ECLI:CZ:NSS:2003:4.AZS.14.2003
sp. zn. 4 Azs 14/2003-48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy ve věci žalobce: V. S.,
zastoupeného JUDr. Ivo Jahelkou, advokátem, se sídlem Sládkova 351/II, 377 01 Jindřichův
Hradec, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, pošt. přihrádka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o kasační stížnosti proti rozhodnutí
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. května 2003, č. j. 10 Az 63/2003-11,
spojené s návrhem na přiznání odkladného účinku,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení o
kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatele, JUDr. Ivo Jahelkovi, se p ř i z n á v á odměna za
zastupování od státu ve výši 1650 Kč, která mu bude vyplacena Nejvyšším
správním soudem do patnácti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného č. j. OAM-3185/VL-10-P01-2001, ze dne 24. 2. 2003, nebyl
žalobci udělen azyl pro nesplnění podmínek ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 ani §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve
znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu). Zároveň žalovaný v rozhodnutí uvedl, že se na
žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný rovněž
uvedl, že v průběhu správního řízení bylo jednoznačně prokázáno, že důvodem žádosti o
udělení azylu je snaha legalizovat pobyt na území České republiky.
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu, ve které
napadl citované rozhodnutí v rozsahu výroku o neudělení azylu podle ustanovení §12 a §14
zákona o azylu a neexistence překážky vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu, k
čemuž uvedl, že rozhodnutím žalovaného byl zkrácen na svých právech. Namítal porušení
ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46, §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (správní řád) a §12 zákona o azylu. Pokud
jde o skutkové důvody, odkázal žalobce na svou žádost o udělení azylu ze dne 9. 4. 2001 a
Protokol o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České
republiky, který s ním byl proveden dne 28. 1. 2002. Rozhodnutí žalovaného považoval proto
za nezákonné a navrhoval, aby toto rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému
k dalšímu řízení.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. května
2003, č. j. 10 Az 63/2003-11 tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že nedošlo k porušení citovaných ustanovení správního řádu. Správní orgán
při svém rozhodování vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a na jeho základě vyvodil i
správné právní závěry, s nimiž se krajský soud rovněž ztotožnil. V odůvodnění svého
rozhodnutí dále uvedl, že žalobcem uplatněné důvody nelze podřadit pod žádný zákonný
důvod, pro který lze azyl udělit a žalobce tak nesplnil zákonné podmínky pro jeho přiznání. K
neshledání překážky vycestování podle ustanovení §91 odst. 1 zákona o azylu krajský soud
uvedl, že správní orgán postupoval v souladu se zákonem, neboť z informací o zemi původu,
jakož i z důvodů uváděných žalobcem, nelze učinit závěr, že by žalobce náležel k osobám
ohroženým ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal žalobce (dále
jen „stěžovatel“) dne 19. 6. 2003 kasační stížnost. Souběžně s kasační stížností stěžovatel
podal návrh na ustanovení právního zástupce a návrh na přiznání odkladného účinku podle
ustanovení §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů,
(dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud v Českých Budějovicích k ochraně jeho zájmů ustanovil
právního zástupce, který na výzvu krajského soudu uvedl, že kasační stížnost je podána
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 a) a b), obsahuje veškeré náležitosti uvedené v §106
odst. 1 s. ř. s., a že žádné nové důvody stěžovatel v poskytnuté lhůtě neuvádí. Právní zástupce
dále uvedl, že nepovažuje za nutné kasační stížnost dále doplňovat a s důvody uvedenými
stěžovatelem v kasační stížnosti se zcela ztotožňuje a na ně odkazuje.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a
konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl žalobci doručen dne 9. 6. 2003,
kasační stížnost byla podána osobně dne 19. 6. 2003. Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Jako důvody kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) s. ř. s. Stěžovatel především uvádí, že správní orgán porušil v řízení o udělení
azylu ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §32 odst. 2, §46 správního řádu a §12 zákona
o azylu. K porušení citovaných ustanovení správního řádu a zákona o azylu však krajský soud
nepřihlížel a tím došlo k nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. V souvislosti s tím stěžovatel namítá i vady řízení spočívající
v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Správní orgán dle stěžovatele neshromáždil
dostatek skutkových podkladů, na základě kterých by mohl spolehlivě zjistit skutečný stav
věci a vydat tak rozhodnutí, které by neodporovalo citovaným ustanovením správního řádu.
K tomu uvádí, že žalovaný vycházel v podstatě z jediného podkladu, a to ze Zprávy o
dodržování lidských práv za rok 2000 v Ruské federaci, vydané Úřadem pro demokracii a
lidská práva a Ministerstvem zahraničních věcí Spojených států amerických v únoru roku
2001. Tato Zpráva, jak uvedl, navíc popisovala stav za rok 2000 a považuje ji tedy za
zastaralou, resp. namítá, že žalovaný neprovedl žádnou úvahu v tom smyslu, že by v Ruské
federaci zůstala situace v oblasti dodržování lidských práv od roku 2000 od doby vydání
napadaného rozhodnutí nezměněna. Stěžovatel konečně uvedl, že rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 24. 2. 2003 je v rozporu s ustanovením §47 odst. 5 věta druhá správního řádu,
neboť postrádá podpis oprávněné osoby, z čehož stěžovatel dovozuje, že rozhodnutí nebylo
řádně doručeno. Stěžovatel proto navrhuje, aby napadené rozhodnutí Krajského soudu
v Českých Budějovicích bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu zrušeno a věc byla
vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém především uvedl, že
rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích byla
vydána v souladu s právními předpisy. Konstatoval, že stěžovatel až v kasační stížnosti uvedl
nová tvrzení a nové námitky, které však v žalobě neuvedl. Dále uvedl, že citovaná „zpráva“
popisuje rok 2000, neboť v tomto roce stěžovatel Ruskou federaci opustil a uvádí, že
v rozhodnutí je vyjmenována celá řada dalších informací a zpráv vztahujících se k situaci a
poměrům v Ruské federaci. Výše uvedená „zpráva“ tak měla podle žalovaného
dokumentovat, že v Ruské federaci orgány činné v trestním řízení kriminalitu řeší a stěžovatel
by se na ně mohl obrátit. Protože stěžovatel neuvedl žádný důvod spadající pod ustanovení §
12 zákona o azylu, je podle žalovaného nadbytečné zjišťovat blíže situaci v Ruské federaci a
konfrontovat ji s důvody, které nemohou být pro posouzení žádosti rozhodné. Vzhledem
k výše uvedenému považuje žalovaný kasační stížnost za nedůvodnou a navrhuje její
zamítnutí.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel uvádí jako právní důvod kasační stížnosti §103 odst.
1 písm. a) a b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu těchto ustanovení.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní
předpis, ale tento je nesprávně vyložen. Skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud
skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, ve spisu
obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková
podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr
učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud při vlastním přezkoumání žalobou
dotčeného rozhodnutí správně vyšel z existujícího skutkového a právního stavu a zabýval se
všemi výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Stěžovatel v kasační stížnosti
k §103 odst. 1 písm. a) především uvádí, že došlo k porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §
32 odst. 2, §46 správního řádu a §12 zákona o azylu a namítá tak nezákonnost rozhodnutí
Krajského soudu v Českých Budějovicích, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry
Krajského soudu v Českých Budějovicích a konstatuje, že k porušení citovaných ustanovení
správního řádu nedošlo a dále, že stěžovatelem uváděné důvody pro udělení azylu, a to jak v
řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení před soudem, nelze zařadit pod
žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu žadateli azyl udělit, anebo jinak
řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok. Podle názoru Nejvyššího správního
soudu tak Krajský soud v Českých Budějovicích právní otázku v předcházejícím řízení
posoudil správně. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že Krajský soud správně usoudil a rozhodl, že žalobce nemá nárok na udělení azylu podle §
12, §13 odst. 1, 2 ani podle §14 zákona o azylu.
K tvrzení stěžovatele, že správní orgán neshromáždil dostatek skutkových podkladů,
na základě kterých by mohl spolehlivě zjistit skutečný stav věci a vydat tak rozhodnutí, které
by neodporovalo citovaným ustanovením zákonů, Nejvyšší správní soud uvádí, že taková
pochybení v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích neshledal.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu se rozhodnutí krajského soudu, stejně jako jemu
předcházející rozhodnutí žalovaného, dostatečně opírá o důvody, které opodstatňují dospět
k předmětnému výroku. Pokud stěžovatel uvádí, že žalovaný vycházel pouze z jediného
podkladu, a to ze Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2000 v Ruské federaci, vydané
Úřadem pro demokracii a lidská práva a Ministerstvem zahraničních věcí Spojených států
amerických v únoru roku 2001, a že žalovaný neprovedl žádnou úvahu, zda situace v Ruské
federaci zůstala v oblasti dodržování lidských práv od roku 2000 do doby vydání napadaného
rozhodnutí nezměněna, Nejvyšší právní soud uvádí, že odkaz na citovanou zprávu je
v rozhodnutí žalovaného uveden pouze za účelem prokázání řešení kriminality v domovském
státě a nikoliv z důvodu prokázaní existence důvodů pro udělení azylu. Rovněž s ohledem na
skutečnost, že stěžovatel nepředložil žádné důkazy prokazující jím tvrzené skutečnosti, musel
správní orgán vycházet z jemu dostupných informací, což také učinil; zřetelehodným je
rovněž fakt, že se stěžovatel ani nepokusil svou situaci řešit přes orgány činné v domovském
státě. Ostatně stěžovatelem uváděný důvod, tedy strach vrátit se do Ruské federace z obavy
před teroristickými akty prováděnými čečenskými teroristy, není z důvodu, že je (teroristické
akty) v tomto případě nevykonává státní moc, podřaditelný pod ustanovení zákona o azylu,
neboť zákonodárce do zákona o azylu implementoval ustanovení čl. 1 odst. 2 Úmluvy o
právním postavení uprchlíků, přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a ustanovení Protokolu
týkajícího se právního postavení uprchlíků, přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967, ze
kterých zřetelně vyplývá, že se musí jednat o represi ze strany státu.
Nejvyšší správní soud proto neshledal, že by v předcházejícím řízení byla nesprávně
posouzena právní otázka věci, a stejně tak nedospěl k závěru, že se jedná o vadu řízení
z důvodu, že skutková podstata nemá oporu ve spisech, či je s nimi v rozporu. Proto žalovaný
správní orgán i Krajský soud v Českých Budějovicích postupovaly správně, když důvody
uplatňované stěžovatelem neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.
K stěžovatelem (v kasační stížnosti) uváděnému nedostatku podpisu oprávněné osoby
na jemu doručeném vyhotovení správního rozhodnutí (rozhodnutí žalovaného) a současně
z tohoto důvodu namítanému nedostatku řádného doručení tohoto rozhodnutí, Nejvyšší
správní soud uvádí, že s ohledem na ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. se touto skutečností
nemohl zabývat.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se
z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele byl stěžovateli ustanoven, přiznal Nejvyšší
správní soud podle §35 odst. 7 a §60 odst. 1 v návaznosti na §120 s. ř. s. ustanovenému
zástupci stěžovatele odměnu za zastupování od státu, a to v celkové částce 1650 Kč,
sestávající z odměny dle vyhlášky 177/1996 Sb. za jeden a půl úkonu právní služby (á 1000
Kč) a ze dvou režijních paušálů (á 75 Kč).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 22. 10. 2003
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu