ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.67.2024.1
sp. zn. 7 Tdo 67/2024-1987
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 3. 2024 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného T. P. a o dovolání obviněného T. P., n y ní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 9 To 27/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 4/2022 takto:
I.
Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce se podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 9 To 27/2023.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265l odst. 4 tr. ř. se obviněný T. P. bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř.
II.
Dovolání obviněného T. P. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (nalézací soud, soud prvního stupně) ze dne 23. 2. 2023, č. j. 42 T 4/2022-1729, byl obviněný T. P. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, §58 odst. 1, 6 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře dvanácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněnému uložena zabezpečovací detence. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen nahradit poškozenému Městskému soudu v Praze škodu ve výši 30 447,23 Kč a poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu ve výši 5 566,73 Kč.
2. O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze (odvolací soud, soud druhého stupně) ze dne 14. 6. 2023, č. j. 9 To 27/2023-1832. Podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přičemž obviněnému byla podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložena zabezpečovací detence. Nově bylo rozhodnuto také o náhradě škody tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozenému Městskému soudu v Praze škodu ve výši 30 447,23 Kč a poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu ve výši 5 566,73 Kč.
3. Jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění vyjádřených ve výroku rozsudku a předtím až na drobné odchylky i podle zjištění Městského soudu v Praze spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 11. 5. 2021 v 11:04 hodin v průběhu hlavního líčení u Obvodního soudu pro Prahu 10 v trestní věci vedené pod sp. zn. 4 T 15/2021, ve které byl v procesním postavení obžalovaného, z tašky vytáhl žulovou dlažební kostku o rozměrech 60x55x50 mm a o váze 445 g, kterou si na jednání opatřil a přinesl, postavil se z místa pro obžalované, pravou rukou v úmyslu zasáhnout ho do hlavy prudce hodil dlažební kostku směrem na hlavu poškozeného M. J., nar. XY, který byl v tu dobu vyslýchán jako svědek a stál u pultu ve vzdálenosti 3,33 m od obviněného, přičemž dlažební kostka zasáhla poškozeného tečně do pravého týlu a způsobila mu pohmoždění s krevním výronem, a v případě přímého zásahu hrozilo poškozenému vážnější zranění spojené s největší pravděpodobností s frakturou lebeční kosti (klenby a event. i spodiny lební) s nitrolebním poraněním – krvácením do mozkových obalů (nad či pod tvrdou mozkovou plenu a pod pavučnici) a ložiskové pohmoždění mozku, ale k tomu nedošlo, protože poškozený periferně zaregistroval pohyb obviněného a ještě před hodem dlažební kostky se instinktivně skrčil, takže dlažební kostka i po zásahu poškozeného pokračovala v letu, narazila do perforované desky obložení stěny, způsobila tam otvor o rozměrech přibližně 10x10 cm a tím vznikla škoda Městskému soudu v Praze ve výši 30 500 Kč.
4. Odchylky od skutkové věty výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze záležely v tom, že v novém výroku oproti původnímu výroku
- bylo uvedeno, že obviněný jednal v úmyslu zasáhnout poškozeného do hlavy,
- nebylo uvedeno, že obviněný jednal v úmyslu zasáhnout poškozeného a způsobit mu tak újmu na zdraví či životě,
- nebylo uvedeno, že poškozený mohl být v důsledku hrozícího zranění ohrožen i na životě,
- bylo uvedeno, že byla způsobena škoda Městskému soudu v Praze ve výši 30 500 Kč, a nikoli ve výši 31 000 Kč.
5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali dovolání nejvyšší státní zástupce a obviněný.
6. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného. Napadl výrok o vině a v důsledku toho i výrok o trestu. Dovolání podal z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Projevil nesouhlas s tím, že skutek byl v napadeném rozsudku posouzen jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Poukázal na to, že Vrchní soud v Praze provedl změny ve zjištění skutkového stavu, ačkoli v odůvodnění svého rozsudku se ztotožnil s tím, jak Městský soud v Praze hodnotil důkazy. Konstatoval, že Vrchní soud v Praze změnu právního posouzení skutku nezdůvodnil žádnými právními úvahami. Státní zástupce zdůraznil zejména intenzitu hodu, povahu hozeného předmětu, směr hodu cíleného proti hlavě poškozeného, malou vzdálenost obviněného od poškozeného, hrozící zásah hlavy poškozeného v oblasti spánkové kosti a také to, že jedním z hrozících následků u poškozeného bylo rozsáhlé pohmoždění mozku, které může vést ke smrti. K tomu s odkazem na vysokou inteligenci obviněného dodal, že obviněný si uvědomoval, že hod popsanou dlažební kostkou může člověka těžce zranit i zabít, což ostatně sám obviněný uvedl ve vyjádření k důkazům. Státní zástupce se ztotožnil s Městským soudem v Praze v závěru, že obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu usmrtit poškozeného. V návaznosti na to uvedl, že ze strany obviněného šlo o pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
7. Obviněný napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze dovoláním směřujícím proti výroku o vině a dalším navazujícím výrokům, a to s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. b), c), g), h) tr. ř. Jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítl vyloučení předsedy senátu Městského soudu v Praze z důvodu, že činil skutková zjištění ještě před tím, než bylo zahájeno dokazování, a z důvodu, jak hodnotil důkazy, resp. že odmítl provést navrhované důkazy podporující obhajobu. Namítl také vyloučení Městského soudu v Praze vůbec, a to s ohledem na jeho procesní postavení poškozeného. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný zahrnul námitky, podle kterých mu byl vnucen ustanovený obhájce, byl ignorován zvolený obhájce a v části řízení byl bez obhájce. S dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obviněný spojil jednak rozsáhlý komplex námitek zaměřených proti zjištěním soudů ohledně průběhu skutku, ohledně svého úmyslu, ohledně následku činu na zařízení jednací síně a ohledně své příčetnosti, jednak námitku nesprávného právního posouzení skutku. V rámci těchto námitek zdůraznil, že hod dlažební kostkou nesměřoval proti poškozenému a že ten byl lehce zasažen jen v důsledku vlastního pohybu. Uvedl, že soudy nesprávně stanovily výši škody způsobené nárazem dlažební kostky do obložení stěny, protože vycházely z ceny nového dílu včetně jeho montáže, zatímco ve skutečnosti nedošlo k výměně poškozené desky, ale jen k její opravě. Vytkl, že soudy učinily závěr o jeho příčetnosti na podkladě znaleckého posudku, který vypracovali podjatí znalci, že o námitkách jejich podjatosti nebylo řádně rozhodnuto a že jejich posudek nevycházel z úplných podkladů. V této spojitosti poukázal na to, že ohledně svého duševního stavu navrhoval ústavní znalecký posudek, který ale nebyl opatřen, stejně jako navrhovaný biomechanický posudek. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i všechna předcházející rozhodnutí a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci. Zároveň dal v úvahu takový postup, aby věc byla přikázána jinému soudu než Městskému soudu v Praze s ohledem na to, že jeho soudci mohou být podjatí při rozhodování o nároku tohoto soudu na náhradu škody, resp. aby bylo přikázáno projednání věci u Městského soudu v Praze v jiném složení senátu, tak aby ve věci nadále nerozhodoval dosavadní předseda senátu.
8. K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Námitku spočívající v porušení práva na obhajobu označil za nepodřaditelnou pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. a současně za zjevně neopodstatněnou, neboť právo obviněného na obhajobu bylo materiálně zachováno. V postupu orgánů činných v přípravném řízení lze identifikovat určité pochybení, nebylo-li soudcem podle §37 odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s §35 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o vyloučení zvoleného advokáta z obhajování. Obviněný však byl s ohledem na existenci důvodu nutné obhajoby zastoupen obhájcem již v přípravném řízení, aniž došlo při výkonu obhajoby k nějakému pochybení. V řízení před nalézacím soudem, jež představuje těžiště dokazování v trestním řízení, byl obviněný zastoupen po celou dobu osobně při každém hlavním líčení a veřejném zasedání jím požadovaným obhájcem Mgr. Pavlem Říčkou. Obviněný tak v průběhu celého řízení efektivně uplatňoval obhajobu a přes naznačené pochybení v přípravném řízení nelze než shledat, že k materiálnímu porušení práva na obhajobu garantovaného čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nedošlo (k tomu státní zástupce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 2194/18). Pokud jde o namítanou podjatost znalce MUDr. Marka Páva, Ph.D., ze znalcova hodnocení osobnosti dovolatele nelze usuzovat na jeho podjatost, měl-li již zkušenosti s jeho vystupováním jak při vyšetřeních, tak při výkonu ochranného léčení ústavní formou. Irelevantní je podle státního zástupce námitka dovolatele spočívající v tom, že jmenovaný znalec přezkoumával jiné znalecké posudky v rozporu s §110 tr. ř., neboť znalec „nepřezkoumával“ jiné znalecké posudky, nýbrž je bral v úvahu při svém vlastním posuzování, nehledě na skutečnost, že tyto jiné znalecké posudky byly zpracovány pro účely jiných trestních řízení, proto jsou pro účely projednávané trestní věci v podstatě nevypovídající. Neobstojí ani dovolatelův poukaz na údajně zcela odlišné výsledky znaleckého zkoumání, pokud by bylo provedeno zobrazovací vyšetření. Znalec MUDr. Marek Páv, Ph.D., v hlavním líčení uvedl, že neprovedení vyšetření žádným významným a zásadním způsobem nezkresluje platnost jeho závěrů (str. 30 protokolu z hlavního líčení ze dne 4. 1. 2023). Státní zástupce dále vyložil, že nelze přisvědčit ani námitce podjatosti předsedy senátu nalézacího soudu JUDr. Kamila Vacíka ani námitce opomenutých důkazů (jejich nadbytečnost byla soudy odůvodněna, resp. některé z nich byly obsaženy ve spise a nalézací soud je provedl předložením k nahlédnutí, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 1. 2023, str. 20 a 27). Pokud jde o výši škody, ta byla prokázána vystavenou fakturou, přičemž zaplacení v ní uvedené částky, byť dovolatel namítá opak, není pro účely náhrady prokazatelně vzniklé škody v adhezním řízení jakkoli podstatné. Podle státního zástupce není pravda, že nebyla posouzena podjatost znalce MUDr. Marka Páva, Ph.D. K osobě tohoto znalce se dovolatel vyjadřoval v námitkách ve smyslu §105 odst. 3 tr. ř. S nimi se však vypořádala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ve sdělení ze dne 7. 7. 2021, č.j. 1 KZV 92/2021-158, přičemž je nutné opětovně poukázat na skutečnost, že znalci jsou profesionálové, kteří mají povinnost znaleckou činnost řádně a ve stanové lhůtě vykonávat a také povinnost zdržet se provedení znaleckého úkonu v případě, že existuje důvodná pochybnost o jejich nepodjatosti. Taková pochybnost ale v řízení skutečně nevyvstala. V této souvislosti státní zástupce pro úplnost dodal že v přípravném řízení státní zástupce nerozhoduje o námitkách podle §105 odst. 3 tr. ř. usnesením, nýbrž pouze obviněnému oznámí, že se s jeho námitkami neztotožnil. Obviněný v dovolání neuplatnil námitku, která by obsahově odpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z hlediska právní kvalifikace řádně zjištěného jednání obviněného státní zástupce odkázal na souběžné dovolání nejvyššího státního zástupce. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
9. Obviněný v replice učiněné prostřednictvím obhájce k vyjádření státního zástupce v podstatě zopakoval některé námitky, a to že nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti znalce MUDr. Marka Páva, Ph.D., a tento posudek byl nesprávně vyhodnocen, že byl ignorován zvolený obhájce, ačkoliv zvolení obhájce vylučuje možnost ustanovit jiného, že policejní orgán nerozhodl o vyloučení obhájce Mgr. Pavla Říčky z obhajoby, že soudce nalézacího soudu činil skutková zjištění ještě před tím, než bylo zahájeno dokazování, že skutečná škoda by byla prokázána jen tím, že příslušná částka byla uhrazena, že z „náčrtků“ vyplývá, že dlažební kostka byla vržena proti zdi (a nikoli na poškozeného) a že znalecký institut (jehož jménem hovořil jmenovaný znalec) nebyl oprávněn revidovat jiné znalecké posudky.
10. K věci se v rámci řízení o dovolání znovu písemně vyjádřil v podání došlém dne 20. 3. 2024 také sám obviněný. K obsahu tohoto podání, které je svou podstatou doplněním dovolání, však Nejvyšší soud nemohl přihlížet, neboť dovolání lze podat (včetně doplnění jeho odůvodnění) pouze prostřednictvím obhájce a dovolací soud se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou obsaženy v dovolání podaném prostřednictvím obhájce.
11. Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána nejvyšším státním zástupcem jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. a obviněným jako oprávněnou osobou prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř. Dále shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce nelze odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., zatímco dovolání obviněného je namístě odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Poté Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a dospěl k závěru, že toto dovolání je důvodné.
K dovolání nejvyššího státního zástupce
12. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
13. Nejvyšší státní zástupce namítl nesprávnost právního posouzení skutku, pokud byl napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze kvalifikován jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Zároveň nejvyšší státní zástupce vyjádřil názor, že šlo o pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, přičemž se ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze, že úmysl obviněného směřoval k usmrcení poškozeného. Z hlediska vztahu napadeného rozsudku a podaného dovolání je spornou právní otázkou subjektivní stránka trestného činu, tj. zavinění, v dané věci otázka, k jakému následku směřoval úmysl obviněného.
14. Zavinění je vnitřním psychickým vztahem pachatele k činu. Autentickým zdrojem pro zjištění zavinění proto je výpověď samotného pachatele. Na zavinění je ovšem možno usuzovat i ze souhrnu objektivních okolností činu, zejména pokud obviněný nechce k otázce zavinění vypovídat, pokud k zavinění nic relevantního neuvádí nebo pokud zavinění přímo popírá. Objektivními okolnostmi, z nichž lze dovozovat zavinění obviněného, jsou zejména celková situace, v níž došlo k činu, jakým způsobem byl čin proveden, jakého prostředku bylo k činu použito, jaká byla intenzita útoku, a jde-li o útok proti jinému člověku, do jaké části jeho těla útok směřoval, kam byl cílen, jaký následek z něho reálně hrozil, apod.
15. V posuzované věci obviněný popíral úmysl usmrtit poškozeného, resp. vůbec popíral úmysl jakkoli mu ublížit. Soudy byly proto odkázány na zhodnocení těch okolností činu, které byly objektivně zjištěny a do kterých se úmysl obviněného promítl.
16. Úmysl usmrtit poškozeného Městský soud v Praze dovodil u obviněného z toho, že žulová dlažební kostka, která vážila 445 g a měla tvar kvádru s hranami, směřovala podle výšky a směru hodu do oblasti hlavy poškozeného a byla hozena s velkou razancí ze vzdálenosti 3,30 m od poškozeného, přičemž ho nezasáhla přímo, ale prolétla v těsné blízkosti jeho hlavy, tečně ho zasáhla do týla jen lehce a nakonec narazila do dřevěného obložení stěny ve výšce 110 cm nad podlahou. To, že dlažební kostka nezasáhla poškozeného do hlavy přímo, bylo podle Městského soudu v Praze důsledkem pohotové reakce poškozeného, který si periferně všiml podezřelého pohybu obviněného, takže stačil svým pohybem spočívajícím v přikrčení předejít přímému zásahu do hlavy. Dále Městský soud v Praze poukázal na to, že v případě přímého zásahu do hlavy by byl poškozený zasažen do spánkové části hlavy a ohrožen i na životě s ohledem na povahu reálně hrozícího zranění. Nakonec Městský soud v Praze vzal v úvahu i vysokou inteligenci obviněného, vzhledem k níž mu muselo být zřejmé, že hod dlažební kostkou do oblasti spánkové kosti může vést ke smrti. Ze souhrnu těchto okolností Městský soud v Praze dovodil, že obviněný si byl vědom možného smrtelného následku a byl s ním srozuměn ve smyslu úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
17. Vrchní soud v Praze se ztotožnil se skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, považoval je za správná a nevytkl jim žádný nedostatek. To se vztahuje i na skutková zjištění týkající se okolností, z nichž Městský soud v Praze u obviněného dovodil úmysl usmrtit poškozeného. Přinejmenším odvolací soud nevysvětlil, v čem a na jakém podkladě dospěl případně k jiným skutkovým zjištěním. Pokud jde o právní posouzení skutku, které Městský soud v Praze vyjádřil výrokem o vině obviněného pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, Vrchní soud v Praze se v odůvodnění svého rozsudku omezil na pouhé konstatování, že „z provedeného dokazování … nelze dovodit přímý ani nepřímý úmysl obviněného … poškozeného usmrtit“. Rozsudek Vrchního soudu v Praze postrádá jakékoli právní úvahy ohledně úmyslu jako zákonného znaku uvedeného trestného činu, resp. jeho pokusu. Není tedy jasné, jakou nebo jaké vady Vrchní soud v Praze v tomto směru shledal v rozsudku Městského soudu v Praze. To vystupuje do popředí ve spojitosti s tím, že Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek Městského soudu v Praze podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. Podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. odvolací soud zruší rozsudek pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění nebo proto, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. odvolací soud zruší rozsudek, bylo-li porušeno ustanovení trestního zákona. Jak již bylo zmíněno, Vrchní soud v Praze nevytkl Městskému soudu v Praze žádné vady ve skutkových zjištěních, ale ani v aplikaci ustanovení trestního zákona. Zrušení rozsudku Městského soudu v Praze se tak jeví jako neodůvodněné.
18. Nutno předeslat, že vadou právního posouzení skutku v rozsudku Městského soudu v Praze bezpochyby bylo současné použití ustanovení §140 odst. 1 a §140 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud je namístě posoudit skutek podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, neužije se ustanovení §140 odst. 1 tr. zákoníku. V uvedených ustanoveních jde o dvě různé samostatné skutkové podstaty, a nikoli o vztah tzv. základní skutkové podstaty a okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. V tomto směru by tedy šlo o nepochybný důvod zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, na něm však Vrchní soud v Praze své závěry nepostavil a nejde o podstatu sporného právního posouzení.
19. Soudy obou stupňů se z hlediska subjektivní stránky činu bez pochybností shodly na tom, že obviněný věděl a byl srozuměn s tím, že může poškozenému způsobit (přinejmenším) vážné poranění hlavy, a tedy těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, a že takové vážné zranění objektivně hrozilo. I Vrchní soud v Praze uzavřel, že ve vztahu k tomuto hrozícímu následku jednal obviněný v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Konečně odvolací soud nezpochybňoval ani to, že objektivně hrozil i smrtelný následek. To vše se jevilo být skutečně nepochybným. Spornou otázkou (z hlediska srovnání závěrů soudů obou stupňů) tedy bylo, zda (nepřímý) úmysl obviněného lze ze zjištěných okolností dovodit také ve vztahu k hrozícímu smrtelnému následku. Poměrně unikátní je rozhodnutí odvolacího soudu v tom směru, že k této kardinální sporné otázce tohoto řízení přijal naprosto odlišný závěr než soud nalézací, a to se všemi zcela zásadními důsledky pro právní kvalifikaci skutku, aniž by svůj názor jakkoli odůvodnil. Přitom, jak už bylo zmíněno, skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně, Vrchní soud v Praze nijak nezpochybnil.
20. I když to v odůvodnění napadeného rozsudku neuvedl, je možné, že Vrchní soud v Praze přikročil ke změně právní kvalifikace proto, že v rámci právního posouzení skutku dezinterpretoval zjištění, podle kterého hod dlažební kostkou směřoval do oblasti hlavy poškozeného. Toto zjištění Vrchní soud v Praze prezentoval v odst. 27 odůvodnění napadeného rozsudku tak, že dlažební kostka „mířila do horní části jeho těla“ (míněno těla poškozeného). Horní část těla je poměrně široký, nejasný a neurčitý pojem, protože v podstatě zahrnuje tělo od pasu vzhůru až k vrcholu hlavy. Je tu však nezpochybněné zjištění Městského soudu v Praze, že hod dlažební kostkou směřoval do oblasti hlavy poškozeného. Toto zjištění Vrchní soud v Praze na jedné straně akceptoval, pokud označil skutková zjištění Městského soudu v Praze za správná, a dokonce toto zjištění výslovně vyjádřil ve skutkové části nového výroku o vině, ale na druhé straně se od něj (patrně) odchýlil při právní kvalifikaci činu. Přitom pro změnu uvedeného skutkového zjištění Městského soudu v Praze nebyl žádný důkazní podklad. Z kamerového záznamu, na němž je posuzovaný čin zachycen, je evidentní, že obviněný vytáhl dlažební kostku z tašky, postavil se, díval se směrem na poškozeného, rozmáchl se a prudkým pohybem paže hodil kostku, která letěla přímým směrem na hlavu poškozeného z jeho pravé strany, ale nezasáhla ho přímým nárazem, protože se poškozený mírně přikrčil. Tento důkaz je jasný, jednoznačný a nepřipouští žádnou pochybnost o zjištění Městského soudu v Praze, že hod směřoval do oblasti hlavy poškozeného.
21. Není tedy zřejmé, z jakých zjištění a úvah odvolací soud při změně právní kvalifikace vycházel. Neuvedl, zda něco vylučuje kladné stanovisko obviněného k možnému smrtelnému následku, ani zda existovala nějaká okolnost, pro kterou by obviněný mohl počítat s tím, že k takovému následku nedojde. Není ani jasné, zda z hlediska zmíněné sporné otázky hodnotil způsob útoku (rozmach, způsob hodu, jeho cílenost), jeho směr (včetně toho, do jakého místa na hlavě by byl poškozený zasažen, pokud by neuhnul), intenzitu (s ohledem na konkrétní poškození jednací síně i dráhu letu kostky), vzdálenost, ze které obviněný útočil, použitý nástroj (z hlediska jeho hmotnosti a tvaru i toho, nakolik je způsobilý k provedení přesného hodu). Chybí také závěry o tom, zda obviněný útočil bez varování, neočekávaně, dále o míře hostility obviněného vůči poškozenému i o tom, zda intenzita útoku po napadení poškozeného u předchozího soudního jednání gradovala, případně o dalších okolnostech.
22. Za této situace nemohlo obstát právní posouzení skutku odvolacím soudem jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Právní posouzení skutku Vrchním soudem v Praze, resp. změna tohoto právního posouzení, nemá žádnou návaznost na nějaké skutkové závěry odvolacího soudu, respektive změnu skutkových zjištění, které by poskytovaly podklad pro právní kvalifikaci skutku, resp. pro radikální změnu této právní kvalifikace. I to je situace, kdy napadené rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak ho uplatnil nejvyšší státní zástupce.
23. V důsledku vadného výroku o vině nemohly v napadeném rozsudku obstát ani další výroky, tj. výrok o trestu, výrok o zabezpečovací detenci a výrok o náhradě škody. K výroku o náhradě škody (ale i k označení poškozeného subjektu ve výroku o vině) je třeba poznamenat, že poškozeným je stát, tj. Česká republika. Městský soud v Praze je organizační složkou státu, která hospodaří s dotčeným majetkem státu a vystupuje jménem státu jako účastník řízení (viz ustanovení §3 odst. 1, §6 odst. 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů). Výrok o vině a výrok o náhradě škody je třeba formulovat tak, aby bylo zřejmé, že poškozeným je stát a že Městský soud v Praze jedná jeho jménem.
K dovolání obviněného
24. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
25. Obviněný v návaznosti na námitky uplatněné již v odvolání namítl vyloučení předsedy senátu Městského soudu v Praze a vyloučení Městského soudu v Praze jako takového. Tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.
26. Ve vztahu k předsedovi senátu Městského soudu v Praze obviněný namítl jeho podjatost především proto, že činil skutková zjištění před tím, než bylo vůbec zahájeno důkazní řízení. Obviněný tím měl patrně na mysli vyjádření předsedy senátu na počátku hlavního líčení, kdy se ukázalo, že u obviněného nebyla zachována lhůta k přípravě podle §198 odst. 1 tr. ř. V této souvislosti předseda senátu uvedl, že důkazní situace je relativně jednoduchá s ohledem na zajištěné kamerové záznamy a podrobnou výpověď obviněného. Toto vyjádření je možno považovat za nevhodné, protože může působit dojmem bagatelizace projednávané věci, avšak není způsobilé naplnit důvod vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Z ničeho není patrno, že by předseda senátu měl k obviněnému nebo k jiným osobám uvedeným v citovaném ustanovení, resp. k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nějaký osobní vztah, který by mohl vyvolat pochybnost o jeho způsobilosti nestranně rozhodovat. Nic nesvědčí ani pro úvahu, že by předseda senátu měl nějaký osobní vztah k projednávané věci, např. vztah daný nějakým osobním zájmem na výsledku řízení apod. Namítanou podjatost nelze dovodit ani z toho, jak předseda senátu postupoval v řízení, jak byly soudem hodnoceny důkazy, v jakém rozsahu soud provedl dokazování apod.
27. Vyloučení Městského soudu v Praze obviněný namítl s ohledem na to, že tento soud vystupoval v řízení jako poškozený, jemuž vznikla škoda na zařízení jednací síně, kde došlo k činu. Vrchní soud v Praze výstižně poukázal na to, že majetkové záležitosti soudu spadají do správní činnosti, která je věcí výkonné moci, je oddělena od rozhodovací činnosti soudní moci a nemá na ni žádný vliv. K tomu lze dodat, že poškozeným ve skutečnosti je stát – Česká republika, takže Městský soud v Praze jako organizační složka státu uplatnil nárok na náhradu škody za stát, tj. za Českou republiku. Nejvyšší soud souhlasí s Vrchním soudem v Praze, že v dané věci nejde o důvod vyloučení Městského soudu v Praze.
28. Otázka namítaného vyloučení všech členů senátu Městského soudu v Praze byla ostatně řešena jeho usnesením ze dne 9. 11. 2022, č. j. 42 T 4/2022-1266, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2023, č. j. 12 To 4/2023-1516, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2023, č. j. 42 T 4/2022-1727, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, č. j. 9 To 28/2023-1808.
29. Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
30. Obviněný namítl, že orgány činné v trestním řízení ignorovaly jím zvoleného obhájce, vnucovaly mu obhajobu ustanoveným obhájcem a ponechaly ho bez obhájce v části řízení před Městským soudem v Praze a v řízení před Vrchním soudem v Praze. Tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.
31. V případě obviněného byly od počátku dány důvody nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. Na počátku přípravného řízení byla obviněnému dne 12. 5. 2021 jako obhájkyně ustanovena Mgr. Klára Nezkusilová, která aktivně vykonávala obhajobu po celé přípravné řízení. Obviněný na počátku výslechu dne 12. 5. 2021 uvedl, že jeho obhájcem bude Mgr. Pavel Říčka, avšak zvolení tohoto obhájce nebylo nijak doloženo, zejména ne plnou mocí, kterou by obviněný udělil Mgr. Pavlu Říčkovi. Teprve po podání obžaloby předložil Mgr. Pavel Říčka dne 11. 7. 2022 plnou moc udělenou obviněným a jako zvolený obhájce se ujal jeho obhajoby, kterou vykonával až do pravomocného skončení trestního stíhání. V žádném stadiu trestního stíhání nebyl obviněný bez obhájce. Nejednalo se ani o to, že by mu byla ustanovená obhájkyně vnucena, resp. že by mu bylo bráněno v tom, aby si obhájce zvolil. Obviněný si mohl obhájce v kterémkoli stadiu trestního stíhání zvolit. Ve vztahu k možnosti, aby obhájcem obviněného byl Mgr. Pavel Říčka, přetrvávaly zpočátku nejasnosti vyplývající z toho, že Mgr. Pavel Říčka byl přítomen činu, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněného, takže přicházelo v úvahu, že by ve věci případně mohl vystupovat jako svědek. Mgr. Pavel Říčka se na podkladě plné moci obviněného stal jeho zvoleným obhájcem poté, co zmíněné nejasnosti odpadly, resp. poté, co se ukázalo, že ve věci nebude vystupovat jako svědek. V této souvislosti lze také zmínit, že ještě v závěru přípravného řízení, dne 28. 4. 2022 (obžaloba byla podána dne 11. 5. 2022) obviněný prostřednictvím ustanovené obhájkyně navrhoval doplnit dokazování výslechem svědka JUDr. Pavla Říčky s tím, že bude obviněným zproštěn povinnosti mlčenlivosti (č. l. 850).
32. To, že byl bez obhájce po část řízení před Městským soudem v Praze a v řízení před Vrchním soudem v Praze, obviněný vyvozoval z toho, že odvolal plnou moc, kterou dne 11. 7. 2022 soudu předložil Mgr. Pavel Říčka jako zvolený obhájce. Z okolností však je patrno, že ze strany obviněného nešlo o projev vůle směřující k tomu, aby Mgr. Pavel Říčka nebyl jeho obhájcem, nýbrž o projev, jímž se obviněný snažil prezentovat Mgr. Pavla Říčku jako obhájce, kterého si zvolil již na počátku přípravného řízení. Tam ovšem obviněný prohlásil pouze to, že jeho obhájcem bude Mgr. Pavel Říčka, ale po tomto prohlášení již nenásledovalo předložení plné moci, kterým by bylo zvolení obhájce doloženo (plná moc byla posléze předložena až po podání obžaloby). I poté, co obviněný učinil prohlášení o odvolání plné moci, Mgr. Pavel Říčka obhajobu obviněného nadále vykonával a obviněný jeho obhajobu akceptoval. Podstatné je, že obhajobu v řízení před oběma soudy fakticky vykonával Mgr. Pavel Říčka jako advokát, kterého obviněný chtěl mít za obhájce. Z tohoto hlediska je nepodstatné, co obviněný subjektivně považuje za podklad vztahu mezi ním a Mgr. Pavlem Říčkou jako vztahu obviněného a obhájce (zda plnou moc předloženou soudu dne 11. 7. 2022, anebo vyjádření učiněné na počátku přípravného řízení, že jeho obhájcem bude Mgr. Pavel Říčka).
33. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
34. Rozhodnými skutkovými zjištěními ve smyslu citovaného ustanovení jsou zjištění týkající se hodu dlažební kostkou a zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností obviněného (schopnosti rozpoznat škodlivost, nebezpečnost svého jednání a schopnosti své jednání ovládat). Obviněný uplatnil různé námitky také proti jiným zjištěním, která nemají povahu rozhodných skutkových zjištění a nemají určující význam z hlediska naplnění znaků trestného činu. Takové námitky nejsou dovolacím důvodem, takže se jimi Nejvyšší soud dále nezabýval.
35. Pokud jde o hod dlažební kostkou, bylo těžištěm námitek obviněného to, že hod nesměřoval proti poškozenému a že poškozený byl zasažen v důsledku svého vlastního pohybu, jímž se dostal do dráhy letu dlažební kostky. V této souvislosti obviněný poukazoval na kamerový záznam a namítal, že zjištění soudů o směru hodu proti poškozenému je v rozporu s tím, co vyplývá z kamerového záznamu. Dále namítal neprovedení navrhovaného důkazu biomechanickým posudkem. Tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.
36. Z kamerového záznamu, na němž byl hod dlažební kostkou zachycen, vyplývá to, co zjistil Městský soud v Praze, totiž že hod směřoval z pravého boku na hlavu poškozeného. Pohyb, jímž se poškozený přikrčil, nevedl k tomu, že poškozený byl zasažen, ale naopak k tomu, že se mu podařilo vyhnout přímému zásahu, a k tomu, že byl v týlní krajině hlavy zasažen jen mírnou tečí, přičemž po tomto zásahu let dlažební kostky pokračoval do prostoru za poškozeným po jeho levém boku. Zjištění Městského soudu v Praze není v žádném, natož zjevném rozporu s obsahem důkazu, z něhož bylo čerpáno, tj. s kamerovým záznamem, ale ani s žádným jiným důkazem kromě osamocené výpovědi obviněného.
37. Provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické biomechaniky z toho hlediska, jak se ho dožadoval obviněný, nebylo nutné. Soudy návrhu obviněného na provedení tohoto důkazu nevyhověly s odůvodněním jeho nadbytečnosti. Zjištění Městského soudu v Praze, že obviněný hodil dlažební kostku směrem na hlavu poškozeného a že ji hodil prudce, jasně vyplývá z kamerového záznamu, na němž je hod zachycen. O značné razanci hodu svědčí to, že obviněný hodil dlažební kostku vestoje s velkým rozmáchnutím paže a že dráha letu hozené dlažební kostky byla v podstatě přímkou, která se začala stáčet k zemi až poté, co minula poškozeného s nepatrnou tečí jeho týlu, přičemž do stěny nacházející se několik metrů za poškozeným po jeho levém boku narazila ve výšce 110 cm nad zemí. To, co je patrno z kamerového záznamu, je dostačujícím podkladem nejen pro závěr, že obviněný hodil dlažební kostku prudce směrem na hlavu poškozeného, ale ve spojení se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství také pro závěr, že razance hodu byla značná a způsobilá přivodit poškozenému při zásahu do pravé spánkové krajiny smrtelné zranění.
38. Zjištění týkající se příčetnosti obviněného mají odpovídající obsahovou oporu ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který podal Znalecký institut pro psychiatrii, sexuologii a klinickou psychologii, s. r. o. Toto zařízení má povahu znalecké kanceláře podle §109a tr. ř., §6 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Závěry znaleckého posudku byly výsledkem zevrubného vyšetření duševního stavu obviněného, které bylo spojeno také s jeho pozorováním po dobu tří týdnů. Znalecký posudek vycházel z dostatečných podkladů a znalec MUDr. Marek Páv, Ph.D., který byl podle §109a odst. 1 tr. ř. vyslechnut v hlavním líčení, obhájil jeho závěry také v konfrontaci se znaleckými posudky, které byly ohledně příčetnosti obviněného vypracovány v minulosti. Pokud obviněný namítal, že v minulosti byl v některých jiných trestních věcech opakovaně zproštěn obžaloby z důvodu nepříčetnosti, je třeba zdůraznit, že neexistuje příčetnost či nepříčetnost obecně, tj. sama o sobě, ale vždy jen ve vztahu ke konkrétnímu skutku. Vzhledem k rozdílné skutkové povaze dřívějších trestních věcí a nynější trestní věci není nic nepřijatelného na závěrech znaleckého posudku, který v nynější trestní věci vypracovala znalecká kancelář, tj. na závěrech, z nichž soudy vyvodily úsudek o příčetnosti a tedy trestní odpovědnosti obviněného. Je také namístě připomenout, že z obsahu spisu vyplývá, že v minulosti bylo podáno (od roku 2013 do roku 2020) v dřívějších trestních věcech obviněného přinejmenším pět psychiatrických znaleckých posudků, které dospěly k závěrům o v zásadě zachovaných ovládacích i rozpoznávacích schopnostech obviněného ve vztahu k trestným činům projednávaným v oněch dřívějších trestních věcech.
39. Obviněný namítl, že k vyšetření jeho duševního stavu měl být přibrán znalecký ústav a že policejní orgán v přípravném řízení chtěl přibrat ústav. To však nemá jakýkoli věcný význam z hlediska závěrů podaného posudku. Lze jen dodat, že podle §110 odst. 1 tr. ř. se k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem přibere znalecký ústav za podmínky, že jde o výjimečný, zvlášť obtížný případ, vyžadující zvláštního vědeckého posouzení. O to, co je podle §110 odst. 1 tr. ř. důvodem pro přibrání znaleckého ústavu, se v posuzované věci nejedná. Ostatně obviněný nic takového ani netvrdil a argumentoval obecně jen složitostí případu. Té však plně odpovídala kvalifikace přibrané znalecké kanceláře.
40. Námitky obviněného se vztahovaly také k podjatosti znalců přibrané znalecké kanceláře, zejména pak znalce MUDr. Marka Páva, Ph.D. Obviněný poukazoval na to, že o jeho dřívějších námitkách podjatosti znalců nebylo rozhodnuto. V tomto směru ale nejde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud jím je při splnění dalších podmínek procesní nepoužitelnost důkazu. Znalecký posudek vypracovaný znaleckou kanceláří by byl procesně nepoužitelným důkazem, jestliže by znalci znalecké kanceláře nebo některý z nich byli vyloučeni z podání znaleckého posudku podle §105 odst. 3 tr. ř., §109a odst. 2 tr. ř. §18 odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Z ničeho nevyplývá, že by MUDr. Marek Páv, Ph.D., nebo jiný znalec měl k projednávané věci nebo k obviněnému, obhájci či jinému účastníku řízení, případně k zadavateli či vůbec k orgánům konajícím řízení jakýkoli osobní vztah, který by mohl vzbuzovat důvodnou pochybnost o nepodjatosti. Takovou pochybnost není způsobilá vyvolat ani okolnost, že MUDr. Marek Páv, Ph.D., původně chtěl dosáhnout toho, aby on, resp. znalecká kancelář, v níž působí, nemusel podávat posudek mj. proto, že vzhledem k osobě obviněného jako bývalého advokáta očekával obtíže.
41. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
42. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho v jiné verzi prezentuje dovolatel.
43. Námitky, v nichž obviněný projevil nesouhlas s tím, že skutek byl posouzen Vrchním soudem v Praze jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a předtím Městským soudem v Praze jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, obviněný neuplatnil ve vztahu ke skutkovému stavu, který zjistily soudy, ale ve vztahu k jiné skutkové verzi, kterou se snažil prosadit tvrzením, že hod dlažební kostkou nesměřoval proti poškozenému a že poškozený byl zasažen jen v důsledku svého vlastního pohybu do dráhy letu dlažební kostky. Takto koncipované námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
44. Právní posouzení skutku jako přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku obviněný zpochybnil námitkami, které se týkaly stanovení výše škody. Obviněný uvedl, že soudy při zjišťování výše škody vycházely z toho, že deska zasažená dlažební kostkou byla vyměněna za novou, ve skutečnosti ale zůstala na místě a byla jen opravena. V návaznosti na to obviněný namítl, že soudy neprovedly jím navrhovaný důkaz ohledáním, při kterém mohlo být jeho tvrzení ověřeno. Tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.
45. Jestliže škoda na věci je zákonným znakem trestného činu, v dané věci trestného činu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, pak její výši je nutno stanovit způsobem uvedeným v §137 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává, přičemž nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.
46. Poškozenou věcí byla deska tvořící součást obložení stěny v místnosti, kde došlo k činu. Deska tedy z hlediska účelu, jemuž sloužila, neměla povahu samostatné věci. Kromě toho po poškození již evidentně neměla způsobilost být předmětem obchodu, tj. předmětem prodeje a koupě. Nepřicházelo proto v úvahu, aby škoda byla stanovena podle ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává. Takto stanovená škoda totiž je výsledkem porovnání ceny věci před poškozením a ceny věci po poškození, přičemž škodou je rozdíl mezi těmito cenami. Deska, o kterou se jedná, se při poškození, ke kterému došlo, obvykle neprodává a nekupuje. Hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci není v posuzované kauze přiléhavé, protože poškozená deska nebyla samostatnou věcí a byla zabudovaná do obložení stěny. Zbývá tedy hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení věci v předešlý stav, které zahrnuje nejen náklady na zakoupení nové desky, ale také náklady na její zabudování do stěny. Právě takto stanovil výši škody Vrchní soud v Praze ve výroku o vině a ve výroku o povinnosti obviněného k náhradě škody, přičemž důkazně vycházel jednak ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky, který vypracoval znalec Ing. Jan Štoček, a z cenové kalkulace R. P. jako potencionálního dodavatele desky a její montáže.
47. Podstatou námitek obviněného bylo, že „škodu může prokázat potvrzení o zaplacení faktury, nikoli samotná faktura“ a že deska nebyla vyměněna, ale pouze opravena. Tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné. Vycházejí patrně z názoru, že škoda by vznikla teprve uhrazením faktury vystavené po výměně desky. Ve skutečnosti však škoda vznikla, jakmile došlo k tomu, že deska byla zasažena hozenou dlažební kostkou, a tím byla zmenšena její užitná hodnota co do funkce, vzhledu apod. Výše této škody je reprezentována peněžní částkou vyjadřující účelně vynaložené náklady, které jsou objektivně nutné k obnovení předešlého stavu. To platí bez ohledu na okolnost, zda k obnovení předešlého stavu skutečně došlo. Poškozený totiž nemusí vůbec přikročit k obnovení předešlého stavu, v daném případě k výměně desky, a může ponechat stav s poškozením. I v takovém případě má nárok na náhradu škody způsobené trestným činem, a to v peněžní částce vyjadřující účelně vynaložené náklady nutné k obnovení předešlého stavu. Nárok poškozeného tedy není vázán na to, zda nechá obnovit předešlý stav a uhradí náklady na to vynaložené. Poškozený má nárok na náhradu škody ve výši odpovídající účelně vynaloženým nákladům, které jsou objektivně nutné, i v případě, kdy předešlý stav neobnovil. V posuzované kauze tudíž nebylo proplacení faktury za výměnu desky podmínkou pro to, aby obviněnému byla uložena povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem. Proto nebylo nutné ani doplňovat dokazování ohledáním směřujícím k ověření, zda poškozená deska byla vyměněna.
K rozhodnutí o vazbě
48. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Nejvyšší soud rozhodl o podaných dovoláních kasačním (zrušovacím) rozhodnutím, jak uvedeno shora. Protože obviněný vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze a který byl nyní zrušen, stal se další výkon tohoto trestu nepřípustným. Nejvyšší soud tak ve smyslu §265 l odst. 4 tr. ř. musel rozhodnout zároveň o vazbě.
49. Z obsahu spisu Nejvyšší soud zjistil, že v nyní projednávané věci byl obviněný vzat do vazby nejprve usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 1 Nt 2014/2021, a to z důvodu §67 písm. c) tr. ř. (č. l. 42 trestního spisu), s tím, že vazba se počítala od 11. 5. 2021. Usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 6. 2021, č. j. 1 Nt 2509/2021-67, bylo rozhodnuto o propuštění obviněného z vazby na svobodu, a to při trvání důvodu vazby podle §67 písm. c) tr. ř., přičemž k nahrazení vazby byl podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. přijat písemný slib obviněného, podle §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. byla přijata záruka důvěryhodné osoby V. P. a podle §73 odst. 1 písm. d) tr. ř. bylo obviněnému uloženo předběžné opatření zákazu jakéhokoli kontaktování nebo vyhledávání poškozeného M. J. (č. l. 67). Stížnost státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2021, č. j. 61 To 415/2021-73, a obviněný byl téhož dne z vazby propuštěn.
50. Obvodním soudem pro Prahu 10 bylo v jiné věci, v níž byl obviněný trestně stíhán mj. pro trestné činy nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, usnesením ze dne 25. 11. 2021, č. j. 4 T 15/2021-167, podle §116 odst. 2 tr. ř. nařízeno pozorování obviněného v Psychiatrické nemocnici Bohnice za účelem vyšetření jeho duševního stavu. Obviněný poté v této nemocnici vykonával ochranné léčení psychiatrické (uložené v jiné věci).
51. Dne 24. 11. 2022 bylo v nyní projednávané věci konáno Městským soudem v Praze vazební zasedání z podnětu Psychiatrické nemocnice Bohnice, kde se obviněný měl dopouštět vyhrožování, žhářství i fyzického napadání spolupacientů i personálu nemocnice, což obviněný zčásti popíral a zčásti odůvodňoval nesprávným (podle něj) chováním napadených osob vůči němu. Po provedeném dokazování senát Městského soudu v Praze dospěl k závěru, že není dán důvod k vzetí obviněného do vazby.
52. Z podnětu právního oddělení Psychiatrické nemocnice Bohnice k zahájení úkonů trestního řízení ze dne 13. 1. 2023 a návrhu na konání vazebního zasedání z téhož dne (č. l. 1429, 1441) vyplývá, že obviněný poté, co v dotazníku interního hodnocení spokojenosti pacientů dne 25. 10. 2022 vyhrožoval zmrzačením lékařům, mj. MUDr. Jiřímu Švarcovi, Ph.D., a usmrcením jejich potomků, dne 13. 1. 2023 skutečně fyzicky napadl primáře MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., úderem pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zranění (poté byl zpacifikován dalšími zaměstnanci nemocnice).
53. Dne 20. 1. 2023 Městský soud v Praze konal další vazební zasedání (č. l. 1487-1495) a rozhodl usnesením z téhož dne č. j. 42 T 4/2022-1629 o vzetí obviněného do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř., neboť dovodil důvodnou obavu z opakování trestné činnosti obviněným, přičemž poukázal na opakovanost fyzických útoků obviněného, jeho výhrůžky usmrcením či způsobením těžké újmy na zdraví a rostoucí agresivitu vůči jednotlivým osobám (vůči poškozenému M. J. nejprve polití močí, poté útok dlažební kostkou, vůči MUDr. Jiřímu Švarcovi, Ph.D., nejprve výhrůžky zmrzačením, poté fyzické napadení). Stížnost obviněného proti usnesení o vzetí do vazby byla zamítnuta jako nedůvodná usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2023, č. j. 9 To 10/2023-1671. Vrchní soud zde poukázal mj. na to, že z uvedených poznatků o jednání obviněného vyplývá, že obviněný nevede řádný život, jak přislíbil u vazebního zasedání dne 29. 6. 2021 u Obvodního soudu pro Prahu 10. Vypořádal se s námitkami obviněného proti vzetí do vazby, včetně té, že jeho jednání není protiprávní, neboť má znaky nutné obrany či krajní nouze.
54. Vrchní soud v Praze znovu rozhodoval o vazbě obviněného usnesením ze dne 24. 5. 2023, č. j. 9 To 27/2023-1799, jímž ponechal obviněného ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř., nepřijal slib obviněného [§73 odst. 1 písm. b) tr. ř.] a odmítl nahradit vazbu dohledem probačního úředníka [§73 odst. 1 písm. c) tr. ř.].
55. Obviněný se tedy v této věci dosud nacházel ve vazbě od 11. 5. 2021 do 29. 7. 2021 a od 20. 1. 2023 do 14. 6. 2023 (poté byl převeden do výkonu trestu odnětí svobody).
56. Z hodnocení obviněného z výkonu trestu odnětí svobody ze dne 18. 3. 2024 vyplývá, že obviněný se chová slušně a ukázněně, nebyl kázeňsky trestán ani odměněn, necítí žádnou odpovědnost za trestný čin, za který je aktuálně ve výkonu trestu odnětí svobody.
57. V písemném vyjádření k důvodům vazby došlém Nejvyššímu soudu dne 19. 3. 2024 obviněný uvedl, že nehrozí opakování jeho jednání, neboť je v kompenzovaném zdravotním stavu, zatímco v době činu byl psychicky v zoufalém stavu v důsledku postupu „soudce Raima“ (který byl jeho osobní mstou) a v důsledku způsobu vedení řízení „soudkyní Hynkovou“ (chyby těchto soudců blíže specifikuje), cítil absolutní beznaděj a bezpráví. Řízení u JUDr. Hynkové však již bylo ukončeno a obviněný vůči ní nemá žádnou zášť, jejich vztahy jsou „narovnány“ ( pozn. NS : trestní stíhání v té věci bylo zastaveno pro neúčelnost s ohledem na řízení v nyní projednávané věci ).
58. Nejvyšší soud před nynějším rozhodnutím umožnil obviněnému na jeho přání znovu se k důvodům vazby vyjádřit při výslechu konaném prostřednictvím videokonference. Obviněný zejména uvedl, že z jeho strany nehrozí opakování trestné činnosti. Jeho vytýkané jednání bylo reakcí na způsob vedení řízení soudkyní JUDr. Hynkovou, která mu mj. bezdůvodně ustanovila obhájce a odmítala mu poskytnout kopii trestního spisu. Obviněný nemá žádný důvod nikoho z dotčených osob vyhledávat. Jeho zdravotní stav je kompenzován. V případě propuštění na svobodu by navštívil svoji lékařku psychiatričku, k níž má důvěru. Jeho problém byl způsoben mj. tím, že v rejstříku trestů měl nesprávně zapsán trvající zákaz pobytu, pročež nemohl požádat o výmaz z rejstříku trestů. Nakonec mu bylo dáno za pravdu a záznam byl zrušen. Obviněný opětovně poukázal na špatný psychický stav, ve kterém se nacházel v době projednávaného činu, a zdůraznil, že opakování jednání z jeho strany nehrozí. Prosí soud, aby nebyl vzat do vazby.
59. K dotazům obhájce obviněný doplnil, že v případě propuštění na svobodu by měl bydlení zajištěno u matky. Obnovil by si datovou schránku, tudíž by byl kontaktní. Ke svému psychickému stavu dodal, že se psychiatricky léčí od roku 2011 s diagnózou porucha osobnosti po traumatizujícím zážitku. Pokud jde o aktuální projevy, je pasivní, netečný, má poruchy spánku, deprese. Potřebuje své léky. Nikdo od něho v současné době nemůže očekávat agresivní jednání. Ve výkonu trestu neměl žádný konflikt, žádné kázeňské řízení, plní program zacházení.
60. Obhájce obviněného při vazebním slyšení uvedl, že obviněného zná od roku 2007 a má s ním osobní zkušenost. Jeho projevy považované za agresivní jsou spíše verbální, respektive písemné, a mnohdy až komické. Obviněný takto jednal pod tlakem a v důsledku pociťované nespravedlnosti. K obhájci se agresivně nikdy nechoval. Ze strany obviněného nehrozí násilí, spíše vyhledává klid. Snížení jeho ovládacích schopností nebylo úplně prozkoumáno. Má zájem vrátit se do společnosti, do normálního života. Obhájce věří, že obviněný by na svobodě trestnou činnost neopakoval, a navrhuje, aby nebyl vzat do vazby.
61. Nejvyšší soud posuzoval samostatně existenci důvodů vazby obviněného a po zvážení všech okolností případu na podkladě spisového materiálu i aktuálního vyjádření obviněného dospěl k závěru, že i v současné době trvá důvod vazby podle §67 písm. c) tr. ř. Především nelze pochybovat o tom, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že obviněný spáchal skutek, pro který je trestní řízení vedeno, a že tento skutek je trestným činem. V tomto směru postačí poukázat na to, že o vině obviněného už bylo pravomocně v této věci rozhodnuto, přičemž spáchání předmětného skutku obviněným není zpochybněno ani tímto kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu.
62. Podle §67 písm. c) tr. ř. smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
63. Z výše uvedených skutečností Nejvyšší soud dovodil, že uvedený důvod vazby trvá i v současném stadiu trestního řízení. Obviněný je osobou s výrazným sklonem k násilnému kriminálnímu jednání, jehož se v minulosti již několikrát dopustil v různých, byť méně závažných formách než v projednávané věci. Z opisu rejstříku trestů obviněného vyplývá, že obviněný byl v posledních letech před spácháním nyní posuzovaného činu opakovaně soudně trestán, a to pro trestné činy vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci, pohrdání soudem, výtržnictví, nebezpečného vyhrožování a další, a to nepodmíněnými tresty odnětí svobody, z nichž poslední vykonal (po předchozích podmíněných propuštěních a nařízení výkonu zbytku trestu) dne 31. 1. 2018. Trestní stíhání obviněného pro řadu dalších agresivních skutků bylo zastaveno pro neúčelnost právě s ohledem na trestní stíhání v této věci (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 5. 2023, č. j. 4 T 15/2021-1789). K tomu přistupují jeho osobní vlastnosti, mezi nimiž vystupuje do popředí výbušnost a nedostatek sebeovládání. Na tom nic nemění ani poměrně kladné hodnocení obviněného z výkonu trestu odnětí svobody. Přizpůsobení se podmínkám výkonu trestu odnětí svobody je sice namístě hodnotit pozitivně a může být i jedním z hledisek při ukládání trestu, nicméně nijak to nesvědčí o tom, že by u obviněného uvedené vlastnosti a uvedená hrozba dalším agresivním jednáním v případě propuštění na svobodu nepřetrvávaly. Jeho vysoce nenávistný vztah k určitým osobám, které nejednaly podle jeho představ, zjevně přetrvával poměrně dlouhodobě, jak plyne i z mnohých jeho vyjádření založených ve spise. Hrozbu opakování trestné činnosti obviněným nelze ani v současné době reálně eliminovat jinak než vazbou.
64. Nejvyšší soud se zabýval i další zákonnou podmínkou vzetí obviněného do vazby uvedenou v §67 tr. ř., a to, zda s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření. Dospěl však k negativnímu závěru, neboť s přihlédnutím k povaze trestné činnosti a intenzitě vazebních důvodů, jak vyplývá z výše uvedeného, je vyloučeno nahrazení vazby některým z institutů uvedených v §73, §73a tr. ř., včetně předběžných opatření (§88b-88 l tr. ř.). Ostatně k takovému nahrazení vazby v nedávné minulosti již došlo (viz výše).
65. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal u obviněného důvod vazby podle §67 písm. c) tr. ř. a rozhodl vzít obviněného do vazby.
66. Při tomto rozhodování vycházel mimo jiné i z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, podle které zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku již není považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Z toho vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním (případně druhoinstančním) odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením (viz též přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, anebo ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3491/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tvo 18/2015, dále ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1252/2018, a další).
67. Je namístě připomenout, že nynějším převedením obviněného z výkonu trestu odnětí svobody do výkonu vazby nedochází k jeho faktickému omezení na svobodě, jako je tomu např. v řízení trestním přípravném, kdy stíhaná osoba je ze svého svobodného postavení vzata do vazby, a tudíž je na svobodě zásadním způsobem omezena. Nepochybně proto také zákonodárce v §265 l odst. 4 tr. ř. stanovil, že v dovolacím řízení se v takovýchto případech ustanovení o vazebním zasedání neužijí. V důsledku toho Nejvyšší soud rozhodl o vzetí obviněného do vazby v neveřejném zasedání.
Závěrem
68. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného rozsudku ztratila podklad, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Vrchní soud v Praze odstraní vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu a znovu rozhodne o odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze.
69. V návaznosti na to Nejvyšší soud rozhodl o vzetí obviněného do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř.
70. Dovolání obviněného Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
71. O obou dovoláních rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
72. Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku, k němuž došlo dne 14. 6. 2023, pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla ve stavu umožňujícím rozhodnout o podaných dovoláních předložena dne 17. 1. 2024. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu