ECLI:CZ:NSS:2003:2.A.528.2002
sp. zn. 2 A 528/2002- 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Antonína Koukala v právní věci žalobkyně
M. R., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, v řízení o
žalobě (opravném prostředku) proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 1. 2002,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Účastníkům se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen žalované) ze dne 31. 1. 2002,
byla zamítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č.
261/2001 Sb. (o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za
osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných
do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové
peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád
v letech 1939 – 1945), s odůvodněním, že zákon se vztahuje na vdovy a vdovce po politických
vězních, pokud jsou občany České republiky, jejichž manželství trvalo po celou dobu věznění či
vzniklo během jejich věznění a jejichž manžel kdykoliv později zemřel, stejně tak se zákon
vztahuje na vdovy a vdovce, kteří uzavřeli nové manželství. Nárok na poskytnutí jednorázové
peněžní částky žalobkyni však nevznikl, protože pan H. R. nebyl jejím manželem až do své smrti.
Manželství bylo rozvedeno Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 25. 2. 1965.
Ve včas podaném opravném prostředku žalobkyně poukazovala na to, že s panem H. R.
byli manželé od xxx 1947 do xxx 1965. Vyslovila přesvědčení, že má nárok na odškodnění podle
§2 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., neboť manželství trvalo po celou dobu manželova věznění.
V době manželova věznění měli dvě malé děti a žalobkyně se o ně starala.
Uvedla dále, že po manželově věznění těžko sháněla zaměstnání vzhledem k politické situaci a
byla odkázána na pomoc příbuzných. Poukazovala rovněž na to, že psychicky trpěla častými
domovními prohlídkami. Žádala, aby její žádost byla znovu prošetřena.
Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 21. 11. 2002 poukázala na právní úpravu nároku na
poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. (dále jen zákon), zejména
pak na ustanovení §2 odst. 2, podle něhož se zákon rovněž vztahuje na vdovy a vdovce po
osobách uvedených v odst. 1, pokud jsou občany České republiky, jejichž manželství trvalo po
celou dobu věznění či vzniklo během jejich věznění a jejichž manžel kdykoliv později zemřel;
stejně tak se zákon vztahuje na vdovy a vdovce, kteří uzavřeli nové manželství. Konstatovala, že
žalobkyně není osobou uvedenou v §2 odst. 2 zákona a zákon se proto na ni nevztahuje, neboť
manželství žalobkyně a H. R. zaniklo rozvodem a žalobkyně se nemohla stát vdovou H. R. Nárok
na peněžní částku jí proto nemohl vzniknout. Navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí jako
věcně správné a zákonu odpovídající potvrdil.
V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ustanovení §132
zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním (s. ř. s.) z Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší
správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení zahájená před těmito soudy
jako soud prvního stupně. Podle ustanovení §130 s. ř. s. se neskončená řízení podle části páté o.
s. ř. dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s., tedy jako řízení o
žalobách. O takový případ jde i v projednávané věci, a proto Nejvyšší správní soud postupoval
v řízení podle ustanovení §65 a násl. s. ř. s.
Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání a dospěl
k závěru, že žalobě (opravnému prostředku) žalobkyně nelze vyhovět.
Zákon č. 261/2001 Sb. se podle ustanovení §2 odst. 1 vztahuje též na občany České
republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich
věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění
pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického
režimu a o odporu proti němu (dále jen „politický vězeň“). Podle odst. 2 téhož ustanovení se
zákon rovněž vztahuje na vdovy a vdovce po osobách uvedených v odst. 1, pokud jsou občany
České republiky, jejichž manželství trvalo po celou dobu věznění, či vzniklo během jejich věznění
a jejichž manžel kdykoliv později zemřel; stejně tak se zákon vztahuje na vdovy a vdovce, pokud
jsou občany České republiky, kteří uzavřeli nové manželství. Podle ustanovení §3 odst. 1 téhož
zákona je účastník národního boje za osvobození, i jejich vdovy nebo vdovci a děti podle
ustanovení §1 odst. 2 anebo politický vězeň a jejich vdovy a vdovci podle ustanovení §2 odst. 2
oprávněnou osobu (dále jen „oprávněná osoba“), která má nárok na poskytnutí jednorázové
peněžní částky. Ta činí pro politického vězně při věznění delším než 1 rok částku 120 000 Kč,
přičemž za každý další měsíc věznění se výše jednorázové peněžní částky zvyšuje o 1000 Kč. Při
věznění kratším než 1 rok, trvajícím však alespoň 3 měsíce, činí 60 000 Kč. Výše jednorázové
peněžní částky pro vdovu nebo vdovce po politickém vězni činí vždy její polovinu (ustanovení §
5 odst. 2, 4, 7 zákona č. 261/2001 Sb.).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, ze kterých vycházel správní orgán v napadeném
rozhodnutí a která ani žalobkyně nezpochybňuje, je žalobkyně občankou České republiky,
která požádala o poskytnutí jednorázové peněžní částky jako vdova po politickém vězni, po
panu H. R., zemřelému dne xxxx 2001. Podle xerokopie oddacího listu vydaného farním
úřadem Českobratrské církve evangelické v Praze dne xxxx 1947 bylo manželství žalobkyně
s panem H. R. uzavřeno dne xxx 1947. Podle údajů uvedených v žádosti byl manžel
žalobkyně vězněn od 26. 2. 1954 do 10. 5. 1960 a rozhodnutí o jeho věznění bylo zrušeno
podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci usnesením Vyššího vojenského soudu
v Příbrami ze dne 18. 7. 1990 sp. zn. RTV 8/90. Podle potvrzení matrikářky Městské části
Praha 1, bylo manželství žalobkyně rozvedeno pravomocným rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 25. 2. 1965 sp. zn. 12 C 239/64 (v matrice vyznačeno 12. 5. 1965). Podle
úmrtního listu vydaného úřadem Městské části Praha 2 dne 11. 4. 2001 byla jako pozůstalá
manžela uvedená B. R. (rozená Š.).
Z uvedeného je patrno, že pan H. R. byl politickým vězněm ve smyslu §2 odst. 1 zákona
č. 261/2001 Sb. a dále, že v době jeho věznění byla žalobkyně jeho manželkou, přesto jí však
nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky nevznikl. Zákon totiž jako jednu z nezbytných
podmínek přepokládá trvání manželství až do úmrtí politického vězně, neboť pouze v takovém
případě může pozůstalý manžel nabýt statutu vdovy – vdovce. Manželství žalobkyně a pana H. R.
však bylo rozvedeno v r. 1965. Žalobkyně se tedy v důsledku úmrtí politického vězně pana H. R.
v roce 2001 nemohla stát jeho vdovou, ostatně z úmrtního listu H. R. je patrné, že jeho
manželkou v té době byla jiná žena (B. R., rozená Š.) a tato žena se tedy stala jeho vdovou.
Žalobkyně ani netvrdí, že je vdovou po panu H. R., poukazuje však na to, že její manželství trvalo
po celou dobu věznění H. R. a dovozuje, že jí nárok na odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb. z tohoto důvodu vznikl. V tomto směru je však nutno poukázat na to, že zákon nečiní
z vymezení podmínek nároku žádné výjimky a odškodnění poskytuje jen v případech, kdy se
jedná o vdovy a vdovce po politických vězních.
Soud nezpochybňuje tímto nespornou odvahu a statečnost pana H. R., kterou jako
politický vězeň prokázal, ani to, že žalobkyně jako jeho manželka v době jeho věznění s ním
prožívané útrapy sdílela. Nicméně striktní vymezení podmínek nároků zákonem, bez toho, aniž
by bylo do zákona zakotveno jakékoliv zmírňovací právo (odstranění tvrdosti zákona)
neumožňuje ani soudu v rámci jeho rozhodovací pravomoci přiznat žalobkyni nárok na
odškodnění, pokud splnění podmínek nároku neprokázala. Soudu v žádném případě nepřísluší
vůli zákonodárce podle své úvahy měnit, doplňovat či nahrazovat, neboť je zákonem vázán.
Ze všech výše uvedených důvodů soudu nezbylo, než žalobu podle ustanovení §78 odst.
7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítnout, když postup správního orgánu neshledal v daném případě
nezákonným.
Výrok o náhradě nákladů řízení je výrazem skutečnosti, že žalobkyně neměla v řízení
úspěch a úspěšný žalovaný správní orgán náhradu nákladů řízení nepožadoval (§60 odst. 1
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30.6.2003
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu