ECLI:CZ:NSS:2003:4.AS.24.2003
sp. zn. 4 As 24/2003-53
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně
CH.Q., zast. Mgr. Lilianou Bochalovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Jindřišská 7, proti
žalované České republice – Policie České republiky, služba cizinecké a pohraniční
policie, se sídlem v Praze 3, Olšanská 2, o kasační stížnosti žalobkyně podané proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2003 č. j. 11 Ca 27/2003-26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby ciz inecké a pohraniční
policie, ze dne 9. 12. 2002 č. j. SCPP-5377/C-217-2002, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně
a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, oddělení cizinecké policie Praha ze dne
3. 10. 2002 č. j. SCPP-1400/PM-XIII-C-2002, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně
o prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů podle §60 odst. 6 s odkazem na §56
odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů ve z nění zákona č. 140/2001 Sb. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně
dne 20. 1. 2003 žalobu u Městského soudu v Praze.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 4. 2003 č. j. 11 Ca 27/2003-26 žalobu
odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu ná kladů řízení. V odůvodnění
usnesení m. j. uvedl, že se musel zabývat otázkou, zda jsou splněny zákonem stanovené
podmínky pro to, aby mohl rozhodnout ve věci samé a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Uvedl, že podle ustanovení §172 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území
České republiky, žaloba proti správnímu rozhodnutí podle tohoto zákona musí být podána do
30-ti dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni nebo ode dne sdělení
jiného rozhodnutí správního orgánu, pokud není dále stanoveno jinak. Zmeškání lhůty nelze
prominout. Jak je patrno z obsahu spisového materiálu správních orgánů, který si soud
vyžádal, bylo napadené rozhodnutí doručeno žalobkyni dne 12. 12. 2002, třicetidenní lhůta
pro podání opravného prostředku uplynula dnem 13. 1. 2003. V této lhůtě žaloba podána
nebyla ani u správního orgánu, ani u soudu. Žaloba byla podána k soudu až dne 20. 1. 2003.
Soud konstatoval, že platná právní úprava prominutí lhůty pro podání žaloby na přezkoumání
rozhodnutí správního orgánu neumožňuje (§79 odst. 4 s. ř. s.). Soud dále uvedl, že z výše
uvedeného vyplývá, že žaloba byla podána po zákonem stanovené lhůtě, a proto je nutno ji
považovat za opožděnou. Městský soud v Praze proto žalobu odmítl podle ustanovení §46
odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (dále jen stěžovatelka) včas kasační stížnost
proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí, a to z důvodu nezákonnosti na základě
ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Z odůvodnění kasační stížnosti plyne, že stěžovatelka
dovozuje, že Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že napadené
rozhodnutí je vyloučeno z přezkoumání soudem a žalobu tudíž jako nepřípustnou odmítl.
Rozhodnutí odůvodnil tím, že na udělení víza není právní nárok, když rozhodnutí opírá
o ustanovení §171 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České
republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), které stanoví, že z přezkoumání soudem jsou
vyloučena rozhodnutí o neudělení víza.
Stěžovatelka v kasační stížnosti dále uvedla, že městský soud dovozuje, že pod pojem
rozhodnutí o neudělení víza je třeba subsumovat jak rozhodnutí, jimiž se zamítne žádost
o udělení víza, tak i rozhodnutí, jimž se zamítne žádost o prodloužení víza. Vychází pak
z domněnky, že pokud na udělení víza není nárok, není právní nárok ani na jeho prodloužení
s tím, že prodloužení víza není podle názoru městského soudu ničím jiným, než udělením víza
na dobu další po uplynutí doby platnosti víza předchozího. Stěžovatelka dále namítala, že lze
jistě souhlasit s právním názorem městského soudu, že na udělení víza není právní nárok,
pokud se však jedná o právní institut prodloužení platnosti víza nad 90 dnů, tak podle názoru
stěžovatele na prodloužení platnosti v íza nad 90 dnů právní nárok zcela jednoznačně je.
Uváděla dále, že nelze rozhodně souhlasit s právním názorem vyjádřeným v napadeném
usnesení, že §53-55 zákona o pobytu cizinců upravují postup při žádosti o udělení víza a
zároveň obecně náležitosti žádosti o udělení víza společné všem žádostem bez rozlišení, zda
jde o žádost o udělení víza, či žádost o prodloužení víza. Poukazovala dále na odlišnosti obou
těchto institutů. Vyslovila názor, že pobyt cizinců na území zcela jistě požívá ústavní ochrany,
a to ve smyslu článku 42 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z pravomoci soudu tedy
nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod
zaručených Listinou základních práv a svobod bez rozdílu všem fyzickým osobám.
Navrhovala, aby Nejvyšší soud po provedeném řízení usnesení Městského soudu v Praze č. j.
11 Ca 27/2003-26 ze dne 14. 4. 2003 ve výroku I. a II. zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky se zabýval
výkladem příslušných ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., a to ve vztahu k námitkám
uplatněným stěžovatelkou v kasační stížnosti.
Městský soud v Praze pak věc předložil Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí
o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud v přípise ze dne 8. 8. 2003 vrátil věc Městského soudu v Praze
bez věcného vyřízení kasační stížnosti, když vyslovil názor, že kasační stížnost neobsahuje
všechny potřebné náležitosti uvedené v ustanovení §106 s. ř. s. tak, aby Nejvyšší správní
soud mohl o kasační stížnosti rozhodnout. Zavázal soud k tomu, aby vyzval stěžovatelku
podle pokynů uvedených v tomto přípise k odstranění vad kasační stížnosti s tím, že současně
bude třeba, aby stěžovatelka byla poučena ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s.
o následcích neodstranění této vady kasační stížnosti.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2003 č. j. 11 Ca 27/2003-47 vyzval
stěžovatelku, aby ve lhůtě j ednoho měsíce ode dne doručení tohoto usnesení doplnila kasační
stížnost, došlou do podatelny Městského soudu v Praze do 20. 5. 2003 ve dvojím vyhotovení
o náležitosti uvedené v ustanovení §106 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. – soudní řád správní
(dále jen s. ř. s.), zejména, aby odstranila vadu kasační stížnosti, spočívající v tom, že jako
důvod kasační stížnosti označuje odmítnutí žaloby Městským soudem v Praze pro
nepřípustnost žaloby, ačkoliv napadeným rozhodnutím odmítl Městský soud v Praze žalobu
jako opožděně podanou. Poukazuje na to, že žalobkyně v podané kasační stížnosti použila
důvody a formulace z kasační stížnosti zjevně směřující proti jinému rozhodnutí Městského
soudu v Praze, jimž byla sice žaloba rovněž odmítnuta, avšak nikoliv pro opožděnost, ale
z důvodu nepřípustnosti. Soud vyzval žalobkyni, aby jednoznačně sdělila, v jakém rozsahu
a pro který důvod uvedený v ustanovení §103 s. ř. s. napadá uvedené soudní rozhodnutí.
V poučení tohoto usnesení bylo výslovně uvedeno, že nebude-li podání ve lhůtě uvedeném ve
výroku tohoto usnesení doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento
nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání usnesením odmítne. Uvedené usnesení
obdržela zástupkyně žalobkyně do vlastních rukou dne 10. 9. 2003, jak o tom svědčí
doručenka založená ve spise.
Kasační stížnost stěžovatelky musela být Nejvyšším správním soudem odmítnuta
z těchto důvodů.
Dne 1. 1. 2003 vešla v účinnost nová právní úprava správního soudnictví, daná
zákonem č. 150/2002 Sb., jímž byl m. j. zřízen Nejvyšší správní soud. Podle ustanovení §12
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. (dále jen s. ř. s.) Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní
orgán ve věcech patřících do pravomoci soudu ve správním soudnictví zajišťuje jednotu
a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených
tímto zákonem. Podle ustanovení §102 s. ř. s. je kasační stížnost opravným prostředkem proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení,
z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatel“)
domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná proti každému takovému
rozhodnutí, není-li dále stanoveno jinak. Podle §106 odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost
kromě obecných náležitostí podání obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo
doručeno. Ustanovení §37 platí obdobně. Podle odst. 3 téhož ustanovení, nemá-li kasační
stížnost všechny náležitosti již při jejím podání, musí být tyto doplněny ve lhůtě jednoho
měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání. Jen v této lhůtě
může stěžovatel rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody.
Podle zmíněného §37 odst. 5 s. ř. s. rovněž platí, že předseda senátu usnesením vyzve
podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví mu k tomu lhůtu. Nebude-li podání
v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek
pokračovat, soud řízení o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný
procesní důsledek. O tom musí být podatel ve výzvě poučen.
V posuzované věci vycházel Nejvyšší správní soud z toho, že včas podaná kasační
stížnost stěžovatelky označující správně jak číslem jednacím, tak i datem vydání usnesení
Městského soudu v Praze, které napadá, a které je založeno ve spise na č.l. 11 Ca 27/2003-26,
obsahuje důvody a formulace zjevně směřující proti jinému rozhodnutí Městského soudu
v Praze, jímž byla žaloba rovněž odmítnuta, avšak nikoliv pro opožděnost, ale z důvodu
nepřípustnosti. Pro tuto skutečnost považoval Nejvyšší správní soud kasační stížnost za
nesrozumitelnou a dospěl k závěru, že n esrozumitelnost kasační stížnosti je vadou, bez jejíhož
odstranění nelze v řízení pokračovat.
Výše citované usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2003 obdržela
zástupkyně stěžovatelky do vlastních rukou dne 10. 9. 2003, jak o tom svědčí doručenka
založená ve spise. Ve lhůtě jednoho měsíce od doručení výzvy, tj. ve lhůtě končící dne 10. 10.
2003 však stěžovatelka výzvě soudu k odstranění vad kasační stížnosti nevyhověla, ostatně
tak neučinila ani do dne vydání tohoto usnesení. Nejvyšší správní soud musel proto kasační
stížnost stěžovatelky podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout, neboť jde od nedostatek
podmínky řízení, který vzdor výzvě soudu nebyl odstraněn a v řízení nelze proto pokračovat.
Stěžovatelka byla přitom o takovém postupu vyrozuměna.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky
pro neodstranění vad tohoto podání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti je výrazem skutečnosti, že kasační
stížnost byla odmítnuta (§60 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. 11. 2003
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu