ECLI:CZ:NSS:2003:4.AZS.21.2003
sp. zn. 4 Azs 21/2003-55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně N.
T. N. B., zast. JUDr. Petrem Práglem, advokátem, advokátní kanceláře v Ústí nad Labem,
Dlouhá č. 5, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3,
poštovní přihrádka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 30. 5. 2003 č. j. 59 Az 51/2003-35, a o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 26. 3. 2002 č. j. OAM-6641/VL-07-P16-2001 zastavil žalovaný
řízení o udělení azylu podle §25 písm. d) zákona o azylu. V odůvodnění rozhodnutí citoval
ustanovení §23 odst. 2 a §25 písm. d) zákona o azylu a konstatoval, že žalobkyni řádně
vyrozuměl o tom, aby se ve dnech 28. 2. a 22. 3. 2002 dostavila k pohovoru za účelem
objasnění důvodů své žádosti. Žalobkyně se však opakovaně bez řádné omluvy k pohovoru
nedostavila. Žalovaný uvedl, že stav spisového materiálu neumožňuje správnímu orgánu ve
věci rozhodnout. Dospěl poté k závěru, že byly splněny obě podmínky ustanovení §25 písm.
d) zákona o azylu a řízení zastavil.
Podáním ze dne 13. 4. 2002 napadla žalobkyně rozhodnutí v celém rozsahu pro
nezákonnost. Tvrdila, že bylo porušeno ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, neboť při posuzování jejího návrhu nebyl zjištěn přesně
a úplně skutečný stav věci a učiněná zjištění nedostačovala ke správnému posouzení věci.
Namítala, že žalovaný neopatřil úplné doklady pro rozhodnutí, tím došlo opět k porušení
ustanovení §32 odst. 1 a dále §34 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. a provedené důkazy
zhodnotil nesprávně, čímž porušil §34 odst. 5 tohoto zákona. V příloze opravného prostředku
upřesnila, že se dvakrát nedostavila k pohovoru pro objektivní důvody, které nemohla
ovlivnit. Poprvé obdržela předvolání k pohovoru dne 28. 2. 2002, z důvodu nemoci však přijít
nemohla. Na důkaz svého tvrzení přiložila legitimaci práce neschopného pojištěnce
vystavenou lékařem. Podruhé kvůli přestěhování na novou adresu výzvu nedostala.
S omluvou za své pochybení z důvodů výše popsaných žalobkyně navrhla zrušení rozhodnutí
a vrácení věci k dalšímu projednání za účelem opětovného posouzení její žádosti na zahájení
řízení o udělení azylu.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 5. 2003 č. j. 59 Az 51/2003-35 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve svém
rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu a dospěl k závěru, že byly splněny podmínky
pro zastavení řízení o udělení azylu podle §25 písm. d) zákona o azylu. Žalobkyně se dvakrát
bez vážného důvodu a bez omluvy, ačkoliv byla v obou případech řádně předvolána
k pohovoru o své žádosti o azyl, nedostavila. Jen na podkladě návrhu na zahájení řízení
žalovaný nemohl meritorně o věci rozhodnout, neboť pohovor za účelem spolehlivého zjištění
skutečného stavu věci se žadatelem je obligatorním podkladem pro rozhodnutí o žádosti.
Krajský soud v Plzni proto uzavřel, že napadené rozhodnutí netrpí nezákonností a žaloba není
důvodná. Podle §78 odst. 7 s. ř. s. proto žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala včas žalobkyně (dále jen stěžovatelka) kasační stížnost.
V kasační stížnosti uvedla, že napadený rozsudek považuje za nezákonný, přičemž
nezákonnost spatřovala v nesprávném právním posouzení a v nepřezkoumatelnosti rozsudku.
Vyslovila přesvědčení, že napadené rozhodnutí správního orgánu je ve svém důsledku
nespravedlivé, když tvrdila, že v době, kdy se měla dostavit k pohovoru, jí v tom bránil
nepříznivý zdravotní stav a doložila tuto skutečnost dokladem lékaře o pracovní neschopnosti.
Nedomnívá se proto, že byla splněna podmínka opakovaného nedostavení se, zvlášť když
řádně neovládá český jazyk a z tohoto pohledu má ztížené postavení. Připomněla, že soud
názor správního orgánu bez dalšího převzal, aniž o tom provedl jakýkoliv důkaz. Stěžovatelka
dále požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, přičemž žádost odůvodnila tím,
že žije v ČR spořádaným životem, za dobu pobytu na území ČR nebyla trestána a zcela si zde
stabilizovala své osobní poměry. Českou republiku považuje za svůj domov a v případě
nevyhovění této žádosti by se nepochybně dostala do mimořádně tíživé situace. Navrhovala,
aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek a dále, aby napadený rozsudek krajského
soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř.s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka považuje rozsudek krajského soudu za nezákonný, když nezákonnost
spatřuje jak v nesprávném právním posouzení, tak i v jeho nepřezkoumatelnosti.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový
stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale
tento je nesprávně vyložen. Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze podat kasační stížnost
z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Plzni neshledal. Krajský soud ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu ustanovení §23 a 25d
zákona o azylu a z hlediska obsahu těchto ustanovení posuzoval námitky stěžovatelky
spočívající v tvrzení, že její absenci při pohovorech způsobily objektivní a stěžovatelkou
neovlivnitelné důvody, konkrétně v prvním případě dne 28. 2. 2002 nemoc a v druhém
případě její přestěhování, pro které jí výzva nebyla doručena. Konstatoval, že z pohledu §25
písm. d) zákona o azylu, o které žalovaný rozhodnutí opřel, stěžovatelka zpochybňovala
závěr, že jí žalovaný řádně o pohovoru vyrozuměl a ona se opakovaně bez vážného důvodu
k pohovoru nedostavila, nebo-li splnění zákonných předpokladů nezbytných pro zastavení
řízení podle výše uvedeného ustanovení. Krajský soud vycházel ze zjištění učiněných ze
správního spisu, z něhož bylo nepochybné, že obě výzvy k pohovoru byly zaslány na jméno
stěžovatelky a na adresu Ž. 123, T., tedy do místa, ve kterém v uvedeném časovém období
měla na území ČR hlášený pobyt (souhlas se změnou místa hlášeného pobytu udělilo
ministerstvo až 22. 3. 2002), a byly určeny do vlastních rukou stěžovatelky. Oba doklady
o doručení zásilek, tj. adresátem podepsané doručenky, dodací pošta v P. vrátila žalovanému
správnímu orgánu s tím, že k převzetí v pořadí první, na pohovor dne 28. 2. 2002, došlo 11. 2.
téhož roku a druhé, na pohovor 22. 3. 2002, dne 7. 3. 2002. V obou případech termín
pohovoru stěžovatelka seznala s dostatečnou časovou rezervou nezbytnou pro přepravu
z místa hlášeného pobytu (Ž., okres T.) do místa konání pohovoru (Č. Ú.). Krajský soud
konstatoval, že pro učinění závěru o řádném předvolání proto žalovaný podklady měl a při
jejich hodnocení nepochybil.
Doručenka dokumentující převzetí výzvy k dostavení se k pohovoru dne 22. 3. 2002
podepsaná dne 7. 3. téhož roku pak vyvrací námitku stěžovatelky, že se o výzvě z důvodu
přestěhování nedozvěděla a o objektivní překážce, která bránila její účasti na druhém
pohovoru. Pravost podpisu na doručence stěžovatelka nezpochybňovala, ačkoliv existenci
podpisu mohla dovodit z vyjádření žalovaného, které jí soud doručil 31. 3. 2003. Krajský
soud dále konstatoval, že součástí spisu jsou dva úřední záznamy vyhotovené žalovaným dne
28. 2. a 22. 3. 2002 o tom, že se stěžovatelka bez sdělení důvodu k pohovoru nedostavila, což
ostatně sama v žalobě potvrdila. S ohledem na obsah spisu tedy je podložen i další dílčí závěr
žalovaného, že se žalobkyně k pohovoru opakovaně, tj. více než 1x nedostavila a naplněn
zákonný požadavek §25 písm.d) zákona o azylu. Nejvyšší správní soud pak dále souhlasí se
závěrem krajského soudu, že byla prokázána i legální podmínka neúčasti žalobkyně
u pohovoru bez vážného důvodu. Spis žalovaného neobsahuje žádné podání žalobkyně, které
by svým obsahem bylo vysvětlením důvodu, pro který svoji povinnost plynoucí jí z §23 odst.
2 zákona o azylu nesplnila. Správnímu orgánu nepochybně nelze vytýkat postup odporující
ustanovení §32 odst. 1 správního řádu, tj. vadu řízení, nepřihlédl-li ke skutečnostem
jemu neznámým, které s ohledem na svou povahu mohl uvést jen účastník řízení. Sdělení
důvodu neúčasti na pohovoru takovou skutečností bezesporu je. Že se pohovoru nemohla
zúčastnit z důvodu pracovní neschopnosti, uvedla stěžovatelka prvně až v žalobě a své tvrzení
prokazovala dokladem o pracovní neschopnosti. Proto i při předpokladu, že by tento důvod
nedostavení se k pohovoru byl uznán za vážný, nemohl soud dospět k závěru, že rozhodnutí
žalovaného o zastavení řízení je pro rozpor s §32 odst. 1 správního řádu nezákonné. Soud je
totiž povinen při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházet ze skutkového stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu. Soud proto uzavřel, že z tohoto důvodu námitka
stěžovatelky neobstojí.
K námitce stěžovatelky, že v době kdy se měla dostavit k pohovoru, jí v tom bránil
nepříznivý zdravotní stav a doložila tuto skutečnost dokladem lékaře o pracovní neschopnosti,
třeba uvést jak již uvedl Krajský soud v Plzni, že pracovní neschopnost by byla jistě
důvodem, který by byl uznán za vážný, avšak tuto skutečnost žalobkyně uvedla poprvé až
v žalobě, kdy rovněž přiložila doklad o pracovní neschopnosti vystavený dne 1. 3. 2003
a osvědčující, že stěžovatelka je v pracovní neschopnosti od 28. 2. 2003. Při respektování
zásady uvedené v ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., podle níž při přezkoumání rozhodnutí
vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu, nelze k této dodatečné omluvě stěžovatelky přihlédnout a správnímu orgánu vytýkat
postup odporující §32 odst. 1 s. ř. s., a to i se zřetelem k tomu, že stěžovatelka řádně neovládá
český jazyk a má z tohoto pohledu ztížené postavení. K tomu nutno dodat, že stěžovatelka
měla ode dne doručení předvolání k pohovoru v obou případech dostatečnou časovou rezervu
k přípravě k pohovoru a podle obsahu správního spisu jí byly obě výzvy k předvolání
k pohovoru učiněny ve vietnamském jazyce. Na základě výše uvedeného nelze tedy než
uzavřít, že stěžovatelka se k pohovoru bez omluvy nedostavila opakovaně, tj. více než 1x.
Rovněž nemůže obstát námitka stěžovatelky, že soud názor správního orgánu bez dalšího
převzal, aniž o tom provedl jakýkoliv důkaz. V podání ze dne 2. 4. 2003, které došlo
Krajskému soudu v Plzni dne 4. 4. 2003, stěžovatelka výslovně uvedla, že souhlasí, aby
vyřízení věci proběhlo bez nařízení jednání. Rovněž ze strany žalovaného správního orgánu
byly splněny podmínky pro postup soudu podle §51 odst. 1 s. ř. s., podle něhož soud může
rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí.
Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení
výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě
poučen. V této souvislosti nutno dodat, že krajský soud vycházel z obsahu správního spisu,
v odůvodnění napadeného rozsudku zcela jasně a zřetelně uvedl, ze kterých skutkových
zjištění rozhodných pro posouzení věci vycházel a vyslovený právní názor srozumitelným a
přesvědčivým způsobem odůvodnil. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že důvody
uvedené v kasační stížnosti, v nichž stěžovatelka namítá nezákonnost rozsudku Krajského
soudu v Plzni, spočívající v nesprávném právním posouzení a jeho nepřezkoumatelnosti,
nebyly shledány, a proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se
z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné jemu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil a stěžovatelka ve věci úspěšná nebyla, rozhodl tak, že žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 31. 10. 2003
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu