ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.98.2024.1
sp. zn. 7 Tdo 98/2024-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2024 o dovolání obviněného T. K. podaném proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 11 To 149/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 17/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 31. 5. 2023, č. j. 1 T 17/2022-177, byl obviněný T. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil stručně řečeno tím, že dne 31. 10. 2021 v 15:20 hod. v důsledku porušení §54 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), v XY v ulici XY před domem č. p. XY na místní komunikaci při vycházení z brány u svého domu, aniž by se řádně přesvědčil, zda může komunikaci bezpečně přejít a nikoho neohrozit, vstoupil do prostoru vozovky v době, kdy po ní přijížděl motocykl značky Section, bez registrační značky, řízený V. C., jedoucím z levé strany ve směru od XY na XY, který se sice snažil zabránit střetu, nicméně pro náhlost překážky se mu to nepodařilo, čímž došlo k jeho pádu na vozovku, při kterém si způsobil zlomeninu levého předloktí, vřetenní kosti vlevo a zlomeninu klíční kosti vpravo, přičemž tato zranění si vyžádala operativní zákrok a hospitalizaci v Oblastní nemocnici v Náchodě od 31. 10. 2021 do 3. 11. 2021, a pro což byl omezen hybností levé ruky a předloktí, odkázán doma na pomoc sousedů a známých, včetně pracovní neschopnosti, která trvala nejméně do 6. 1. 2022.
3. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2023, č. j. 11 To 149/2023-208, bylo odvolání obviněného směřující proti výroku o vině i trestu rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Jednalo se již o druhé rozhodnutí obecných soudů v této věcí, které bylo předloženo Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud již jednou ve věci rozhodoval, když usnesením ze dne 19. 10. 2022, č. j. 7 Tdo 822/2022-112, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. obě předcházející rozhodnutí, jakož i další rozhodnutí na ně navazující a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Náchodě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud tímto rozhodnutím obecným soudům především vytkl, že ve vztahu k pohybu obviněného po komunikaci učinily skutkový závěr, podle kterého obviněný při vycházení z brány u svého domu, aniž by se řádně přesvědčil, zda může komunikaci bezpečně přejít a nikoho neohrozit, vstoupil do prostoru vozovky, a to bezprostředně před přijíždějící motocykl řízený poškozeným, aniž by měl oporu v provedeném dokazování. Současně poukázal na skutečnost, že nebyla zjištěná rychlost poškozeného před střetem, která mohla být taktéž jednou z příčin nehody. Nejvyšší soud uložil soudům, aby jednoznačně vyhodnotil pohyb obviněného na vozovce a jeho reakci na přijíždějící motocykl, při zohlednění výhledových a dalších poměrů v daném místě, případně včetně slyšitelnosti motocyklu, což mělo tvořit zásadní podklad pro závěr, zda obviněný vstoupil do vozovky bezprostředně před přijíždějícím motocyklem a tudíž zda porušil ustanovení §54 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, resp. nemělo by být ani případně přehlédnuto ustanovení §54 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle kterého jakmile vstoupí chodec na přechod pro chodce nebo na vozovku, nesmí se tam bezdůvodně zastavovat nebo zdržovat. Dále uložil soudům posoudit přiměřenost rychlosti jízdy poškozeného, což nebylo možné učinit bez jejího stanovení, tedy vypořádat se s tím, jaká rychlost byla v místě kolize přiměřená i s ohledem na ustanovení §18 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, přičemž i stran jízdy poškozeného a jeho reakce na pohyb obviněného na vozovce, zohlednit situační poměry v místě nehody (místo u prvního domu v obci, vozovka byla široká jen 3 m, na okrajích vozovky nebyl chodník, v místě kolize se naproti domu obviněného nacházely zaparkované automobily, poškozený vyjížděl z cesty se zakázaným vjezdem). V návaznosti na to pak bylo třeba hodnotit, jaká zaviněná jednání jednotlivých účastníků byla příčinou vzniklé dopravní nehody a jejich následků, a mírou, jakou se oba aktéři na vzniklých následcích podíleli.
II.
Obsah dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí podle jeho názoru spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
6. Obviněný vytýkal obecným soudům, že nerespektovaly závazný názor Nejvyššího soudu a podrobně rozepsal argumentaci Nejvyššího soudu (v předcházejícím rozhodnutí 7 Tdo 822/2022) k čemuž připojil svůj komentář, kde obecné soudy pochybily. Především poukázal na závěry soudů o vstoupení obviněného do vozovky, které byly v rozporu se všemi ve věci provedenými důkazy včetně dodatečně vyhotoveného znaleckého posudku. Znalecký posudek konstatoval dvojnásobnou rychlost poškozeného, než byla v místě povolena, pokud by jel rychlostí povolenou či přiměřenou, k uvedené dopravní nehodě by vůbec nedošlo.
7. Obviněný dále poukázal na tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jehož podstatou je skutečnost, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak, přičemž nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky, a aby tomu přizpůsobil své počínání. Obdobně chodec se může spoléhat na to, že vozidlo přijíždějící po komunikaci se pohybuje v souladu s pravidly silničního provozu, tedy povolenou rychlostí a nikoliv takovou, která ji překračuje téměř dvojnásobně. Poškozený vypověděl, že viděl obviněného, jak přechází cestu a zase se vrací, dle obviněného je patrné, že měl dost času adekvátně reagovat na nastalou situaci. Obviněný tuto možnost neměl, neboť neznal záměr poškozeného a rychlý fyzický manévr s ohledem na jeho zdravotní postižení, mu promptní reakci nedovoloval. V případě, že by poškozený jel maximální dovolenou rychlostí v tomto úseku, k uvedenému střetu by nedošlo.
8. Obviněný také poukázal na gradaci příčinné souvislosti a dospěl k závěru, že zavinění obviněného (pokud vůbec nastalo) není dostatečně významnou příčinou z hlediska způsobení následku, a proto by měla být zohledněná subsidiarita trestní represe.
9. Závěrem shrnul, že poškozený extrémní měrou překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy (až o 103 %), a porušil tak důležitou povinnost řidiče uloženou mu zákonem o silničním provozu (§18 odst. 4), což obviněný nemohl s ohledem na princip omezené důvěry v dopravě očekávat a přepokládat, proto lze opodstatněně pochybovat o relevantní příčinné souvislosti mezi zaviněným porušením §54 odst. 2 zákona o silničním provozu ze strany obviněného a způsobeným střetem. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud opětovně zrušil obě rozhodnutí a rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že dovolatel uplatnil dovolací důvody, které skutečně odpovídají platnému znění §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. S podstatou argumentace dovolatele pak souhlasil, přičemž za rozhodné považoval nepřiměřeně rychlou jízdu poškozeného.
11. Poukázal na skutečnost, že soudy se neshodly v odpovědi na otázku, jaká rychlost poškozeného byla v místě rychlostí přiměřenou s ohledem na ustanovení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Měl za to, že soud nalézací za přiměřenou všem okolnostem považoval rychlost kolem 30 km/h, s tím, že střet by bylo možno odvrátit nejvýše z rychlosti 51 km/h. Soud odvolací tuto úvahu poněkud zkreslil, když uvedl jako názor nalézacího soudu to, že „za přiměřenou ke všem okolnostem lze zvažovat až rychlost 51 km/h“. Státní zástupce pak považoval za přiměřenou rychlost 30 km/h, přičemž tento svůj závěr opřel o konstatování, že ke shodnému názoru dospěl nalézací soud. Navíc je to patrno i z výpovědi poškozeného, který opakovaně odhadoval svoji rychlost jen na 30 km/h, ačkoliv fakticky, dle závěru znalce, jel rychlostí 53-62 km/h. Státní zástupce pak s ohledem na zásadu in dubio pro reo vyšel z rychlosti 62 km/h a uzavřel, že poškozený jel rychlostí o více než 106 % vyšší než byla v místě rychlost přiměřená.
12. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu pak poukázal na skutečnost, že pokud řidič A překročí rychlost jízdy na hlavní silnici o 60 % a více, což nastalo i v tomto případě, zpravidla se stává výlučným viníkem nehody a škodlivého následku. Na straně řidiče B, který mu nedal předost, již zpravidla nelze dovodit trestně významné zavinění – jeho spoluzavinění je nepatrné, k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 8 Tz 60/2013, usnesení ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1019/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004.
13. Státní zástupce tedy uzavřel, že dominantní zavinění nese samotný poškozený, který způsobil nehodu svou hazardní jízdou – rychlostí jízdy zcela nepřiměřenou okolnostem, které mohl předvídat a snahou o těsné minutí chodce z výchozí rychlosti 62 km/h. Poškozený přitom musel předpokládat možný pohybu chodců po úzké cestě, u níž nebyly chodníky a která byla na konci obce. Ze znaleckého posudku je zřejmé, že přiměřenou rychlost překročil poškozený o více než 106 %. Podle ustálené judikatury takové překročení rychlosti zpravidla brání tomu, aby ostatní účastníci provozu správně odhadli rychlost čelně se blížícího vozidla, zvláště motocyklu. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
15. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze přitom dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
18. Konkrétní výhrady vznesené obviněným nebyly striktně podřazeny pod zvolené dovolací důvody (pouze na ně v úvodu svého mimořádného opravného prostředku obecně odkázal), tudíž je musel Nejvyšší soud hodnotit dle jejich obsahu. Dospěl přitom k závěru, že vznesenou dovolací argumentaci není možno podřadit pod zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel výslovně nedeklaroval konkrétní předvídaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Shledat však lze naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podstata námitek obviněného totiž tkví v tom, že nebylo jeho vinou, že k dopravní nehodě, při které si poškozený způsobil zranění, došlo. Odpovědnost za nehodu nese poškozený jako řidič motocyklu, jelikož více než dvojnásobně překročil přiměřenou rychlost v místě nehody. Pokud by přesto nějaké zavinění na straně obviněného bylo shledáno, tak se jednalo o zcela marginální odpovědnost a soudy měly postupovat podle zásady subsidiarity trestní represe. Přestože je možné tyto námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, soud je neshledal opodstatněnými. Jen na okraj je možné uvést, že tvrzené dovolací důvody se mají vztahovat k odsuzujícímu rozsudku soudu nalézacího, a že usnesení odvolacího soudu chtěl patrně dovolatel napadnout podle písm. m) citovaného ustanovení.
V.
K meritu věci
19. Předně je nutné uvést, že nalézací soud doplnil dokazování v souladu s dřívějším usnesením Nejvyššího soudu v této věci ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 822/2022, když jednak se pokusil doplnit výpovědí všech osob nacházejících se na místě činu, a především nechal vypracovat znalecký posudek z oboru doprava silniční, odvětví posuzování příčin dopravních nehod znalcem Ing. Zdeňkem Mrázkem, Ph.D., který byl se souhlasem stran podle §211 odst. 5 tr. ř. čten při hlavním líčení. Takto doplněné dokazování považuje Nejvyšší soud za dostačující.
20. Stěžejní dovolací námitka obviněného spočívá v tom, že nehodu nezavinil, jelikož ji zavinil sám poškozený, který v místě nejel přiměřenou rychlostí, ale rychlostí výrazně vyšší. S touto argumentací obviněného pak souhlasil ve svém vyjádření i státní zástupce.
21. Panuje shoda na tom, že stěžejním důkazem k prokázání důvodu nehody je znalecký posudek z oboru doprava silniční, odvětví posuzování příčin dopravních nehod (dále jen znalecký posudek). Tento nalézací soud správně vyhodnotil jednak samostatně a jednak v souvislosti s ostatními důkazy, přičemž dospěl k závěru, že rozhodující příčiny nehody byly dvě. Jednak jak správně podotkl obviněný i státní zástupce – rychlost jízdy poškozeného, ale také, na což oba výše jmenovaní zapomínají, nikoliv však soudy, skutečnost, že se obviněný při vstupu do vozovky nepřesvědčil o tom, zda je to bezpečné a zda neohrozí sebe a ostatní účastníky silničního provozu, čímž z jeho strany došlo k porušení §54 odst. 2 zákona o silničním provozu.
22. Porušením povinnosti chodce podle §54 odst. 2 zákona o silničním provozu se nalézací soud podrobně zabýval v odst. 13 svého rozsudku, když především poukázal na závěry znaleckého posudku. Obviněný sice ve svém výslechu uvedl, že poté co vyšel z branky, než začal přecházet vozovku se rozhlédl na obě strany, a protože nic nejelo do vozovky vstoupil, nicméně tato obhajoba byla vyvrácená v hlavním líčení především znaleckým posudkem. Z něj je patrno, že v době, když obviněný na vozovku širokou jen 3 m vstupoval, poškozený se na motocyklu nacházel v dohledové vzdálenosti obviněného. Je nutné zdůraznit, že od místa vstupu na vozovku je dohledová vzdálenost 65 m a obviněný do ní vstoupil 3-4 s před střetem. Soud prvního stupně pak správně dovodil (odst. 13 rozsudku nalézacího soudu), že obviněný jako chodec neregistroval motocykl s poškozeným, ačkoliv ho registrovat, pokud by se řádně rozhlédl, měl a mohl. Chodec by tedy mohl odvrátil nehodový děj, pokud by před vstupem na vozovku registroval motocykl, který se nacházel v dohledné vzdálenosti, správně odhadl jeho polohu a rychlost a reagoval by odložením pohybu přes vozovku až po projetí motocyklu. Skutečnost, že obviněný prakticky vzápětí po vstupu na vozovku registroval motocykl, který předtím neviděl, svědčí pro vstup na vozovku bez popisovaného zastavení a rozhlédnutí se. K obdobnému závěru pak dospěl soud odvolací (odst. 9 jeho usnesení).
23. Ze znaleckého posudku vyplývá i to, že chodec – obviněný po vstoupení na vozovku, po ujití 1 m, tj. poloviny uvažované vzdálenosti, začal zpomalovat až do úplného zastavení, poté se získá doba pohybu chodce od okraje na střed vozovky cca 2,2 s, přičemž do vozovky vstoupil v čase 3-4 s před střetem, tedy v místě střetu se nacházel (stál) pod dobu 0,8-1,8 s. Je tak zjevné přerušení pohybu chodce, které vyústilo v jeho stání uprostřed komunikace. Nalézací soud původně zvažoval, zda nedošlo i k porušení povinnosti chodce – obviněného podle §54 odst. 3 zákona o silničním provozu, dle kterého jakmile chodec vstoupí na vozovku, nesmí se tam bezdůvodně zastavovat nebo zdržovat. Nakonec však porušení tohoto ustanovení s ohledem na zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného neshledal vzhledem k vysvětlení, že obviněný zastavil z důvodu chování řidiče motocyklu (kličkování), a nevěděl, kudy motocyklista pojede. Dovodil tedy pouze porušení ustanovení §54 odst. 2 citovaného zákona.
24. I při rychlosti jízdy poškozeného, která byla dle znalce mezi 53-62 km/h, znalec přihlíží k tomu, že ve vzdálenosti 33-42 m, v níž by poškozený zastavil, se nacházel poškozený od místa střetu v čase 2,5 s před střetem. V té době se chodec pohyboval napříč vozovkou, sice již patrně zpomaloval, ale nemuselo být zjevné, že dojde k zastavení jeho pohybu na středu vozovky, proto jeho poloha a pohyb v daném okamžiku nemusely představovat dostatečný podnět k reakci řidiče. Při uvedené rychlosti tak řidič motocyklu nemusel mít možnost zastavit před místem střetu, pro dřívější reakci neexistoval dostatečný podnět. Z uvedeného vyplývá, že i přes vyšší rychlost jízdy poškozeného jako řidiče motocyklu, byl zásadní okolností pro způsobený následek pohyb obžalovaného jako chodce přes vozovku, a zejména to, že se řádně nepřesvědčil, zda může vozovku přejít.
25. Je tedy možné konstatovat, že i obviněný (mimo jiné, jak bude rozvedeno dále) se podílel na vzniku následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného V. C., porušením povinnosti uvedené v §54 odst. 2 zákona o silničním provozu, jelikož se před vstupem na vozovku nepřesvědčil, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Tedy i obviněný svým opomenutím z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví jinému a tudíž soudy jeho jednání správně kvalifikovali jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku.
26. Soudy také správně dovodily, že druhou hlavní příčinou nehody je skutečnost, že poškozený, řidič motocyklu, jel v místě nepřiměřeně rychle, čímž porušil ustanovení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Znalec dospěl k závěru, že rychlost řidiče v době, kdy přijížděl k místu střetu byla 53-62 km/h, přičemž tato rychlost nedovolovala před koridorem pohybu chodce motocykl zastavit. Znalec potvrdil, že pokud by se řidič motocyklu měl pohybovat rychlostí do 50 km/h, pak by patrně byl schopen zastavit před koridorem pohybu chodce, byť bez rezervy. Pokud by se řidič motocyklu měl pohybovat rychlostí do 30 km/h, pak by nejenže zastavil před místem střetu, ale toto zastavení by mohlo proběhnout dokonce bez náhle změny rychlosti. Okresní soud tedy nikdy nedospěl k závěru, že přiměřená rychlost v místě nehody byla 30 km/h, jak tvrdí státní zástupce, jelikož jednoznačné stanovisko k této otázce nezaujal (jak bude rozvedeno dále). Nalézací soud jen pracoval s dvěma verzemi, které spočítal znalec. Znalec také uvedl, že počátek reakce řidiče motocyklu byl uvažován v okamžiku, kdy docházelo k zastavování pohybu chodce uprostřed vozovky. Tato reakce byla hodnocena jako včasná. Začal brzdit, o čemž svědčí brzdná dráha, nicméně s ohledem na svou rychlost již nebyl schopen zastavit před střetem, přičemž pokud by jel rychlostí 50 km/h, zastavil by před střetem, byť bez rezervy, pokud by jel rychlostí 30 km/h motocykl by v poklidu stihl zastavit, aniž by ke střetu došlo.
27. Nalézací soud se také zabýval, jak mu v předcházejícím zrušovacím rozhodnutí uložil Nejvyšší soud, přiměřenou rychlostí v místě nehody. Podle §18 odst. 1 zákona o silničním provozu rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat, smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Okresní soud v této otázce dospěl k závěru (odst. 17 rozsudku), že ačkoli poškozený jel původně rychlostí 53-62 km/h, když za zcela bezpečnou rychlost by mohla být považována rychlost kolem 30 km/h, tak ani rychlost jízdy do 50 km/h (znalcem zvažováno rozmezí rychlosti jízdy od 45-51 km/h) by nebyla rychlostí nepřiměřenou. V této rychlosti by byl schopen zastavit motocykl před místem střetu, i když bez rezervy. Nespecifikoval tedy, jaká je přesně přiměřená rychlost v místě nehody vzhledem ke všem okolnostem. V tomto směru tedy nelze souhlasit s názorem státního zástupce, že by ji stanovil okresní soud na 30 km/h, toto nikdy okresní soud neřekl, jelikož neměl o co takový závěr opřít. Oproti tomu odvolací soud (odst. 9 usnesení) uvedl, že za přiměřenou rychlost vzhledem ke všem okolnostem (které však neuvedl) lze zvažovat až rychlost 51 km/h. Přičemž tento svůj závěr odůvodnil velmi zjednodušeně jen tím, že v této rychlosti by byl schopen ještě před místem střetu zastavit a nehodu odvrátit. Takový závěr je poněkud zjednodušující a nezohledňuje všechny okolnosti.
28. Okresní soud nestanovil přesnou výši přiměřené rychlosti (ale ani rychlosti dovolené), když k tomuto závěru nedospěl ani znalec ve znaleckém posudku, který se vyjádřil jen k horní hranici přiměřené rychlosti, jak bude vysvětleno dále. Znalec k nejvyšší dovolené rychlosti ve znaleckém posudku uvedl, že ve směru jízdy motocyklu je na počátku komunikace značka upravující dovolenou rychlost 30 km/h. Umístění této značky je ale 1,2 km před místem nehody a to proto, že se nachází v blízkosti školy. Následně již znalecký posudek neříká, zda a kde toto omezení končí, jen poukazuje na skutečnost, že z druhé strany jde o úsek procházející obcí a rychlost zde není snížená dopravním značením (jedná se tedy o nejvyšší dovolenou rychlost 50 km/h.). Je nutné zdůraznit, že obviněný na tuto komunikaci, dle vlastního vyjádření najel teprve 100 až 200 m před místem nehody z louky. Nebyl tedy učiněn závěr, jaká byla v místě nejvyšší povolená rychlost. Nicméně tato skutečnost nebyla rozhodující, jelikož jak už uvedl Nejvyšší soud ve svém předcházejícím rozhodnutí, s ohledem na ustanovení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu je s ohledem na charakter vozovky v místě nehody rozhodující přiměřená rychlost, tedy rychlost na kterou je řidič schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Je nutné zdůraznit, že se jednalo o komunikaci širokou toliko 3 m, která nemá chodníky a hrozí na ní zvýšený pohyb chodců. Znalec uvedl, že při neznalosti dopravního značení má celý úsek charakter stezky pro chodce či stezky pro cyklisty, nikoliv charakter obvyklé pozemní komunikace pro protisměrný provoz. Pokud byl dotázán na přiměřenou rychlost v místě nehody, tak znalec toliko konstatoval, že existuje několik kritérii, dle kterých můžeme vyhodnocovat rychlost jako přiměřenou. Zmiňuje zejména schopnost řidiče (což je subjektivní kritérium), vlastnosti vozidla a nákladu (nejednalo se sice o standartní motocykl, ale rozdíl ve vlastnostech motocyklu oproti běžným motocyklům nebyl takový, aby zásadně ovlivnil hodnotu rychlosti přiměřené), stavební a dopravně technický stav komunikace (charakter stezky pro chodce nebo cyklisty, široká jen 3 m, řidič vjížděl do obce), okolnosti, které je možné předvídat (protisměrný pohyb vozidel, se kterým se musel řidič motocyklu míjet) a rozhled (řidič mohl registrovat chodce, jeho vstoupení na vozovku, na vzdálenost 65 m). Tento rozhled řidiče nelimitoval z hlediska rychlosti jízdy pod 50 km/h. K protisměrnému pohybu vozidel pak znalec doplnil, že rychlost přiměřená má odpovídat polovině rozhledu řidiče, tak, aby byla zachována dráha na zastavení. Uvedl, že krátce před místem nehody poklesl rozhled řidiče na cca 50 m, přičemž však současně uvedl, že těsně před nehodou, při registraci chodce byl rozhled řidiče do místa pohybu chodce přibližně 65 m. Není tedy jasné, proč znalec dále počítal jen s úsekem 50 m a nikoliv 65 m. Při rozhledu 50 m pak znalec dospěl k závěru, že by řidič měl zastavit na 25 m, pak by jeho počáteční rychlost musela být 44 km/h (reakce 1,0s, zpomalení 6 m/s2). Není však jasné jaká by musela být tato rychlost pokud by musel zastavit na 65 m. S ohledem na tyto závěry pak ani znalec a následně ani soud přesně přiměřenou rychlost nestanovili, přičemž znalec však konstatoval, že na základě provedeného rozboru rychlosti dovolené či přiměřené lze uvažovat o vícero rychlostních údajích a toliko pro přehlednost a zjednodušení pracoval s dvěma rychlostními limity pro posouzení nehodového ději a to rychlostí 30 km/h a 50 km/h. Závěrem však uzavřel konstatováním, že „patrně v místě nehody nelze uvažovat vyšší rychlost dovolenou či přiměřenou než 50 km/h.“ Znalec tedy vymezil alespoň maximální horní hranici přiměřené rychlosti.
29. Nelze tedy souhlasit se závěrem státního zástupce, který ve svém vyjádření dospěl k závěru, že přiměřená rychlost v místě nehody byla jen 30 km/h. Ačkoliv tvrdí, že k tomuto závěru dospěl nalézací soud, tak toto tvrzení se nezakládá na pravdě, jelikož okresní soud nikdy tuto hranici nestanovil a pracoval jen s dvěma variantami výpočtu znalce (30 km/h a 50 km/h). Neříká však, jaká rychlost je s ohledem na všechny okolnosti v místě nehody přiměřená. Pokud dále státní zástupce při své argumentaci poukázal na skutečnost, že 30 km/h byla v místě přiměřená, protože samotný poškozený opakovaně takto svou rychlost odhadoval, pak ani taková argumentace nemůže obstát. Především je nutné upozornit, že se jedná jen o jedno z pěti hledisek, které použil znalec při stanovení přiměřené rychlosti, přičemž jde o hledisko subjektivní. Navíc je nutné zdůraznit, že poškozený jel na motocyklu, který neměl tachometr a rychlost své jízdy, která byla fakticky 53-62 km/h, jen na 30 km/h odhadoval. Za daného skutkového stavu je pak nutné vyjít z jediného více méně upřesňujícího kritéria pro dovolenou i přiměřenou rychlost, kterou znalec použil a to, že „patrně v místě nehody nelze uvažovat vyšší rychlost dovolenou či přiměřenou než 50 km/h.“
30. Pokud tedy tímto způsobem vymezíme nejvyšší přiměřenou rychlost poškozeného v místě nehody, nelze se ztotožnit ani s dalšími výpočty a argumentací státního zástupce, který vycházel z výrazně nižší přiměřené rychlosti, a to 30 km/h. Nad rámec uvedeného je pak nutné poukázat také na další skutečnosti, proč judikatura rozsáhle uváděná státním zástupcem není na předmětnou věc použitelná. Státní zástupce totiž ve všech případech vycházel z judikatury, která se týká nedání přednosti v jízdě řidičem vozidla za situace, kdy vidí přijíždějící vozidlo, zatímco v tomto konkrétním případě se obviněný před vstupem na vozovku vůbec nepřesvědčil, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Což je zásadní rozdíl, na který již výše Nejvyšší soud upozornil. Současně dalším podstatným rozdílem je skutečnost, že v citované judikatuře jde o stanovení rozdílu rychlostí v případě rychlostí nejvyšších dovolených, nikoliv rychlostí přiměřených podle §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Většinou jde o případy, kdy řidič jede po hlavní silnici rychlostí výrazně přesahující nejvyšší dovolenou rychlost, přičemž řidič jedoucí po vedlejší silnici na hlavní vjede, jelikož má za to, že s ohledem na vzdálenost vozidel a nejvyšší povolenou rychlost se stihne zařadit před řidiče na hlavní silnici. V tomto případě však nejde o nejvyšší povolenou rychlost (která je jednoznačně dána), ale rychlost přiměřenou. Tedy rychlost, kterou oba účastníci stanovují na základě okolností uvedených v §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, a tudíž spíše odhadují, aniž by toto vyhodnocení a učiněný odhad byly stejné, jelikož jde o subjektivní pohled každého z účastníků. Nejvyšší soud se tedy nemohl s argumentací státního zástupce, že poškozený jel rychlostí o 106 % vyšší než přiměřenou ztotožnit. Ze stejného důvodu se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit ani s námitkou obviněného, že poškozený jel dvojnásobnou rychlostí, než je na místě povolená. Lze toliko připustit, že jel v místě kolize rychlostí převyšující rychlost přiměřenou (a pravděpodobně i dovolenou), kterou s vysokou mírou pravděpodobnosti minimálně překročil o 24 %.
31. Oběma soudům je však nutné vytknout, že se nezabývaly, přes upozornění Nejvyššího soudu, mírou, jakou se oba aktéři na vzniklých následcích podíleli a to přesto, že dospěly k závěru, že následky byly způsobeny jak jednáním obviněného (porušením ustanovení §54 odst. 2 zákona o silničním provozu), tak jednáním poškozeného (porušení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu). Nicméně lze připustit, že soudy alespoň dovodily, že podíl obviněného nebyl natolik nízký, aby to mělo vliv na trestnost jeho jednání či subsidiaritu trestní represe. Nejvyšší soud pak s ohledem na vše výše uvedené dospěl k závěru, že podíl na následcích obviněného byl minimálně poloviční.
32. Pokud obviněný dále argumentoval tzv. principem omezené důvěry v dopravě, pak je nutné zdůraznit, že tento princip porušen nebyl. Obecně platí, že řidič (a tedy i chodec, jako účastník silničního provozu) při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak, přičemž nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky, a aby tomu přizpůsobil své počínání. Nicméně v projednávané věci princip omezené důvěry v dopravě porušen nebyl, jelikož, jak vyplynulo z dokazování, obviněný se před vstupem na vozovku nepřesvědčil, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Pokud se tedy o této skutečnosti nepřesvědčil, porušil ustanovení §54 odst. 2 zákona o silničním provozu, ale hlavně nemohl počítat s principem omezené důvěry v dopravě, jelikož s tím by mohl počítat pouze v případě, že by tuto svou povinnost – přesvědčil se zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích, splnil, a poté by dospěl k závěru, že řidič motocyklu je dostatečně daleko, aby mohl bezpečně přejít, pokud tento řidič pojede nejvyšší povolenou (nebo přiměřenou) rychlostí. Pouze za této situace by bylo možné o principu omezené důvěry v dopravě uvažovat, nicméně tato situace nenastala.
33. Současně je možné dovodit, že závěr o zavinění dopravní nehody ze strany obou účastníků je v souladu se zásadou umělé izolace jevů. Na vzniku nehody a zranění poškozeného se podílely obě skutečnosti, jak to, že se obviněný nepřesvědčil před vstupem na vozovku, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu, tak i rychlost poškozeného. Pokud by obviněný neočekávaně nevstoupil do vozovky, tak k nehodě nedošlo, přestože poškozený jel rychlostí vyšší než přiměřenou a stejně tak by k nehodě nedošlo, pokud by obviněný jel v místě přiměřenou rychlostí a obviněný do vozovky vstoupil, aniž by se přesvědčil, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky silničního provozu. Ani v tomto směru nelze námitce obviněného vyhovět.
34. Nelze ani akceptovat námitku obviněného ohledně zásady gradace příčinné souvislosti. Zásada spočívá v tom, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam. Jde proto o to, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Nejvyšší soud již výše rozvedl, že porušení ustanovení §54 odst. 2 zákona o silničním provozu ze strany obviněného bylo příčinou dostatečně významnou pro způsobení následku, což promítl i do míry zavinění ze strany obviněného.
35. Obviněný dále ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., konkrétně nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Ačkoli tuto jeho námitku, pod tento dovolací důvod podřadit lze, postrádá jakékoli opodstatnění.
36. Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen princip použití trestního práva jako ultima ratio , z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých, mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“.
37. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě doplnit, že ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že přestože je trestný čin v ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Dospěje-li soud po odpovědném a objektivním zhodnocení všech uvedených okolností k závěru, že z hlediska společenské škodlivosti trestného činu nevznikají pochybnosti o tom, že skutek naplňuje znaky posuzovaného trestného činu v předpokládané míře pro vyvození trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku, není třeba, aby se v podrobnostech zabýval zásadou subsidiarity trestní represe. To vyplývá z toho, že již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
38. Oba ve věci rozhodující soudy si byly vědomy nižší společenské škodlivosti předmětného jednání a pečlivě posuzovaly při stanovení výměry a druhu trestu především přitěžující a polehčující okolnosti (odst. 20 rozsudku nalézacího soudu), přičemž byl uložen trest u samé spodní hranice zákonné trestní sazby (2 měsíce v sazbě trestu odnětí svobody do 2 let), který byl podmíněně odložen na nejkratší možnou zkušební dobu (1 roku). Současně nebyl přiznán ani nárok na náhradu škody, jelikož poškození byli podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud se zabýval i otázkou subsidiarity trestní represe, přičemž dospěl k závěru, že uložený trest rozhodně nelze považovat za postih, který je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele, anebo že by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s jeho účelem. Spíše za akademickou otázku pak označil, jaký trest by okresní soud volil, pokud by na straně obviněného nebyla jen jedna polehčující okolnost v podobě doposud vedeného bezúhonného života, ale více polehčujících okolností, např. v podobě doznání, projevené lítosti, prohlášení viny, aj. (odst. 12 usnesení odvolacího soudu). Právě tyto skutečnosti lze pak označit jako překážku pro uplatnění subsidiarity trestní represe. Uplatnění subsidiarity trestní represe pak nelze opřít ani o skutečnost, že na vzniku následku se podílelo více příčin, nerespektování ustanovení §54 odst. 2 zákona o silničním provozu ze strany obviněného a rychlejší než přiměřená jízda podle §18 odst. 1 zákona o silničním provozu ze strany poškozeného. Přičemž nelze konstatovat, že by podíl obviněného byl natolik nízký, že by užití subsidiarity trestní represe v úvahu přicházelo, jelikož podíl obviněného na nehodě byl minimálně poloviční. Nelze ani opomenout, že obviněnému byl uložen podmíněný trest odnětí svobody na nejkratší možnou délku zkušební doby v trvání jednoho roku, přičemž značná část této doby již uplynula. Všechny výše uvedené skutečnosti tedy byly zohledněny ve výši trestu, ale nebyly natolik významné, aby soudy dospěly k závěru o využití subsidiarity trestní represe. Nejvyššímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Soudy zjištěné skutkové okolnosti rovněž svědčí o takové míře společenské škodlivosti, že uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku nepřipadalo v úvahu.
39. Zjevně neopodstatněnou je pak konečně také námitka podle druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Ze shora uvedených pasáží tohoto rozhodnutí je totiž zřejmé, že rozsudek Okresního soudu v Náchodě žádným z nedostatků, jimiž by byl naplněn některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., zatížen není. Logicky tak nemůže být vadné ani rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
VI.
Závěr
40. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitky obviněného nebylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale byly podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. Nejvyšší soud je nicméně shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného T. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu