ECLI:CZ:NSS:2003:2.AS.2.2003
sp. zn. 2 As 2/2003-411
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci navrhovatelů:
a) P. M., b) Š. F., zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem
28. října 1001/3, Praha 1, proti Pozemkovému úřadu Ústí nad Labem, Mírové náměstí 36,
Ústí nad Labem a dalších účastníků 1) Pozemkového fondu ČR (územní pracoviště Ústí nad
Labem, Masarykova 19/275, Ústí nad Labem), 2) Města Ústí nad Labem, 3) Obce Povrly,
4) B., s. r. o., 5) S. a ú. s., s. p., 6) S. p. ch. a h. v., a. s., zastoupené JUDr. Jaroslavou
Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, v řízení o kasační stížnosti
navrhovatelů proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 1. 2003, č. j. 15 Ca
542/2002-12,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Navrhovatelé (dále též „stěžovatelé“) včasnou kasační stížností napadli usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 1. 2003, č. j. 15 Ca 542/2002-12, kterým byl
ve shora označené právní věci odmítnut opravný prostředek. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto
rozhodnutí krajský soud s poukazem na ustanovení §129 odst. 2 a §46 odst. 2 s. ř. s. dospěl
k závěru, že v daném případě jde o věc ve které správní orgán v rámci uplatňovaného
restitučního nároku rozhodoval o vlastnictví oprávněných osob. Jedná se tedy o věc, která
vyplývala z občanskoprávního vztahu.
Stěžovatelé v kasační stížnosti polemizují s právním názorem soudu o tom, že dotyčné
správní rozhodnutí je věcí soukromoprávní. Uvedli zejména, že zákon č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku je zákonem, který
veřejnoprávním způsobem vymezuje právní režim užívání půdy, která má zemědělský
charakter. Do tohoto zákona byla zařazena i úprava uspokojování restitučních nároků osob,
které ztratily svůj majetek v důsledku politické perzekuce, či jiného způsobu nátlaku. Pro
případ smrti původního vlastníka stanovil zvláštní způsob právního nástupnictví k tomuto
restitučnímu nároku. V případě, že majetek není možno vydat, poskytují se náhrady ve formě
jiných pozemků nebo peněžitého plnění. O nároku rozhoduje autoritativním způsobem
správní orgán, zvlášť pro tento účel zřízený – pozemkový úřad, který rozhoduje o vlastnictví
navrhovatele. S ohledem na tuto skutečnost zákon o půdě není soukromoprávní normou,
a to ani v části, v které upravuje uspokojování restitučních nároků. Nemohou z něj tedy
vzcházet věci, které vyplývají z občanskoprávních vztahů. Soukromé právo
je charakterizováno rovností mezi jeho subjekty. Zákon o půdě stanoví v ustanovení §9 odst.
1 povinnost povinné osoby uzavřít dohodu o vydání věci s osobou oprávněnou. Toto
ustanovení je obdobou tzv. smluvního přímusu, který je vlastní právu veřejnému. Vztah mezi
oprávněnou osobou a osobou povinnou nabývá též zvláštního veřejnoprávního charakteru tím,
že uvedená dohoda musí ke své účinnosti býti schválena pozemkovým úřadem jako státním
orgánem vybaveným k tomu zvláštní pravomocí. Pokud k uvedené dohodě nedojde,
rozhoduje o vlastnictví autoritativně pozemkový úřad. Tento orgán nerozhoduje spor mezi
oprávněnou a povinnou osobou o vlastnictví těchto pozemků, jak se mylně domnívá krajský
soud, nýbrž autoritativně rozhoduje o tom, kdo má být vlastníkem nemovitostí, a to nezávisle
na soukromoprávním titulu směřujícím k nabytí takového majetku. Stěžovatelé dále poukázali
na to, že i pokud by kasační soud nesdílel názor stěžovatelů, lze konstatovat, že ustanovení
§129 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §46 odst. 2 s. ř. s. není v souladu s ústavním pořádkem ČR,
zejména se zásadou zákazu „denegatio iustitiae“. Těmito ustanoveními je (dle názoru
stěžovatelů) konstruován postup, při kterém se osoba, která podala včas a řádně opravný
prostředek proti rozhodnutí správního orgánu nedočká jeho meritorního projednání. Dokonce
se od ní očekává, že bude muset podat jiný opravný prostředek (žalobu) v jiné lhůtě
a k jinému soudu. Toto ustanovení je porušením i zásady dvojinstančnosti správního řízení.
S ohledem na tyto skutečnosti měl, dle stěžovatelů, soud postupovat podle ustanovení §64
s. ř. s. a §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ze soudních spisů (z podané žaloby) vyplývá, že rozhodnutím Okresního úřadu
v Ústí nad Labem, okresního pozemkového úřadu ze dne 11. 11. 2002,
č. j. 1240/ROPÚ/Mr/1008 bylo podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů) vysloveno, že navrhovatelé nejsou vlastníky nemovitostí v tomto rozhodnutí blíže
specifikovaných (původně zapsaných v pozemkové knize pro katastrální území N. ve vl. č.
8, 89, 96, 106, 132, 195 a 206 a pro katastrální území M. ve vl. č. 206 a 370). Proti tomuto
správnímu rozhodnutí podali navrhovatelé podle části páté hlavy třetí o. s. ř., ve znění
účinném do 31. 12. 2002, dne 11. 12. 2002 u Krajského soudu v Ústí nad Labem opravný
prostředek (podání ze dne 10. 12. 2002).
O podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil
takto:
Podle ustanovení §129 odst. 2 s. ř. s. řízení o opravných prostředcích podaných přede
dnem účinnosti tohoto zákona, o nichž soud nerozhodl do dne nabytí účinnosti tohoto zákona,
se dokončí v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona; jde-li
o řízení ve věcech, o nichž má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, soud
postupuje podle §68 písm. b). Účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají
zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona. Ustanovení §46 odst. 2
až 4 se užijí obdobně.
Se zřetelem na toto ustanovení bylo tedy pro další postup krajského soudu podstatné,
zda v dané věci jde o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích
zákonné pravomoci správního orgánu.
Jak vyplývá z dosavadní soudní praxe, jakož i právní teorie, základním hlediskem pro
členění právních odvětví na soukromé a veřejné právo je metoda právní regulace. Jako
metoda veřejného práva je uznáván vztah nadřízenosti a podřízenosti ve veřejnoprávních
vztazích v rámci jichž je jedna strana veřejnoprávního vztahu – obvykle státní orgán –
oprávněna autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech strany druhé – fyzické
či právnické osoby. Jinak vyjádřeno jde tedy o hmotněprávní vztah mezi subjektem veřejného
práva na straně jedné a právnickou či fyzickou osobou na straně druhé.
Podle téhož hlediska soukromoprávní věci zahrnují ty právní vztahy, jejichž účastníci
jsou ve vzájemně rovném postavení. Jedná se především o případy, kdy o sporu mezi dvěma
či více účastníky řízení rozhoduje soud, správní orgán (příp. i jiný orgán). Tak tomu
je i v daném případě, kdy o vlastnickém právu – ve sporu mezi oprávněnou a povinnou
osobou - rozhoduje příslušný správní orgán. Právo vlastnické je pak evidentně právem
soukromým. To, že řízení upravuje veřejnoprávní předpis nemůže být pro danou otázku
podstatné a to již z toho důvodu, že dle názoru soudu, každý procesní předpis (tedy např.
i o. s. ř.) má charakter veřejnoprávního předpisu.
Soukromé právo vyžaduje vyšší stupeň soudní ochrany než jaký mu byl dosud
poskytován ve správním soudnictví do 31. 12. 2002. Proto zákonodárce stanovil v soudním
řádu správním v ustanovení §68 písm. b), že žaloba ve správním soudnictví je nepřípustná,
jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné
pravomoci správního orgánu. Nově od 1. ledna 2003 projednávají a rozhodují v souladu
s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva takové věci obecné soudy podle
novelizované části páté občanského soudního řádu. Tato nová právní úprava poskytuje
soukromým právům větší ochranu, neboť soud neprovádí pouze přezkum správního
rozhodnutí, ale je povolán k tomu, aby případně sám rozhodl o věci, není tedy pouze orgánem
oprávněným v případě zjištěné nezákonnosti postupu správního orgánu napadené rozhodnutí
zrušit jako tak dosud činily soudy ve správním soudnictví. Proto, i když zákon v případech
uvedených v ustanovení §129 odst. 2 s. ř. s. vyžaduje od žalobce (původně navrhovatele)
podání nového návrhu na zahájení soudního řízení, neshledal Nejvyšší správní soud důvod
k tomu, že věc měla být po přerušení řízení předložena Ústavnímu soudu, a to především
se zřetelem na zmíněné, jinak výhodnější postavení žalobce.
Pokud tedy Krajský soud v Ústí nad Labem podle ustanovení §129 odst. 2 za použití
ustanovení §46 odst. 2 a §68 písm. b) s. ř. s. rozhodl o odmítnutí návrhu (opravného
prostředku), je toto jeho rozhodnutí správné.
Neúspěšným stěžovatelům náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřísluší,
Pozemkovému úřadu Ústí nad Labem v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
O úspěchu a neúspěchu v řízení je možno uvažovat u žalobce (v této věci u navrhovatelů)
a u příslušného správního orgánu (nyní žalovaného), nikoli však u dalších účastníků správního
řízení, kteří žalobu (dříve opravný prostředek) nepodali. Proto ohledně nich není možno
postupovat podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. (přiznání náhrady nákladů řízení podle
výsledku sporu). Jedná se o situaci obdobnou té, kterou nyní upravuje ustanovení §60 odst. 5
s. ř. s. Přiznání nároku na náhradu nákladů řízení z důvodu zvláštního zřetele hodných soud
neshledal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. 11. 2003
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu