ECLI:CZ:NSS:2003:4.ADS.6.2003
sp. zn. 4 Ads 6/2003 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Antonína Koukala v právní věci žalobce J. P.,
zast. Mgr. Janem Hrežou, advokátem, se sídlem ve Vyškově, Dědická 14, proti České správě
sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 21. 11. 2002 č. j. 32 Ca 214/2001 - 42,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2002 č. j. 32 Ca 214/2001 – 42
se zru š u je a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 11. 2002 č.j. 32 Ca 214/2001–42 potvrdil
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 12. 2001 a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Přezkoumávaným rozhodnutím zamítla Česká
správa sociálního zabezpečení žádost žalobce o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek
ustanovení §38 zákona č. 155/1995 Sb. s odůvodněním, že podle posudku lékaře Okresní správy
sociálního zabezpečení ve Vyškově ze dne 15. 11. 2001 žalobce není plně invalidní, neboť
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné
výdělečné činnosti pouze o 50 %. Žalobci nadále náleží částečný invalidní důchod. Krajský soud
v Brně postupoval podle hlavy třetí části páté o. s. ř. účinného do 31. 12. 2002 a na základě
opravného prostředku žalobce přezkoumal výše označené rozhodnutí žalované ve vztahu
k výroku o zamítnutí žádosti o plný invalidní důchod. Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu
posudkového spisu, z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně ze
dne 26. 3. 2002 a jeho doplnění ze dne 8. 10. 2002. V souladu s posudkovými závěry vzal za
prokázané, že ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí bylo rozhodujícím zdravotním
postižením v dlouhodobě nepříznivém stavu žalobce, postižení páteře způsobující pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. ve znění
vyhlášky č. 40/2000 Sb., kapitoly XV., oddílu F, položky 3b, o 50%. Pro další choroby uvedené
v diagnostickém souhrnu, především pro psychické onemocnění, zvýšila posudková komise
pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti o dalších 10%, na celkových 60%. U žalobce
nešlo o zdravotní postižení podle přílohy č. 3 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. Krajský soud v Brně
poté dospěl k závěru, že k datu vydání napadeného rozhodnutí žalobce nesplňoval žádnou
z podmínek invalidity uvedené v ust. §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Napadené rozhodnutí
proto podle §250q odst. 2 o. s. ř. jako zákonné potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání, které došlo Krajskému soudu v Brně
dne 18. 12. 2002. Předkládací zpráva k rozhodnutí o odvolání byla předložena Vrchnímu soudu
v Olomouci dne 27. 12. 2002. Vrchní soud v Olomouci přípisem ze dne 30. 12. 2002 poučil
žalobce podle §129 odst. 3, soudní řád správní, o možnosti podání kasační stížnosti proti
napadenému rozsudku.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2002 č.j. 32 Ca 214/2002–42 podal
žalobce včas kasační stížnost. V kasační stížnosti především uvedl, že ji zdůvodňuje podle §103
odst. 1 písm. b) tak, že řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, trpí vadou řízení spočívající
v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že pokud by k tomuto porušení zákonného postupu
nedošlo, vedlo by to ke zcela jinému výsledku řízení. Ve faktické rovině namítal především to, že
při posuzování jeho psychického stavu bylo vycházeno z propouštěcí zprávy z psychiatrické
léčebny, kde se jeho zdravotní stav zlepšil, ovšem pouze přechodně a v důsledku intenzivní
ústavní léčby. Při následné další kontrole však již měl opět deprese těžkého stupně. Vyslovil
přesvědčení, že z hlediska posuzování ztráty schopnosti soustavné výdělečné činnosti je třeba
posuzovat jen ta zdravotní opatření, která jsou stejně soustavně schopná udržet zlepšený
zdravotní stav. Pokud by měly být jeho depresivní stavy posuzovány pouze jako lehké, bylo by
třeba, aby se ústavní léčbě v PL podroboval pravidelně. Podle jeho názoru bez pravidelných
pobytů v PL není možné dosáhnout zlepšení zdravotního stavu tak, jak uvádí propouštěcí zpráva
z psychiatrické léčebny Kroměříž, z níž napadené rozhodnutí vychází. Toto pravidelné
hospitalizování pak nelze hodnotit jinak, než jako zcela mimořádnou podmínku, za které je
schopen soustavné výdělečné činnosti ve smyslu §39 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb.
Namítal dále, že jak soud, tak i správní orgán nerespektovaly, že mají povinnost zcela řádně a
úplně zjistit skutkový stav, když nevyužily jeho souhlasu s vyžádáním zdravotnické dokumentace
od jeho psychiatra MUDr. N., S. 912, B., u kterého se léčí 5,5 roků a který má o jeho stavu
z dlouhodobého hlediska nejlepší přehled. Z dílčích zpráv poskytovaných obvodnímu lékaři nelze
věc řádně dokumentovat. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Podle §129 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní – dále jen s. ř. s.), bylo-li
přede dnem účinnosti tohoto zákona podáno proti rozhodnutí soudu o opravném prostředku
proti rozhodnutí správního orgánu odvolání ve věcech, v nichž to zákon připouštěl, a nebylo
o něm rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, zastavuje se řízení o odvolání dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona. Účastník tohoto řízení může do 31. 1. 2003 podat proti
rozhodnutí soudu o opravném prostředku kasační stížnost podle tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ust. §109
zákona č. 150/2002 Sb. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Předmětem přezkumného soudního řízení v posuzované věci bylo rozhodnutí České
správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 12. 2001, jímž byla zamítnuta žádost J. P. (dále jen
stěžovatel) o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ust. §38 zákona č. 155/1995 Sb.
Jedním z předpokladů pro vznik nároku na tuto dávku je existence plné invalidity pojištěnce ve
smyslu ust. §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Bylo tedy třeba nejprve zjistit, zda stěžovatel ke
dni 4. 12. 2001 splňoval podmínky plné invalidity ve smyslu tohoto ustanovení, tj. zda pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti u něho činil nejméně 66%, nebo zda byl schopen pro
zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Je tedy
třeba uvést, že v daném případě se jedná o důchod podmíněný dlouhodobě nepříznivým
zdravotním stavem a rozhodnutí soudu závisí především na jeho odborném lékařském
posouzení. V přezkumném soudním řízení ve věcech důchodového pojištění posuzuje zdravotní
stav a pracovní schopnost občanů podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. v platném znění.
Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové
komise. Posudkové komise MPSV jsou oprávněny nejen k celkovému přezkoumání zdravotního
stavu a dochované pracovní schopnosti občanů, ale též k posouzení poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti a k zaujetí posudkových závěrů o plné či částečné invaliditě, jejím
vzniku, trvání či zániku. Nicméně i tyto posudky hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad
upravených v ust. §132 o. s. ř. se zřetelem k ust. §64 s. ř. s., přitom však takový posudek, který
zcela splňuje požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, bývá zpravidla důkazem ve věci
stěžejním. Požadavek úplnosti a přesvědčivosti, který je kladen na posudky posudkových komisí,
spočívá v tom, aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především pak
s těmi, které namítá účastník uplatňující nárok na plný nebo částečný invalidní důchod, jakož i
v tom, zda podaný posudek obsahuje náležité zdůvodnění svého posudkového závěru tak, aby
byl tento závěr přesvědčivý pro soud, který nemá ani nemůže mít odborné lékařské znalosti, na
nichž posouzení plné invalidity závisí především.
Soud v projednávané věci proto nepochybil, když vycházel z posudku posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně ze dne 26. 3. 2002 a jeho doplnění ze dne 8. 10. 2002,
Nejvyšší správní soud však nesdílí závěry Krajského soudu v Brně o úplnosti a přesvědčivosti
těchto podaných posudků, a to ve vztahu k posouzení psychiatrického zdravotního postižení
stěžovatele k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí, tj. k datu 4. 12. 2001, a následně
k přesvědčivosti tam stanoveného poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele
k uvedenému dni.
Z obsahu posudkové dokumentace plyne, že stěžovatel byl uznán od 6. 6. 1983 částečně
invalidním podle §25 odst. 4 písm. a) zákona č. 121/1975 Sb. pro páteřní onemocnění, přičemž
od 20. 9. 1983 pobíral částečný invalidní důchod. K žádosti stěžovatele o plný invalidní důchod
v roce 1998 byl jeho zdravotní stav posouzen Okresní správou sociálního zabezpečení ve
Vyškově dne 14. 1. 1998 podle kapitoly V., položky 4 písm. c), přílohy č. 2, k vyhlášce č.
284/1995 Sb. v platném znění celkem 50%, přičemž v přezkumném soudním řízení vedeném u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Ca 89/98 byl stěžovatel uznán v posudku posudkové
komise MPSV v Brně ze dne 1. 7. 1998 plně invalidním podle §39 odst. 1 a) zákona č. 155/1995 Sb. pro těžkou depresivní fázi bez psychotických příznaků, kdy pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti byl posouzen podle kapitoly V., položky 3 písm. c), přílohy č. 2, k vyhlášce č.
284/1995 Sb. – 70%. Rozhodnutím ČSSZ ze dne 17. 7. 2000 byl stěžovateli od 24. 8. 2000 plný
invalidní důchod odňat a od uvedeného dne je poživatelem částečného invalidního důchodu.
Podle záznamu o jednání OSSZ Vyškov ze dne 28. 6. 2000 a posudku posudkové komise MPSV
v Brně ze dne 15. 11. 2000 byl stěžovatelův zdravotní stav posouzen podle přílohy č. 2 k vyhlášce
č. 284/1995 Sb., kap. XV., oddílu F, pol. 3, písm. b) – 50% (vertebrogenní onemocnění).
Z obsahu posudkové dokumentace dále plyne, že stěžovatel se léčí pro psychiatrické
zdravotní postižení u psychiatra MUDr. J. N. od 22. 9. 1997, kdy byl poprvé psychiatricky
vyšetřen. Ve spise se nachází řada odborných lékařských nálezů uvedeného lékaře z období let
1997 – 2002 (22. 9. 1997, 10. 10. 1997, 22. 12. 1997, 12. 12. 1997, 18. 5. 1998, 4. 7. 2000,
6. 6. 2000, 2. 10. 2001, 30. 7. 2002, 13. 6. 2002, 17. 12. 2002 a další). V posudkové dokumentaci
jsou rovněž založeny výstupní zprávy z ústavní léčby stěžovatele v PL K. ze dne 1. 12. 1997, 9. 7.
1998 a 30. 7. 2002. Z výše označených odborných lékařských nálezů plyne, že stěžovatel se léčí
pro depresivní poruchu těžkého stupně, jejíž stav se po hospitalizaci v psychiatrické léčebně v K.
zlepší, ovšem pouze přechodně.
Krajský soud v Brně vycházel při posouzení psychiatrického zdravotního postižení
stěžovatele z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně ze dne
26. 3. 2002 a z doplňujícího posudku téže komise ze dne 8. 10. 2002, který vyžádal za účelem
posouzení nálezu MUDr. N. ze dne 13. 6. 2002 a hospitalizační zprávy z pobytu v PL K. ze dne
30. 7. 2002. Podle posudku posudkové komise ze dne 26. 3. 2002 šlo u stěžovatele podle
diagnostického souhrnu o depresivní poruchu těžkého stupně bez velkého efektu léčby.
V doplňujícím posudku ze dne 8. 10. 2002 byl stav stěžovatele posouzen jako středně těžká
depresivní fáze, a to v souladu se závěrem hospitalizační zprávy PL Kroměříž ze dne 30. 7. 2002
a nálezu MUDr. N. ze dne 13. 6. 2002. Pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti byl
posudkovou komisí pro toto zdravotní postižení stanoven podle přílohy č. 2, k vyhlášce
284/1995 Sb. ve znění vyhlášky č. 40/2000 Sb., kap. V., položky 3b (středně těžký stupeň) 20 –
40%. Podle lékařského nálezu MUDr. N. ze dne 17. 12. 2002 však již při následující kontrole (po
30. 7. 2002) byla přítomna deprese těžkého stupně. Podle odborného lékařského nálezu MUDr.
N. ze dne 2. 10. 2001 (cca 2 měsíce před vydáním přezkoumávaného rozhodnutí) šlo u
stěžovatele o depresivní poruchu těžkého stupně zhoršovanou tělesnými potížemi.
Za výše uvedené situace, z níž vyplývá způsob posuzování psychiatrického zdravotního
postižení stěžovatele v jednotlivých obdobích, nepovažuje Nejvyšší správní soud posudkový
závěr obsažený v posudku ze dne 8. 10. 2002, o tom, že ke dni vydání přezkoumávaného
rozhodnutí šlo u stěžovatele o středně těžkou depresivní fázi, za zcela úplný a přesvědčivý. Navíc
nutno poukázat na obecné posudkové zásady uvedené v kapitole V. výše citované přílohy a dále
na posudkové hledisko v položce 3 této kapitoly, podle něhož funkční nález musí obsahovat
přesnou klasifikaci, údaje o charakteru a závažnosti epizod poruch nálady, době jejich trvání, o
frekvenci a intervalech mezi jednotlivými fázemi, délce a kvalitě remise či následných změnách
osobnosti. Při posouzení je třeba přihlédnout k míře omezení schopnosti vyrovnat se
s požadavky běžného života a trvale snížené odolnosti vůči stresu. Sledované období by mělo
trvat nejméně rok, neboť epizoda poruchy trvá v průměru 6 měsíců. Z výše uvedených hledisek
však posudkové závěry, týkající se psychiatrického zdravotního postižení stěžovatele formulovány
nebyly.
Se zřetelem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že posouzení
stěžovatelova zdravotního stavu, uvedené v posudku posudkové komise MPSV v Brně ze dne
26. 3. 2002 a jeho doplnění ze dne 8. 10. 2002, které vzal Krajský soud v Brně za podklad svého
rozhodnutí, nelze dosud považovat za zcela úplné a přesvědčivé, a to ve vztahu
k psychiatrickému zdravotnímu postižení stěžovatele, pro něž byl v roce 1998 invalidizován.
Neúplné posouzení rozsahu zdravotního postižení, jímž stěžovatel trpěl ke dni vydání
rozhodnutí, tj. k datu 4. 12. 2001, považuje Nejvyšší správní soud za vadu řízení, která mohla mít
za následek nesprávné stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
stěžovatele k uvedenému dni a v jeho důsledku nesprávné posouzení zákonných podmínek plné
invalidity ve smyslu §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., jako základního předpokladu pro vznik
nároku na dávku důchodového pojištění, jíž se stěžovatel domáhá, tj. plného invalidního
důchodu. Za této situace považuje Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost za důvodnou
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a proto napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení bude třeba, aby Krajský soud v Brně vyžádal od posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí, pracoviště v Brně, doplňující posudek. Před jeho
vypracováním bude třeba aby si posudková komise vyžádala zdravotní dokumentaci stěžovatele
od psychiatra MUDr. N., S. 912, 685 01 B. V doplňujícím posudku by se měla posudková komise
zabývat původně invalidizujícím zdravotním postižením stěžovatele, tj. psychiatrickým
zdravotním postižením. Po zhodnocení dosavadní a vyžádané zdravotní dokumentace by
posudková komise měla zhodnotit vývoj tohoto zdravotního postižení od roku 1998, kdy byl pro
uvedené zdravotní postižení stěžovatel uznán plně invalidní, až do dne vydání přezkoumávaného
rozhodnutí, tj. ke dni 4. 12. 2001. Posudková komise by měla vysvětlit rozsah a intenzitu
psychiatrického zdravotního postižení ke dni 4. 12. 2001, a to především podle obecných
posudkových zásad uvedených v kapitole V. a posudkových hledisek, obsažených v položce 3
kapitoly V. ve vyhlášce č. 284/1995 Sb. ve znění vyhlášky č. 40/2000 Sb. Setrvá-li posudková
komise na závěrech učiněných v doplňujícím posudku ze dne 8. 10. 2002, tj. že uvedené
zdravotní postižení odpovídá míře poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle
přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. ve znění vyhlášky č. 40/2000 Sb., kap. V., položky 3
písm. b) - 20 – 40%, měla by odůvodnit proč nelze uvedené zdravotní postižení podřadit pod
položku 3c téže kapitoly, a to s ohledem na nález MUDr. N. ze dne 2. 10. 2001. Dále bude třeba,
aby se posudková komise MPSV vyjádřila i k námitce stěžovatele obsažené v kasační stížnosti, tj.
že jeho pravidelné hospitalizování (po němž dochází ke zlepšení zdravotního stavu), nelze
hodnotit jinak než jako zcela mimořádnou podmínku, za které je schopen soustavné výdělečné
činnosti ve smyslu ust. §39 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb.
Po doplnění posudku jednoznačně stanovenými závěry ve shora uvedeném směru,
Krajský soud v Brně znovu posoudí, zda došlo či nikoliv ke vzniku nároku stěžovatele na plný
invalidní důchod ve smyslu ust. §38 zákona č. 155/1995 Sb. a následně pro posouzení toho, zda
napadené rozhodnutí je či není zákonné.
V novém rozhodnutí rozhodne Krajský soud v Brně také o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. 6. 2003
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu