ECLI:CZ:NSS:2003:3.AZS.20.2003
sp. zn. 3 Azs 20/2003 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součková a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Antonína Koukala ve věci žalobce: N. T.
S., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, se sídlem Plynární 6, Plzeň, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti proti
rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2003, čj. 59 Az 391/2003
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 20. 6. 2003 čj. OAM 376/AŘ-2002 byl zamítnut
rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne, kterým byla zamítnuta
žádost žalobce o udělení azylu a to jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1
písm. a) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu) s uvedením, že azyl se podle
ustanovení §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu neuděluje. Žalovaný ve výroku uvedl též, že
na žalobce se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 7. 8. 2002 žalobu k Vrchnímu soudu
v Praze, kde uvedl nesouhlas s rozhodnutím žalovaného s tím, že žalovaný nepostupoval ve
shodě se správním řádem, když si neopatřil řádně veškeré důkazy, nezjistil skutkový stav věci
úplně a v důsledku toho nebyla správně posouzena žádost žalobce o přiznání postavení
uprchlíka. Namítal, že již ve správním řízení uváděl, že jediným důvodem pro udělení azylu
není pouze ekonomický důvod, ale i politický, neboť v jeho zemi mu není umožněn politický
rozvoj, tento důvod měl být tedy žalovaným zjišťován a posuzován, namítá, že nebyly rovněž
prověřovány důvody pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu. V žalobě
vyjádřil žalobce nespokojenost s průtahem řízení, když žalovaný nedodržel třicetidenní ani
šedesátidenní pořádkovou lhůtu pro ukončení odvolacího řízení. Z uvedených důvodů
požadoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a zrušil i rozhodnutí první instance, neboť
vykazovalo stejné nedostatky a požadoval úhradu nákladů řízením které mu vznikly.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 6. 2003,
čj. 59 Az 391/2003 tak, že žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu
nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku se soud žalobními body podrobně zabýval, uvedl, že
žalobce jako důvody své žádosti o udělení azylu území ČR uváděl opakovaně pouze
ekonomické důvody, a pokud uváděl žalobce ve správním řízení, že politický režim v jeho
domovském státě mu neumožnil politický rozvoj, nelze v žádném případě z takového
prohlášení dovodit, že důvody žalobcovy byly politického charakteru. Naopak, ze správního
spisu jednoznačně vyplývá, že žalobce nebyl nikdy nositelem žádného politického
přesvědčení, ani členem politické organizace, politicky se neangažoval. Z jeho tvrzení není
ani zřejmé jaký politický rozvoj měl na mysli. Žalobce vyjadřoval především nespokojenost
se svojí ekonomickou situací, že ve vlasti neměl dostatek finančních prostředků, nemohl
sehnat práci, subjektivní pocit nespokojenosti se stáním režimem, byť reálně podložený
s hospodářskou situací, nezakládá sám o sobě strach z pronásledování ve smyslu §12 zákona
o azylu a tento pocit není také ještě politickým přesvědčením.
Soud v rozsudku, napadeném kasační stížností rovněž uvedl, že námitka žalobce
spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu správním orgány, není důvodná, neboť
tyto se zabývaly všemi tvrzeními žalobce, nebylo však jejich povinností poučovat žalobce
o tom, jaké skutečnosti či jaká tvrzení jsou relevantní pro vyhovění žádosti o udělení azylu,
ani se sugestivně dotazovat na důvody, které žalobce sám neuváděl.
Soud přisvědčil žalobci, že správní orgány sice nedodržely lhůtu pro dokončení
správního řízení dle správního řádu, jedná se však o lhůtu pořádkovou a její nedodržení
nemělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, nemohlo tedy vést ke zrušení
rozhodnutí pro vady řízení podle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Pokud správní orgán nezjišťoval
důvody pro udělení humanitárního azylu, soud uvedl, že žalobce sám o udělení humanitárního
azylu nežádal, jeho udělení je závislé na správním uvážení správního úřadu, o takové žádosti
nebylo tedy vedeno řízení.
Protože soud neshledal nezákonnost napadeného rozhodnutí, žalobu zamítl postupem podle
§78 odst. 7 s. ř. s.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podal žalobce (dále též „stěžovatel“)
kasační stížnost.
Kasační stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. 7. 2003 napadá stěžovatel
rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2003, čj. 59 Az 391/2003, jako důvod kasační
stížnosti uvedl, že řízení před správním orgánem mělo vady, sám navrhoval celou řadu
důkazních prostředků, které nebyly prověřovány a nebyly ani součástí spisového materiálu
postoupenému soudu, Krajský soud v Plzni tedy vycházel z neúplného spisového materiálu,
který nebyl k žalobě přiložen, proto navrhl, aby byl rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušen
a věc vrácena k dalšímu řízení.
Protože kasační stížnost neobsahovala veškeré náležitosti, krajský soud vydal
usnesení, kterým stěžovatele vyzval, nechť uvede, z jakých důvodů ve smyslu §103 s. ř. s.
rozhodnutí napadá a uvede rovněž, kdy mu bylo napadené rozhodnutí doručeno. K výzvě
soudu stěžovatel ve stanovené lhůtě doplnil kasační stížnost, uvedl, že důvodem kasační
stížnosti je §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a poukázal na vady, spočívající v neúplnosti
spisového materiálu, na jehož základě bylo Krajským soudem v Plzni rozhodováno, aniž by
však již uvedl, které konkrétní části spisu, či důkazy, dle jeho názoru chybí. Jako datum
doručení rozsudku uvedl den 11. června 2003.
Žalovaný nepodal ke kasační stížnosti, po výzvě soudu své vyjádření.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podané kasační
stížnosti, přezkoumal tedy nejprve, zda kasační stížnost je podána včas a zda je přípustná.
Rozsudek soudu, napadený kasační stížností, byl zástupci stěžovatele doručen 26. 6. 2003,
kasační stížnost byla podána osobně dne 10. 7. 2003 a je podána včas. Kasační stížnost je
přípustná, stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek soudu
v souladu s ustanovením §109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve
své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Kasační stížností namítá stěžovatel, že jako důvod pro podání kasační stížnosti
spatřuje v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když soud vycházel z neúplného spisového
materiálu, přičemž stěžovatel neuvedl, která část spisového materiálu nebyla soudu
předložena, nebo kterou část konkrétně nevzal soud při přezkoumání rozhodnutí žalovaného
v úvahu.
Nejvyšší správní soud je při přezkoumání rozsudku soudu, napadeného kasační
stížností vázán důvody kasační stížnosti; to však neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné.
Rozhodování soudu o kasační stížnosti je ovládáno principem kasace, soud tedy
provádí jen důkazy nezbytné k tomu, aby mohl rozhodnout, v rámci své přezkumné činnosti
sleduje, jak soud, který ve věci rozhodoval, zhodnotil důkazy, jak se vypořádal s tvrzením
žalobce a důkazy navrženými či předloženými.
Stěžovatel uvedl jako důvod podání kasační stížnosti §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve
věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se
považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud však v kasační stížností napadeném rozsudku Krajského soudu
v Plzni takovou vadu neshledal. Takové výtce stěžovatele nemůže Nejvyšší správní soud
přisvědčit, neboť jak ze správního spisu a rovněž tak z podrobného odůvodnění kasační
stížností napadeného rozsudku, je zcela zřejmé, z jakých důkazních prostředků žalovaný
vycházel, že při odmítnutí azylu vycházel z vlastního podání stěžovatele – žádosti o azyl
a rovněž z osobního pohovoru se stěžovatelem, v němž tento opakovaně uváděl pouze
ekonomické důvody a rovněž tak touhu po politickém rozvoji, žádné jiné důvody stěžovatel
neuvedl, tuto skutečnost soud přezkoumal a v odůvodnění rovněž uvedl, že ekonomické
důvody nejsou v žádném případě důvodem pro udělení azylu a to ani azylu humanitárního.
Soud se zabýval podrobně námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě, když rovněž
mimo jiné uvedl, že je nucen vycházet při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, uvedl, že žalobce jako
důvody své žádosti o udělení azylu na území ČR uváděl opakovaně pouze ekonomické
důvody, a pokud uváděl žalobce ve správním řízení, že politický režim v jeho domovském
státě mu neumožnil politický rozvoj, nelze v žádném případě z takového prohlášení dovodit,
že důvody žalobcovy byly politického charakteru. Naopak, ze správního spisu jednoznačně
vyplývá, že žalobce nebyl nikdy nositelem žádného politického přesvědčení, ani členem
politické organizace, politicky se neangažoval, subjektivní pocit nespokojenosti se stáním
režimem, byť reálně podložený s hospodářskou situací, nezakládá sám o sobě strach
z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu a tento pocit není také ještě politickým
přesvědčením a pokud uváděl žalobce ve správním řízení, že politický režim v jeho
domovském státě mu neumožnil politický rozvoj, nelze v žádném případě z takového
prohlášení dovodit, že důvody žalobcovy byly politického charakteru. Z jeho tvrzení není ani
zřejmé jaký politický rozvoj měl na mysli. Žalobce vyjadřoval především nespokojenost se
svojí ekonomickou situací, že ve vlasti neměl dostatek finančních prostředků, nemohl sehnat
práci, subjektivní pocit nespokojenosti se státním režimem, byť reálně podložený
s hospodářskou situací, nezakládá sám o sobě strach z pronásledování ve smyslu §12 zákona
o azylu a tento pocit není také ještě politickým přesvědčením.
Z odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku je zřejmé, že jsou jasně
označeny důkazy, z nichž žalovaný čerpal svá skutková zjištění, skutkový stav byl zde
přiléhavě právně posouzen.
K námitce stěžovatele, že soud nevycházel ze všech podkladů a důkazů, které
navrhoval při žádosti o poskytnutí azylu, tyto že nebyly nikterak zjišťovány ani zkoumány,
Nejvyšší správní soud uvádí, že prozkoumal celý správní spis i soudní spis, nezjistil, že by
k některým námitkám či podkladům předloženým stěžovatelem nebylo přihlédnuto, avšak
stěžovatel neoznačil žádné konkrétní údaje či skutečnosti, které měly být při přezkoumání
krajským soudem pominuty a protože Nejvyšší správní soud vázán rozsahem kasační
stížnosti, rozhodl, jak je uvedeno ve výroku.
Jestliže cizinec v řízení o udělení azylu vůbec netvrdil, že je pronásledován či
diskriminován ve smyslu ustanovení §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., není rozbor politické situace a stavu dodržování lidských práv ve státě, jehož
občanství cizinec má, nezbytný.
Sám stěžovatel, pokud se chce v cizí zemi ucházet o azyl, musí uvést skutečnosti
a důvody, pro které o azyl žádá a to již ve správním řízení, které předcházelo řízení soudnímu.
Pokud ani sám stěžovatel neuvedl požadavek udělení humanitárního azylu před správním
orgánem, neuvedl ani důvody hodné zvláštního zřetele, které by mohl vzít správní orgán
v úvahu při rozhodování o udělení humanitárního azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu,
neuvedl ani důvody pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, nemůže již soud
přihlížet k takovým případným novým námitkám, soud přezkoumával pouze, zda správní
orgány nepochybily v řízení o udělení azylu.
Proto žalovaný správní orgán i soud prvního stupně postupovaly správně, když důvody
uplatňované stěžovatelem neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a jako takovou ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 7
s. ř. s. Protože úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval, ostatně mu žádné náklady nad
rámec jeho úřední činnosti nevznikly, soud mu právo na náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2003
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu