ECLI:CZ:NSS:2003:1.A.595.2002
sp. zn. 1 A 595/2002 – 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Antonína Koukala a JUDr. Marie Turkové v právní věci
žalobkyně V. K., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5,
Křížová 25, v řízení o žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze
dne 31. 1. 2002,
takto:
Žaloba se zamítá.
Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalované“) uvedeným
ve výroku tohoto rozsudku byla zamítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí jednorázové peněžní
částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům
národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských
důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů (dále jen „zákon“) s odůvodněním,
že žalobkyně sice prokázala splnění podmínek uvedených v §1 odst. 1 a odst. 3 zákona
za dobu od 8. 5. 1945 do 8. 5. 1945 (tj. za 1 den), avšak za tuto dobu účasti v národním boji za
osvobození jí nárok na jednorázovou peněžní částku nevznikl, protože jde o dobu kratší 3
měsíců (2 měsíců v případě československého partyzána) a nebyla prokázána příčinná
souvislost mezi zraněním utrpěným při národním boji za osvobození a přiznáním některého
z důchodů uvedených v §5 odst. 5 zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včas žalobu (opravný prostředek), v níž
nesouhlasila se zamítnutím žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona
č. 261/2001 Sb. a namítala, že je postiženým občanem, kterému nebylo poskytnuto
odškodnění. Poukazovala na to, že k jejímu zranění došlo v souvislosti s květnovými
událostmi 8. 5. 1945, kdy byla postřelena do nohy. Cítila se ukřivděná, neboť jí bylo ublíženo
na zdraví a je odmítána jak s odškodněním, tak i s důchodem, který jí nebyl vyřízen.
Správní orgán ve vyjádření k opravnému prostředku poukázal na právní úpravu
možnosti poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního odboje tak, jak
je upravena v §1 odst. 1 a v §5 odst. 1, odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. a zdůraznil, že
za situace, kdy účast v národním boji za osvobození byla kratší než jeden rok, trvala však
alespoň 3 měsíce nebo alespoň 2 měsíce v partyzánské jednotce, činí výše jednorázové
peněžní částky 60 000 Kč. Pokud oprávněná osoba prokáže, že při národním boji
za osvobození byl účastník národního boje zraněn a v důsledku tohoto zranění mu byl přiznán
plný invalidní důchod, částečný invalidní důchod nebo přídavek k důchodu, činí pak výše
jednorázové peněžní částky 120 000 Kč. Podle §5 odst. 8 zákona skutečnosti uvedené
v odstavci pátém §5 téhož zákona prokazuje oprávněná osoba výměrem invalidního důchodu
vydaným podle zákona č. 164/1946 Sb., o péči o vojenské a válečné poškozence a oběti války
a fašistické perzekuce. Může je rovněž prokázat rozhodnutím o přiznání invalidního (plného
invalidního) důchodu nebo částečného invalidního důchodu vydaným podle předpisů o
národním pojištění, sociálním zabezpečení nebo důchodovém pojištění. Žalovaná ve svém
vyjádření dále uvedla, že vzhledem k tomu, že žalobkyně se národního boje za osvobození
zúčastnila po dobu kratší 3 měsíců a nikdy jí nebyl přiznán žádný z důchodů uvedených v §5
odst. 5 zákona č. 261/2001 Sb., není osobou oprávněnou ve smyslu §3 odst. 1 zákona
č. 261/2001 Sb. Navrhovala, aby napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.
V podáních ze dne 27. 3. 2002, 26. 11. 2002 a 30. 4. 2003 popisovala žalobkyně
skutečnosti, které vedly k jejímu zranění s tím, že na základě písemných svědeckých výpovědí
jí bylo v roce 1996 vydáno osvědčení. Žádala o přerušení řízení do doby, než bude
rozhodnuto o zdravotním postižení podle zákona č. 261/2001 Sb.
Z obsahu správního spisu žalovaného plyne, že žalobkyně požádala o poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. u Okresní správy sociálního
zabezpečení v Jihlavě dne 29. 8. 2001, a to jako účastnice národního boje za osvobození.
Uvedla, že je poživatelkou starobního důchodu, jehož plátcem je Česká správa sociálního
zabezpečení. Podle osvědčení vydaného Ministerstvem obrany České republiky č. j.
313462/1995 ze dne 4. 3. 1996 je žalobkyně účastníkem národního boje za osvobození, a to
účastník povstání z května 1945 od 8. 5. 1945 do 8. 5. 1945. Z přípisu Okresní správy
sociálního zabezpečení v Jihlavě ze dne 11. 2. 2002 adresovanému žalované plyne, že
žalobkyně žádala o zpětné posouzení zdravotního stavu v souvislosti se splněním podmínek
podle zákona č. 261/2001 Sb., protože dne 8. 5. 1945 utrpěla průstřel pravé nohy pod kolenem
při osvobozování O. Nikdo se tenkrát následky jejího úrazu nezabýval a tak nikdy nepobírala
žádný invalidní důchod.
Dne 1. 1. 2003 vešla v účinnost nová právní úprava správního soudnictví daná
zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), jímž byl mj. zřízen Nejvyšší
správní soud. Podle přechodných ustanovení k opravným prostředkům proti rozhodnutí
správního orgánu (§129 odst. 2 s. ř. s.) řízení o opravných prostředcích podaných přede dnem
účinnosti tohoto zákona, o nichž soud nerozhodl do dne nabytí účinnosti tohoto zákona,
se dokončí v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona.
Na uvedené ustanovení navazuje §132 s. ř. s. (přechodné ustanovení k věcné příslušnosti
soudů), podle něhož věci správního soudnictví, nestanoví-li zákon jinak, v nichž nebylo
rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona a v nichž byla dána věcná příslušnost
vrchních soudů, převezme a dokončí Nejvyšší správní soud.
Protože projednávaná věc patří do oblasti správního soudnictví (je v ní
přezkoumáváno rozhodnutí správního orgánu), musí Nejvyšší správní soud dokončit řízení
podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba
žalobkyně není důvodná.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se zákon vztahuje na občany České
republiky, kteří splňují podmínky uvedené v §1 odst. 1 bodě 1 písm. c) až f) zákona
č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných
příslušnících národního boje za osvobození, a bylo jim o tom vydáno podle §8 citovaného
zákona osvědčení, nebo kteří mají doklad, který toto osvědčení nahrazuje.
Výši jednorázové peněžní částky přiznávané účastníkům národního boje
za osvobození určuje ustanovení §5 odst. 1, odst. 3 a odst. 5 tak, že za účast v národním boji
za osvobození trvající alespoň 1 rok činí 120 000 Kč a za každý další měsíc účasti v národním
boji za osvobození se zvyšuje o 1000 Kč; pokud účast v národním boji za osvobození byla
kratší než 1 rok, trvala však alespoň tři měsíce nebo alespoň dva měsíce v partyzánské
jednotce, činí 60 000 Kč. Pokud oprávněná osoba prokáže, že při národním boji za
osvobození byl účastník národního boje za osvobození zraněn a v důsledku tohoto zranění mu
byl přiznán plný invalidní důchod, částečný invalidní důchod, invalidní důchod nebo přídavek
k důchodu, činí výše jednorázové peněžní částky 120 000 Kč. Podle §5 odst. 8 zákona č.
261/2001 Sb. skutečnosti uvedené v odstavci 5 prokáže oprávněná osoba výměrem
invalidního důchodu vydaným podle zákona č. 164/1946 Sb., o péči o vojenské a válečné
poškozence a oběti války a fašistické perzekuce. Může je rovněž prokázat rozhodnutím
o přiznání invalidního (plného invalidního) důchodu nebo částečného invalidního důchodu
vydaným podle předpisů o národním pojištění, sociálním zabezpečení nebo důchodovém
pojištění.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, ze kterých vycházel správní orgán v napadeném
rozhodnutí a která ani žalobkyně nezpochybňuje, je žalobkyně občankou České republiky,
která současně splňuje podmínky uvedené v §1 odst. 1 bodě 1 písm. f) zákona č. 255/1946 Sb., neboť osvědčením vydaným Ministerstvem obrany České republiky ze dne 4. 3. 1996,
č. j. 313462/1995, prokázala, že je účastníkem národního boje za osvobození, jako účastník
povstání v květnu 1945 (od 8. května do 8. května 1945). Nelze mít pochybnosti ani o tvrzení
žalobkyně, že v průběhu povstání byla vážně zraněna, neboť jinak by jí Ministerstvem obrany
České republiky nebylo vydáno osvědčení podle §8 zákona č. 255/1946 Sb. Pro vydání
takového osvědčení účastníku povstání v květnu 1945 musela být totiž podle §1 odst. 1 bod 1
písm. f) splněna podmínka těžkého zranění nebo utrpění těžké poruchy zdraví. Zákon
č. 261/2001 Sb. je však přísnější pro možnost poskytnutí jednorázové peněžní částky, neboť
v případě, že účast v národním boji za osvobození trvala po dobu kratší než alespoň tři
měsíce (nebo alespoň dva měsíce v případě služby v partyzánské jednotce podle zákona
č. 34/1946 Sb., jímž se vymezuje pojem československého partyzána), vyžaduje pro možnost
poskytnutí jednorázové peněžní částky (ve výši 120 000 Kč) nejen prokázání toho,
že účastník národního boje za osvobození byl zraněn, ale i toho, že v důsledku takového
zranění mu byl přiznán plný invalidní důchod, částečný invalidní důchod, invalidní důchod
nebo přídavek k důchodu. Podle §5 odst. 8 zákona č. 261/2001 Sb. musí naposledy uvedenou
skutečnost prokázat oprávněná osoba výměrem invalidního důchodu nebo přídavku
k důchodu vydaným podle zákona č. 164/1946 Sb., o péči o vojenské a válečné poškozence
a oběti války a fašistické perzekuce. Může ji rovněž prokázat rozhodnutím o přiznání
invalidního (plného invalidního) důchodu nebo částečného invalidního důchodu vydaným
podle předpisů o národním pojištění, sociálním zabezpečení nebo důchodovém pojištění.
V projednávané věci sama žalobkyně uvádí, že invalidní (částečný invalidní) důchod
nikdy nepobírala, neboť v době, kdy utrpěla zranění jí bylo 10 let a nikdo se tenkrát následky
jejího úrazu nezabýval. Ostatně bylo zjištěno, že žalobkyně je poživatelkou starobního
důchodu. Žalobkyni nebyl přiznán ani přídavek k důchodu podle zákona č. 164/1946 Sb.,
o péči o vojenské a válečné poškozence a oběti války a fašistické perzekuce. Požadovaným
přídavkem se totiž rozumí přídavek k důchodu podle §18 zákona č. 164/1946 Sb., který
se přiznával invalidům, jejichž výdělečná činnost se snížila o 45 % až 100 %, pokud
prokázali, že nemají jiného příjmu podléhajícímu dani důchodové a že nemohou pro svůj
zdravotní stav nebo jiný vážný důvod docíliti vyššího příjmu. Přídavek k důchodu činil
u invalidy se snížením výdělečné schopnosti 45 % až 80 %, bydlícího v P., B., B., Plzni a M.
O., 200 Kčs měsíčně, v ostatních místech 150 Kčs měsíčně, u invalidy se snížením 85 % až
100 %, bydlícího ve jmenovaných místech, 300 Kčs měsíčně, v ostatních místech 250 Kčs
měsíčně. Taková dávka žalobkyni přiznána nebyla, ostatně žalobkyně toto ani nenamítala.
Pokud žalobkyně v podání ze dne 29. 3. 2002 uvedla, že žádá o přerušení řízení
do doby, než bude rozhodnuto o zdravotním postižení podle zákona č. 261/2001 Sb., nutno
konstatovat, že z uvedeného požadavku není zcela přesně patrno, co jím žalobkyně mínila.
Žalobkyně sice doložila odborný lékařský nález ortopeda MUDr. F. S. ze dne 3. 6. 2002,
v němž je uveden (mj.) stav po střelném poranění lýtka k uvedenému dni, avšak takový
odborný lékařský nález neprokazuje, že žalobkyni byl v důsledku tohoto zranění přiznán plný
invalidní, částečný invalidní, invalidní důchod nebo přídavek důchodu ve smyslu §5 odst. 5 a
8 zákona. Z dikce ustanovení §5 odst. 5 zákona „pokud oprávněná osoba prokáže, že při
národním boji za osvobození byl účastník národního boje za osvobození zraněn a v důsledku
tohoto zranění mu byl přiznán plný invalidní důchod .......“ nezbývá než dovodit, že ke vzniku
nároku na požadovanou dávku nestačí prokázat válečné zranění, ale též rozhodnutí o přiznání
některého z důchodů. Žalobkyně, narozená 11. 1. 1935, je však, jak vyplývá ze žádosti,
poživatelkou starobního důchodu a nikdy nepobírala žádný invalidní důchod. Zákonná
podmínka uvedená v §5 odst. 5 a 8 zákona tedy splněna nebyla.
Soud nezpochybňuje nespornou odvahu a statečnost paní žalobkyně, kterou prokázala
v boji za osvobození Československa. Nemá pochyby ani o tom, že utrpěné zranění žalobkyni
vážně komplikovalo kvalitu dalšího života. Avšak striktní vymezení podmínek nároku
zákonem, bez toho, aniž by bylo do zákona zakotveno jakékoliv zmírňovací právo (odstranění
tvrdosti zákona), neumožňuje ani soudu v rámci jeho rozhodovací pravomoci vážit okolnosti
konkrétního případu a od podmínek nároku stanovených zákonem se odchýlit.
Soudu z uvedených důvodů nezbylo, než žalobu zamítnout, když postup správního
orgánu nelze v daném případě pokládat za protizákonný.
Z těchto důvodů proto soud podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl.
Žalobkyni nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, když žalobkyně neměla v řízení
úspěch a správní orgán náhradu nákladů nepožadoval (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. června 2003
JUDr. Dagmar N y g r í n o v á
předsedkyně senátu