ECLI:CZ:NSS:2003:3.AS.8.2003:44
sp. zn. 3 As 8/2003-44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Antonína Koukala a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce T. I. C. C.
R., a. s., zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem Zelený pruh 95/97,
Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova
40a, Olomouc, zastoupeného JUDr. Petrech Ritterem, advokátem se sídlem Riegerova 12,
Olomouc, o přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu v Prostějově ze dne 16. 8. 2002, č. j.
RR 358/2002-Ti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 Ca 317/2002, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2003, č. j. 30 Ca
317/2003-18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím právního předchůdce žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozsudku
bylo zamítnuto odvolání žalobce (dále též „stěžovatel“) proti rozhodnutí stavebního úřadu
Městského úřadu v Prostějově ze dne 15. 7. 2002 č. j. SÚ 2895/02-Tom o zamítnutí návrhu na
zřízení věcného břemene podle ustanovení §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o
telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„telekomunikační zákon“), pro stavbu „T. t. t.“, úsek V.-O., provedenou již na pozemku parc.
č. 212/1 v kat. území V., jehož vlastníky jsou J. H. a A. H.. V odůvodnění správní orgán
druhého stupně uvedl, že stavba byla provedena již před podáním návrhu, čímž došlo
k zásahu do vlastnických práv vlastníků pozemku dotčeného výše uvedenou stavbou; při
posuzování návrhu tedy žalovaný vycházel ze skutečnosti, že telekomunikační zařízení je
již uloženo a k zásahu do vlastnických práv majitelů nemovitostí fakticky došlo s tím, že
telekomunikační stavbou provedenou bez předchozí dohody nebo bez rozhodnutí o vzniku
věcného břemene je nutno pokládat za stavbu neoprávněnou, přičemž další postup upravuje §
135 c) občanského zákoníku.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2003 č. j. 30 Ca 317/2002-18 bylo
rozhodnuto o odmítnutí žaloby proti uvedenému rozhodnutí Okresního úřadu v Prostějově a
konstatováno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; dále bylo
rozhodnuto o vrácení soudního poplatku ve výši 1000 Kč žalobci. V odůvodnění rozhodnutí
soud prvního stupně uvedl, že v daném případě se jedná o návrh na přezkoumání rozhodnutí,
jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci s tím, že
rozhodnutí stavebního úřadu ve smyslu §108 a následujících zákona č. 50/1976 Sb., o
územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební
zákon“), je rozhodnutím orgánu moci výkonné o právní věci, která vyplývá
z občanskoprávních vztahů, neboť jde o rozhodnutí o majetkovém, vlastnickém právu
v otázce upravené občanským zákoníkem, tedy o soukromoprávní věci, projednávané ve
správním řízení, ve kterém žalobce jako účastník občanskoprávního vztahu žádá, aby bylo
vydáno rozhodnutí ve smyslu §109 stavebního zákona o vyvlastnění věci nebo o omezení
vlastnického práva jiného účastníka soukromoprávního vztahu. Vzhledem k uvedeným
skutečnostem soud prvního stupně konstatoval, že věc nemůže meritorně projednat a žalobu
odmítl podle ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. s tím, že žalobce poučil o možnosti podat ve lhůtě
jednoho měsíce od nabytí právní moci usnesení žalobu podle ustanovení §246 o. s. ř. Zároveň
soud prvního stupně řádně poučil účastníky řízení o možnosti podání kasační stížnosti.
Proti uvedenému usnesení podal žalobce v zákonné lhůtě kasační stížnost, ve které
vyslovuje názor, že vyvlastnění je svou povahou zásahem veřejnoprávním a jako takové je
institutem veřejného práva, když je prováděno výlučně ve veřejném zájmu, orgánem veřejné
moci a mimo sféru smluvní svobody charakteristickou pro vztahy soukromého práva, když
k vyvlastnění dochází po splnění zákonem stanovených podmínek i proti vůli vlastníka
pozemku a děje se tak nikoliv pouze v zájmu toho, kdo vyvlastnění navrhnul, nýbrž
nezbytnou podmínkou vyvlastnění je i jeho veřejný zájem. Podle názoru stěžovatele pro
posouzení, zda věc spadá do soukromého či veřejného práva, není určující konečný výsledek
resp. dopad rozhodnutí či jiného úkonu správního orgánu, nýbrž způsob, jakým je tohoto
výsledku dosahováno, a rovněž posouzení, zda je rozhodnutí činěno pouze v zájmu účastníka
řízení, či zda je jím sledován zájem veřejný. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že daná věc
by spadala do sféry soukromého práva v případě, že by stěžovatel jednal s vlastníkem
pozemku jako s osobou rovného postavení o zřízení věcného břemene dohodou, tato dohoda
by byla uzavřena a katastrální úřad by např. odmítl provést vklad takové dohody do katastru
nemovitostí. Byl-li však podán návrh na vyvlastnění – zřízení věcného břemene stavebním
úřadem podle §91 telekomunikačního zákona, spadá věc do sféry práva veřejného tím, že je
zde dán veřejný zájem na vyvlastnění, přičemž věcné břemeno může být zřízeno autoritativně
správním orgánem i proti vůli vlastníka pozemku, který na vyvlastňovacím řízení již – právě
s ohledem na zmíněný veřejný zájem - nemá rovné postavení se stěžovatelem, tj správní orgán
zde nerozhoduje spor mezi dvěma účastníky v rovném postavení, nýbrž především hájí
veřejný zájem, pro který vyvlastnění povolí nebo nepovolí, přičemž v daném případě jsou
splněny všechny podmínky požadované telekomunikačním zákonem pro to, aby věcné
břemeno bylo zřízeno. Podle názoru stěžovatele tedy soud prvního stupně pochybil, když
žalobu odmítl s tím, že se jedná o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci a
namísto toho měl krajský soud postupovat podle ustanovení §130 s. ř. s. a žalobou se
meritorně zabývat. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížností napadené usnesení zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s kasační
stížností napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně, neboť se domnívá, že dojde-li
k realizaci stavby, aniž by byl upraven vztah stavebníka k pozemku, a přesto dojde k realizaci
stavby, jde o stavbu na cizím pozemku, ke které je oprávněn vyvlastňovat pouze soud
[ustanovení §135 c) občanského zákoníku], a proto nelze žádat po správním orgánu, aby
dodatečně zhojil nezákonný zásah stavebníka do vlastnických práv vlastníka pozemku.
Žalovaný vyslovil své pevné přesvědčení, že tak závažný zásah do vlastnického práva, jakým
je realizace stavby na cizím pozemku, musí být proveden, teprve když je upraven vztah
stavebníka k cizímu pozemku. Avšak poté, co stavba již byla realizována, aniž by byl upraven
vztah k pozemku, jde o úpravu poměrů stavby na cizím pozemku, což je podle sdělení
žalovaného výsostnou záležitostí soukromého práva. S ohledem na výše uvedené žalovaný
navrhuje, aby kasační stížnost žalobce proti uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně byla
zamítnuta.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je
Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Proto se Nejvyšší správní soud
zabýval otázkou, zda krajský soud při svém rozhodnutí správně posoudil právní otázku a zda
rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby je zákonné.
Soud přezkoumal kasační stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Rozhodování o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni ke stavbě na cizím
pozemku je rozhodováním o vlastnickém vztahu v otázce upravené občanským zákoníkem.
Věcná práva jsou evidentně právem soukromým a soukromé právo vyžaduje vyšší stupeň
soudní ochrany, než jaký mu může být poskytnut ve správním soudnictví. Proto zákonodárce
stanovil v §68 písm. b) s. ř. s., že žaloba ve správním soudnictví je nepřípustná, jde-li o
rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci
správního orgánu. Počínaje 1. 1. 2003 takové věci projednávají a rozhodují soudy
v občanském soudním řízení podle nové části páté občanského soudního řádu (ve znění
zákona č. 151/2002 Sb.) Tato nová právní úprava poskytuje soukromým právům větší
ochranu, neboť soud pouze neprovádí přezkum správního rozhodnutí s možností v případě
zjištěné nezákonnosti pouze takové rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k novému
projednání, ale je povolán k tomu, aby v případě, kdy dospěje k závěru, že o věci mělo být
rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, sám o věci rozhodl a nahradil tak rozhodnutí
správního orgánu. Na rozdíl od jedné řádné a jedné mimořádné soudní instance v rámci
správního soudnictví mají účastníci řízení k dispozici dvě řádné a jednu mimořádnou soudní
instanci, které rozhodují v plné jurisdikci, tedy vyšší stupeň soudní ochrany.
Nejvyšší správní soud tedy shledal, že Krajský soud v Brně proto postupoval správně,
když podle ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. žalobu odmítl, neboť žalobce se podanou žalobou
domáhal přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné
pravomoci v soukromoprávní věci. Tímto rozhodnutím bylo řízení ve správním soudnictví
skončeno a soud prvního stupně řádně poučil žalobce o následcích tohoto odmítnutí a o
možnosti domáhat se novou žalobou rozhodnutí v občanském soudním řízení, v němž mu
bude náležet větší ochrana jeho soukromých práv.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost žalobce jako nedůvodnou zamítl podle
ustanovení §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věta
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2003
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu