ECLI:CZ:NSS:2003:2.A.1114.2002
2 A 1114/2002 OL-23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce J. P., proti
žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, 225 08 Praha 5, v řízení o
žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 4. 2002,
takto:
I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 4. 2002 se
zrušuje pro vady řízení.
II. Věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobci se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalobou napadeným rozhodnutím zamítla žalovaná žádost žalobce o poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové
peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám
z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů
a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům
československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce podle procesních předpisů účinných do konce
roku 2002 opravný prostředek, který byl předložen Vrchnímu soudu v Olomouci
v červnu 2002; po provedení přípravných úkonů však již tento soud o věci samé
nerozhodl; podle přechodných ustanovení k reformě správního soudnictví byla věc
předána Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení (§129 odst. 2 a §132 soudního
řádu správního). Nejvyšší správní soud proto poté v řízení pokračoval, jako by byla
podána žaloba proti správnímu rozhodnutí, a protože žádný z účastníků netrval na
nařízení jednání, rozhodl o věci bez toho, aby jednání nařizoval.
Žalobce namítl, že rozhodovací důvod, o který žalovaná opřela zamítavé rozhodnutí,
že totiž žalobce nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, není dán. Uvedl, že
v době služby u vojenských technických praporů byl zatčen 14. 4. 1953 (pro trestný čin
snižování vážnosti prezidenta republiky), převezen do vojenského vězení, kde byl asi
deset až čtrnáct dnů a poté eskortován do vojenského vězení N. V. P. (zkratka není
z podání jasná, pravděpodobně „n. v. p.“) na H. (do tzv. „domečku“), odkud byl
propuštěn 31. 7. 1953 ještě s dalšími vojíny. Poukázal na to, že potřebné dokumenty není
možno opatřit z Vojenského historického ústavu, kde jsou uloženy listiny jen do roku
1952. Proto připojil prohlášení dvou bývalých vojáků (O. Ch. a Z. K.).
Z tohoto prohlášení (je založeno ve spise žalované ve fotokopii) se podává, že J. P.
byl koncem května (rukou - neznámo čí - přepsáno na „března“) eskortován do NVP P. –
H., že důvody eskortování a důvody vazební jsou zřejmé z kopie přiložené žaloby, a že
zpět k útvaru PTP byl J. P. převelen z NVP asi za 3 - 4 měsíce. Dále oba podepsaní
uvedli, že ve věci J. P. vypovídali jako svědci. Dále spis obsahuje fotokopii žaloby nižšího
vojenského prokurátora ze dne 11. 6. 1953, podle které se žalobce a vojín J. H. dopustili
dne 14. 3. 1953 v souvislosti s úmrtím Klementa Gottwalda trestného činu snižování
vážnosti prezidenta republiky. Ohledně žalobce uvádí žaloba, že „t. č. koná službu u
svého útvaru“ (u J. H. tato doložka chybí). V důkazních návrzích žaloby se navrhuje
„předvolati oba obviněné k hlavnímu líčení od PSP 22/P Kladno“.
Dále je v kopii založen rozsudek Nižšího vojenského soudu v Praze ze dne 31. 7.
1953, jímž byli oba obvinění odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců
nepodmíněně. Také v rozsudku se uvádí, že oba obvinění „konají službu u svého útvaru“.
Za rozsudkem je připojena doložka, z níž je patrné, že rozsudek nabyl právní moci dnem
vyhlášení, a dále, že usnesením ze stejného dne (31. 7. 1953) byl trest odnětí svobody
oběma odsouzeným amnestován (amnestie prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1953).
Žaloba i rozsudek jsou jak uvedeno založeny v kopiích, pořízených zřejmě
Vojenským historickým ústavem.
Konečně jsou založeny dvě fotokopie rehabilitačního usnesení Vojenského
obvodového soudu v Praze z 21. 12. 1990 (sp. zn. Rtv 265/90), z nichž v jedné
(pravděpodobně před kopírováním pozměněné) se uvádí, že žalobce ve výkonu vazby a
trestu odnětí svobody byl, ve druhé se uvádí, že nebyl; dalším pro věc podstatným
dokumentem je potvrzení Vězeňské služby ČR ze dne 8. 3. 2002, podle které J. P. není
veden v centrální evidenci.
Žaloba je důvodná. Skutkový stav, který vzala žalovaná za základ svého rozhodnutí,
vyžaduje zásadní doplnění a důvody, o které se rozhodnutí opírá, nejsou dostatečné.
Dokazování, které bylo provedeno, nevycházelo z originálních dokumentů, ač je
zřejmé, že ze soustředěných důkazů plynou zřetelné rozpory. Podle sdělení Vojenského
historického ústavu z 8. 10. 1991, které je rovněž v kopii založeno ve správním spisu,
neexistují v ústavu archívní dokumenty vojenské věznice v Praze z roku 1953, a není
patrno, kde vlastně jsou uloženy. V tomtéž sdělení (adresováno Okresní správě sociálního
zabezpečení ve Frýdku - Místku) se uvádí, že byly zhotoveny fotokopie rozkazů 57. PTP,
kde je uveřejněn rozsudek a „odeslání jmenovaného k hlavnímu líčení“. Součástí spisu
tyto dokumenty nejsou, ač je zřejmě měla okresní správa, kde žalobce svou žádost
podával, k dispozici, byť i nejspíše v jiném spise z doby před deseti lety.
Všechny zmíněné rozpory je třeba dalším řízení řádným dokazováním odstranit. Za
tím účelem žalovaná opatří originály původního trestního spisu z roku 1953 i spisu
rehabilitačního k věci se vztahujících, zjistí, kde se nalézají archivní materiály vojenské
věznice v Praze z roku 1953 a opatří si z nich věrohodnou zprávu, a vyslechne jako
svědky také obě osoby, jichž se žalobce v opravném prostředku dovolává (O. Ch. a Ing.
Z. K.), případně i osoby další, ukáže-li se toho potřeba. Vyslechne i žalobce k rozdílům
mezi oběma předloženými kopiemi rehabilitačního usnesení, nahlédne do originálu
rehabilitačního usnesení v držení žalobce, přičemž jej před výslechem bude třeba poučit i
o trestní odpovědnosti za padělání a pozměňování veřejné listiny.
Protože se žalovaná s rozpory v dosud soustředěných důkazech nijak nevypořádala
(naříkané rozhodnutí neuvádí, proč důkazy svědčící pro nárok jsou považovány za
vyvrácené), dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že dosavadní řízení trpí takovými
vadami, pro které je namístě napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalované k dalšímu
řízení [§76 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního].
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 s. ř. s. tak, že žalobci právo na náhradu
nákladů nepřiznal, neboť žalobce náklady nežádal a podle obsahu spisu mu v řízení před
soudem náklady ani nevznikly. Žalovaná právo na náhradu nákladů řízení nemá, protože
ve věci neměla úspěch.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. srpna 2003
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu