ECLI:CZ:NSS:2003:2.A.1134.2002
sp. zn. 2 A 1134/2002 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců
JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Miluše Doškové ve věci žalobce A. E., proti žalovanému
Ministerstvu vnitra ČR – Orgánu sociálního zabezpečení se sídlem Nad Štolou 3, PS 1043,
112 19 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2002, č. j. OSZ-
109754-42/VD-Ku-2002,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou (opravným prostředkem) podaným v zákonné lhůtě se žalobce domáhá
zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra, kterým žalobci nebyla
přiznána jednorázová peněžní částka podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí
jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům
a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních
táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky
příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až
1945. Důvodem zamítnutí žádosti žalobce byla skutečnost, že žalobce v době od 4. 9. 1944
do 24. 4. 1945 byl čs. politickým vězněm ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 bodu 1 písm. g)
zákona č. 255/1946 Sb. (poznámka soudu: v napadeném rozhodnutí je chybně uveden zákon
č. 255/1995 Sb.), jelikož dle vyjádření Ministerstva obrany se žalobce v uvedené době
ukrýval před hrozícím zatčením z důvodu útěku z totálního nasazení, nicméně nebylo
prokázáno, že se ukrýval z rasových nebo náboženských důvodů, a pro přiznání jednorázové
peněžní částky tak žalobce nesplňuje zákonem stanovené podmínky.
Žalobce v odvolání především namítá, že v předchozím správním řízení předložil
analýzu událostí, které souvisely se zatčením jeho otce A. E. gestapem a jeho následným
usmrcením v koncentračním táboře O. v roce 1942. Na tyto události prý bezprostředně
navazovalo rozhodnutí o nuceném pracovním nasazení pěti dospělých dětí
zavražděného otce. Žalobce konstatuje, že se mu nepodařilo opatřit důkazy o příčinách
zatčení jeho otce, neboť příslušné materiály prý zničilo již gestapo. Žalobce nicméně tvrdí, že
jeho otec od roku 1929 pracoval jako zvolený ústřední tajemník o. s. k. s. d. t. a k. p., přičemž
po roce 1939 byl degradován jako úředník J. d. t. p. P. a v roce 1941 byl delimitován do F.,
kde byl v roce 1942 také zatčen gestapem. Vrchní strážmistr SNB, který ve věznici gestapa
žalobcova otce navštívil, dne 19. 12. 1946 písemně prohlásil, že mu otec žalobce sdělil, že se
u něho jedná o politickou věc a dále potvrdil, že při předchozím soukromém kontaktu
vystupoval jednoznačně proti okupantům a nepochybně v tomto směru připravoval i nějaké
akce.
Proto žalobce tvrdí, že důvody jeho persekuce byly národně politické - a to zejména
v kontextu s nařízením protektora H. po jeho nástupu do funkce – a že napadené rozhodnutí je
vnitřně rozporné a neodpovídá skutkovému ani právnímu stavu věci. Proto ho navrhuje zrušit
a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Žalované Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření k žalobě především uvádí,
že předmětná kategorizace žalobce jako politického vězně ve smyslu zákona č. 255/1946 Sb.
nezakládá jeho nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky dle zákona č. 261/2001 Sb.,
neboť žalobce neprokázal, že se v předmětném období skrýval z rasových nebo náboženských
důvodů, nýbrž z důvodu svého útěku z totálního nasazení.
Protože věc nebyla Vrchním soudem v Olomouci skončena do 31. 12. 2002, byla dle
ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), postoupena
Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé
dílu prvního soudního řádu správního – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního
orgánu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného Ministerstva
vnitra ČR v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není
důvodná.
Především je nutno uvést, že osobní působnost zákon č. 261/2001 Sb. v ustanovení §1
odst. 1 vymezuje tak, že se vztahuje na občany České republiky, kteří splňují podmínky
uvedené v §1 odst. 1 bodě 1 písm. c) až f), bodě 2 a odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb.,
o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního
boje za osvobození, a bylo jim o tom vydáno podle §8 citovaného zákona osvědčení nebo
kteří mají doklad, který toto osvědčení nahrazuje. Je tedy zřejmé, že pro poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. je nutno vyžadovat kumulativní
splnění podmínky státního občanství a naplnění některé z citovaných podmínek stanovených
zákonem č. 255/1946 Sb., které deklaruje osvědčení vydané podle §8 zákona č. 255/1946 Sb.
Podle ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. se dále za účastníky národního boje
za osvobození podle tohoto zákona „považují též občané České republiky, kteří v době
od 15. března 1939 do 8. května 1945 byli z rasových nebo náboženských důvodů
soustředěni do vojenských nebo pracovních táborů na území Československa v jeho hranicích
z 29. září 1938 nebo se z týchž důvodů na tomto území ukrývali po dobu celkem nejméně tří
měsíců a pokud za tuto dobu již neobdrželi jednorázovou peněžní částku podle zákona
č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické
persekuce.“
V souzené věci Nejvyšší správní soud z obsahu příslušného správního spisu zjistil,
že žalobce prokázal splnění podmínky státního občanství České republiky, že dosud nebyl
odškodněn podle zákona č. 217/1994 Sb. a dále že doložil osvědčení vydané Ministerstvem
obrany ČR podle §8 zákona č. 255/1946 Sb. ze dne 30. 11. 2001, č.j. 329 766/2001, o tom,
že je účastníkem národního boje za osvobození, neboť byl politickým vězněm od 4. 9. 1944
do 24. 4. 1945. Ze správního spisu dále vyplývá (viz zejména čestná prohlášení žalobce a jeho
sester M. H. a A. J.), že žalobce byl v srpnu roku 1944 totálně pracovně nasazen v O.-V. do
závodu na výrobu šamotu, odkud utekl a v uvedeném období se skrýval u svých příbuzných,
přičemž byl opakovaně hledán četníky. Ze zmíněných listin je dále zřejmé, že společně se
žalobcem byli totálně nasazeni i jeho čtyři sourozenci, přičemž o jejich nasazení bylo
rozhodnuto bezprostředně po smrti jejich otce v koncentračním táboře O.; žalobce byl totálně
nasazen ihned po dosažení zletilosti.
Na základě shora uvedené zákonné úpravy a provedených skutkových zjištění
Nejvyšší správní soud konstatuje, že podstata daného případu spočívá v posouzení toho, zda
žalobce splnil podmínku nutnou pro poskytnutí jednorázové peněžní částky dle ustanovení §1
odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., tzn. zda jeho ukrývání se v předmětném období po útěku
z totálního pracovního nasazení bylo motivováno rasovými nebo náboženskými důvody.
Je totiž zřejmé, že žalobce nesplňuje žádnou z podmínek zakotvených v ustanovení §1 odst. 1
body a)-f) zákona č. 255/1946 Sb. - neboť mu bylo přiznáno postavení československého
politického vězně ve smyslu bodu g) citovaného ustanovení -, takže se na něho osobní
působnost, zakotvená v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., nevztahuje.
V souzené věci bylo prokázáno, že žalobce se po uvedenou dobu po svém útěku
z totálního pracovního nasazení ukrýval, přičemž je zřejmé, že pokud by byl zadržen, velmi
reálně by mu hrozily potencionální sankce. Nejvyšší správní soud nicméně neshledal, že by
se žalobce skrýval z rasových nebo náboženských důvodů ve smyslu ustanovení §1 odst. 3
cit. zákona. Jakkoliv tedy je možno přisvědčit tomu, že k pracovnímu nasazení žalobce došlo
zřejmě skutečně v přímé souvislosti s usmrcením jeho otce v koncentračním táboře
a v důsledku politické persekuce, které byla vystavena celá jeho rodina, je nucen Nejvyšší
správní soud konstatovat, že na tento případ úprava obsažená v zákoně č. 261/2001 Sb.
nedopadá a že tedy žalovaná rozhodla v souladu se zákonem, když žalobci jednorázovou
peněžní částku podle tohoto zákona nepřiznala. Citované ustanovení §1 odst. 3 zákona
č. 261/2001 Sb. totiž předpokládá ukrývání se z rasových nebo náboženských důvodů
a nikoliv z důvodů politických či jiných, které uvádí žalobce (útěk z pracovního nasazení),
a správní orgán ani soud nemohou působnost tohoto zákona svévolně rozšiřovat, neboť
k takovému kroku je oprávněna toliko moc zákonodárná.
Ze všech uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalované
Ministerstvo vnitra – Orgán sociálního zabezpečení rozhodlo na základě dostatečně zjištěného
skutkového stavu a jeho rozhodnutí odpovídá zákonu. Proto Nejvyšší správní soud žalobu
jako nedůvodnou zamítl (§78 odst. 7 s. ř. s.).
Žalobce, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s.ř.s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. 8. 2003
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu