ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.78.2024.1
sp. zn. 7 Tdo 78/2024-507
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 2. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 9 To 227/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 27/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 5. 2023, č. j. 26 T 27/2023-361, byl obviněný uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků s uložením povinnosti, aby ve zkušební době podle svých sil hradil škodu a nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem. Dále bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit na náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR 41 369 Kč a poškozenému M. B. na náhradu škody částku 95 257 Kč a na náhradu nemajetkové újmy částku 361 273 Kč, sestávající z bolestného ve výši 86 273 Kč a náhrady duševních útrap ve výši 275 000 Kč, to vše s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně. Se zbytkem nároků byl poškozený M. B. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podkladem odsuzujícího výroku bylo v podstatě zjištění, že obviněný dne 29. 7. 2022 okolo 22:14 hodin v XY, v XY ulici v provozovně restaurace XY po vzájemné slovní rozepři a úchopu ze strany poškozeného M. B. strhl poškozeného na zem, v důsledku čehož se poškozený udeřil do zátylku, a na zemi ležícího poškozeného opakovaně udeřil pěstí do oblasti levého oka, čímž mu způsobil ve výroku popsaná zranění, zejména roztržení spojivky levého oka, roztržení bělimy souběžně s přechodem mezi rohovkou a bělimou s výhřezem střední vrstvy oční koule do tržné rány, zakrvácení přední oční komory, odtržení kořene duhovky od řasnatého tělesa, zlomeninu spodiny levé očnice s posunem úlomků do dutiny horní čelisti o 3 mm, přičemž zranění levého oka si vyžádalo složitý operační zákrok u poškozeného a ztrátu vidění na levé oko po dobu delší než dva měsíce, přičemž poškozený v důsledku utrpěného zranění až do dne vyhlášení rozsudku stále trpěl ztrátou prostorové koordinace a mimo jiné v jejím důsledku neschopností řídit motorové vozidlo.
3. Odvolání obviněného, kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2023, č. j. 9 To 227/2023-429, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Zopakoval svoji obhajobu, že ke zranění poškozeného došlo nešťastnou náhodou při „hospodském incidentu“, který vyvolal poškozený. Namítl, že soudy nerespektovaly zásady presumpce neviny a in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Na základě vlastního zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by nad poškozeným získal převahu a že by jej udeřil pěstí, a nastínil vlastní skutkovou verzi události s tím, že sice neumí vysvětlit, jakým způsobem došlo k „zásahu“ poškozeného, ale je možné, že na něj spadl. Za rozporné a nevěrohodné přitom označil výpovědi svědků K. H. a L. V. a konstatoval, že soudy neuvěřily výpovědi svědka P. Š., který byl u celé události přítomen, a výpovědi obviněného. Soud podle obviněného nekriticky přijal svědectví L. V., že poškozenému zasadil tři rány pěstí, když ležel na zemi, ačkoli opakované údery pěstí vyloučila soudní znalkyně.
5. Obviněný dále namítl, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami týkajícími se zavinění. V této souvislosti uvedl, že není s jistotou prokázán úder pěstí. Obviněný v podstatě namítl, že soudy své závěry ohledně zavinění řádně neodůvodnily a že soud prvního stupně nesprávně uvedl, že obviněný jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu, když povinností soudu je uvést konkrétní formu úmyslu a na základě jakých důkazů k takovému závěru dospěl. Musí být prokázáno, že si pachatel daný následek představoval jako možný a nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mu mohla zabránit.
6. Nedostatečně se podle obviněného soudy vypořádaly se spoluzaviněním poškozeného, který obviněného značnou intenzitou napadl, vyvolal v něm paniku a strach a obviněný tak jednal v nutné obraně. Nemajetková újma nebyla řádně doložena a její vyčíslení je nepřezkoumatelné. Jednalo se o ničím nepodložený výpočet poškozeného.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že jej zprostí obžaloby, nebo aby je zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný nevytýká soudům, že by skutková zjištění nevyplývala z provedených důkazů při žádném možném způsobu jejich hodnocení, ale pouze se domáhá toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným způsobem. S úvahami soudů při hodnocení důkazů se však státní zástupce ztotožnil a odkázal na ně. Pokud jde o námitky vztahující se k zavinění, odvozuje je obviněný opět od jiného skutkového základu, než jaký zjistily soudy. Pokud však vedl opakovaně velkou silou údery pěstí do oblasti oka poškozeného, musel být podle státního zástupce se způsobením následku spočívajícího v poškození důležitého orgánu přinejmenším srozuměn. Pokud jde o námitku týkající se nutné obrany, neuvádí obviněný podle státního zástupce žádnou konkrétní argumentaci kromě toho, že opět odmítá zásadní skutková zjištění soudů. Otázkou nutné obrany se však soudy vzhledem k tomu, že na vyvolání konfliktu se podílel poškozený, podrobně zabývaly. Pokud by jednání poškozeného bylo vůbec možno považovat za útok na zájem chráněný trestním zákonem, pak bití ležícího poškozeného pěstí do oka bylo podle státního zástupce odvetným jednáním v době, kdy útok byl již odvrácen. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
9. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř., je však zjevně neopodstatněné.
10. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
11. Obviněný v dovolání především vyjádřil nesouhlas s hodnocením důkazů, zejména co se týká věrohodnosti svědků L. V. a K. H. na jedné straně a výpovědí svědka P. Š. a samotného obviněného na straně druhé. Neoznačil přitom žádný případ zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Nevytkl, že by skutková zjištění učiněná soudy z provedených důkazů nevyplývala při žádném možném způsobu jejich hodnocení, nýbrž žádal, aby z některých svědeckých výpovědí skutková zjištění vůbec vyvozována nebyla, a domáhal se toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem. Existenci uvedeného zjevného rozporu však nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného. Není přitom smyslem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud přijal roli jakési třetí skutkové instance a znovu se zevrubně zaobíral interpretací a hodnocením důkazů a reagoval na všechny skutkové námitky dovolatele k postupu soudů při dokazování, hodnocení důkazů a ustálení skutkových zjištění. Podstatné je, že postup soudů nevykazuje prvky libovůle a že soudy při něm nevybočily z mezí daných ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soudy také svůj postup a své závěry řádně odůvodnily.
12. Rozhodná skutková zjištění soudů mají spolehlivou oporu především ve výpovědi svědkyně L. V., v obsahu kamerového záznamu z místa činu a ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a to ve spojitosti s dalšími důkazy. Svědkyně L. V. v rámci svých výpovědí popisovala skutkový děj v zásadních bodech konstantě, zejména pokud jde o ony tři údery pěstí, které poškozenému obviněný zasadil do oka. Zásadní pro skutková zjištění jsou závěry zmíněného znaleckého posudku. Není přitom pravda, že by soudní znalkyně vyloučila opakované údery pěstí, jak tvrdí obviněný. Znalkyně naopak v hlavním líčení uvedla, že zranění bylo možno způsobit i jedním úderem pěstí, zda šlo o jeden nebo více úderů však nelze zjistit. Co znalkyně v podstatě vyloučila, je verze obviněného, který u hlavního líčení tvrdil, že na poškozeného padl otevřenou dlaní. Zranění však muselo být způsobeno úderem velkou silou pěstí nebo podobným předmětem, který odpovídá tvaru očnice (jako kuriózní příklad z praxe znalkyně uvedla golfový míček, ve většině případů se však jedná o pěst). Výpovědi svědkyně L. V. tak soud neměl důvod neuvěřit, a to tím spíše, že k obviněnému ani k poškozenému nemá žádný vztah, blíže je ani nezná. Její výpověď je logická, souvislá a koresponduje s ostatními důkazy jako znaleckým posudkem a kamerovým záznamem, na kterém je zachycena, jak situaci sledovala (blíže viz odst. 15 a 16 odůvodnění napadeného usnesení). To, že si svědkyně v hlavním líčení pletla pravou a levou stranu, nemá žádný význam, neboť tyto nejasnosti byly již při výslechu odstraněny.
13. Pokud se obviněný domáhá toho, aby soudy uvěřily svědecké výpovědi jeho kamaráda P. Š., je možné připomenout, že tento svědek ani po konfrontaci s kamerovým záznamem, ze kterého soud prvního stupně zjistil, že konflikt po celou dobu sledoval (tedy nikoli že se na moment otočil poté, co do něj strčil poškozený, jak svědek nejprve tvrdil), stále setrvával na tom, že neviděl zásadní část události odehrávající se mezi tím, kdy jej poškozený odstrčil, a kdy se již oba aktéři zvedali ze země, přičemž tento výpadek nedokázal vysvětlit. Svědek tedy ani netvrdil, že k úderům pěstí nedošlo, jak vyvozuje obviněný, pouze dle svých slov událost neviděl.
14. Obviněný neuvedl nic, co by naplňovalo další zmíněné alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. K povaze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je nutno připomenout, že námitky proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení mohou vycházet jen ze soudy učiněných skutkových zjištění. Proto se tu nelze opětovně zabývat otázkou, zda obviněný poškozeného udeřil pěstí do oka. To, že soud prvního stupně shledal u obviněného úmysl „přinejmenším“ nepřímý, čímž připustil určitou možnost, že by se mohlo jednat také o úmysl přímý, nelze považovat za vadu v právním posouzení skutku, neboť skutková podstata trestného činu těžkého ublížení na zdraví vyžaduje zavinění ve formě úmyslu a mezi jeho variantami dále nerozlišuje. Ostatně odvolací soud v odst. 19 odůvodnění napadeného usnesení vychází jednoznačně ze závěru o úmyslu eventuálním, tj. nepřímém. Takový závěr je třeba označit za správný.
16. Obviněný neuplatnil konkrétní námitky proti závěru o úmyslném zavinění a v podstatě pouze naznačil obecná teoretická pravidla o posuzování nepřímého úmyslu. Proto lze jen připomenout, že podle §15 odst. 1 písm. b) tr. ř. je trestný čin spáchán v nepřímém (eventuálním) úmyslu, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že takové porušení nebo ohrožení způsobí, byl s tím srozuměn. V daném případě bylo vzhledem k absenci doznání obviněného možno usuzovat na jeho úmysl pouze z objektivních okolností skutku. Z toho, že obviněný vedl proti poškozenému velkou silou údery pěstí do oblasti oka, soudy správně dovodily nejen vědomost obviněného o možném způsobení vážného zranění, ale i srozumění obviněného s takovým možným následkem, který ostatně také skutečně nastal. Není pochyb o tom, že obviněný si vzniklý následek představoval jako možný, stejně jako si jej za těchto okolností představí každý i podprůměrně inteligentní dospělý člověk. Pokud obviněný namítl, že se soud nevypořádal s otázkou, zda nepočítal s nějakou konkrétní okolností, která by následku měla zabránit, je možné pouze konstatovat, že žádnou takovou okolnost ani obviněný neuvedl a je zjevné, že v dané situaci ani nemohla existovat. Jedná se pouze o paušální námitku inspirovanou oblastí právní teorie, stejně jako je tomu u zmínky dovolatele týkající se pravé a nepravé lhostejnosti a smíření. Skutkové okolnosti případu neposkytly soudům důvod se těmito otázkami blíže zabývat.
17. Nelze souhlasit ani s tvrzením obviněného, že se soudy nezabývaly otázkou nutné obrany. Naopak již soud prvního stupně se touto možností velmi podrobně zabýval s ohledem na to, že konflikt ze slovní do fyzické roviny (byť v minimální míře) převedl poškozený. Samotný počátek konfliktu je ještě zachycen na kamerovém záznamu z restaurace, z něhož tak mohl soud zjistit, že poškozený do obviněného strčil do oblasti hrudníku, přičemž tento výpad byl takové intenzity, že to obviněného žádným způsobem nevychýlilo z rovnováhy, pouze uhnul ramenem dozadu. Vzápětí obviněný agresi mnohem razantněji opětoval a poškozeného zatlačil mimo záběr kamery. Situaci v žádném případě nelze popsat tak, jak to činí obviněný, tedy že by jej poškozený držel za ruce a on se mu pouze snažil vysmeknout. Naopak soud prvního stupně správně zjistil, že obviněný ihned získal nad poškozeným převahu, což pak zcela koresponduje s následným průběhem skutkového děje, jak jej popsala svědkyně L. V. a jak vyplývá ze zjištěného zranění poškozeného.
18. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Soud prvního stupně se otázkou nutné obrany zabýval v odst. 40 a 41 odůvodnění rozsudku a odvolací soud v odst. 19 odůvodnění napadeného usnesení a oba soudy dospěly ke správnému závěru, že o nutnou obranu se nejednalo, neboť vytýkaná fáze jednání obviněného nepředstavovala odvracení hrozícího nebo trvajícího útoku poškozeného, ale šlo o následné vypořádání se s již bezbranným poškozeným. Proto ani nebylo nutno se zabývat tím, že v případě, že by o obranu (v první fázi) šlo, představovalo by jednání obviněného vybočení z mezí nutné obrany, ať již formou tzv. intenzivního nebo extenzivního excesu. Soudu prvního stupně nelze vytknout pochybnost o tom, zda se v případě útoku ze strany poškozeného vůbec jednalo o útok na zájem chráněný trestním zákoníkem, nebo zda by vzhledem k velmi nízké razanci a předchozí oboustranné slovní agresi dosahoval jen společenské škodlivosti přestupku.
19. Obviněnému nelze dát za pravdu ani v jeho námitkách k výroku o náhradě nemajetkové újmy. Podstata dovolacích námitek je zde skutková, tudíž je nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitky jsou jen obecné a dostatečně nespecifikují, v čem by mělo spočívat nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu. Je ovšem namístě zmínit, že soud prvního stupně již ve výroku rozsudku správně oddělil náhradu škody od náhrady nemajetkové újmy, u které pak specifikoval bolestné a náhradu duševních útrap. V odůvodnění rozvedl, z čeho se přiznaná částka skládá, ohledně duševních útrap podrobně rozebral, jaká kritéria ho ke konkrétnímu finančnímu ohodnocení vedla, přičemž zčásti návrhu poškozeného nevyhověl, což rovněž odůvodnil. Výrok následně přezkoumal odvolací soud a své závěry rovněž odůvodnil.
20. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 2. 2024
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu