ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.84.2024.1
sp. zn. 7 Tdo 84/2024-377
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2024 o dovolání obviněného M. B. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2023, sp. zn. 11 To 205/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 9/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Obviněný byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 16 T 9/2023, podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby, podle které se měl dopustit přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce činný u Okresního státního zastupitelství Praha-východ odvolání, kterému Krajský soud v Praze jako soud odvolací vyhověl a usnesením ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 11 To 92/2023, napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
2. Následně byl obviněný rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. 16 T 9/2023, shledán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku.
3. Podle skutkových zjištění se obviněný trestného činu dopustil v podstatě tím, že dne 11. 10. 2021 v době od 17.30 hodin do 5.45 hodin následujícího dne v obci XY, ulice XY, u čp. XY, okres Praha-XY, přivezl k vratům zčásti oploceného areálu, kde společnost MUR PORTANT, s. r. o., parkuje svá vozidla, neztotožněného pachatele, který přeřízl pravděpodobně rozbrušovací úhlovou bruskou řetěz zajišťující vrata do areálu, zatímco obviněný vyčkával nedaleko, poté neznámý pachatel vnikl do areálu a zde nezjištěným způsobem otevřel a nastartoval nákladní automobil, který následně odvezl nejprve na opuštěné místo na místní komunikaci u mostu přes řeku XY za vlakovým nádražím v obci XY, kam byl následován obviněným, jemuž zde vyplatil za odvoz 2 500 Kč, a poté vozidlo neznámý pachatel odvezl neznámo kam, čímž poškozené společnosti MUR PORTANT, s. r. o., způsobil škodu ve výši 968 000 Kč.
4. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy projednávané ve věcech vedených u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 112/2021 a sp. zn. 1 T 84/2022 soud prvního stupně obviněného odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestech, týkající se sbíhajících se trestných činů.
5. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 7. 2023, sp. zn. 11 To 205/2023, odvolání zčásti vyhověl a zrušil výrok o trestu, neboť soud prvního stupně chybně uložil obviněnému souhrnný trest i pro sbíhající se trestné činy, které Okresní soud Praha-východ výslovně citoval a kterých se nedopustil obviněný, ale jeho – v odkazované jiné věci – spoluobviněný. Odvolací soud tak o trestu obviněného rozhodl znovu za upraveného výčtu sbíhajících se trestných činů, a to tak, že obviněnému uložil trest stejného druhu, režimu výkonu a ve stejné výši jako soud prvostupňový, tedy trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou, a rovněž zrušil výroky o trestech, týkající se sbíhajících se trestných činů.
II.
Obsah dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
7. V první části dovolání obviněný sporoval hmotněprávní posouzení subjektivní stránky trestného činu, stejně jako správnost skutkových zjištění, na kterých se (chybné) hmotněprávní posouzení skutku zakládá. Jednání, které jinak prospívá pachateli hlavního trestného činu, totiž není bez dalšího trestné jako účastenství na trestném činu, ale musí být doplněno o zavinění účastníka v podobě úmyslu. Toto zavinění přitom nebylo v předchozím řízení prokázáno, přičemž odvolací soud vycházel pouze z domněnek. K názoru odvolacího soudu, že musel slyšet zvuk úhlové brusky, obviněný uvedl, že se odvolací soud nezabýval tím, zda mohl být tento zvuk slyšen i přes zavřená okna a přes hrající rádio automobilu, stejně jako se nezabýval i krátkodobostí práce pachatele s úhlovou bruskou. Obviněný poukázal i na to, že soudy selektivně (účelově) uvěřily jen těm částem jeho výpovědi, které mohly být použitelné jako podklad pro jeho odsouzení, zatímco zbylé části (té stejné) výpovědi (nekoherentně) označily za nevěrohodné. Soudy pak měly při svých skutkových závěrech vycházet pouze z nepřímých důkazů, které v tomto případě nebyly s to podle standardu trestního důkazního řízení (k tomu odkázal na text rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 38/1968 Sb. rozh. tr.) prokázat jeho zavinění, čímž byla porušena zásada in dubio pro reo .
8. V druhé části dovolání obviněný uvedl, že jelikož byl soudem prvního stupně nejdříve zproštěn obžaloby, a následně v důsledku kasačního rozhodnutí odvolacího soudu byl soudem prvního stupně shledán vinným, je odsuzující rozhodnutí překvapivé a zatíženo (jeho slovy) „vážnou vadou nesoucí znaky libovůle, jež ve svém důsledku způsobila porušení práva [obviněného] na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny [základních práv a svobod]“.
9. Ve třetí části dovolání obviněný uvedl, že i kdyby snad jednal zaviněně, soudy v předchozím řízení stále pochybily, neboť se nezabývaly otázkou excesu z účastenství. Obviněný v tomto odkázal na svou předchozí obhajobu, podle které nevěděl, co (přesně) hlavní pachatel v areálu dělal, na což však soudy nijak nereagovaly.
10. Ve čtvrté a poslední části obviněný uvedl, že pokud se Nejvyšší soud neztotožní s žádnou ze shora uvedených námitek, tak aby alespoň snížil jemu uložený trest.
11. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací rozhodnutí a aby sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.
12. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání především uvedla, že obviněný stran důkazního řízení argumentoval pouze na podkladě vlastního způsobu vyhodnocení těch provedených důkazů, jimiž měla být (podle jeho přesvědčení) takto uplatněná obhajoba podporována. Připomněla, že pokud chtěl obviněný napadnout hodnocení důkazů soudy v předchozím řízení, musel by namítat, že hodnotící postup soudů nemůže obstát při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, což však neučinil. Odkázala na příslušné části rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.
13. Dále měla za to, že překvapivost či nepředvídatelnost v rozhodovací činnosti soudů nelze shledávat tam, kde došlo ke zrušení prvostupňového rozhodnutí pro jeho vady v rámci přezkumného řízení. Odkázala na judikaturu Ústavního soudu, která se vytýkanou kategorií vad zabývá. Následně státní zástupkyně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1411/2016, a uvedla, že obviněný umožnil a usnadnil hlavnímu pachateli přisvojení si cizí věci tím, že se jí zmocní, že čin spáchá vloupáním a že takovým činem způsobí větší škodu, a tedy že v rámci svého přispění k naplnění skutkové podstaty trestného činu jednal za podmínek §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku v předepsané formě zavinění, v daném případě v úmyslu přímém.
14. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
15. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
17. Obviněný ve svém dovolání odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S odkazem na něj je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
18. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit pouze námitku směřující do posouzení subjektivní stránky trestného činu (jejíž součástí je i argumentace excesem hlavního pachatele oproti očekávání obviněného jako účastníka, resp. pomocníka na trestném činu) potud, pokud nesměřovala proti učiněnému skutkovému zjištění soudy v předchozím řízení.
19. K této části argumentace Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že ve vztahu ke znakům základní skutkové podstaty trestného činu je trestní odpovědnost účastníka podmíněna jeho úmyslným zaviněním (viz návětí §24 tr. zákoníku). Ve vztahu ke znakům kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu, resp. k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby, je však stejně jako u hlavního pachatele vyžadováno pouze zavinění ve formě nedbalosti, pokud trestní zákon nestanoví jinak [§17 písm. a) ve spojení s §24 odst. 2 tr. zákoníku; srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 574].
20. Podle skutkových zjištění soudů v předchozím řízení, kterými je Nejvyšší soud v rámci uplatněného dovolacího důvodu vázán, si obviněný musel být vědom toho, že svým jednáním umožňuje a usnadňuje hlavnímu pachateli spáchání trestného činu (bod 9. prvostupňového rozhodnutí), tedy že především musel vědět, že hlavní pachatel nevstupuje do areálu běžným (legálním) způsobem, ale za použití násilí; soudy přitom přihlédly k okolnostem případu, zejména k tomu, že obviněný nemohl přeslechnout zvuk úhlové brusky, a k době, kdy skutkový děj probíhal a k tomu, že vyčkával na pachatele hlavního trestného činu (bod 5. odvolacího rozhodnutí), přehlédnout pak nelze ani doprovod tohoto pachatele na opuštěné místo, kde bylo nalezeno poničené zařízení pro výběr mýtného s GPS (bod 8. rozsudku soudu prvního stupně). Z takto zjištěného skutkového podkladu soudy posoudily, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 9. prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 5. odvolacího rozhodnutí). S takovým posouzením se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť pokud obviněný věděl, že jednáním hlavního pachatele dojde k porušení zájmu chráněného trestním zákonem, a přesto trestněprávně relevantně jednal a hlavnímu pachateli pomáhal, pak z hlediska volní složky zavinění sám chtěl, aby k takovému následku došlo, a tedy jednal v úmyslu přímém [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 339].
21. K té části námitky, ve které obviněný připomněl svou obhajobu spočívající v tvrzení, že neměl přesnou znalost o tom, co hlavní pachatel v areálu dělal, a tedy by neměl být odpovědný za případné přitěžující okolnosti vzniklé důsledkem (nepředvídaného, resp. excesivního) jednání hlavního pachatele, Nejvyšší soud uvádí, že na základně skutkových zjištění soudů v předchozím řízení, kterými je Nejvyšší soud v rámci uplatněného dovolacího důvodu vázán, obviněný věděl, že pomáhá hlavnímu pachateli při páchání trestného činu (viz výše). Hlavní pachatel k vniknutí do areálu použil úhlovou brusku, aby (násilím) překonal uzamčení areálu, a zvuk této brusky obviněný nemohl vzhledem k místu a době páchání trestného činu přeslechnout, avšak nijak neupustil od dalšího svého jednání, čímž se s jednáním hlavního pachatele ztotožnil ve formě vlastního přímého úmyslu. Vzhledem k tomu, že trestný čin byl páchán v areálu se zaparkovanými vozidly, musel pak být obviněný přinejmenším smířen s tím, že to může být i jedno z těchto vozidel, které bude předmětem útoku, navíc obviněný se o povaze konkrétní odcizené cizí věci musel dozvědět ihned po výjezdu hlavního pachatele z areálu v odcizeném nákladním vozidle, přičemž ani tehdy od svého jednání neupustil, naopak hlavního pachatele ve svém vozidel doprovázel a dokonce manipuloval se zařízením pro výběr mýtného (bod 8. prvostupňového rozhodnutí a bod 5. odvolacího rozhodnutí), čímž se opět s jednáním hlavního pachatele ztotožnil ve formě vlastního přímého úmyslu.
22. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že co se týče vědomí obviněného o ceně odcizené věci, resp. škodě trestným činem způsobené, postačí pouze nedbalostní forma zavinění [§17 písm. a) ve spojení s §24 odst. 2 tr. zákoníku]. I zde však soud prvního stupně u obviněného dovodil zavinění úmyslné, a to vzhledem k trestní minulosti obviněného spočívající právě v krádežích nákladních vozů, kvůli které musel být obviněný srozuměn s tím, že hodnota odcizeného vozidla převyšuje hranici větší škody podle §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (bod 9. prvostupňového rozhodnutí). Takové posouzení vědomostní složky zavinění lze bez širších výhrad akceptovat.
23. Pokud tedy obviněný věděl, že jednáním hlavního pachatele, kterému pomáhal, bude způsobena větší škoda, a přesto v trestněprávně relevantním jednání pokračoval, pak z hlediska volní složky zavinění sám chtěl, aby k takovému následku došlo, a tedy jednal i ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v přímém úmyslu. K tomuto závěru došel i odvolací soud v bodě 5. svého rozhodnutí. Nejvyšší soud se proto ztotožňuje s trestní odpovědností obviněného i za spáchání kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ve formě účastenství.
24. Námitka obviněného směřovaná do subjektivní stránky trestného činu je v celé šíři zjevně neopodstatněná.
25. Pod uplatněný důvod naopak nebyla podřaditelná žádná ze zbylých námitek, které mířily buď do skutkových závěrů učiněných soudy v předchozím řízení, do překvapivosti odsuzujícího rozhodnutí soudu prvního stupně nebo do přísnosti uloženého trestu.
26. K námitkám směřujících do skutkového zjištění Nejvyšší soud uvádí, že i kdyby snad obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci lze namítat vady důkazního řízení (a jen tehdy se takovými vadami Nejvyšší soud může zabývat, pokud je tento dovolací důvod uplatněn, viz §265i odst. 3 tr. ř.), nebyl by tento dovolací důvod naplněn, neboť obviněný argumentoval nenaplněním důkazního standardu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., a to zvláště s důrazem na absenci přímého důkazu. Ani zmíněný (neuplatněný) dovolací důvod však nemíří na přezkum hodnocení důkazů, míry důkazu a s tím na hranici důkazního standardu, nýbrž na vybrané vady spočívající (a) ve zjevném rozporu mezi skutkovým zjištěním a obsahem provedených důkazů, (b) v provedení procesně nepoužitelných důkazů nebo (c) v opomenutí důkazu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 7 Tdo 857/2023, zejména body 25. a 28.). Žádnou ze zmíněných kvalifikovaných vad však obviněný ve svém dovolání netvrdil.
27. Jen na okraj Nejvyšší soud uvádí, že pokud je vina obviněného dokazována pouze souhrnem nepřímých důkazů, musí se skutečně dbát zvláštní pozornost na to, aby souhrn nepřímých důkazů spolehlivě prokázal všechny okolnosti zažalovaného skutku a současně vyloučil možnost jakéhokoliv jiného závěru (rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 38/1968 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud ovšem připomíná, že v této věci vyplynula podstatná část rozhodného skutkového zjištění z přímého důkazu výpovědí obviněného (jež může obecně vzato být shledána dílem pravdivá a dílem nikoli), který přiznal, že hlavního pachatele na místo činu odvezl, resp. ho dále doprovázel (viz bod 6. prvostupňového rozhodnutí). Obviněný proto svou argumentaci limituje na naplnění důkazního standardu pouze ve vztahu k prokázání subjektivní stránky trestného činu, přitom však liše využívá judikaturních závěrů týkajících se zcela odlišných důkazních situací, ve kterých schází přímý důkaz ve vztahu ke všem rozhodným skutkovým zjištěním, nikoli pouze k některému z nich (zavinění), jak je tomu v této věci (srov. bod 7. kasačního rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 11 To 92/2023, kde odvolací soud uvedl, že „skutkový děj byl spolehlivě prokázán a nyní je nutno zabývat se toliko subjektivní stránkou“). Nejvyšší soud potom připomíná, že okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. závěry publikované pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr. a ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 336).
28. Tyto nepřímé důkazy se samozřejmě musejí skládat do souvislostí za použití logických úvah soudu (které obviněný označuje jako domněnky), neboť zavinění představuje vnitřní (psychický) vztah pachatele k určitým skutečnostem zakládajícím trestný čin. Přímý důkaz o zavinění může pak být obvykle podán sdělením (typicky výpovědí) pachatele, a jelikož své zavinění obviněný v této věci popírá, musely soudy v předchozím řízení své skutkové závěry opřít o nepřímé důkazy, které zcela logicky postavily do vzájemné souvislosti a na jejichž základě přesvědčivě odůvodnily svůj hmotněprávní závěr o zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu, čemuž se Nejvyšší soud souhlasně věnoval shora v tomto rozhodnutí. K takovému postupu soudů, který zcela odpovídá zásadám a standardům důkazního řízení podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., Nejvyšší soud nemá co vytknout, a bez výhrad se s ním ztotožňuje s dovětkem, že hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost porušení pravidla in dubio pro reo (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
29. K námitce mířené do překvapivosti odsuzujícího rozhodnutí soudu prvního stupně Nejvyšší soud vysvětluje, že za tzv. překvapivé rozhodnutí, které je s to narušit právo účastníka řízení na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, lze v zásadě považovat takové rozhodnutí, ve kterém se typicky odvolací soud bez upozornění dotčené strany a bez její možnosti k vyjádření odchýlí od dosavadních skutkových závěrů, případně právního posouzení (srov. nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 109/1999 Sb. n. a u.). To a contrario znamená, že rozhodnutí nelze označit za překvapivé, pokud dotčená strana dostala prostor k adekvátní reakci za účelem zaujetí svého procesního postoje k (novému) vývoji důkazní či hmotněprávní situace v řízení (srov. nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 34/2020 Sb. n. a u.). Obviněný přitom ve svém dovolání nenamítá, že by nedostal možnost vyjádřit se během řízení o odvolání nebo v následujícím řízení před soudem prvního stupně k novým skutkovým závěrům soudů prvního a druhého stupně nebo k jejich hodnocení důkazů, ale namítá, že rozhodnutí prvního stupně navazující na kasační rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé toliko jen proto, že mu uložilo vinu za trestný čin, byť byl předchozím (zrušeným) rozhodnutím soudu prvního stupně zproštěn obžaloby. Takové argumentaci nemůže Nejvyšší soud přiznat jakékoli opodstatnění, neboť samotná změna ve skutkovém nebo i hmotněprávním závěru, ke které došlo v důsledku zákonného přezkumného řízení, nemůže sama o sobě (jak namítá obviněný) narušit jeho právo na spravedlivý proces. Opačný názor by vyloučil možnost odvolacího (a v případě kasačního rozhodnutí i následně prvostupňového) soudu rozhodnout na podkladě odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného, což je v evidentním rozporu se zákonem (viz §259 odst. 4 tr. ř.). Pro úplnost a nad rámec namítání obviněného Nejvyšší soud připojuje, že obviněný dostal prostor vyjádřit se k odvolání státního zástupce, které vedlo k předcházejícímu kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu, a tohoto prostoru využil (viz jeho vyjádření na č. l. 340 a převzetí tohoto vyjádření do bodu 3. kasačního rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 11 To 92/2023); stejné platí o navazujícím řízení v prvním stupni, kde se obviněný a jeho obhájce účastnili nařízeného hlavního líčení, ve kterém dostali opět prostor vyjádřit svůj názor na věc (viz protokol o hlavním líčení ze dne 22. 5. 2023 na č. l. 360), a to dokonce s více než měsíčním odstupem od doručení odvolacího rozhodnutí oběma z nich (viz doručenky na č. l. 348), kterého mohlo být využito na přípravu. Rozhodnutí soudu prvního stupně tak nelze v žádném smyslu považovat za překvapivé.
30. K námitce mířené do přísnosti uloženého trestu Nejvyšší soud vysvětluje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod však může být naplněn pouze v případech, kdy soudy uloží druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Takové tvrzení ovšem obviněný nepředkládá (a ani by pro něj nebyl dán podklad), resp. o tento dovolací důvod svoji argumentaci neopírá. S odkazem na (obviněným uplatněný) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze potom ve vztahu k výroku o trestu namítat jen pochybení v jiných případech porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, tedy např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Ani uvedené vady však obviněný netvrdí (a opět by pro to ani nebyl dán podklad). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku, resp. §41 a §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak není možné v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a navazující, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 737/2015).
V.
Závěr
31. Ze shora uvedených závěrů vyplývá, že předložená dovolací argumentace, byla-li vůbec podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, byla zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu