ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.143.2024.1
sp. zn. 7 Tdo 143/2024-207
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 2. 2024 o dovolání obviněné M. Z. podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 7 To 266/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 52/2023 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. Z. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 7. 2023, č. j. 2 T 52/2023-152, byla obviněná M. Z. uznána vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena podle §208 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu osmnácti měsíců.
2. Jako přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku posoudil Okresní soud v Hodoníně skutek, který podle jeho zjištění vyjádřených ve výroku rozsudku spočíval v podstatě v tom, že obviněná nejméně od 19. 1. 2022, kdy jí uplynula lhůta stanovená pravomocným soudním rozsudkem k vyklizení bytu na adrese XY, okres XY, a k jeho předání poškozené J. Č., která vlastnické právo k bytu nabyla dne 18. 4. 2020, byt nevyklidila a nepředala poškozené, a to ani přes výzvy soudního exekutora, a byt nadále bez právního důvodu užívala do 26. 4. 2023, kdy byla exekučně vystěhována.
3. Odvolání obviněné, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2023, č. j. 7 To 266/2023-174, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
4. Obviněná podala dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadla s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g), h) tr. ř. Jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uplatnila námitky, v nichž poukázala na svůj věk, dále na to, že žije sama, dosáhla vzdělání kuchařky a číšnice, má řadu zdravotních komplikací, omezené vyjadřovací schopnosti s nízkou úrovní slovního projevu a je naprostým laikem v právních záležitostech. Uvedla, že v původním řízení neměla obhájce, ačkoli vzhledem k uvedeným okolnostem u ní byl dán důvod nutné obhajoby. Pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obviněná zahrnula námitky v tom smyslu, že výrokem o vině bylo porušeno ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zdůraznila, že mezi ní a poškozenou šlo o standardní civilně právní vztah a že vyklizením bytové jednotky došlo prostředky civilního práva k ochraně majetkových práv poškozené. Použití prostředků trestního práva označila za nevhodné a odporující zmíněnému ustanovení. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci nebo ji sám zprostil obžaloby.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že z okolností, které obviněná uvedla v dovolání, nevyplývá důvod nutné obhajoby. K aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku uvedl, že pokud obviněná svévolně ignorovala četná soudní rozhodnutí, která byla ve věci vlastnictví bytové jednotky učiněna, bránila poškozené ve výkonu jejího vlastnického práva a udržovala protiprávní stav, je zřejmé, že prostředky civilního práva se minuly účinkem a použití trestní represe bylo namístě. Státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněné bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněnou jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
8. Námitky obviněné co do svého obsahu a smyslu vyznívají tak, že v původním řízení neměla obhájce, třebaže u ní byl dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. ř. (obviněná argumentovala ustanovením §37 odst. 2 tr. ř., které se ale nutné obhajoby netýká).
9. Podle §36 odst. 2 tr. ř. obviněný musí mít obhájce tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.
10. V případě obviněné nebylo nutné, aby měla obhájce, a to ani z důvodů, které namítala v dovolání. Věk obviněné, který v době řízení činil 68-69 let, její obhajobu nemohl nijak významně ztěžovat, stejně jako to, že obviněná je dosaženým vzděláním kuchařkou a číšnicí. Obviněná ani nijak blíže nespecifikovala případné obtíže, které by měly z uvedených okolností vyplývat pro její obhajobu. Pokud zmínila „řadu zdravotních komplikací“, není z jejích námitek patrno, o jaké komplikace by mělo jít a jaký vliv by měly mít na její obhajobu. Namítané omezené vyjadřovací schopnosti a nízká úroveň slovního projevu rovněž nezakládají žádnou důvodnou pochybnost o způsobilosti obviněné náležitě se hájit. Ten způsob obhajoby, který obviněná zvolila, dokázala odpovídajícím způsobem vyjádřit jak ve svých ústních přednesech, tak v písemných podáních. Její obhajoba byla sice laická, ale měla jasnou obsahovou spojitost s tím, co jí bylo kladeno za vinu. Obviněná zakládala svou obhajobu na tom, že prezentovala přesvědčení, podle něhož byla stále vlastníkem bytu. Je tedy evidentní, že chápala podstatu obvinění a dokázala proti němu zvolit obsahově adekvátní obranu. Z toho, co namítala v dovolání, rozhodně nevyplývá, že by trpěla nějakou tělesnou nebo duševní vadou, zejména ne takovou, která by omezovala její způsobilost náležitě se hájit. Evidentně tedy nešlo o důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. ř. Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dovolání obviněné zjevně neopodstatněné.
11. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
12. Obviněná v dovolání neuvedla, které nebo která rozhodná skutková zjištění by podle ní měla být ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Neuvedla žádný procesně nepoužitelný důkaz, který by měl být podkladem některého z rozhodných skutkových zjištění. Neuvedla ani žádný důkaz, který nebyl proveden, ačkoli byl navrhován a vztahoval se k rozhodným skutkovým zjištěním. Námitky týkající se aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku spadají do oblasti právního posouzení skutku a nemají žádný vztah k otázce souladu skutkových zjištění s výsledky dokazování. Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo dovolání podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
13. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že skutek, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
14. Obviněná byla uznána vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí mimo jiné ten, kdo protiprávně užívá byt jiného. Naplnění těchto zákonných znaků obviněná nijak nezpochybnila a dovolání založila na námitkách, podle kterých skutek, jímž byla uznána vinnou, byl jako trestný čin posouzen v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku.
15. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Citované ustanovení vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe, resp. zásadu uplatňování trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Kritériem jeho použití je společenská škodlivost činu. Se zřetelem k tomu se jako trestný čin neposoudí skutek, který sice vykazuje formální znaky trestného činu, avšak ve své konkrétní podobě nedosahuje společenské škodlivosti ani v minimální míře typické pro běžně se vyskytující případy trestného činu dané skutkové podstaty.
16. Námitky ohledně aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku se obviněná snažila podpořit odkazem na několik rozhodnutí Ústavního soudu. Jednalo se ovšem o nepřiléhavou argumentaci, protože tato rozhodnutí se týkala věcí podstatně skutkově odlišných od její záležitosti.
17. V posuzované věci je společenská škodlivost činu ovlivněna širším okruhem okolností, které svědčí v neprospěch obviněné a zvyšují stupeň škodlivosti jejího činu tak, že evidentně přesahuje spodní hranici typickou pro běžně se vyskytující případy trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání obviněné se vztahovalo k bytu, ve kterém původně bydlela na podkladě řádného právního titulu, jehož ovšem pozbyla, a poté se byt stal vlastnictvím poškozené J. Č. Tento stav obviněná odmítala akceptovat a nadále v bytě setrvávala, takže poškozená byla nucena domáhat se vyklizení a předání bytu soudní cestou. Povinnost vyklidit byt a předat ho poškozené byla obviněné stanovena rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 6. 2021, sp. zn. 6 C 232/2020, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 19 Co 156/2021, nabyl právní moci dne 3. 1. 2022, přičemž po uplynutí lhůty k vyklizení a předání bytu obviněná nadále byt užívala od 19. 1. 2022 v rozporu s citovaným rozsudkem. Obviněná se neúspěšně snažila zvrátit rozsudek dovoláním a ústavní stížností, což jí samo o sobě nelze přičítat k tíži, avšak to, že ignorovala rozhodnutí soudů všech instancí, jasně ukazuje na vyšší míru rozhodnosti, s níž se činu dopustila, a na vyšší míru jejího zavinění. Obviněná se dobrovolně nepodřídila rozsudku a poškozená se musela svého práva domáhat exekucí. Obviněná nerespektovala exekuční příkaz ani výzvy exekutora k vyklizení a předání bytu, takže nakonec musela být z bytu vystěhována fyzickým provedením exekuce. Doba neoprávněného setrvávání v bytě, pro kterou byla obviněná uznána vinnou (od 19. 1. 2022 do 26. 4. 2023), činí jeden a čtvrt roku a je nutno ji hodnotit jako delší dobu páchání činu. Navíc poškozená byt zakoupila v dražbě již v březnu 2020 a od té doby se (nejprve osobním jednáním s obviněnou a poté soudní cestou) více než tři roky snažila domoci realizace svého vlastnického práva. Obviněná dlouhodobým udržováním protiprávního stavu zasahovala do vlastnického práva poškozené a znemožňovala jí toto právo vykonávat. Vezme-li se v úvahu, že toto právo požívá ochrany jako jedno ze základních ústavně chráněných práv (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), je zřejmé, že to společenskou škodlivost činu zvyšuje. Poškozená sice posléze dosáhla naplnění svého práva exekucí, tedy prostředkem civilního práva, avšak stalo se tak za okolností, jejichž souhrn charakterizuje čin obviněné jako společensky škodlivý v míře, která je dostatečná k tomu, aby byla vyvozena trestní odpovědnost. Výrok o vině obviněné tak evidentně není v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolání obviněné zjevně neopodstatněné.
18. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu