ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.137.2024.1
sp. zn. 7 Tdo 137/2024-418
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 2. 2024 o dovolání, které podal obviněný V. B. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 3 To 167/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 41/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2023, č. j. 3 T 41/2023-350, byl obviněný uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který byl za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradu škody 100 000 Kč a poškozenému M. T. na náhradu nemajetkové újmy (bolestné) 100 000 Kč. Podle §229 odst. 1, 2 tr. ř. byli poškození M. T. s celým nárokem na náhradu škody a oba poškození se zbytky nároků – M. T. na náhradu nemajetkové újmy a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky na náhradu škody – odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku se obviněný podle výroku rozsudku dopustil v podstatě tím, že dne 25. 6. 2022 ve 3:41 hod. v Brně na chodníku ulice XY XY po předchozí vzájemné slovní neshodě a strkanici se nejprve pokusil udeřit pravou rukou a následně udeřil levou rukou sevřenou v pěst do obličeje poškozeného M. T., nar. XY, čímž mu způsobil zlomeninu nosních kostí s posunem, a v důsledku tohoto úderu došlo k nekontrolovanému pádu poškozeného zády na chodník, při němž se udeřil zadní plochou hlavy o dlažbu a tím mu vznikla závažná zranění – zejména zlomenina týlní kosti, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou s útlakem mozku a nutností operace (odstranění části klenby lební vpravo a odsátí krvácení), otok mozku, krvácení pod měkkou plenu mozkovou v čelní krajině vpravo, zhmoždění mozku v levém čelím laloku. Došlo k akutnímu dechovému selhání s nutností umělé plicní ventilace, bezvědomí, chudokrevnosti po ztrátě krve s nutností podání krevní transfuze. Šlo tedy o zranění těžká, život ohrožující, která si vyžádala lékařské ošetření s nutností hospitalizace po nejméně 14 týdnů, s výrazným omezením v obvyklém způsobu života poškozeného, přičemž jeho léčba byla ukončena v souvislosti s jeho odjezdem z České republiky dne 16. 11. 2022. Na nákladech léčení poškozeného vznikla Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škoda ve výši 1 373 925 Kč.
3. K odvolání poškozeného M. T. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 10. 2023, č. j. 3 To 167/2023-380, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a nově rozhodl tak, že poškozenému na náhradu bolestného přiznal 628 430 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy (ztížení společenského uplatnění) poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného (podané do výroku o vině, o trestu i o náhradě škody a nemajetkové újmy) podle §256 tr. ř. jakožto nedůvodné zamítl.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, jímž rozsudek napadl v celém rozsahu z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl, že hodnocení důkazů provedené soudy obou stupňů vybočuje z pravidel trestního řízení a je v rozporu se zásadami formální logiky. Odvolací soud se nevypořádal s jeho obhajobou, řadou obviněným uvedených skutečností a v řízení provedených důkazů se prakticky nezabýval. Podle obviněného nebyl v řízení proveden žádný důkaz svědčící o jeho vině, celý konflikt byl vyvolán poškozeným, který obviněného napadl slovně a fyzicky (žduchl do něj), a obviněný tak jednal v nutné obraně podle §29 odst. 1 tr. zákoníku a měl být zproštěn obžaloby. Poškozenému nechtěl způsobit žádné zranění. Ke zvážení dával i změnu právní kvalifikace na trestný čin podle §146a odst. 1, 2 tr. zákoníku a v tomto směru se soudy nevypořádaly s relevantní judikaturou. K posouzení otázky, zda strach z poškozeného vyvolal u obviněného takové duševní rozpoložení, které vedlo ke značnému zúžení jeho vědomí a k oslabení zábran, tj. zda jednal z omluvitelné pohnutky spočívající v „silném rozrušení“ ve smyslu §146a tr. zákoníku, je třeba zpravidla opatřit znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, případně psychologie. K tomu soudy nepřistoupily, takže tato otázka nemohla být řádně objasněna. K výroku odvolacího soudu o náhradě nemajetkové újmy obviněný poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, jejímiž hledisky se podle něj odvolací soud neřídil. Obviněný poukázal na svůj nízký věk a na to, že nedisponuje žádným majetkem, z něhož by mohl bolestné poškozenému uhradit. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný nevznesl žádné konkrétní námitky, které by bylo možno podřadit dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k tomu, zda obviněný mohl jednat ve stavu silného rozrušení mysli, ze spisového materiálu nevyplývá, že by takový důkaz navrhoval, a skutkové okolnosti rovněž potřebě zajištění takového důkazu nenasvědčovaly. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný podle státního zástupce směšuje problematiku nutné obrany a subjektivní stránku, tedy tvrzení, že neměl v úmyslu způsobit poškozenému zranění. Skutková zjištění rozvedená v bodě 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nedávají žádný prostor k úvaze o aplikaci §29 tr. zákoníku, neboť obviněný žádný bezprostředně hrozící útok poškozeného neodvracel. K možnosti aplikace §146a tr. zákoníku neuvádí podle státního zástupce obviněný žádnou konkrétní argumentaci, která by ji mohla odůvodňovat. Soudy dostatečně vyložily, proč případné slovní provokace ze strany poškozeného nelze považovat za jeho „předchozí zavrženíhodné jednání“ ve smyslu citovaného ustanovení. Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby jednal obviněný ve vědomé nedbalosti, neboť mu byla známa silná opilost poškozeného. Státní zástupce neshledal důvod k použití moderačního ustanovení §2953 občanského zákoníku (o. z.) na stanovení náhrady bolestného. V obviněným citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud k tomuto postupu nepřistoupil v případě, kdy pachatel způsobil poškozenému velmi závažná zranění při dopravní nehodě. Tím méně je tedy namístě citované ustanovení aplikovat v situaci nedůvodného fyzického napadení. Závěrem stání zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř., je však zjevně neopodstatněné.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
8. Dovolací argumentace obviněného neobsahuje námitky, které by bylo možné podřadit některé z alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrzení týkající se skutkových zjištění jsou obecná a obviněný de facto jen předkládá vlastní verzi skutkového děje. Za námitku odpovídající citovanému dovolacímu důvodu nelze považovat ani zmínku obviněného, že pro posouzení duševního stavu pachatele v době, kdy se měl dopustit jednání z omluvitelné pohnutky spočívající v silném rozrušení, je třeba zpravidla opatřit znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, případně psychologie, neboť obviněný ani neuvádí, že by provedení takového posudku navrhoval.
9. Pro posouzení dalších námitek je vhodné připomenout, jak průběh skutkového děje rozvedl v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud, neboť skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně zcela nevystihuje počátek incidentu. Z kamerového záznamu, který byl ve veřejném zasedání přehrán, odvolací soud zjistil, že k poškozenému přistoupil muž ze skupinky obviněného a vytáhl ho z lavice. Následně poškozeného čtyři muži obstoupili, přičemž poškozený byl evidentně v defenzivě. V průběhu dalšího děje obviněný jako první strčil do poškozeného, poškozený ustupoval a ostatní šli za ním. Poté je vidět, jak obviněný prudce udeřil poškozeného a ten upadl na zem, aniž by tomu předcházel atak z jeho strany. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na odst. 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde jsou uvedeny i přesné časové údaje.
10. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Obviněný staví své právní námitky na odlišném průběhu skutkového děje, než byl v řízení zjištěn. Již z výše uvedeného popisu průběhu incidentu je zřejmé, že se nemohlo jednat o případ nutné obrany podle §29 tr. zákoníku. Nebyl zde žádný trvající ani přímo hrozící útok na zájem chráněný trestním zákoníkem, proti kterému by se obviněný bránil. Nebyl tudíž ani důvod zabývat se otázkou zcela zjevné nepřiměřenosti obrany.
11. Soudy učinily správné závěry také v otázce subjektivní stránky činu (tu obviněný poněkud směšoval s otázkou nutné obrany). Nalézací soud uvedl, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a odvolací soud doplnil, že ve vztahu k uvedenému těžšímu následku stačí nedbalostní zavinění. Dovolací námitka obviněného, že poškozenému nechtěl způsobit žádné zranění, se týká úmyslu způsobit ublížení na zdraví ve smyslu základní skutkové podstaty §146 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §15 odst. 1 písm. b) tr. ř. je trestný čin spáchán v nepřímém (eventuálním) úmyslu, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že takové porušení nebo ohrožení způsobí, byl s tím srozuměn. Nejvyšší soud vzhledem ke stručnosti uvedené námitky pouze dodává, že se zcela ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že když obviněný vedl prudký úder pěstí do obličeje poškozeného, musel být srozuměn s tím, že mu způsobí zranění charakteru ublížení na zdraví, k čemuž také v podobě zlomeniny nosních kostí s posunem došlo. O možnosti takového následku musel obviněný jako každý průměrně rozumný člověk bezpochyby vědět.
12. Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka možné právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví. Předně je vyloučeno, že by měl obviněný z poškozeného strach. Poškozený sice sám k obviněnému a skupince jeho přátel přišel a přisedl si k nim, což nasvědčuje jejich verzi spočívající v tom, že jim přišel vytknout, že nemluvili ukrajinsky. Do doby, než došlo k jednání popsanému výše, jak bylo zjištěno odvolacím soudem z kamerového záznamu, se však konflikt (pokud se o konflikt jednalo) odehrával v rovině slovní. Poškozený ke skupince přišel zcela osamocen a ani v průběhu převedení konfliktu do fyzické roviny se na kamerovém záznamu neobjevil nikdo, kdo by mu šel na pomoc. Obviněný a jeho přátelé tak byli ve značné přesile a jejich jednání bylo vůči poškozenému evidentně agresivní a útočné. I kdyby tedy poškozený přišel obviněnému a jeho společníkům vytknout nedostatek vlastenectví projevující se tím, že mluvili rusky, nebyla tato skutečnost za daných okolností způsobilá vyvolat jakoukoli obavu na jejich straně. V dané situaci se také evidentně neodehrálo nic, co by mohlo vyvolat u obviněného úlek, a situaci na kamerovém záznamu nelze popsat ani jako zmatek ve smyslu §146a odst. 1 tr. zákoníku, neboť celý děj jednoznačně a lineárně směřoval k napadení poškozeného. Obviněný ostatně k této skutkové podstatě ani žádnou konkrétní argumentaci neuvedl. Vzhledem k tomu, že skutková zjištění možnost aplikace citovaného ustanovení na základě omluvitelného hnutí mysli nenaznačovala, soudy se jí logicky nezabývaly a za tímto účelem nevedly dokazování v podobě obstarání znaleckého posudku ke zkoumání duševního stavu obviněného atd. Soudy se pouze správně vyjádřily k nemožnosti hodnotit údajné nadávky poškozeného na adresu obviněného a jeho přátel jako předchozí zavrženíhodné jednání ve smyslu uvedené skutkové podstaty (viz odst. 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a odst. 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). S tímto posouzením se Nejvyšší soud ztotožňuje.
13. Dosavadní judikatura týkající se předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného vychází z výkladu tohoto znaku u trestného činu zabití podle §141 tr. zákoníku. Negativní charakter tohoto provokujícího jednání poškozeného a jeho míra musí být podle ní v odpovídajícím poměru ke značnému významu objektu skutkové podstaty zločinu zabití, jímž je lidský život. Mělo by tedy jít o úmyslné jednání poškozeného, které je mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1513/2012, publikované pod č. 14/2011 Sb. rozh. tr., obdobně k §146a odst. 3 tr. zákoníku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1513/2012, publikované pod č. 47/2013 Sb. rozh. tr.). Jako konkrétní příklady uvádí odborná literatura např. opakované fyzické napadání, mučení, domácí násilí, psychické týrání, včetně nejrůznějších typů šikany, dále útisk, vydírání, sexuální zneužívání, závažné porušování domovní svobody, tzv. sousedský teror, závažné případy pronásledování, ale i šíření pomluv a psychicky zraňujících informací, mimořádně závažné útoky proti majetku mající za následek ohrožení existenční jistoty postiženého, např. ve formě ožebračení, ztráty sociální jistoty, ztráty domova, anebo jde-li současně o výrazný zásah do osobnostní sféry (např. úmyslné zdemolování zařízení a vybavení domácnosti, zabití či utýrání domácích či hospodářských zvířat, zejména má-li k nim postižený osobní vztah). Naopak běžné verbální útoky ve formě nadávek, spílání, dehonestace apod., ale ani obvyklé fyzické napadání a spory (políčky, strkanice, povalení na zem atd.) nelze za zavrženíhodné jednání ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku považovat (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1905, marg. č. 6.).
14. V případě trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku je třeba analogicky vyžadovat, aby zavrženíhodnost předchozího jednání poškozeného byla přiměřená významu objektu této skutkové podstaty a následku v podobě újmy na zdraví. Za takto přiměřené zpravidla nebude možné považovat slovní napadání, pokud nesměřuje do citlivé osobní sféry jedince (takovým zavrženíhodným jednáním by mohlo být opakované psychické týrání a ponižování zpochybňující hodnotu dané osoby jako člověka, jeho schopnosti, vlastnosti, duševní stav, orientaci v realitě apod. nebo např. šíření pomluv a psychicky zraňujících informací, vždy však jen za podmínky, že by se jednalo o skutečně závažné a intenzivní jednání). V žádném případě však nelze takto hodnotit jednání poškozeného, jak jej popsal obviněný a svědci (přátelé obviněného), tedy jednání spočívající ve vulgárním vytýkání nedostatku vlastenectví a stranění ruskému agresorovi ve válečném konfliktu tím, že dotyční spolu mluvili rusky. Takové jednání zjevně nedosahuje takové intenzity a závažnosti, aby mohlo být označeno jako omluvitelná pohnutka ve vztahu ke způsobení újmy na zdraví. Obdobně Nejvyšší soud nepovažoval nevhodné verbální jednání poškozeného za předchozí zavrženíhodné jednání ve smyslu §146a odst. 1 tr. zákoníku např. ve svém usnesení ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 7 Tdo 187/2020, ani v usnesení ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1113/2015.
15. K výroku o náhradě nemajetkové újmy odkázal obviněný na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, podle něhož lze §2953 o. z. upravující možnost snížení náhrady škody z důvodů zvláštního zřetele hodných aplikovat i na náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění. Poukázal na skutečnost, že je nízkého věku a nedisponuje žádným majetkem vyšší hodnoty, jehož zpeněžením by mohl částku 628 430 Kč poškozenému uhradit. Má za to, že uložení této povinnosti je pro něj likvidační.
16. Podle §2953 o. z. soud z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména na to, jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni, jakož i k poměrům poškozeného. Náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně. Toto moderační ustanovení se vzhledem k §2894 odst. 2 o. z. použije také na náhradu nemajetkové újmy. Ze znění tohoto ustanovení je patrné, že o jeho aplikaci by bylo možno v případě obviněného uvažovat pouze ve vztahu k náhradě příslušné části bolestného za zranění kvalifikované jako těžká újma na zdraví, jehož vznik zavinil z nedbalosti.
17. V obviněným označeném rozhodnutí Nejvyšší soud podmínky pro použití moderačního ustanovení §2953 o. z. podrobně vysvětlil. Zdůraznil přitom mimo jiné, že tohoto ustanovení lze užít jen ve výjimečných a mimořádně odůvodněných případech, a poukázal v této souvislosti také na hodnotově vyšší zájem na ochraně zdraví oproti finančním poměrům obviněného, protože zásah do zdraví poškozeného je nesouměřitelně závažnější než zásah do majetku škůdce. Konkrétně šlo v odkazované věci o případ, kdy obviněný při dopravní nehodě, od které ujel, zranil poškozeného – motocyklistu, jemuž v konečném důsledku způsobil tzv. perzistující vegetativní stav. Tomuto poškozenému byla přiznána na náhradu nemajetkové újmy částka 11 810 255 Kč, další náhrady byly přiznány jeho příbuzným. V případě poměrů obviněného bylo zjištěno, že jeho měsíční příjem v době činu dosahoval 70 000 Kč (obviněnému však byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody), vlastnil dům, byl ženatý a měl dva nezletilé syny. Jeho poměry nebyly shledány mimořádně podprůměrnými v porovnání s tím, co je běžné v České republice. Hodnoceno bylo i chování obviněného po činu vůči příbuzným obviněného, které mělo spíše potenciál jejich újmu prohloubit. Na straně poškozeného bylo přihlédnuto zejména k tomu, že jeho stav velmi podobný smrti neměl prakticky žádnou perspektivu se zlepšit, přičemž pro jeho blízké se jednalo o stav de facto horší, než pokud by poškozený zemřel. Poškozený se na vzniku nehody nijak nepodílel a byl nepříliš vysokého věku. Nejvyšší soud přihlédl také k tomu, že snížení náhrady nemajetkové újmy by mohlo být pro blízké poškozeného velmi frustrující. Soudy v judikovaném případě k aplikaci moderačního ustanovení nepřistoupily a nepřistoupil k němu ani Nejvyšší soud.
18. V nyní posuzované věci soud prvního stupně moderační ustanovení §2953 o. z. aplikoval současně s ustanovením §2918 o. z., podle něhož vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí. Svůj postup zdůvodnil jednáním poškozeného, který podle jeho názoru měl jako iniciátor konfliktu na činu výrazný podíl a přispěl k němu svou výraznou podnapilostí. Soud dále poukázal na poměry obviněného, který řádně studuje a pouze si přivydělává a jeho rodina je zapojená do prospěšných aktivit.
19. Názor soudu prvního stupně v této části nesdílel odvolací soud, který neshledal podmínky pro snížení náhrady §2918 o. z. ani podle §2953 o. z. Poukázal na závažnost poranění poškozeného, který nikoho fyzicky nenapadal. Případné urážky nebo slovní napadání přitom aplikaci §2918 o. z. odůvodnit nemohou. I když se odvolací soud blíže nezabýval poměry obviněného, o správnosti jeho závěru o neexistenci podmínek pro moderaci náhrady bolestného není pochyb.
20. Kritéria případné moderace odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění (ovšem s tím, že spoluzpůsobení újmy poškozeným se posuzuje primárně v rámci základu nároku ve smyslu §2918 o. z.) a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z toho hlediska, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Majetkové poměry škůdce (zde obviněného) nejsou nějakým samostatným kritériem, zásadně nehrají roli pro odstupňování výše náhrady. Neprojeví se totiž v nemajetkové újmě poškozeného. Jde o to, aby nedošlo k majetkové likvidaci škůdce a aby výše náhrady odpovídala principu proporcionality. Jde o výjimečný nástroj zmírnění přílišné tvrdosti zákona. Důležité však je, že nelze zjišťovat jen aktuální majetkové poměry škůdce, ale na zřetel je nutno vzít i jeho věk a z něj vyplývající možnosti uhradit vzniklou újmu do budoucna, za současného zachování možnosti vést snesitelný a důstojný život. Jinak řečeno, rozhodující nejsou pouze majetkové poměry škůdce v době rozhodování, ale i perspektiva jejich potenciálního vývoje v budoucnosti. Daným postupem přitom dochází k dostatečné implementaci zásady proporcionality také do adhezního řízení (viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019, publikovaný pod č. 51/2020 Sb. rozh. tr.).
21. S ohledem na určitá specifika případu (např. věk a osobní poměry obviněného) a dovolací námitky považuje Nejvyšší soud za potřebné vyjádřit se podrobněji k otázce moderace náhrady nemajetkové újmy. Odvolací soud zásadně správně (byť převážně implicitně) vycházel z toho, že majetkové poměry obviněného nemohly nijak ovlivnit výši náhrady bolestného v tom směru, že by byla tato výše pro obviněného likvidační. Nejvyšší soud na základě skutečností vyplývajících ze spisového materiálu především upozorňuje na nesprávnost skutkového zjištění soudu prvního stupně, že obviněný je student a přivydělává si pouze brigádně. Toto tvrzení je totiž v rozporu s tím, co obviněný uvedl v hlavním líčení. Nejvyšší soud zjistil, že obviněnému je v současné době 24 let, je studentem oboru ekonomika a podnikání na XY univerzitě, podle svého vyjádření u hlavního líčení dne 12. 7. 2023 (které při dalším hlavním líčení potvrdil) přešel na kombinované studium a pracuje na hlavní pracovní poměr v O2 jako konzultant prodeje. Důvodem byla snaha osamostatnit se a odstěhovat od rodičů. V době hlavního líčení studoval obviněný čtvrtý semestr jmenované vysoké školy. Nedisponuje větším majetkem. S přihlédnutím k jeho věku se nejedná o neobvyklou situaci, která by značila, že je podprůměrně finančně situován. Přisouzená částka 628 430 Kč přitom není nijak enormní. V případě obviněného, který je na počátku své ekonomické životní cesty, se zjevně nejedná o částku likvidační, kterou by nemohl nikdy splatit a která by jej existenčně ohrožovala.
22. K poměrům poškozeného lze říci, že je mu v současné době necelých dvacet let, je tedy velmi mladého věku, nižšího než obviněný. Při trestném činu utrpěl poranění, v jehož důsledku se nacházel v ohrožení života a které jej výrazně omezilo v obvyklém způsobu života nejméně po dobu čtrnácti týdnů, přičemž se musel podrobit několika operacím. V době podání vysvětlení (úřední záznam byl čten v hlavním líčení podle §211 odst. 6 tr. ř.) dne 25. 8. 2022 hovořil o tom, že byly jeho levá ruka, levá noha a sval na pravé tváři málo pohyblivé a měl výpadky paměti. Chtěl se vrátit na Ukrajinu. Poškozený je ukrajinské státní příslušnosti (na rozdíl od obviněného, který má české občanství), nežije trvale v České republice, přicestoval sem s matkou kvůli válce a nedisponuje tedy zázemím v bezpečné zemi. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se na vzniku fyzického konfliktu nepodílel, naopak ustupoval výrazné přesile. V den spáchání skutku mu bylo právě osmnáct let (slavil narozeniny), tedy byl ve věku velmi blízkém věku mladistvých.
23. Na základě výše uvedených skutečností lze uzavřít, že snížení náhrady bolestného by zejména vůči poškozenému bylo zcela nespravedlivé, neboť spáchaným skutkem byl na rozdíl od obviněného nejen traumatizován, ale také značně limitován ve svém způsobu života, možnostech přípravy na budoucí povolání atd. Životní situace poškozeného je výrazně horší než situace obviněného. Poškozený má zázemí v zemi, která se nachází ve válečném konfliktu, jeho vyhlídky na ekonomicky zajištěný život jsou na rozdíl od obviněného velmi nízké a v důsledku spáchaného skutku byly ještě sníženy. Není proto namístě, aby újmu způsobenou trestným činem nesl, byť částečně, poškozený. Věkový rozdíl mezi obviněným a poškozeným, který činí zhruba čtyři a půl roku, lze také považovat za významný a bylo by namístě očekávat od obviněného jakožto staršího, že bude také rozumnější a bude se snažit situaci uklidnit, místo toho, aby za výrazné podpory svých přátel znatelně mladšího poškozeného, téměř ještě dítě, fyzicky napadl. Byť následek v podobě těžké újmy na zdraví zavinil obviněný z nedbalosti, nelze přehlédnout ani značnou razanci, se kterou poškozeného udeřil do obličeje a způsobil mu zlomeninu nosních kostí s posunem. Nejvyšší soud nepovažuje za relevantní názor soudu prvního stupně, že poškozený k závažnému následku přispěl svou výraznou podnapilostí. Poškozenému bylo právě osmnáct let, je tedy otázka, jaké mohl mít do té doby zkušenosti s alkoholem. Větší konzumace alkoholu při příležitosti oslavy narozenin je ve společnosti běžnou záležitostí a stejně tak je běžné, že lidé na prahu dospělosti nedomyslí veškeré možné důsledky takového jednání. Z rozsudku soudu prvního stupně přitom navíc plyne, že míra ovlivnění alkoholem byla vysoká i u obviněného, u něhož by však vzhledem k věku bylo možné předpokládat už poněkud vyšší osobnostní vyzrálost a tím pádem i zdrženlivost.
24. Lze dodat, že obviněnému byla dále soudem prvního stupně uložena povinnost nahradit škodu způsobenou Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 100 000 Kč, ačkoliv celkové náklady na léčení poškozeného byly ve výroku rozsudku vyčísleny na 1 373 925 Kč. Bylo mu tedy uloženo nahradit pouze zhruba jednu čtrnáctinu škody, kterou způsobil. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že tuto moderaci uskutečnil soud z obdobných důvodů jako u prvého poškozeného. Touto velmi zásadní moderací (ve vztahu k poškozenému subjektu ekonomicky nesrovnatelně lépe situovanému, než je první poškozený) byly poměry obviněného zohledněny více než dostatečně. I v důsledku toho nelze hovořit o likvidačních důsledcích adhezního výroku odvolacího soudu pro obviněného.
25. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu