ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.73.2024.1
sp. zn. 8 Tdo 73/2024-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2024 o dovolání obviněné A. T. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 9 To 284/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 63/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. T. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 5 T 63/2022, byla obviněná A. T. (dále též jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) shledána vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byla podle §208 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody na 4 měsíce, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozeným R. L. a L. L. škodu ve výši 54 000 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 9 To 284/2023, bylo odvolání obviněné jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3 . Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná označeného přečinu dopustila tím, že nejméně od 1. 4. 2022 do 20. 9. 2022 v Plzni bez právního titulu užívala bytovou jednotku č. XY na adrese XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, katastrální území XY, na LV č. XY pro obec Plzeň, majitelů manželů L. L. a R. L. přesto, že věděla, že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 3. 2022, a byla vyrozuměna, že nájemní smlouva prodloužena nebude, a opakovaně byla vyzvána, aby byt opustila, což však neučinila, a od března 2022 nehradí ani nájem.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 9 To 284/2023, podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž odkázala na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítla, že k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Konkrétně obviněná soudům obou stupňů především vytkla, že se dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou přečinu, jímž byla uznána vinnou. Zdůraznila, že pojmovým znakem tohoto přečinu je mimo jiné úmysl pachatele, nepostačuje nedbalostní zavinění. Opakovaně poukazovala na svůj špatný zdravotní stav, který ji limitoval nejen v možnostech výdělku a obstarání obživy, ale také v oblasti psychického zdraví narušujícího její dostatečný úsudek pro posouzení vlastních činů. V hlavním líčení uvedla, že její zdravotní stav jí neumožňuje jednat jinak, nebyla si schopna zajistit bydlení jiným způsobem ani vyhledat pomoc prostřednictvím státních orgánů. Soud prvního stupně podle ní pochybil, když její vysvětlení nesprávně pochopil, její zdravotní stav bagatelizoval, v důsledku čehož vzal za prokázaný skutkový děj, jak je popsán v rozsudku.
6. Dovolatelka měla za to, že její motiv vylučoval úmysl dopustit se protiprávního jednání. Tvrdila, že nemoc psychického charakteru, jíž trpěla, brání osobám samostatně činit důležitá životní rozhodnutí a realizovat je. Postiženým jedincům může pomoci až poskytnutí vnější pomoci. Třebaže před soudem prvního stupně poukazovala na svůj zdravotní stav, soud se touto skutečností blíže nezabýval a rozhodl pouze na základě vlastního vnímání osoby obviněné. Přes návrhy obviněné soudy žádné další důkazy k prokázání jejího zdravotního stavu neprovedly.
7. Soudy obou stupňů se podle dovolatelky dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou přečinu. Odůvodnění úmyslu obviněné v napadených rozhodnutích je ryze formálního charakteru, bez opory ve skutečném stavu věci. Soudy neprovedly důkazy k řádnému prokázání subjektivní stránky přečinu a nesprávně hmotněprávně posoudily skutek kladený jí za vinu.
8. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
9 . Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání po shrnutí argumentace dovolatelky konstatoval, že dovolatelka na žádnou z kategorií vad důkazního řízení uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož výkladem se zabýval, ani formálně neodkazuje. Vytýká pouze nedostatečné zohlednění svého zdravotního stavu, nepoukazuje ale na žádný případ zjevného rozporu skutkových zjištění učiněných soudy a týkajících se jejího zdravotního stavu s provedenými důkazy. Vytýká, že k prokázání jejího zdravotního stavu nebyly provedeny další důkazy, opět však neuvádí, o jaké důkazy se mělo jednat. Skutkové námitky obviněné v kusé a nekonkrétní podobě uplatněné v dovolání proto neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejsou způsobilé odůvodnit zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění.
10. Dodal, že podle protokolu o hlavním líčení dovolatelka v jeho průběhu žádný důkazní návrh nevznesla a před skončením dokazování obviněná i její obhájkyně stejně jako další strany řízení uvedly, že nemají další návrhy na provedení dokazování. V podaném odvolání pak podatelka pouze zcela obecně žádala provedení nespecifikovaných důkazů ohledně jejího zdravotního stavu.
11. Státní zástupce upozornil, že dovolatelka formálně odmítá existenci subjektivní stránky trestného činu, tj. úmyslného zavinění, na podporu svých námitek však neuvádí žádnou konkrétní hmotněprávní argumentaci, ale opět pouze odkazuje na svůj špatný zdravotní stav. Nespecifikuje, jak konkrétně měl její zdravotní stav souviset s okolnostmi, ze kterých vyplývá existence úmyslného zavinění na její straně a které spočívají především v tom, že obviněná věděla, že její nájemní vztah k předmětnému bytu skončil, přesto však z vlastního rozhodnutí bez právního důvodu v bytě setrvala. Neuvádí např., že by její zdravotní stav byl tak špatný, že by jí fyzicky znemožňoval předmětný byt opustit. Žádná taková skutečnost zpochybňující úmyslné zavinění na straně obviněné nevyplývá ani ze skutkových zjištění, která soudy ke zdravotnímu stavu dovolatelky učinily. Některé její námitky se spíše než-li otázky úmyslného zavinění ve smyslu §15 tr. zákoníku dotýkají otázky příčetnosti (údajná neschopnost samostatně se rozhodovat), ani v tomto směru však dovolatelka neuvádí žádnou konkrétní kvalifikovanou argumentaci týkající se aplikace §26, popř. §27 tr. zákoníku. Dovolacímu soudu ani k dovolání se vyjadřujícímu státnímu zástupci ale nepřísluší námitky dovolatele jakkoli domýšlet a dotvářet. Konstatoval, že podle zprávy Psychiatrické ambulance, s. r. o. (bod 5. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně – tento důkaz dovolatelka při svých výkladech nezmiňuje), bylo myšlení obviněné souvislé a logické (koherentní). Nevznikají proto žádné rozumné pochybnosti o jejím duševním stavu.
12. Poznamenal, že motiv není zákonným znakem přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku a že skutková podstata uvedeného přečinu včetně její subjektivní stránky bude naplněna i v případě, že se pachatel uvedeného přečinu dopustil v důsledku své špatné sociální situace. Uzavřel, že odkazy obviněné na její špatný zdravotní stav nejsou způsobilé zpochybnit závěr soudů o existenci přímého úmyslu na straně obviněné.
13. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná odkázala na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
17. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Z argumentace obviněné je patrné, že neuplatnila žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možno podřadit pod deklarovaný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkla, že „k rozhodným skutkovým zjištěním soudu prvního a druhé stupně o naplnění znaku, jenž je obviněné kladen za vinu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy“, přičemž dále akcentovala svůj nepříznivý zdravotní stav, který ji limitoval ve všech oblastech života. Tvrdila, že nebyla schopna zajistit si bydlení jiným způsobem, zdravotní stav jí neumožňoval zajistit si pomoc prostřednictvím státních orgánů. Ačkoliv před soudem prvního stupně poukazovala na svůj zdravotní stav, soud se touto okolností blíže nezabýval.
19. Povaha takto uplatněných výhrad by nasvědčovala odkazu na tu alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž je zmiňovaný důvod dovolání relevantně uplatněn, jestliže ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, obviněná nadto ani nespecifikuje, jaké důkazy byly soudy opomenuty. Z protokolu o hlavním líčení se podává, že podle §213 odst. 1, 2 tr. ř. v něm byla konstatována a stranám předložena k nahlédnutí mimo jiné i zpráva z Psychiatrie-ambulance Plzeň, s. r. o., jakož i další listiny obviněné poskytnuté soudu prostřednictvím obhájkyně (č. l. 170). Obviněná se k předloženým listinám nevyjádřila, ona i její obhájkyně uvedly, že nemají další návrhy na doplnění dokazování. Ve veřejném zasedání odvolacího soudu byly tyto listiny včetně zmiňované lékařské zprávy podle §213 odst. 1, 2 tr. ř. stranám znovu předestřeny, k čemuž obviněná neměla připomínky. Obhajoba navrhla založit do spisu listiny dokládající současnou situaci obviněné a placení jejího současného bydlení, přičemž se jednalo výlučně o listiny osvědčující sociální bydlení a platby provedené obviněnou. Další návrhy na doplnění dokazování ve veřejném zasedání žádnou ze stran učiněny nebyly (č. l. 209 a verte ). Žádný konkrétní návrh na provedení podstatného důkazu o zdravotním stavu obviněné soudy nedůvodně neprovedený nebyl v dovolání označen, neurčitě formulované skutkové námitky neodpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Soudy se podle přesvědčení dovolacího soudu zdravotním stavem obviněné zabývaly a jejich závěrům nelze nic vytknout. Soud prvního stupně poznamenal, že obviněná jí tvrzené zdravotní problémy dokládala lékařskými zprávami Psychiatrie-ambulance, s. r. o. Soud připustil, že obviněná jistými zdravotními problémy trpí, dlouhodobě je neřešila, její myšlení však bylo označeno za koherentní. V kontextu ostatních ve věci provedených důkazů byla obviněná plně orientovaná v možnostech řešení nastalé situace, chápala situaci, ve které se nacházela, a podle soudu ji byla i schopna řešit (bod 5. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud měl obhajobu obviněné, že situaci nebyla schopna vyřešit s ohledem na své zdravotní problémy, taktéž za vyvrácenou jak obsahem lékařských zpráv (k důkazu provedených odvolacím soudem), tak i výpovědí poškozené. Z lékařských zpráv Psychiatrie-ambulance, s. r. o., jakož i dalších dodaných listin obviněné rozhodně neplyne, že by nebyla schopna racionálně jednat, že by byla tak významně zdravotně omezena, že by nebyla schopna se o sebe postarat. Třebaže obviněná tvrdí, že psychickými problémy trpí dlouhodobě, lékaře vyhledala až v září 2022, z lékařských zpráv MUDr. Maroše Hrinka se podává, že je plně orientovaná a poznávací a paměťové schopnosti má zcela v normě (č. l. 82 až 84, 109). Závěr odvolacího soudu, že zdravotní stav obviněné nebyl tak vážný, aby nebyla schopna objektivně a zejména racionálně řešit svoji situaci, a to nejméně vyhledáním odborné pomoci u příslušných institucí, jak to nakonec v říjnu 2022 učinila (bod 10. usnesení odvolacího soudu), shledává dovolací soud správným.
21. Další své výhrady obviněná fakticky soustředila proti právním závěrům obou soudů ohledně jejího úmyslného zavinění.
22. Přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného. Objektem přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku je především vlastnictví domu, bytu nebo nebytového prostoru, zejména pokud jde o výkon některých oprávnění s jejich vlastnictvím spojených, a to především o oprávnění je užívat a disponovat s nimi. Po subjektivní stránce se k naplnění tohoto přečinu vyžaduje úmysl, přičemž postačí i úmysl eventuální. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v tom, že obviněná protiprávně užívala byt jiného. Protiprávním užíváním se zde rozumí setrvání v bytě jiného bez právního důvodu.
23. Proti naplnění znaků objektivní stránky označené skutkové podstaty obviněná žádnou výhradu neuplatnila a jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že skutková zjištění tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s jeho odůvodněním také spolehlivě všechny tyto zákonné znaky vyjadřují. Neobstojí však ani námitka obviněné, že se soudy „dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou činu, který jí byl kladen za vinu“, neboť se blíže nezabývaly jejím zdravotním stavem. Jak již bylo vyloženo dříve, soudy její argument související s nepříznivým zdravotním stavem neignorovaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s ním náležitě vypořádaly. Správně také, byť implicitně, uzavřely, že zdravotní stav obviněné se do závěrů o jejím zavinění nemohl nijak relevantně promítnout. Jak výstižně poznamenal státní zástupce ve svém vyjádření, obviněná ani nespecifikovala, jak konkrétně měl její zdravotní stav souviset s okolnostmi, ze kterých vyplývá existence úmyslného zavinění na její straně a které spočívají především v tom, že obviněná věděla, že její nájemní vztah k předmětnému bytu skončil, přesto však z vlastního rozhodnutí bez právního důvodu v bytě setrvala. Žádná taková skutečnost zpochybňující úmyslné zavinění na straně obviněné nevyplývá ani ze skutkových zjištění, která soudy ke zdravotnímu stavu dovolatelky učinily. Jestliže podle obviněné její úmysl dopustit se protiprávního jednání vylučoval motiv jejího jednání, neboť její zdravotní stav neumožňoval jednat jinak, zajistit si pomoc u příslušných institucí (kupř. sociálních dávek, pomoci u Úřadu práce), jednak není pravdivost této argumentace věcně podložena provedenými důkazy, jednak motiv není zákonným znakem přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku a – jak správně uvádí státní zástupce – skutková podstata tohoto přečinu včetně její subjektivní stránky bude naplněna i tehdy, dopustil-li se pachatel tohoto přečinu v důsledku své nepříznivé sociální situace.
24. Soudy správně uzavřely, že obviněná se dopustila úmyslného protiprávního jednání. Co do úvah o naplnění subjektivní stránky přečinu nelze si nepovšimnout, že zatímco soud prvního stupně spatřoval zavinění obviněné ve formě úmyslu přímého (bod 6. jeho rozsudku), odvolací soud vyvodil úmysl nepřímý (bod 11. jeho usnesení). V této souvislosti zdůraznil, že obviněná věděla, že byt obývá neoprávněně a proti vůli poškozených, že v bytě být nemá. Byt přesto užívala, neplatila ani za jeho užívání a nečinila objektivní a důsledné kroky k tomu, aby tento stav co nejdříve vyřešila a ukončila. Sledovala tak podle odvolacího soudu především vlastní zájem, jímž bylo udržení možnosti bydlení bez finančních výdajů. Poněkud sporně co do naplnění formy úmyslného zavinění právě posuzovaného přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku vyznívá úvaha odvolacího soudu, že nebylo cílem obviněné omezovat poškozené a způsobit jim škodu, ale že byla srozuměna s tím, že negativně svým jednáním zasahuje chráněná práva poškozených, přičemž právě toto srozumění s uvedeným následkem vedlo tento soud k závěru o nepřímém úmyslu. Jakkoliv lze polemizovat s tím, zda na straně obviněné byl prokázán toliko nepřímý úmysl, nelze než závěry odvolacího soudu akceptovat, neboť byly učiněny ve prospěch obviněné.
25. Lze souhlasit i s tím, že dotýkají-li se některé její námitky spíše nežli otázky úmyslného zavinění otázky příčetnosti (údajná neschopnost samostatně se rozhodovat), ani v tomto směru dovolatelka neuvádí žádnou konkrétní kvalifikovanou argumentaci a dovolacímu soudu nepřísluší a ani není oprávněn ji jakkoliv domýšlet. Nutno dodat, že výsledky provedeného dokazování, především pak lékařské zprávy, možnost relevantního zpochybnění příčetnosti obviněné rozhodně nepodporují. Nevznikají proto žádné rozumné pochybnosti o její trestní odpovědnosti.
26. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněné je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu