ECLI:CZ:NSS:2003:2.A.1164.2002
2 A 1164/2002 OL-21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce Ing. M. F., proti
žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, 225 08 Praha 5, v řízení o
žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 9. 2002,
takto:
I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 23. 9. 2002, se
zrušuje pro nezákonnost.
II. Věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla žádost žalobce podle zákona č.
261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za
osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů
soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb.,
o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních
armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Rozhodnutí je odůvodněno tím, že
žalobce doložil osvědčením, vydaným podle §8 zákona č. 255/1946 Sb., že je účastníkem
národního boje za osvobození v kategorii „politický vězeň“, ale na tuto kategorii se zákon
č. 261/2001 Sb. nevztahuje.
Proti rozhodnutí žalované podal žalobce podle procesních předpisů účinných do
konce roku 2002 opravný prostředek, který byl předložen Vrchnímu soudu v Olomouci
v listopadu 2002; po provedení přípravných úkonů však již tento soud o věci samé do
konce roku 2002 nerozhodl. Podle přechodných ustanovení k reformě správního
soudnictví byla věc předána Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení (§129 odst.
2 a §132 soudního řádu správního). Nejvyšší správní soud proto poté v řízení pokračoval,
jako by byla podána žaloba proti správnímu rozhodnutí, a protože žádný z účastníků
netrval na osobní účasti na jednání soudu, rozhodl o věci bez toho, aby jej nařizoval (§51
odst. 1 s. ř. s.).
Žalobce v opravném prostředku namítl, že v jeho případě už při sepisování žádosti
došlo k pochybení a v důsledku toho k nesprávném rozhodnutí. Má za to, že jeho žádost
bylo třeba posoudit podle ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. (ukrývání se
z rasových důvodů). Po skutkové stránce uvedl, že jeho rodiče (a prarodiče) byli za svou
odbojovou činnost proti Říši v únoru 1943 zatčeni a odsouzeni k mnohaletému vězení.
Žalobce, jemuž v té době bylo pět let, a jeho dvanáctiletého bratra se bezprostředně po
zatčení rodičů ujali manželé K. a ti oba chlapce až do skončení války u sebe ukrývali
v obci H. a tím je zachránili před internací. Popsal, že při příchodech Němců do vesnice
oba chlapci utíkali do lesů, kde se skrývali do doby než nebezpečí pominulo, občas tam i
přespávali. K tomu připojil také prohlášení V. L. (dcery manželů K.). O osvědčení podle
zákona č. 255/1946 Sb. žalobce požádal v roce 2001, a to na doporučení pracovnice
okresní správy ČSSZ. Osvědčení mu bylo vystaveno v červnu 2002, avšak na kategorii
„politického vězně“. Žalobce má toto osvědčení za nesprávné. Žalobce dodal, že ani on
sám, ani nikdo z rodiny nebyl odškodněn podle zákona č. 217/1994 Sb. V dodatku
k opravnému prostředku došlém 13. 11. 2002 rozvedl skutková tvrzení ohledně
předválečné situace v B., kde žil, šikanování českých rodin v S. a jejich postih po obsazení
pohraničí. Vyjádřil názor, že postih celé rodiny (rodiče, prarodiče, teta) byl výrazem
rasového postihu Čechů; uvedl, že pojem rasového útisku by neměl být vztažen jen na
perzekuci Židů, jak je obecně chápán, ale také na případy, které jsou podobné jeho
příběhu. V dalším podání vůči Nejvyššímu správnímu soudu ze dne 24. 6. 2003 žalobce
vyjádřil názor, že současná generace úředníků již nemá přesné povědomí o útisku Čechů
v S.. Žalobce argumentoval tím, že odbojovou činností byl také odpor proti vysídlování,
poněmčování a likvidování Čechů. Právě v těchto případech šlo o rasový útisk a pro
odpor proti němu byli také rodiče i prarodiče žalobce odsouzeni a žalobce byl ukrýván
proto, aby ze stejných důvodů nebyl sám postižen.
O věci soud uvážil:
Zákon č. 261/2001 Sb. je jedním z právních předpisů, jímž český stát napravuje
některé křivdy způsobené nacistickým a komunistickým režimem v minulosti; jednotlivé
zákony z této skupiny zakládají právní nároky na vyplacení jednorázových částek (v dalším
textu „odškodnění“) různým skupinám (např. zákon č. 217/1994 Sb. československým
politickým vězňům z období let 1939 až 1945 a pozůstalým po nich, zákon č. 39/2000 Sb.
válečným veteránům, zákon č. 172/2002 Sb. osobám odvlečeným po válce do SSSR a
táborů v jiných státech atd.). Jednotlivé zákony stanovily okruh oprávněných osob se
značnými odchylkami; to byla otázka věcného či politického řešení, teprve v druhé řadě
otázka právní a legislativní.
Podmínky vzniku nároků podle těchto zákonů jsou zpravidla vázány na poválečný
zákon č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých
jiných účastnících národního boje za osvobození. Jednotlivé skupiny účastníků národního
boje za osvobození byly odškodněny jednotlivými zákony shora zmíněnými. V zásadě lze
říci, že zákon č. 217/1994 Sb. dopadal na československé politické vězně [§1 odst. 1, bod
1. písm. g) zákona č. 255/1946 Sb.], zákon č. 39/2000 Sb. na příslušníky československé
armády v zahraničí a příslušníky spojeneckých armád [§1 odst. 1, bod 1. písm. a) a b)
zákona č. 255/1946 Sb.], a zákon č. 261/2001 Sb. na příslušníky československé armády
na Slovensku, československé partyzány, účastníky domácího hnutí, účastníky povstání
v květnu 1945 [§1 odst. 1, bod 1. písm. c) až f) zákona č. 255/1946 Sb.], politické vězně
po roce 1948, a – což je pro rozsuzovanou věc podstatné – na samostatně vymezenou
skupinu osob, z rasových nebo náboženských důvodů „soustředěných do vojenských
pracovních táborů“ nebo osob z týchž důvodů se ukrývajících; výjimečným předpisem
popisované skupiny zákonů je zákon č. 172/2002 Sb., který zakládá nárok na odškodnění
osobám, odvlečeným do SSSR nebo sovětských pracovních táborů; konečně je tu skupina
osob nuceně nasazených, kde odškodnění bylo řešeno cestou mezinárodního práva.
Pro rozsuzovanou věc má význam zvláštní vztah mezi zákonem č. 217/1994 Sb. a
zákonem č. 261/2001 Sb. u kategorie „československých politických vězňů“, protože za
určitých specifických okolností může vzniknout nárok podle obou těchto předpisů (proto
také zákon č. 261/2001 Sb. vyloučil z nároku ty, jimž bylo odškodnění již poskytnuto
podle zákona č. 217/1994 Sb. Vymezení kategorie „československého politického vězně“
podle zákona č. 255/1946 Sb. (jeho §2 odst. 1 bod 5.) zahrnulo nejen osoby „vězněné“
nebo „internované“, ale také osoby „jinak“ omezené na osobní svobodě. Nárok na
odškodnění se ale podle zákona č. 217/1994 Sb. odvíjel od doby „věznění nebo
internace“. To ve svých důsledcích znamenalo, že osoby „jinak omezené“ na osobní
svobodě (např. tím, že se skrývaly nebo byly podle branných předpisů – především
Slovenského štátu - soustředěny do vojenských pracovních táborů, což fakticky, ale nikoli
právně bylo možno postavit na roveň internaci) se vymykaly dosahu zákona č. 217/1994 Sb., ačkoli i jim bylo nebo mohlo být vystaveno osvědčení na kategorii „politický vězeň“,
protože podmínky zákona č. 255/1946 Sb. splňovaly.
Zákonnou tvrdost, která tím vznikala (a také nejednost praxe, která zpočátku těmto
osobám odškodnění nepřiznávala pro nesplnění zákonných podmínek „věznění nebo
internace“, ale v některých případech v pozdějších letech již odškodnění bylo přiznáno),
odstranil zákonodárce tím, že tuto kategorii osob (vojenské pracovní tábory a osoby
skrývající se) zařadil do samostatné skupiny pozdějšího zákona (§1 odst. 3 zákona č.
261/2001 Sb.), která není definována zákonným odkazem, ale vymezenými skutkovými
znaky. Tak se stalo, že i u osob se statusem „československého politického vězně“ nelze
vyloučit vznik nároku na odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb., protože zákon –
který pracuje s enumerativním výčtem oprávněných osob – skupinu uvedenou v §1 odst.
3 výslovně odkazem na zákon č. 255/1946 Sb. nedefinuje.
Potud nemá žalovaná pravdu, uvádí-li, že zákon č. 261/2001 Sb. se na osoby se
statusem československého politického vězně nevztahuje. U skupiny osob vymezených
v ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 261/2001 nezáleží jak uvedeno na právním statusu, ale
na splnění skutkových okolností.
Pokud tedy žalovaná opřela zamítavý výrok o vadný právní názor, pochybila v užití
hmotného práva a její rozhodnutí není zákonné. Proto také soud napadené rozhodnutí
pro nezákonnost zrušil (§78 odst. 1 soudního řádu správního). V dalším řízení proto
žalovaná vyjde z toho, že osoba se statusem československého politického vězně není eo
ipso vyloučena z nároku podle zákona č. 261/2001 Sb.
K věci je ovšem třeba ještě dodat: žalobce požádal na formuláři o přiznání
odškodnění jako účastník domácího hnutí [tedy ve statusové kategorii §1 odst. 1 bod 1.
písm. e) zákona č. 255/1946 Sb.], a shodně v části „A“ formuláře tento údaj vyplnil (a
nevyplnil údaj pod bodem „j“, který vymezuje osoby „skrývající se“). Teprve z opravného
prostředku a z příloh, které k němu žalobce postupně dodal, vyplynulo, že skutkový
základ celé věci je jiný a vyžaduje zásadní doplnění dokazování. Nedostatečné zjištění
skutečného stavu věci (a tedy vady řízení) však žalované nelze vytýkat, protože žalobce
v průběhu správního řízení nepřednesl rozhodující skutková tvrzení a ani k nim nenabídl
důkazy. Pokud tak učinil teprve v řízení soudním, nejde o nedostatek, který by bylo lze
vytýkat správnímu orgánu.
Na závěr soud poznamenává, že závěr žalované, vyjádřený ve stanovisku k žalobě, že
totiž žalobcovo ukrývání se nebylo způsobeno rasovou nebo náboženskou perzekucí, ale
odbojovou činností a následným uvězněním jeho rodičů, je předčasný, protože důkazně
nepodložený. K tomu, aby v dalším řízení tyto otázky žalovaná objasnila a právně je
hodnotila, bude v dalším řízení třeba soustředit důkazy přinejmenším ke zjištění, za jakou
činnost byli odsouzeni žalobcovi rodiče, co hrozilo žalobcovi a jeho bratru, pokud by
nebyli ukrýváni v jiné rodině (např. ve srovnání s podobnou situací dětí německých), a zda
tato hrozba byla nebo nebyla hrozbou rasové či náboženské (nebo jiné, např.
národnostní) perzekuce. Teprve poté může žalovaná dospět k závěru, zda jsou nebo
nejsou splněny podmínky vzniku nároku podle §1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení (§60 a 61 s. ř. s.) vyšel soud z toho, že
žalobce měl ve věci úspěch, má proto právo na náhradu nákladů řízení, ale podle obsahu
spisu mu náklady nevzešly a ani jejich úhradu nepožadoval; proto soud vyslovil, že žalobci
se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Žalované, která v řízení úspěch neměla,
podle zákona právo na náhradu nákladů řízení nemá a soud tuto skutečnost výrokem
deklaroval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 3. září 2003
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu