ECLI:CZ:NSS:2003:2.A.1004.2002
č. j. 2 A 1004/2002 – OL – 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce Š. M., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, 225 08
Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 2. 2002, č. xx, vydaného podle zákona
č. 261/2001 Sb.,
takto:
I. Žaloba se z a mítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení ne př i z n á v á .
Odůvodnění:
Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen „žalovaná“) napadeným rozhodnutím
zamítla žádost Š. M. o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.,
o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození,
politickým vězňům a osobám z rasových a náboženských důvodů soustředěných do
vojenských táborů (dále jen „zákon“) s odůvodněním, že nárok na poskytnutí jednorázové
peněžní částky nevznikl, protože otec žalobce, z důvodu jehož účasti uplatnil nárok na
poskytnutí této částky, v národním boji za osvobození nepadl, ale zemřel až po skončení
účasti v národním boji za osvobození dne 7. 8. 1978.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas opravný prostředek v němž uvedl, že otec
byl účastníkem odboje jako československý partyzán. Zemřel v roce 1978 na následky
válečných útrap. Uvedl, že jako voják později nastoupil vojenskou službu v Hranicích na
Moravě a dosáhl poddůstojnické hodnosti. Má za to, že nárok na jednorázovou peněžní částku
mu náleží. Tyto důvody uvedl i při ústním jednání.
Žalovaná ve svém vyjádření setrvala na původním stanovisku a navrhla potvrzení
svého rozhodnutí.
Ze správního spisu, který žalovaná předložila vyplynuly tyto rozhodující skutečnosti;
žalobce uplatnil žádost u Okresní správy sociálního zabezpečení v Bruntále dne 27. 8. 2001,
z titulu sirotka po účastníku národního boje za osvobození, a to po otci. K tomu předložil
osvědčení vydané Federálním ministerstvem národní obrany vystavené dne 10. 3. (nečitelný
rok) k žádosti podané dne 16. 12. 1974. Podle tohoto osvědčení č. 145 667/1974 pan M. M.
byl účastníkem národního boje za osvobození od 15. 9. 1944 do 10. 2. 1945 jako
československý partyzán. Podle rodného listu vystaveného MNV v Hranovnici, okres Poprad,
Slovenská republika dne 28. 7. 1977 pan Š. M. je synem pana M. M. a narodil se dne xxx
1949. Podle úmrtního listu vystaveného Městským úřadem v Bruntále dne 20. 4. 1995 pan M.
M. narozen xxx 1924 zemřel dne xx 1978 v Bruntále.
Věc převzal Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §132 zák. č. 150/2002 Sb. soudní
řád správní, od Vrchního soudu v Olomouci. Podle ust. §129 odst. 2 s. ř. s. soud postupoval
podle části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního.
Žaloba se nejeví důvodnou.
Podle §1 odst. 1 zákon se vztahuje na občany České republiky, kteří splňují podmínky
uvedené v §1 odst. 1 bodě 1 písm. c) až f), bodě 2 odst. 2 zák. č. 255/1946 Sb.,
o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního
boje za osvobození, a bylo jim o tom podle §8 cit. zákona vydáno osvědčení, nebo kteří mají
doklad, který toto osvědčení nahrazuje (dále jen „účastník národního boje za osvobození“).
Podle druhého odstavce zákon se vztahuje i na vdovy nebo vdovce po účastníku národního
boje za osvobození, pokud jsou občany České republiky, jejichž manželství trvalo v době
účasti manžela v národním boji za osvobození nebo bylo z důvodu nemožnosti uzavřít
manželství uzavřeno nejpozději do 31. 12. 1945 a jejichž manžel buď padl nebo kdykoliv
později zemřel; stejně tak se zákon vztahuje i na vdovy a vdovce, pokud jsou občany České
republiky, kteří uzavřeli nové manželství, a na děti, jejichž oba rodiče jako účastníci
národního boje za osvobození padli nebo jeden z rodičů jako účastník národního boje
za osvobození padl a druhý z rodičů v této době již nežil, pokud ke dni úmrtí později
zemřelého rodiče nedosáhli věku 18ti let (dále jen „děti“).
Z uvedeného je zřejmé, že nárok se nemůže vztahovat na žalobce, jestliže není splněna
podmínka tak, jak ji uvedla žalovaná ve svém rozhodnutí, totiž nedošlo k situaci, kdyby jako
účastníci národního boje za osvobození padli oba rodiče žalobce nebo jeden z rodičů jako
účastník národního boje za osvobození v tomto boji padl a druhý z rodičů v té době již nežil.
Tato situace u žalobce nenastala a aniž by soud musel zjišťovat okolnosti týkající se matky
žalobce, je pro posouzení věci dostačující, je-li najisto postaveno, že otec žalobce, který byl
účastníkem národního boje za osvobození jako československý partyzán, zemřel v roce 1978
tedy v národním boji za osvobození nepadl.
Z důvodové zprávy, která byla předložena Parlamentu České republiky při schvalovaní
tohoto zákona vyplývá, že zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, odstranil křivdy
způsobené nezákonným odsouzením a poskytl morální zadostiučinění a přiměřenou hmotnou
náhradu za utrpěné škody. Další křivdy byly napraveny zákonem č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, které řeší majetkově správní a majetkoprávní nároky
a v zemědělství zákonem č. 229/1991 Sb. o půdě, velmi důležitým krokem k nápravě křivd
způsobených nacistickou perzekucí je zákon č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové
peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce. Dne 22. 2. 2000 byl přijat zákon
č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům čs. zahraničních armád
a spojeneckých armád v letech 1939-1945. Tyto zákony splnily svůj účel, ale nepostihnuly
všechny následky a důsledky perzekuce, zejména u účastníků národního boje za osvobození
na domácí půdě. Předkladatelé tohoto zákona chtějí touto cestou narovnat vztah mezi
jednotlivými skupinami účastníků boje za osvobození. Soud při výkladu jednotlivých
ustanovení zákonů, jimiž docházelo k nápravě křivd způsobených nacistickou perzekucí, měl
vždy na mysli skutečnost, že jde o aplikaci zákonů, jimiž se Česká republika snaží o odčinění
příkoří a ocenění odvahy a statečnosti těch, kteří bojovali proti nacizmu, nebo jím byli
poškozeni, a také skutečnosti, že uplatnění nároku je časově omezeno.
V každém z těchto zákonů zákonodárce zcela autonomně řešil okruh občanů, na něž
se zákon bude vztahovat, jakož i podmínky, jaké musí tito občané splňovat, aby nárok mohl
být přiznán. V daném případě se zákon nevztahuje na žalobce proto, že není splněna
podmínka uvedená v §1 odst. 1 in fine, totiž že nebyl oboustranným sirotkem. Zdravotní
důvody, pro něž otec žalobce zemřel, ať již byly v příčinné souvislosti s jeho účasti
v národním boji za osvobození, či nikoliv zákonodárce s možností získat nárok na poskytnutí
jednorázové peněžní částky nespojil.
Nelze v této právní úpravě spatřovat ani projev diskriminace, zakládající neústavnost
předpisu, neboť jde o normu restituční povahy, jejíž obsah náleží stanovit zákonodárci.
Je legitimní jestliže zákonodárce přizná nárok za podmínek, které mají svůj původ
ve vymezení určité typové situace (zde mimo jiné vymezení pojmu dítěte) a nepromítají
se do něj okolnosti mající svůj původ v rozlišení, například podle národnosti, rasy, pohlaví,
náboženství či společenských skupin. Ani Ústavní soud České republiky nikdy neshledal
diskriminačními zákony č. 217/1994 Sb. resp. č. 39/2000 Sb., poskytující jednorázové
peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, jež byly založeny na obdobných
principech, totiž poskytnutí odškodnění opět jen části osob, které prožily válečné útrapy.
Za této situace nezbývá při neexistenci možnosti zmírnit tvrdost zákona ani učinit výjimku
ze zákona, než aby soud hleděl na rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení
jako na rozhodnutí zákonné, a proto také žalobu pro nedůvodnost zamítl (§78 odst. 7 s. ř. s.).
O nákladech řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
a contrario, když žalované, jež ve věci úspěch měla, žádné náklady dle obsahu spisu
nevznikly a také o žádnou jejich náhradu nežádala.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3 s. ř.
s.)
V Brně dne 6. 11. 2003
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu