ECLI:CZ:NSS:2003:2.ADS.19.2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: A. V.,
zastoupeného JUDr. Petrem Pisarovičem, advokátem se sídlem Břeclav, 17. listopadu 9, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2002, č. j. 41 Ca
205/2001-30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě žalobce jako stěžovatel napadá rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11.2002, č. j. 41 Ca 205/2001-30, kterým bylo potvrzeno
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 24. 9. 2001, č. xxx, o odnětí plného
invalidního důchodu. Krajský soud rozhodoval ve věci poté, kdy jeho původní rozsudek ze
dne 13. 3. 2002 byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2002 zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení z důvodů neúplného posouzení žalobcova zdravotního
stavu. Krajský soud po vyžádání doplňujícího posudku posudkové komise dospěl k závěru, že
žalobce je pouze částečně invalidní, nikoliv plně invalidní, když pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti byl zjištěn ve výši 35 %, a že tedy rozhodnutí žalované bylo vydáno
v souladu se zákonem.
Stěžovatel v kasační stížnosti v prvé řadě namítá, že byl v záhlaví napadeného
rozsudku nesprávně označen, když soud uvedl jeho jméno jako „A. V.“ a nikoliv „A. V.“, jak
by bylo správné. Dále poukazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, který dal na
zvážení posudkové komisi, zda nebude třeba u navrhovatele provést psychiatrické, případně
nové psychologické vyšetření, s ohledem na časový odstup od těchto předchozích vyšetření.
Tento pokyn měl být určen krajskému soudu, který měl posudkové komisi uložit provedení
těchto vyšetření. Ponechání úvahy na posudkové komisi považuje stěžovatel za nepřípustné.
Posudková komise také vyšetření neprovedla, neboť usoudila, že jich není třeba, a to dokonce
se zdůvodněním, že důvody pro uznání plné invalidity nebyly ani v r. 1994. Komisi takové
posouzení nepříslušelo, když jejím úkolem bylo zjištění zdravotního stavu ke dni rozhodnutí
OSSZ o odnětí invalidního důchodu, tedy ke dni 24. 9. 2001. Krajský soud měl tedy jasně a
jednoznačně uložit posudkové komisi doplnění posudku o citovaná vyšetření. Navíc
ortopedický nález MUDr. B. neobsahoval ani zmínku o tom, že stěžovatel utrpěl také
zlomeniny obou ramének stydkých kostí vlevo a dolní vpravo, které byly zhojeny
hypertrofickým svalkem s deformací. Konstatována byla také arthrosa symfysy a zlomeniny
pánve, které podle lékaře nebyly léčeny. Toto poúrazové postižení zde bylo dáno bezpochyby
již v okamžiku vydání rozhodnutí OSSZ, ovšem nebylo zohledněno správním orgánem ani
posudkovou komisí MPSV. K tomu stěžovatel poukazuje na kopii nálezu MUDr. B. z 29. 10.
2002. Stěžovatel je názoru, že dosud soud neměl k dispozici dostatečná skutková zjištění pro
úvahu, zda skutečně došlo k zániku nároku na plný invalidní důchod ve smyslu §56 zákona č.
155/1995 Sb. a následně pro posouzení zákonnosti rozhodnutí o jeho odnětí. Namítá proto
důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. b, d) s. ř. s., a požaduje zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci soudu k dalšímu řízení podle §110 s. ř. s.
Žalovaná nevyužila práva vyjádření ke kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Kasační stížností jsou uplatněny důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. b, d) s. ř. s. spočívající v tom, že správní orgán i soud rozhodly
na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
K tomu ze soudního a dávkového spisu vyplývá, že stěžovateli byl přiznán plný
invalidní důchod v r. 1994; o odnětí bylo rozhodnuto žalovanou dne 24. 9. 2001 podle §56
odst. 1 písm. a) zákona č. 155/19995 Sb. s odůvodněním, že jeho schopnost soustavné
výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu činí 50 % a tedy již
nenaplňuje podmínky pro plný invalidní důchod stanovené v §39 zákona, ale pouze pro
částečný invalidní důchod podle §44 zákona. Podkladem pro rozhodnutí o odnětí plného
invalidního důchodu bylo lékařské vyšetření a nález ze dne 24. 8. 2001 a 14. 9. 2001
konstatující uspokojivou stabilizaci zdravotního stavu a snížení míry poklesu výdělečné
schopnosti. V řízení o opravném prostředku stěžovatele proti rozhodnutí žalované krajský
soud postupoval podle části páté hlavy třetí občanského soudního řádu ve znění účinném
do 31. 12. 2002 a podle §250q odst. 1 mohl provést důkazy nezbytné k přezkoumání
napadeného rozhodnutí. Krajský soud k ověření správnosti posouzení nepříznivého stavu
stěžovatele žalovanou opatřil posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí
( §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), která dospěla k závěru
o částečné invaliditě stěžovatele. V posudkovém zhodnocení z 21. 2. 2002 je uveden
diagnostický souhrn (sdružené poranění při autohavárii v r. 1993, korekční operace palce
v r. 1991 a 2001, korekční oční operace v r. 1997, stav po periferní paréze lícního nervu,
obezita II. stupně, BMI 35 bez výrazného snížení výkonnosti), ze zdravotní dokumentace byl
konstatován psychologický nález z 18. 12. 2000, ortopedický nález z 13. 6. 2001, oční nález
z 28. 7. 2001 a neurologický nález z 3. 7. 2001. V posudku je konstatováno, že plná invalidita
byla přiznána po sdruženém poranění v r. 1993, při posouzení v r. 2001 však již plná
invalidita nesouvisela s následky úrazu, ale byla uznána pro léčení těžké periferní parézy
lícního nervu vpravo, jejíž vznik nesouvisel s úrazem. V době vyšetření došlo k výraznému
zlepšení následků. Krajský soud rozsudkem ze dne 13. 3. 2002 rozhodnutí žalované o odnětí
plného invalidního důchodu potvrdil - tento rozsudek však byl zrušen usnesením Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2002, č. j. 2 Cao 91/2002-23. Z důvodů vyplývá, že nebyl
přesvědčivě doložen závěr o vymizení známek organického psychosyndromu, když byl
uveden v psychologickému nálezu Mgr. Š. ze dne 18. 12. 2000 i v nálezu psychiatra MUDr.
L. ze dne 18. 12. 1997. V tomto směru dal odvolací soud na zvážení, zda by se navrhovatel
neměl podrobit novému psychiatrickému a psychologickému vyšetření, když uvedená
vyšetření nevypovídají o stavu, který zde byl dán ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí.
Odvolací soud také označil za neúplné závěry ohledně očního postižení, když posudková
komise nevyjádřila, jaký pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti by souvisel s tímto
postižením. Nakonec odvolací soud poukázal na skutečnost, že navrhovatel tvrdí, že trpí
epilepsií, tato diagnóza se v lékařských podkladech neobjevila a posudková komise se k ní
nevyjádřila. Posudková komise po projednání dne 10. 10. 2002 doplnila posudek se
závěrem, že organický psychosyndrom byl již při prvním vyšetření v r. 1994 konstatován jako
odplývající a již v této době neměl být uznán jako důvod plné invalidity. Výsledky nálezu
z psychiatrického vyšetření provedeného v r. 1997 již nebylo možno posudkově vůbec
hodnotit jako organickou duševní poruchu těžkého stupně. Psychologické vyšetření z r. 2002
nezjistilo vliv organicity na výkonnost mentálních a paměťových schopností. Posudková
komise konstatovala, že vyšetřeními nebyl nikdy prokázán organický psychosyndrom
závažnějšího stupně, který by způsoboval neschopnost výkonu jakéhokoliv soustavného
zaměstnání, a proto není třeba provádět další vyšetření ke stanovení přítomnosti organického
psychosyndromu v době rozhodnutí, když navíc příznaky těžkého organického
psychsyndromu, které jsou zjevné při jakémkoliv kontaktu i laikovi, nebyly shledány při
vyšetření před komisí. Určité přetrvávající psychické potíže byly hodnoceny jako středně
těžké a takto také zohledněny. Oční postižení podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.
odpovídá postižením uvedeným v kapitole VII oddílu A položce 10 písm. b), a tedy výši 10
%. Výskyt epileptických záchvatů nebyl objektivně dokumentován, léčba antiepileptiky byla
po úraze nasazena z preventivních důvodů a byla ukončena v r. 1998, před vyšetřením komisí
bylo provedeno EEG a výsledek byl v normě. K datu vydání rozhodnutí epilepsie zjištěna
nebyla. Z těchto důvodů posudková komise setrvala na původním závěru o výši omezení
soustavné výdělečné činnosti. Při jednání krajského soudu stěžovatel předložil lékařskou
zprávu z ortopedické ambulance z 29. 10. 2002 a poukázal na skutečnost, že měl po úraze
epileptické záchvaty, má velmi špatnou paměť a vážné problémy s očima. Krajský soud
napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí žalované ze dne 24. 9. 2001 s odůvodněním,
že posudková komise provedla doplnění posudku podle pokynů odvolacího soudu s původním
závěrem o poklesu soustavné výdělečné činnosti, kdy nejzávažnějším zdravotním postižením
je stav po kraniocerebrálním postižení, bez prokázání organického psychosyndromu
závažnějšího stupně. Pokles soustavné výdělečné činnosti odpovídá podle přílohy č. 2 k vyhl.
č. 284/1995 Sb. kapitole VI odd. A pol. 1 písm. b), kdy se jedná o poškození mozku se
středně těžkým snížením duševní a celkové výkonnosti organismu. Možný pokles u takového
postižení je dán rozmezím 20 - 40%, posudková komise zvolila a odůvodnila 35 %
a ve vztahu k očnímu postižení dospěla k závěru o míře poklesu o 10 %. Zjištěný pokles
výdělečné činnosti je nižší než 66 % a u žalobce se nejedná ani o postižení podle příl. č. 3
vyhl.č. 284/1995 Sb. Soud tak dospěl k závěru, že nejsou naplněny podmínky plného
invalidního důchodu podle §39 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona č. 155/1995 Sb., a proto
rozhodnutí žalované potvrdil.
Předpokladem důvodnosti tvrzených vad řízení podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit.
V daném případě žalovaná vydala rozhodnutí podle §56 odst. 1 písm. a) zákona
č. 155/1995 Sb. (ve znění účinném v době vydání rozhodnutí); podle tohoto ustanovení se
důchod odejme, zjistí-li se, že nárok na jeho výplatu zanikl. Stěžovatel pobíral plný invalidní
důchod. Podle §39 odst. 1 cit. zákona je pojištěnec plně invalidní, jestliže z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu - a) poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné
činnosti nejméně o 66 %, nebo - b) je schopen pro zdravotní postižení soustavné výdělečné
činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Podle odst. 2) téhož ustanovení se při určování
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti pojištěnce vychází z jeho zdravotního stavu
doloženého výsledky funkčních vyšetření a z jeho schopnosti vykonávat práce odpovídající
zachovaným tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k výdělečným
činnostem, které vykonával předtím, než k takovému poklesu došlo, a k dosaženému vzdělání,
zkušenostem a znalostem; přitom se bere v úvahu, zda jde o zdravotní postižení trvale
ovlivňující schopnost výdělečné činnosti pojištěnce, zda a jak je pojištěnec na své zdravotní
postižení adaptován, a schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti,
než dosud vykonával. Žalovaná v době vydání rozhodnutí vycházela z posouzení zdravotního
stavu stěžovatele, které bylo v průběhu přezkumného soudního řízení ověřeno posudkem
k tomu příslušné posudkové komise, a tento posudek byl následně doplněn v intencích závěrů
odvolacího soudu. Posudková komise měla k dispozici veškeré zdravotní nálezy a vycházela
i z vlastního vyšetření. Závěr žalované o naplnění podmínek pro odnětí plného invalidního
důchodu odpovídá skutkovým zjištěním, není s nimi v rozporu a tato skutková zjištění lze
považovat za dostatečná. Stěžovatel namítá, že měly být provedeny nové posudky
psychiatrické a psychologické, jak naznačil odvolací soud. Ten ovšem ponechal jejich
provedení na úvaze; komise úvahu provedla na základě závěrů předchozích vyšetření,
vlastního vyšetření, a zdůvodnila proč není nutné provedení vyšetření nových. Její závěr
se jeví jako odůvodněný a logický. Dále komise provedla zhodnocení očního postižení, které
dřívější posudek neobsahoval - výsledek se ovšem na posouzení celkové schopnosti
soustavné výdělečné činnosti neprojevil, a zabývala se i tvrzením o možnosti postižení
epilepsií – zhodnotila lékařské zprávy opět s negativním závěrem. V kasační stížnosti
stěžovatel poukazuje na ortopedické vyšetření provedené MUDr. B. dne 29. 11. 2002.
Posudková komise jistě nemohla brát v úvahu nález učiněný až po vydání rozhodnutí, jejího
posudku i doplňku posudku, je však pravdou, že by tento nález mohl zpochybnit správnost
podkladů, z nichž komise vycházela. Posudková komise měla k dispozici ortopedický nález
MUDr. B. ze dne 13. 6. 2001, v němž není obsažen výsledek RTG pánve uvedený v nálezu
ze dne 29. 11. 2002, a to stav po zlomenině pánve, zřejmě neléčené, zhojené v dislokaci
s hypertrofickým svalkem a arthrosou symfysy. Stěžovatel podle nálezu při vyšetření uváděl
potíže, které při vyšetření dne 13. 6. 2001, tedy v rozhodné době z hlediska posuzování
podmínek plného invalidního důchodu, neuváděl. Pokud tyto potíže nastaly v době tohoto
pozdějšího vyšetření (v nálezech obsažených v posudkovém spise nikdy dříve takové bolesti
v oblasti pánve při zátěži uváděny nebyly) nelze z nich dovozovat žádný závěr ve vztahu
k době vydání rozhodnutí, tedy nelze tímto nálezem zpochybnit zjištěný stav v době vydání
rozhodnutí. Posudková komise měla k dispozici aktuální ortopedický nález, při srovnání
závěrů dokonce v té době stav stěžovatele vyžadoval medikaci, kdežto při vyšetření dne 29.
10. 2002 byla doporučena pouze ortopedická obuv a nezatěžovat zvýšeně levou dolní
končetinu, a to ve vztahu ke všem ortopedickým potížím stěžovatele. Nejvyšší správní soud
tak neshledal, že by zákonnost rozhodnutí správního orgánu byla ovlivněna nedostatečným
skutkovým zjištěním a že by soud z tohoto důvodu měl její rozhodnutí zrušit. Namítaný
důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zjištěn nebyl.
Stěžovatel dále namítá existenci důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
který přichází v úvahu při nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu, spočívající v jeho
nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Soudu stěžovatel konkrétně
v prvé řadě vytýká nesprávné označení účastníka řízení jako „A. V.“ místo „A. V.“. V záhlaví
napadeného rozsudku krajského soudu je uvedeno, že soudu rozhodl „v právní věci žalobce
A. V.“. Toto skloňování příjmení žalobce se jeví jako odpovídající českému pravopisu a
navíc není pravdou, že stěžovatel byl označen jako A. V. I při pochybení by se ovšem jednalo
o chybu opravitelnou, která by nebyla důvodem ke zrušení rozsudku. Ve vztahu k soudu
stěžovatel dále brojí proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, když je názoru, že tento
soud jako odvolací měl nařízení provedení vyšetření přímo závazně uložit krajskému soudu a
ten by pak měl povinnost uložit posudkové komisi jejich realizaci. Kasační stížnost lze podle
§131 s. ř. s. podat jen proti rozhodnutím krajských soudů vydaných po dni účinnosti tohoto
zákona (1. 1. 2003), nejedná-li se o rozhodnutí proti němuž lze podat kasační stížnost na
základě přechodných ustanovení. Takovým rozhodnutím je napadené rozhodnutí krajského
soudu, nikoliv rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, proti kterému mohl stěžovatel brojit
v době jeho vydání dovoláním k Nejvyššímu soudu. Pokud tak neučinil, stalo se závazným
tak, jak bylo vydáno a krajský soud postupoval v jeho intencích. Posudková komise na
základě odvolacího rozhodnutí uvážila a zdůvodnila, proč nových vyšetření není třeba. Tento
postup již byl výše zhodnocen jako odůvodněný. Pokud posudková komise zpochybnila
předchozí vyšetření tak, že ani původně nebyl dán důvod pro přiznání plné invalidity, učinila
tak jen ve vztahu k možnému vývoji daných postižení a ve vztahu k vyloučení nutnosti
nových vyšetření. Soud žádný jiný závěr ze zpochybnění předchozích vyšetření také nečinil.
Rozsudek krajského soudu je srozumitelný i dostatečně odůvodněný. Krajskému soudu by
bylo možno z hlediska tvrzeného kasačního důvodu vytknout pouze, že se v napadeném
rozsudku nevypořádal s ortopedickým posudkem ze dne 29. 10. 2002, který stěžovatel tomuto
soudu předložil při jednání dne 13. 11. 2002. Ovšem důvodem pro zrušení rozsudku by tato
vada byla, pouze pokud by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Jak
bylo výše uvedeno, předložený posudek nemohl mít vliv na zhodnocení podmínek plné
invalidity v době vydání rozhodnutí žalované; proto nelze považovat kasační stížnost ani
z tohoto hlediska za důvodnou.
Krajský soud tak vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci správním
orgánem a jeho právní závěry odpovídají těmto zjištěním i zákonu. Nejvyšší správní soud
tedy neshledal tvrzené důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b, d) s. ř. s., a proto
kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, jako nedůvodnou zamítl.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1, 2 (§120) s. ř. s., když
stěžovatel ve věci úspěšný nebyl a žalovaná žádný nárok neuplatnila, když by jí podle
zákona ani přiznán být nemohl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. 8. 2003
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu