ECLI:CZ:NSS:2003:2.ADS.4.2003
sp. zn. 2 Ads 4/2003 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a
soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce Ing. J. K.
CSc., zastoupeného JUDr. Vandou Bieleckou, advokátkou se sídlem Havířov, Pavlovova 8
proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25 o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2001 č. j. 2
Cao 106/2001-27,
takto:
Kasační stížnost se z a m ítá .
Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odměna advokátky JUDr. Vandy Bielecké se ur č uj e částkou 650 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2001 č. j. 2 Cao 106/2001-27
byl změněn rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2001 č. j. 20 Ca 213/2000-12
tak, že bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 11. 9. 2000 č.
xxx o zamítnutí žádosti o vdovecký důchod.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že rozsudek nesprávně vycházel
ze souběžného podání žádosti o vdovecký a sirotčí důchod v r. 1994, když ovšem tehdy o
vdovecký důchod nežádal a žádost si poprvé podal až 22. 9. 1999. K výzvě soudu doplnil, že
je dán důvod dovolání podle §237 odst. l, písm. a), b) o. s. ř. a namítl, že Vrchní soud
aplikoval nesprávný právní závěr, když vycházel z toho, že na jeho případ dopadá ust. §93
zákona č. 155/1995 Sb. o souběhu nároků. Za správná považuje skutková zjištění, kdy žalobci
byl přiznán starobní důchod od 10. 2. 1993 ve výši 3268 Kč ze třetí pracovní kategorie a kdy
žalobci zemřela manželka 2. 2. 1994, když v té době bylo v jeho péči jedno nezaopatřené
dítě. Dnem 2. 2. 1994 byl přiznán sirotčí důchod pro syna Martina ve výši 805 Kč, výchovné
ve výši 490 Kč s tím, že jeho starobní důchod v té době činil 3568 Kč. Nárok na vdovecký
důchod žalovaná uznala, ale nepřiznala výplatu pro maximální výši souběhu důchodu a od 2.
2. 1997 odňala sirotčí důchod pro nezaopatřeného syna. Ke dni 1. 1. 1996 tak existoval stav,
kdy trval nárok na vdovecký důchod z titulu péče o nezaopatřené dítě v souladu se zákonem č.
100/1988 Sb. s tím, že nastala ještě další podmínka podle zákona č. 155/1995 Sb., a to
dosažení věku 58 let žalobce. Proto je žalobce názoru, že ke dni 1. 1. 1996 vznikl jeho nárok
na vdovecký důchod a že mu náleží za podmínek stanovených zákonem č. 155/1995 Sb.
Právní závěry odvolacího soudu tak žalobce považuje za nesprávné, s tím, že jeho nárok měl
být posouzen podle §§38, 55, 56 zákona č. 100/1988 Sb. spolu s přechodnými ustanoveními
§85 zákona č. 155/1995 Sb. Proto navrhuje zrušení napadeného rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci a potvrzení rozsudku Krajského soudu v Ostravě.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud s ohledem na změnu právní úpravy dovolání postoupil podle §129 odst.
4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), Nejvyššímu správnímu soudu
k dokončení řízení, a to podle ustanovení části třetí hlavy třetí dílu prvního tohoto zákona -
tedy k dokončení řízení podle ustanovení upravujících kasační stížnosti.
Předpokladem pro dokončení řízení je zjištění, zda dovolání bylo včasné a přípustné
podle občanského soudního řádu ve znění účinném v době jeho podání a současně, zda je
přípustné i z hlediska podmínek a náležitostí stanovených soudním řádem správním pro
kasační stížnost. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, bylo přípustné podle §237 odst.1 o.
s. ř., obsahovalo náležitosti podle §241a odst.1 o. s. ř. a důvody odpovídaly §241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Z hlediska podmínek pro podání kasační stížnosti jsou namítány důvody
odpovídající ust. §103 odst.1 písm. a) s. ř. s. Věc tedy lze projednat jako kasační stížnost,
když Nejvyššímu správnímu soudu přísluší hodnotit napadený rozsudek z hlediska, zda
Vrchní soud v Olomouci správně posoudil právní otázky při hodnocení nároku žalobce, který
nabyl postavení stěžovatele (dále jen stěžovatel).
Stěžovatel nenamítá ničeho proti skutkovým okolnostem, z nichž soud vycházel,
s výjimkou, že v r. 1994 nežádal o přiznání vdovského důchodu a poprvé žádal až 22. 9. 1999
a domnívá se, že proto soud nemohl jeho nárok hodnotit tak, jako by docházelo k souběhu
důchodů již před účinností zákona č. 155/1995 Sb. Přitom ze soudního spisu je zřejmé, že při
jednání Krajského soudu v Ostravě dne 21. 2. 2001 byla k důkazu čtena mj. žádost stěžovatele
o vdovecký a sirotčí důchod z 21. 2. 1994, stěžovatel byl jednání přítomen a žádnou námitku
proti tomuto důkazu nevznesl. Jinak ze soudního a dávkového spisu vyplývají skutkové
okolnosti tak, jak jsou stěžovatelem popsány a jak z nich vycházel i Vrchní soud v Olomouci.
Není tedy pochyb o tom, že žalovaná rozhodovala o žádosti stěžovatele podané dne
22. 9. 1999 o přiznání vdoveckého důchodu od 1. 1. 1996, že manželka stěžovatele J. K.
zemřela dne xx 2. 1994 a syn stěžovatele M. K. měl nárok na sirotčí důchod, který mu byl
vyplácen až do 1. 9. 1997. Stěžovatel pobíral starobní důchod od 10. 2. 1993 - po dosažení
věku 60 roků.
O námitce nesprávného právního posouzení uvážil Nejvyšší správní soud následovně:
Nárok na důchod, a tedy i vdovecký, vzniká dnem splnění podmínek, když ovšem
nárok na jeho výplatu je podmíněn splněním podmínek nároku, podáním žádosti a splněním
podmínek pro výplatu. V daném případě stěžovatel splnil podmínky nároku dnem úmrtí
manželky, neboť v té době pečoval o jedno nezaopatřené dítě ve smyslu §48a odst.1 zákona
č. 100/1988 Sb., ovšem nesplňoval podmínky pro výplatu pro souběh nároků na důchody
starobní a vdovecký ( §56 odst.1, odst. 2 písm. d), odst. 3, odst. 6 zák. č . 100/1988 Sb.
Stěžovateli tak vznikl nárok na vdovecký důchod, ovšem nikoliv na jeho výplatu a na tom nic
nezměnila skutečnost, že zákon č. 155/1995 Sb. zavedl další podmínku nároku na vdovecký
důchod - dosažení věku 58 let, kterých stěžovatel dosáhl již 9. 2. 1991.
Vzhledem k tomu, že nárok vznikl za účinnosti zákona č. 100/1988 Sb., trval v době
nabytí účinnosti zákona č. 155/1995 Sb. a nezanikl ukončením výplaty sirotčího důchodu,
mohl být k žádosti podané dne 22. 9. 1999 o přiznání vdoveckého důchodu ode dne 1. 1. 1996
posuzován jen podle přechodných ustanovení tohoto zákona. Stěžovatel je názoru, že na jeho
případ je třeba vztáhnout přechodné ustanovení obsažené v §85 zákona č. 155/1995 Sb. Toto
ustanovení však dopadá na případy, kdy došlo k zániku na vdovecký důchod před 1. lednem
1996, nebo došlo-li k zániku nároku na tento důchod po 31. 12. 1995, ale šlo o důchod
přiznaný před 1. 1. 1996 a některá z podmínek nároku byla splněna do pěti let od zániku
nároku na daný důchod – jak výše uvedeno o takový případ se u stěžovatele nejedná.
Žalovaná tak mohla k žádosti podané stěžovatelem dne 22. 9. 1999 nárok na výplatu
vdoveckého důchodu posuzovat jen podle přechodného ustanovení obsaženého v §93 odst.2
zákona č. 155/1995 Sb., podle něhož souběh nároků na výplatu důchodů, k němuž došlo před
1. 1. 1996, nebo k němuž nedošlo proto, že se důchod nevyplácel, avšak nárok na důchod
trval, se posuzuje po 31. 12. 1995 podle předpisů platných před 1. 1. 1996. Tedy nárok na
výplatu vdoveckého důchodu mohl být posuzován podle §55 a §56 zákona č. 100/1988 Sb.,
jak žalovaná také učinila.
Pokud tedy stěžovatel namítá v kasační stížnosti (dovolání), že šlo o jeho první žádost
o vdovecký důchod a tedy mu měl být vdovecký důchod přiznán podle zákona č. 155/1995 Sb., neodpovídá jeho tvrzení skutečnosti a navíc ke vzniku nároku bez ohledu na jeho další
žádost došlo před účinností tohoto zákona. Pokud dále namítá, že pak měl být jeho nárok
posuzován podle §§38, 55, 56 zákona č.100/1988 Sb. ve spojení s §85 zákona č. 155/1995 Sb., není jeho námitka důvodná, když se v jeho případě o případ podřaditelný pod ust. §85
zákona č. 155/1995 Sb. nejedná. Navíc nepřípadný je poukaz na ust. §38 zák. č. 100/1988 Sb., v té době upravující nárok na částečný invalidní důchod v mimořádných případech.
Vrchní soud v Olomouci tedy v souladu se zákonem řešil právní otázku použití
přechodných ustanovení zákona č. 155/1995 Sb. a pokud změnil rozhodnutí krajského soudu
zrušující rozhodnutí žalované tak, že se toto potvrzuje učinil tak na základě správného
posouzení právní otázky.
Proto Nejvyšší správní soud podle §110 odst.1 s. ř. s. poslední věta, kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst.1, 2 (§120) s. ř. s., když
stěžovatel ve věci úspěšný nebyl a žalované by podle zákona ani přiznán být nemohl.
Stěžovateli byla pro toto řízení soudem ustanovena zástupcem advokátka; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud
proto určil odměnu advokátky částkou 2x 250 Kč za dva úkony právní služby – převzetí a
příprava věci a sepis dovolání, a 2x 75 Kč na úhradu hotových výdajů ( §9 odst. 2, §7, §11
odst.1 písm. b, k / vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), celkem 650 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do třiceti dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. 5. 2003
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu