ECLI:CZ:NSS:2003:2.AZS.6.2003
sp. zn. 2 Azs 6/2003 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce D. D.,
zastoupeného advokátem JUDr. Janem Gallivodou se sídlem Nerudova 5, 301 27 Plzeň, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2003, sp. zn.
59 Az 488/2003, spojené s návrhem na přiznání odkladného účinku,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatel včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku
Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ČR ze dne 6. 11. 2002, č.j. OAM-12741/VL-07-C10-2001, o neudělení
azylu podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. b), d) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a tvrdí, že se
krajský soud zabýval pouze částí jeho výpovědi a nezhodnotil celkovou politickou situaci
na Ukrajině a porušování politických práv v této zemi. Stěžovatel údajně při pohovoru ze
strachu neuvedl, že se bojí pronásledování i ze strany státu. Krajský soud se prý nevypořádal
ani s otázkou možného udělení humanitárního azylu. Proto stěžovatel považuje napadený
rozsudek za nepřezkoumatelný, nesprávný a vycházející z nedostatečně zjištěného skutkového
stavu a navrhuje jeho zrušení a zároveň žádá o odklad vykonatelnosti kasační stížnosti.
Ministerstvo vnitra (dále jen „účastník“) ve svém vyjádření ke kasační stížnosti
především odkazuje na obsah správního spisu a uvádí, že teprve v kasační stížnosti
stěžovatel tvrdí, že měl ve své vlasti blíže nekonkretizované obavy z pronásledování státem.
Účastník považuje žádost stěžovatele o udělení azylu stejně jako všechny další jeho procesní
úkony za účelové, mající za cíl legalizaci jeho pobytu na území ČR.
Ministerstvo vnitra navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 30. 12. 2001. Z protokolu o pohovoru
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 25. 9. 2002 (a také z návrhu na
zahájení řízení o udělení azylu ze dne 30. 12. 2001) vyplývá, že stěžovatel Ukrajinu opustil
v květnu roku 1999 a od té doby bydlel v ČR u své tety. Důvodem odchodu z Ukrajiny byla
skutečnost, že stěžovatel v rámci vojenské základní služby zastřelil při ostraze skladu občana
tatarské národnosti a rodiče zabitého mu vyhrožovali zabitím. Tuto informaci má stěžovatel
zprostředkovaně od svých rodičů. Stěžovatel výslovně prohlásil, že na Ukrajině nebyl
jakkoliv politicky činný, se státními orgány neměl nikdy žádné problémy a neobrátil se se
žádostí o pomoc v této své věci na žádné státní orgány. Stěžovatel konečně uvedl, že požádal
o azyl proto, aby mohl v ČR legálně žít a neměl problémy s policií, když povolení k pobytu
mu skončilo v srpnu 2001 a v dubnu byl zatčen a následně pravomocně odsouzen
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců za krádež.
Na základě těchto skutečností Ministerstvo vnitra dospělo ve shora citovaném
rozhodnutí k závěru, že stěžovatel neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, z které by bylo
možno usuzovat na existenci některého z důvodů pro udělení azylu, a že ve skutečnosti
Ukrajinu opustil z ekonomických motivů. Stěžovatel nevyužil možnosti k ochraně svých práv
u kompetentních státních orgánů a hrozba, které byl údajně vystaven ze strany příbuzných
zastřeleného muže, nespadá pod právo na azyl, neboť v ní nelze spatřovat jakoukoliv
diskriminaci stěžovatele z důvodů rasových, národnostních, náboženských, politických či
sociálních. Účastník proto dospěl k závěru, že stěžovatel o azyl požádal účelově a v rozporu
s podstatou azylu, jelikož ve skutečnosti chtěl pouze legalizovat svůj pobyt na území ČR.
Ke stejnému skutkovému a právnímu závěru dospěl v napadeném rozsudku rovněž
Krajský soud v Plzni.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatnil stížnostní důvody, obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b), d) a e) s. ř. s. Protože podle ustanovení §103 odst. 1
písm. e) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí
návrhu nebo o zastavení řízení a jelikož v souzené věci krajský soud zamítl žalobu
stěžovatele z meritorních důvodů – tedy návrh neodmítl ani nezastavil řízení v uvedeném
smyslu -, je zřejmé, že tento stížnostní důvod na daný případ nemůže dopadat. Proto se
Nejvyšší správní soud v dalším zaměřil na posouzení opodstatněnosti dvou ostatních
stížnostních důvodů.
Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatel ve správním řízení tvrdil, že o azyl
požádal z důvodu legalizace svého pobytu na území ČR a z důvodu obav před pomstou
příbuzných muže, kterého na Ukrajině zastřelil. Rovněž v žalobě podané proti citovanému
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 2. 11. 2002 toliko uvedl, že žádá o opětovné projednání
své věci, neboť o azyl nežádal z ekonomických důvodů, nýbrž z důvodů pronásledování,
o kterém se dozvěděl z informací od svých rodičů. Je tedy zřejmé, že tvrzení o strachu
z pronásledování ze strany státu (navíc nikterak blíže nevysvětlené) stěžovatel poprvé uvádí
až v kasační stížnosti. Protože však podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
nepřihlíží, nezbývá než konstatovat, že toto tvrzení není pro řízení o kasační stížnosti, vedené
zásadou přísné koncentrace, rozhodné.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve
věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. V souzené věci však je ze
shora uvedeného zřejmé, že správní orgán (účastník) rozhodl na základě skutečností,
obsažených ve správním spise a stěžovatel ve správním řízení ani v řízení před krajským
soudem netvrdil, že by byl jakýmkoliv způsobem pronásledován za uplatňování politických
práv nebo svobod nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů taxativně
uvedených v ustanovení §12 zákona č. 325/1999 Sb. Z předloženého spisového materiálu
rovněž nevyplývá, že by stěžovatel správnímu orgánu vytýkal jakékoliv procesní pochybení,
které by mělo mít za následek zrušení správního rozhodnutí. Proto Nejvyššímu správnímu
soudu nezbývá než konstatovat, že rovněž tento stížnostní důvod v daném případě zjevně
naplněn nebyl.
Nejvyšší správní soud se musel konečně zabývat též tím, zda napadený rozsudek
krajského soudu není nepřezkoumatelný, nesrozumitelný, nedostatečně odůvodněný či zda
v soudním řízení nedošlo k jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Ani v tomto směru však Nejvyšší správní soud neshledal jakékoliv pochybení, které
by nasvědčovalo zmíněné nezákonnosti. Z předloženého spisového materiálu je totiž zřejmé,
že účastník i krajský soud při svém rozhodování měli k dispozici informace o politické situaci
na Ukrajině a příčina, proč se v citovaných rozhodnutích této problematice nevěnovali, proto
spočívala pouze v tom, že stěžovatel neuvedl jakýkoliv důvod, z něhož by bylo možno
dovozovat jeho politickou persekuci či jinou formu diskriminace v prezentovaném smyslu. Při
rozhodování o udělení azylu je totiž nezbytné prokazovat konkrétní pronásledování či
diskriminaci žadatele o azyl a obecná informace o politické situaci v zemi tak může sloužit
pouze jako základ k dalším úvahám, relevantním pro tento konkrétní individuální případ. Za
situace, kdy stěžovatel sám jakoukoliv formu pronásledování či diskriminaci své osoby ve
smyslu ustanovení §12 zákona č. 325/1999 Sb. vůbec neuváděl, proto rozbor politické situace
a stav dodržování lidských práv na Ukrajině v příslušných rozhodnutích nebyl nezbytný.
Navíc tvrzení stěžovatele o tom, že se ve správním řízení bál uvést, že se bojí
i pronásledování ze strany státu, nepovažuje Nejvyšší správní soud za příliš věrohodné, a to
již s ohledem na dobu, po kterou stěžovatel pobývá na území ČR (a z toho vyplývající odstup
od aktuální situace na Ukrajině), a také s přihlédnutím k tomu, že si stěžovatel musel být
vědom toho, že pokud nesplňuje některý ze zákonných důvodů pro udělení azylu, není
možno jeho žádosti vyhovět a že při zamítnutí žádosti o azyl mohou zmíněné potencionální
obavy ve svých důsledcích získat daleko reálnější podklad než při vyhovění žádosti.
K otázce humanitárního azylu podle ustanovení §14 zákona č. 325/1999 Sb. je
především nutno uvést, že tento důvod azylu je třeba vnímat jako výjimečný a zároveň
subsidiární. To znamená, že připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže není zjištěn důvod pro
udělení azylu podle citovaného §12, a to v případě hodném zvláštního zřetele. V souzené věci
však stěžovatel vůbec nenárokoval tuto formu azylu (a to ani v žalobě podané ke krajskému
soudu), přičemž účastník v odůvodnění předmětného rozhodnutí uvedl, že po posouzení
osobní situace stěžovatele a poměrů v zemi humanitární azyl neuděluje, tzn. zabýval se i touto
formou azylu. Rovněž tato námitka je proto nedůvodná.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se
z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. 8. 2003
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu