ECLI:CZ:NSS:2003:3.AZS.18.2003
sp. zn. 3 Azs 18/2003-41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.Marie Součkové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Antonína Koukala ve věci žalobce: N. D. L.,
zastoupeným advokátem Narcisem Tomáškem, se sídlem Masarykovo nám. 193, Děčín, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o kasační
stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne
11. 8. 2003, č. j. 59 Az 215/2003, spojené s návrhem na přiznání odkladného účinku,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 15. 7. 2002, č. j. OAM-3251/VL-
16-05-2002 byla zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu a to jako zjevně nedůvodná
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky , ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu)
s uvedením, že azyl se podle ustanovení §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu neuděluje,
a na žalobce se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu,
rozhodnutí bylo žalobci doručeno 22. 7. 2002.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 23. 7. 2002 opravný prostředek
(dnes posuzovaný jako žaloba), kde uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím, kterým mu byla
zamítnuta žádost o udělení azylu, dále uvádí opakovaně jako důvod pro změnu žalobou
napadeného rozhodnutí skutečnost, že v České republice chce pracovat a až si vydělá peníze,
které si ve Vietnamu vypůjčil, vrátí se zpět. Kdyby se vrátil do své země bez peněz, obává se
pro svoji zadluženost o svůj život.
O podaném opravném prostředku (žalobě) rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 11. 8. 2003, č. j. 59 Az 215/2003 tak, že jej zamítl.
V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce jako důvody své žádosti o udělení azylu
na území ČR uváděl pouze důvody, opakovaně potvrdil, že jiné důvody pro udělení azylu
nemá. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že ve správním řízení,
kterým je také řízení o udělení azylu, je úkolem správního orgánu úplně a přesně zjistit
skutečný stav věci, za tím účelem si obstarat potřebné podklady pro rozhodnutí, přitom není
vázán jen návrhy účastníků. V řízení o azylu to pak znamená především povinnost správního
orgánu zjistit přesně, spolehlivě a hodnověrně všechny subjektivní skutečnosti a důvody,
které cizinec uvedl, tyto pak posoudit na základě objektivně zjištěné situace v zemi původu
cizince, z hlediska zákonných ustanovení zákona o azylu, přičemž v odůvodnění rozhodnutí
je pak povinností správního orgánu uvést skutečnosti, které byly podkladem rozhodnutí,
úvahy, kterými byl veden při hodnocení důkazů a použití právních předpisů. Krajský soud
tak dospěl k závěru, že tyto zákonem uložené povinnosti správní orgán splnil, když
navrhovatel nenamítal žádné konkrétní porušení. Protože žalobce uváděl možné komplikace
po případném návratu do jeho vlasti, prověřil soud i výrok žalovaného o neexistenci překážky
vycestování podle §91 zákona o azylu a protože žalobce ve správním řízení potvrdil,
že si není vědom žádných obav při návratu do vlasti, kromě složité ekonomické situace
a nevznesl žádné námitky proti závěru žalovaného, že nepatří do okruhu osob ohrožených
skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování, soud výrok o neexistenci překážky
vycestování shledal v souladu se zákonem.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci podal
žalobce (dále i stěžovatel) kasační stížnost. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal
formální náležitosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl žalobci
doručen 18. 8. 2003, kasační stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 26. 8. 2003 a byla
podána včas. Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel
je zastoupen advokátem.
Jako důvody kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody podle ustanovení §103 odst.
1 písmeno b) s. ř. s., namítá nezákonnost kasační stížností napadeného rozsudku, neboť řízení
vykazuje vady, spočívající v tom, že skutková podstata, ze které žalovaný při svém
rozhodování vycházel, nemá oporu ve spisech a soud měl tedy napadené rozhodnutí zrušit
a dále, že ze strany krajského soudu nebyl stěžovateli ustanoven tlumočník, odvolává se tak
na ustanovení s. ř. s., který odkazuje ve věci postavení účastníka řízení, jehož mateřštinou
je jiný než český jazyk, na příslušná ustanovení o. s. ř., ze kterého plyne, že účastníku, jehož
mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde
v řízení najevo. Z uvedených důvodů navrhuje stěžovatel, aby Nejvyšší krajský soud zrušil
kasační stížností napadený rozsudek a současně požádal o odložení vykonatelnosti
napadeného rozsudku.
Žalovaný ke kasační stížnosti nepodal vyjádření přes výzvu soudu .
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek soudu
v souladu s ustanovením §109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil
ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel uvádí jako právní důvod kasační stížnosti §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzených vad řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost, nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový
stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale je nesprávně vyložen.
Nejvyšší správní soud však v napadeném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci takovou vadu neshledal.
Rozhodování soudu o kasační stížnosti je ovládáno principem kasace, soud tedy provádí
jen důkazy nezby tné k tomu, aby mohl rozhodnout, v rámci své přezk umné činnosti sleduje,
jak soud, který ve věci rozhodova l zhodnotil důkazy, jak se vypořádal s tvrzením žalobce
a důkazy navrženými či předloženými.
Z odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku je zřejmé, že jsou jasně označeny
důkazy, z nichž žalovaný čerpal svá skutková zjištění, skutkový stav byl zde přiléhavě právně
posouzen. Závěr soudu, jakož i správního orgánu o tom, že důvody pro poskytnutí azylu
uplatňované stěžovatelem nejsou důvody zákonnými, kdy poskytnutí azylu z ekonomických
důvodů žadatele zákon o azylu nepřipouští a námitka možné obavy o život při návratu
do vlasti z důvodu předluženosti stěžovatele obsahuje rovněž tak důvody ekonomické, obavy
z určitých soukromých osob, v žádném případě nelze tuto námitku podřadit pod ustanovení
§12 - §14 zákona o azylu, což řádně zdůvodnil jak žalovaný, tak i ve svém, kasační stížností
napadeném, rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci.
Případná obava stěžovatele o život, dokonce ani vyhrožování ze strany soukromých
osob nelze považovat za pronásledování tak, jak jej má ustanovení §2 odst. 5 zákona o azylu
na mysli. Nejvyšší správní soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu i správního orgánu,
že navrhovatel neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily o jeho vystavení pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Proto žalovaný správní orgán i soud prvního stupně postupovaly správně, když důvody
uplatňované stěžovatelem neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.
K námitce stěžovatele, že řízení před soudem vykazovalo vážnou vadu, když soud
neustanovil stěžovateli tlumočníka Nejvyšší správní soud uvádí, že zásada rovnosti stran
je jistě stěžejní zásadou spravedlivého procesu. Je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96
odst.l Ústavy ČR a promítá se také do řady ustanovení procesních předpisů. Soudní řád
správní i Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví, pro soudy
pak plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatňování
jejich práv. Soudní řád správní neobsahuje sám striktní úpravu práva jednat před soudem
ve své mateřštině, ta však plyne, jak je uvedeno výše z úpravy dané Ústavou a Listinou
a rovněž tak je nutno užít analogie úpravy občanského soudního řádu. Podle ustanovení §18
o. s. ř. mají účastníci v občanském soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat
před soudem ve své mateřštině. Soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění
jejich práv, přičemž účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví
tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Totéž platí, jde -li o ustanovení
tlumočníka účastníku, s nímž se nelze dorozumět jinak než znakovou řečí.
Soud zaslal stěžovateli poučení o právu vznést námitku podjatosti, poučení o účinnosti
s. ř. s. a výzvu k vyjádření, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení
jednání, rovněž tak vyjádření žalovaného k žalobě, zásilka byla stěžovateli doručena
dne 30. 4. 2003. Protože ani žalovaný netrval na účasti na řízení a stěžovatel svoji vůli
nevyjádřil, soud rozhodl o věci bez nařízení jednání ( §51 s. ř. s.).
Soud při vydání svého rozsudku vycházel z jednoznačně projevené vůle stěžovatele
v žalobě a protože sám ř ízení nenařizoval, jednání před soudem se stěžovatelem
tedy neproběhlo a proto krajský soud nebyl povinen ustanovit stěžovateli tlumočníka
pro jednání v jeho mateřštině před soudem.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 7
s. ř. s. Protože úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval, ostatně mu žádné náklady
nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, soud mu žádné náhrady nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2003
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu