ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.1202.2023.2
sp. zn. 7 Tdo 1202/2023-762
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Mazáka a soudců JUDr. Radka Doležela a JUDr. Romana Vicherka, Ph.D., projednal v neveřejném zasedání dne 28. 2. 2024 dovolání obviněného J. H. podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 44 To 245/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 176/2021 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují
- usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 44 To 245/2023, v části, kterou bylo zamítnuto odvolání obviněného J. H. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 6. 2023, sp. zn. 52 T 176/2021, ohledně výroku o náhradě škody,
- rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 6. 2023, sp. zn. 52 T 176/2021, ve výroku o náhradě škody.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný J. H. povinen zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem Praha 3, Orlická 2020/4, na náhradu škody částku 76 237 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. se poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky se zbytkem nároku na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. se poškozený P. M. odkazuje s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 6. 2023, č. j. 52 T 176/2021-610, byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce s podmíněným odkladem na zkušební dobu patnácti měsíců. Obviněnému bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na osmnáct měsíců. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že je obviněný povinen nahradit poškozeným způsobenou škodu, a to P. M. ve výši 30 553,45 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 150 949,26 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku posoudil Obvodní soud pro Prahu 4 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 29. 5. 2021 kolem 15:10 hodin v Praze 4 na pozemní komunikaci zvané XY spojka ve směru jízdy od ulice XY k ulici XY se při řízení osobního motorového vozidla Renault Clio před odbočováním vlevo nezařadil co nejdále vlevo v části vozovky určené pro jeho směr jízdy, při odbočování vlevo do ulice XY nejprve přejel k pravému okraji komunikace, následně odbočil ostře doleva, při tom se levým bokem svého vozidla střetl s motocyklem Kawasaki předjíždějícím jeho automobil, čímž obviněný porušil ustanovení §21 odst. 1, 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), a způsobil řidiči motocyklu poškozenému P. M. vážná zranění specifikovaná ve výroku o vině, kde je dále uvedeno, že poškozený se pohyboval vyšší rychlostí, která mu neumožňovala zabránit střetu vozidel.
3. Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, a odvolání státního zástupce, podané v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2023, č. j. 44 To 245/2023-677, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
4. Obviněný podal dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a to v rozsahu všech výroků uvedených v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. Podstatou námitek obviněného bylo to, že za výlučného viníka nehody označil poškozeného. V úseku, kde byla rychlost jízdy omezena na 50 km/h, poškozený předjížděl rychlostí vyšší než 80 km/h a tím se zbavil zákonné ochrany. Z rychlosti jízdy poškozeného obviněný vyvozoval, že pro něho byl poškozený obtížně zaregistrovatelný a že na něho při odbočování vlevo nemohl reagovat, přičemž zmínil i to, že poškozený mu vysokou rychlostí vjel do tzv. slepého úhlu. Sám při odbočování jel rychlostí 38 km/h a dával znamení o změně směru jízdy vlevo, takže odbočení nemohlo být pro poškozeného náhlé či překvapivé, zvláště pokud by jel povolenou rychlostí. Soudy se podle obviněného vyhnuly zjištění týkajícímu se znamení o změně směru jeho jízdy a nesprávně ho označily za nevýznamné. Bez přesvědčivé argumentace učinily závěr, že na vzniku nehody se podílel dvěma třetinami, zatímco poškozený jen jednou třetinou. Podle obviněného poškozený jediný excesivně překročil povolenou rychlost, zatímco on se ve vztahu ke vzniku nehody nedopustil ničeho. Pokud mu soudy kladly za vinu, že před odbočováním se nezařadil co nejdále vlevo v části vozovky určené pro jeho směr jízdy, dopustil se tím „maximálně nepřesnosti“, která nemohla mít na vznik nehody vliv. Dále obviněný namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe ve vztahu ke správnímu řízení. Konstatoval chybějící výrok o příslušnosti trestního soudu a neúplný výrok ohledně podílu viny poškozeného. Vytkl, že soudy se nezabývaly možností uložit „alternativní dostatečně účinný trest“, který nebude zahrnovat zákaz řízení motorových vozidel. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby postoupil věc příslušnému správnímu orgánu.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že soudy podcenily míru zavinění poškozeného. Zmínil četná rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně míry zavinění účastníků dopravní nehody při nedání přednosti v jízdě za situace, kdy řidič, který má přednost, jede vyšší než povolenou rychlostí. Z těchto rozhodnutí plyne, že zásadním hlediskem pro posouzení naznačené otázky je míra překročení povolené rychlosti řidičem s předností v jízdě. V případech, kde řidiči na hlavní silnici překročí rychlost jízdy o 60 % a více (silniční piráti), stávají se zpravidla právě oni výlučnými viníky nehody a škodlivého následku. Jestliže v posuzované věci poškozený překročil povolenou rychlost o 68 % (vzhledem k zásadě in dubio pro reo ), resp. o 64 % (podle soudů), pak s ohledem na to, jaká ustanovení pravidel silničního provozu každý z účastníků nehody porušil, jde ze strany obviněného o velmi nízké zavinění, stěží přesahující jednu desetinu, což vyvolává nutnost pečlivého posouzení, zda vzhledem k ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku vůbec jde o trestný čin. Přinejmenším je to důvodem ke zrušení výroku o náhradě škody. Zvláště pak státní zástupce zdůraznil to, že i kdyby obviněný viděl poškozeného zezadu se přibližovat, nemohl by řádně odhadnout jeho skutečnou rychlost. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř. a nelze je odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř. Poté Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení i předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, pokud jde o náhradu škody, a to z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
8. Obviněný v dovolání neuvedl, které nebo která konkrétní skutková zjištění by měla být ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, o které důkazy by mělo jít a v čem by měl zjevný rozpor spočívat. Neuvedl nic ani v tom směru, že by nějaké skutkové zjištění bylo založeno na nějakém procesně nepoužitelném důkazu nebo že by ve vztahu k nějakému skutkovému zjištění nebyl proveden nějaký navrhovaný důkaz.
9. Námitky vztahující se ke skutkovým zjištěním byly založeny jen na tom, že obviněný se domáhal zjištění, podle něhož dával znamení o změně směru jízdy vlevo. Soudy se tomuto zjištění vyhnuly s konstatováním, že není významné. S tím se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Jestliže jde o dopravní nehodu, jejíž podstatou je střet vozidla odbočujícího vlevo s vozidlem, které ho předjíždí, pak okolnost, zda řidič odbočujícího vozidla dával znamení o změně směru jízdy, je významná. Jde totiž o jedno z hledisek pro posouzení otázky, zda a do jaké míry řidič odbočujícího vozidla splnil povinnosti, které vyplývají ze zákona o silničním provozu a vztahují se k odbočování.
10. Obviněný ve své výpovědi uvedl, že dával znamení o změně směru jízdy. Svědkyně S. H., manželka obviněného, to potvrdila, když uvedla, že slyšela zvuk blinkru. Poškozený k tomu neuvedl nic, a to s odkazem na své tvrzení, že si (z dopravní nehody) nic nepamatuje. Ostatní svědci, kteří se vyjadřovali k tomu, co viděli před nehodou, při jejím vzniku nebo po ní, si nevšimli, zda obviněný dával znamení o změně směru jízdy. K otázce se na základě zajištěné dokumentace vyjadřovali i znalci, ale rovněž bez jednoznačného závěru. Za tohoto stavu je nutno s ohledem na zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) vycházet z toho, že obviněný dával znamení o změně směru jízdy, neboť jeho tvrzení nebylo vyvráceno.
11. Avšak pokud soudy takové zjištění neučinily, není to důvodem k tomu, aby Nejvyšší soud jakkoli zasahoval do skutkové části výroku o vině. Tento výrok není založen na zjištění, že obviněný nedával znamení o změně směru jízdy, ale na zjištění, že se nezařadil co nejdále vlevo v části vozovky určené pro jeho směr jízdy a že odbočovací manévr provedl nejprve najetím k pravému okraji vozovky a následně ostrým odbočením doleva, čímž ohrozil řidiče jedoucího za ním.
12. V části opírající se o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné, neboť z uplatněných námitek nevyplývá žádné zpochybnění skutkových zjištění, na nichž je výrok o vině založen.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
13. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
14. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je aplikace hmotného práva, typicky trestního zákona a v případě dopravní nehody též zákona o silničním provozu, na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, Nejvyšší soud přezkoumává to, zda skutek, tak jak ho zjistily soudy, naplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
15. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Jde-li o dopravní nehodu v provozu na pozemních komunikacích, musí být těžká újma na zdraví způsobena zaviněným (nedbalostním) protiprávním jednáním pachatele. Působí-li i jiná příčina, např. protiprávní jednání samotného poškozeného, musí protiprávní jednání pachatele vykazovat takový stupeň příčinného významu, který je pro vzniklý následek dostatečný k trestní odpovědnosti.
16. Námitky obviněného proti právnímu posouzení skutku byly založeny na tom, že viníkem nehody byl pouze poškozený. Soudy zaznamenaly, že poškozený rychlostí jízdy porušil zákon o silničním provozu, a usoudily, že se tím na vzniku nehody podílel jednou třetinou, zatímco obviněný dvěma třetinami. Z hlediska vztahu napadeného rozhodnutí a podaného dovolání je spornou právní otázkou to, zda se na vzniku nehody podílel jen jeden z účastníků nehody a který (popřípadě zda se některý z nich podílel jen v zanedbatelné míře), nebo zda se na vzniku nehody podíleli oba účastníci nehody a v jakém poměru. Pro posouzení uvedené otázky je významné především to, zda a jaké povinnosti uložené zákonem o silničním provozu porušil ten který účastník nehody, a následně to, zda a jaký příčinný význam pro vznik nehody mělo to či ono porušení zmíněných povinností.
17. Na obviněného se při odbočování vlevo vztahovalo především ustanovení §21 odst. 1 zákona o silničním provozu, podle něhož při odbočování na křižovatce musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy a při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Pojem „nesmět ohrozit“ podle §2 písm. l) cit. zákona znamená povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí. Dále se na obviněného vztahovalo ustanovení §21 odst. 3 cit. zákona v části, v níž je stanoveno, že před odbočováním vlevo se řidič musí zařadit co nejdále vlevo v části vozovky určené pro jeho směr jízdy s ohledem na rozměry vozidla nebo nákladu a šířku vozovky. Na obviněného se vztahovalo také ustanovení §30 odst. 2 cit. zákona, podle něhož znamení o změně směru jízdy musí řidič dávat včas před započetím jízdního úkonu s ohledem na okolnosti provozu na pozemních komunikacích, zejména na řidiče jedoucí za ním a na povahu jízdního úkonu. Smyslem uvedených ustanovení je zajistit, aby řidič, který hodlá odbočit vlevo, dal ostatním účastníkům provozu jasně najevo svůj záměr a zároveň aby tak učinil včas, tj. s takovým předstihem před provedením samotného odbočení, který ostatním účastníkům provozu umožní přizpůsobit se vzniklé situaci. Zařazení co nejdále vlevo v části vozovky určené pro směr jízdy odbočujícího řidiče je významné jako určitý předstupeň odbočení, což je zároveň s včasným použitím znamení o změně směru jízdy zárukou toho, že pro ostatní účastníky provozu, zejména řidiče jedoucí za odbočujícím vozidlem, se zamýšlené odbočení stane včas patrným. Použití pojmu „zařadit“ v ustanovení §21 odst. 3 cit. zákona vyjadřuje předpoklad, že po určitou dobu jízdy před vlastním odbočením řidič jede co nejvíce vlevo v té části vozovky, která je určena pro jeho směr jízdy. Zmíněné zařazení co nejdále vlevo navíc řidičům pokračujícím v přímém směru umožňuje, aby odbočující vozidlo případně předjeli vpravo podle §17 odst. 1 cit. zákona (druhá věta tohoto ustanovení). Povinnost dbát zvýšené opatrnosti při odbočování vlevo vyžaduje, aby řidič jednak vnímal poměrně široký okruh okolností před sebou i za sebou, aby je náležitě vyhodnotil a aby provedl samotné odbočení jen tehdy, je-li jisté, že tak může učinit bezpečně, tj. bez kolize s jiným účastníkem provozu, a pokud jde o řidiče vozidel jedoucích za ním, že jim nezpůsobí žádné nebezpečí. Má-li řidič dostát zmíněné povinnosti, musí sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, jak mu ostatně ukládá ustanovení §5 odst. 1 písm. b) cit. zákona, a to s vyšší než běžnou mírou pozornosti. Jestliže by řidič odbočením vlevo ohrozil některého z řidičů jedoucích za ním, zejména řidiče, který ho již předjíždí, pak odbočit nesmí a musí celý odbočovací manévr přerušit, resp. zastavit.
18. Z okolností jízdy obviněného, jak jsou popsány v jeho výpovědi a zachyceny na záznamu kamery umístěné za zadním sklem vozidla jedoucího před ním, vyplývá, že obviněný uvedeným povinnostem nedostál, i když jinak co do rychlosti jel ukázněně, neboť respektoval omezení rychlosti na 50 km/h v úseku před křižovatkou i při samotném odbočování a snížil rychlost až na 38 km/h (viz znalecký posudek ústavu – Centra dopravního výzkumu). Obviněný zahájil odbočení za situace, kdy se jeho vozidlo nacházelo jednak při pravém okraji vozovky a pravými koly dokonce zasahovalo za podélnou souvislou čáru oddělující vozovku od krajnice, a jednak v těsné blízkosti křížení komunikace, po které dosud jel, s komunikací, do které se rozhodl odbočit. Odbočení proto bylo ostré (prudké, náhlé) a nepředcházelo mu zařazení co nejdále vlevo v části vozovky určené pro směr jízdy obviněného, tj. v daném případě levými koly ke středové podélné čáře. Přitom toto zařazení by pro ostatní účastníky provozu bylo s ohledem na značnou šířku vozovky jasným projevem záměru obviněného odbočit vlevo. Zmíněný způsob odbočení svědčí o tom, že obviněný se k odbočení rozhodl tzv. na poslední chvíli. Evidentně to souvisí s tím, že původně zamýšlel dojet až na nedaleký kruhový objezd, po jeho objetí se vrátit v protisměru a dostat se do ulice XY odbočením vpravo. Od tohoto záměru obviněný upustil a rozhodl se odbočit vlevo, když viděl, že mu to umožňuje provoz v protisměru, kde se sice pohybovalo protijedoucí vozidlo, avšak bylo vzdáleno dostatečně na to, aby obviněný – s ohledem na toto protijedoucí vozidlo – mohl odbočit. Z toho je patrno, že obviněný soustředil svou pozornost na situaci v protisměru a že stejně velkou pozornost nevěnoval situaci za sebou, když nepostřehl pohyb motocyklu řízeného poškozeným. Ke křižovatce s ulicí XY se obviněný, za ním jedoucí řidiči osobních automobilů a poškozený jako řidič motocyklu pohybovali po projetí mírné pravotočivé zatáčky na delším rovném úseku čítajícím několik set metrů, kde poškozený předjížděl postupně několik osobních automobilů a blížil se zezadu k vozidlu poškozeného. Pokud by obviněný s náležitou pozorností sledoval situaci za sebou, musel by zaznamenat přítomnost motocyklu a vidět, že motocykl předjíždí vozidla jedoucí za ním, tj. za obviněným. V návaznosti na to by obviněný musel předvídat, že blížící se motocykl bude předjíždět i jeho, byť objektivně bylo nesnadné odhadnout rychlost blížícího se motocyklu, a musel by tomu přizpůsobit způsob své jízdy, tj. zejména včas dát znamení o změně směru jízdy vlevo a zařadit se co nejdále vlevo v části vozovky určené pro jeho směr jízdy, případně od odbočení upustit. To, že si obviněný vůbec nevšiml zezadu se blížícího motocyklu, nelze vysvětlit jinak než nedostatkem pozornosti zaměřené na situaci, kterou měl za sebou. Tzv. slepý úhel, jehož vliv obviněný namítal, je jevem, který trvá velmi krátce a kterým rozhodně nelze vysvětlit to, že obviněný neviděl motocykl předjíždějící za ním několik vozidel v delším rovném úseku a blížící se k němu.
19. Poškozený jako řidič motocyklu v úseku před křižovatkou nerespektoval omezení rychlosti na 50 km/h dopravní značkou B 20a, čímž porušil ustanovení §4 písm. c) zákona o silničním provozu, a vjel do křižovatky rychlostí v rozmezí 80-84 km/h (viz znalecký posudek ústavu – Centra dopravního výzkumu). S ohledem na zásadu in dubio pro reo je nutno při posuzování viny obviněného brát v úvahu, že rychlost jízdy poškozeného byla 84 km/h. Jedná se o vysokou míru překročení povolené rychlosti, která, pokud by měla být vyjádřena v procentech, dosáhla 68 %. Zmíněné omezení rychlosti v jinak přímém úseku široké hlavní pozemní komunikace evidentně mělo důvod v tom, že v daném úseku je křižovatka s ulicí XY. Účelem snížení rychlosti na 50 km/h tedy bylo zajistit, aby vozidla jedoucí po hlavní pozemní komunikaci projížděla prostorem křižovatky rychlostí umožňující reagovat na takové situace v provozu, které mohou nastat náhle, hrozí kolizí a vyžadují rychlou a pohotovou reakci účastníků provozu. Pokud poškozený jel rychlostí 84 km/h, byla u něho možnost adekvátní reakce na takovou situaci prakticky vyloučena. Jeho jízdu touto rychlostí, navíc s předjížděním vozidel, která respektovala omezení rychlosti, lze označit za velmi riskantní až hazardérskou a bezohlednou. Při této rychlosti poškozený nebyl schopen dodržet ani ustanovení §17 odst. 5 písm. e) cit. zákona, podle něhož řidič nesmí předjíždět, dává-li řidič vpředu jedoucího vozidla znamení o změně směru jízdy vlevo a není-li možné předjetí vpravo podle odstavce 1 nebo předjetí v dalším volném jízdním pruhu vyznačeném na vozovce v tomtéž směru jízdy. Tím pádem poškozený nedokázal bezpečně reagovat na náhlé odbočení obviněného, který dával znamení o změně směru jízdy vlevo, byť bez náležitého časového předstihu před odbočením a bez zařazení co nejdále vlevo v části vozovky určené pro jeho směr jízdy.
20. Porovná-li se závažnost porušení zákona o silničním provozu při jízdě obviněného a při jízdě poškozeného a uváží-li se jejich příčinný význam pro vznik nehody, pak je zjevné, že vyšší měrou se na vzniku nehody podílel poškozený, protože velmi hrubě porušil ustanovení, jejichž dodržení skýtalo reálnou možnost předejít kolizi, případně na ni reagovat způsobem, který by nevedl k nehodě. Jednalo se o taková ustanovení, jejichž porušení v dané míře má samo o sobě vyšší potenciál způsobit nehodu a které v případě kolize zpravidla skutečně má za následek vznik nehody. Naproti tomu obviněný nedodržel ustanovení, jejichž porušení sice může zapříčinit kolizi, avšak má podstatně nižší potenciál vzniku nehody. S ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu lze dodat, že odbočovací manévr, při němž obviněný porušil relevantní ustanovení, nezpůsobil žádnou kolizi s osobním automobilem jedoucím v souladu s omezením rychlosti za ním, ale vedl k nehodě spočívající ve střetu s motocyklem obviněného, který omezení rychlosti hrubě porušil. Zásadní rozdíl mezi oběma účastníky nehody je také v tom, že ze strany poškozeného šlo nejen o vědomé, ale přímo úmyslné překročení povolené rychlosti, zatímco ze strany obviněného šlo jen o nepozornost ve vztahu k situaci, kterou měl v provozu za sebou. Poměr účasti obviněného a poškozeného jasně vyznívá tak, že větší podíl na nehodě a vzniku následku měl poškozený. Odpovídajícím způsobem to lze vyjádřit tak, že podíl obviněného představuje jednu třetinu a podíl poškozeného představuje dvě třetiny účasti. Podíl účasti obviněného je ale dostatečný k tomu, aby zakládal jeho trestní odpovědnost, přičemž odpovědnost za pouhý přestupek by nevystihovala význam porušených ustanovení, způsob a míru jejich porušení ani závažnost způsobeného následku. Při uvedené míře účasti obviněného na nehodě a vzniklém následku není výrok o vině obviněného v žádném rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je zakotvena zásada subsidiarity trestní represe, resp. zásada uplatňování trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů ( ultima ratio ).
21. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s námitkou obviněného, že jediným viníkem je poškozený, protože se excesivním překročením povolené rychlosti zbavil zákonné ochrany. To, že jeden z účastníků provozu na pozemních komunikacích porušil své povinnosti, byť ve smyslu námitek obviněného excesivně, rozhodně neznamená zánik povinností jiného účastníka provozu. Namítané porušení povinnosti poškozeného dodržet povolenou rychlost bylo jen jednou z příčin nehody, na jejímž vzniku se podílelo současně také porušení povinností obviněného při odbočování vlevo. Nehoda byla kombinací příčin na straně každého z nich, byť ve vyšší míře na straně poškozeného. Úvaha státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství prezentovaná ve vyjádření k podanému dovolání, totiž že míra účasti obviněného na vzniku nehody stěží přesahuje 10 %, je nepřiléhavá, neboť mechanicky vychází z míry, v níž účastník nehody, kterému jiný účastník provozu nedal přednost v jízdě, překročil povolenou rychlost jízdy. V poměru mezi obviněným a poškozeným v posuzovaném případě nešlo o přednost v jízdě, ale o to, jak každý z nich postupoval v situaci vyvolané odbočováním obviněného vlevo. V kontextu konkrétních okolností tohoto případu nebylo porušení povinností obviněného nijak zanedbatelné a dosáhlo úrovně, která je relevantní pro trestní odpovědnost. Nižší míra účasti obviněného na vzniku nehody a způsobení následku byla přiměřeně vyjádřena tím, že na rozdíl od obžaloby skutek nebyl posouzen též podle ustanovení §147 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož se skutek posoudí, jestliže pachatel spáchal čin mimo jiné proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
22. Za tohoto stavu neměl Nejvyšší soud důvod k tomu, aby cokoli měnil na výroku o vině. Závěr Nejvyššího soudu ohledně míry účasti obviněného a poškozeného na vzniku nehody a způsobeného následku představuje v tomto směru jen korekci odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 a napadeného usnesení Městského soudu v Praze a nijak se nedotýká výroku o vině obviněného v jeho skutkové části ani pokud jde o právní posouzení skutku. Zmíněný závěr Nejvyššího soudu má vliv pouze na výrok o náhradě škody, který byl v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 koncipován tak, že obviněný odpovídá za způsobenou škodu ze dvou třetin. Tento výrok ve spojení s napadeným usnesením Městského soudu v Praze, jímž byl ponechán nedotčen, představuje „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Výrokem o náhradě škody, jak ho učinil Obvodní soud pro Prahu 4 a jak ho potvrdil Městský soud v Praze, bylo porušeno ustanovení §2918 občanského zákoníku, podle něhož vznikla-li škoda také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Vzhledem k tomu, jak Nejvyšší soud stanovil míru účasti obviněného a poškozeného na vzniku nehody a způsobeného následku, bylo namístě uložit obviněnému povinnost k náhradě škody ve výši jedné třetiny.
23. Do výroku o trestu Nejvyšší soud nijak nezasahoval. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát a musí být zrušen v důsledku zrušení výroku o vině (§265k odst. 1 tr. ř.), lze samotný výrok o uložení trestu kvůli porušení hmotného práva napadat zásadně jen prostřednictvím zvláštního hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože jak podmíněný trest odnětí svobody, tak trest zákazu činnosti mu byly uloženy jako přípustné druhy trestu ve výměře spadající do rámce příslušné zákonné trestní sazby.
24. Námitky obviněného, podle nichž se soudy nezabývaly tím, zda nelze uložit „alternativní dostatečný trest“ nezahrnující zákaz činnosti, nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tyto námitky mají vztah k otázce přiměřenosti trestu a pod uvedený dovolací důvod je nelze podřadit. Dovolání není určeno k tomu, aby Nejvyšší soud korigoval pravomocně uložené tresty z důvodu jejich případné nepřiměřenosti. Zásah Nejvyššího soudu do výroku o uložení trestu přichází v úvahu jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že to zároveň porušuje ústavní princip proporcionality trestní represe, který je jedním ze znaků demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), resp. ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku (čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V posuzované věci se ovšem o nic takového nejedná, nehledě na to, že obviněný v dovolání nic takového ani nenamítal.
25. V části opírající se o ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolání obviněného důvodné ve vztahu k výroku o náhradě škody. Ve vztahu k výroku o vině je nedůvodné a ve vztahu k výroku o trestu bylo podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
26. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
27. V napadeném usnesení žádný výrok evidentně nechybí ani není neúplný. Jestliže Městský soud v Praze rozhodoval o odvoláních obviněného a státního zástupce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, pak výrokem, jímž obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítl, v celém rozsahu vyčerpal to, co bylo předmětem jeho rozhodnutí. Zároveň je jasné, že ani v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 žádný výrok nechybí nebo není neúplný, neboť výroková část rozsudku obsahuje vše, co vyžadují ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. (výrok o vině), §121 písm. a) tr. ř. (výrok o náhradě škody) a §122 odst. 1 tr. ř. (výrok o trestu).
28. Obsahovou náležitostí rozsudku ani usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvoláních, není žádný výrok o příslušnosti soudu, jak se ho dožadoval obviněný.
29. Dojde-li soud k závěru, že podíl viny na činu a jeho následku má také poškozený, nevyjadřuje to nějakým zvláštním výrokem a není nutné, aby to zahrnoval do výroku o vině obviněného, jak namítal obviněný. Postačí, když závěr o podílu poškozeného soud vyjádří v odůvodnění rozsudku.
30. V části opírající se o ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Rozhodnutí dovolacího soudu
31. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozsudku, Nejvyšší soud zrušil jednak napadené usnesení Městského soudu v Praze, pokud jím byl výrokem, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného, v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ponechán nedotčen výrok o náhradě škody, jednak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ve výroku o náhradě škody. Současně zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením uvedených částí napadeného usnesení a rozsudku ztratila podklad, pokud taková rozhodnutí případně byla učiněna. Výrok o vině a výrok o trestu tím zůstaly beze změny. Nejvyšší soud nově rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy, a to v návaznosti na svůj závěr, že obviněný se podílel na vzniku nehody a jejího následku jednou třetinou.
32. Obviněný neměl žádné námitky proti výši škody a nemajetkové újmy, která byla podle poškozených způsobena, ale v podstatě proti poměrné velikosti podílu, jímž měl podle rozsudku škodu (správně: škodu a nemajetkovou újmu) nahradit. Nejvyšší soud proto vycházel z toho, že o výši škody a nemajetkové újmy není pochyb.
33. Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 228 711 Kč představující náklady na léčení poškozeného. Jedna třetina nákladů na léčení poškozeného činí 76 237 Kč. Nejvyšší soud proto uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky tuto částku jako náhradu škody (§55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění). Se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky na řízení ve věcech občanskoprávních.
34. Poškozený P. M. uplatnil nárok na náhradu bolestného ve výši 332 962,11 Kč, ale ve skutečnosti se nejednalo o náhradu škody ve smyslu újmy na jmění (§2894 odst. 1 o. z.), nýbrž o náhradu za vytrpěné bolesti (§2958 o. z.). Třetina z uvedené částky činí 110 987,37 Kč. Ze zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 vyplývá, že na náhradu za vytrpěné bolesti poskytla Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., poškozenému částku 286 669 Kč. Jednalo se o pojistné plnění za pojištěného majitele vozidla S. H., manželku obviněného (viz č. l. 293 tr. spisu). Uvedené plnění tudíž přesáhlo částku 110 987,37 Kč, kterou by měl plnit obviněný jako náhradu jedné třetiny vzniklé nemajetkové újmy. Nejvyšší soud proto poškozeného P. M. odkázal s celým uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
35. Formou rozsudku (§265m odst. 1 tr. ř.) rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného v neveřejném zasedání. K projednání a rozhodnutí věci v neveřejném zasedání byly splněny zákonné podmínky [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] poté, co s tímto postupem vyslovil souhlas jak státní zástupce, tak obviněný. K vyhlášení rozsudku byla zvolena forma uveřejnění jeho plného písemného vyhotovení na elektronické úřední desce Nejvyššího soudu (§265r odst. 9 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu