana, neboť na něj poškozený měl útočit. K tomu lze připomenout, že podle §29 tr. zákoníku není trestným činem jednání, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, přičemž toto obranné jednání nesmí být zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. Podle ustálených skutkových zjištění soudů nižších stupňů poškozený močil na stavební buňku, vulgárně nadával obviněnému a plivl jeho směrem. Uvedené jednání poškozeného, jakkoli společensky nevhodné, však v žádném případě nebylo možné považovat za přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, který by v dané situaci mohl opodstatnit násilnou reakci obviněného. Pokud pak obviněný tuto námitku vznesl i s odkazem na své tvrzení o určitém útoku poškozeného, který se na obviněného měl sápat, pak lze doplnit, že tímto obviněný opětovně polemizuje s ustálenými skutkovými zjištěními soudů, která však Nejvyšší soud, jak bylo uvedeno již výše, neshledal rozpornými s provedeným dokazováním. Lze tedy uzavřít, že jednání obviněného není možné posoudit jako čin jinak trestný ve smyslu §29 tr. zákoníku, neboť nenaplňuje podmínky nutné obrany.
26. Pro úplnost je pak namístě konstatovat, že uvedené jednání obviněného nebylo možné posoudit ani podle privilegované skutkové podstaty podle §146a tr. zákoníku, jak učinil nalézací soud, neboť v tomto případě zcela absentovala podmínka omluvitelné pohnutky ve smyslu uvedeného ustanovení. K tomu je možné ve stručnosti odkázat na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, se kterým se Nejvyšší soud plně ztotožnil (srov. odst. 27 a násl. rozsudku odvolacího soudu). S ohledem na vše uvedené je namístě shledat námitky obviněného pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zjevně neopodstatněnými.
27. Obiter dictum je rovněž vhodné doplnit, že obviněný obdobné námitky obsažené v dovolání uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení
28. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 2. 2024
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.
předseda senátu