ECLI:CZ:NSS:2003:5.A.146.2002
sp. zn. 5 A 146/2002-16
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyň a) J. B., b)
D. M., proti žalovanému Ministerstvu zemědělství, se sídlem Praha 1, Těšnov 17, v řízení o
žalobě proti rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 20. 1. 1997 č. j. 110/97-1000 a ze dne
21. 2. 1997 č. j. 427/97-1000, a proti rozhodnutím ministerstva zemědělství - územního
odboru Vsetín ze dne 30. 7. 1996 č. j. 869/96 a č. j. 872/96,
takto:
Žaloba se odmítá .
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 14. 6. 2002 a postoupenou
Vrchnímu soudu v Praze se žalobkyně domáhaly přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu
ve Vsetíně ze dne 24. 4. 1996 č. j. 71/96 a č. j. 69/96, kterými byly zamítnuty jejich návrhy
na uložení kauce povinné osobě, přezkoumání rozhodnutí Ministerstva zemědělství, územního
odboru Vsetín ze dne 30. 7. 1996 č. j. 869/96 a č. j. 872/96 , kterými byla zamítnuta jejich
odvolání a potvrzena rozhodnutí okresního úřadu, a přezkoumání rozhodnutí ministra
zemědělství ze dne 20. 1. 1997 č. j. 110/97-1000 a ze dne 21. 2. 1997 č. j. 427/97-1000,
kterými byla v mimoodvolacích řízeních změněna uvedená rozhodnutí ministerstva tak,
že původní rozhodnutí okresního úřadu se zrušují a věci se jim vrací k novému projednání
a rozhodnutí. Žalobkyně požadují zrušení všech označených rozhodnutí, když jejich
nezákonnost spatřují v tom, že povinná osoba Zemědělské družstvo V. K. v likvidaci
navzdory pravomocnému rozhodnutí Okresního úřadu Vsetín ze dne 2. 9. 1997, ukládajícímu
povinnost složit kauci, tuto nesložila a zanedbáním povinností správních orgánů a správkyně
konkursní podstaty byly poškozeny oprávněné osoby.
V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ust. §132
zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním (s. ř. s.) z Vrchního soudu v Praze.
Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení zahájená před
těmito soudy jako soud prvního stupně. Podle ust. §130 s. ř. s. se neskončená řízení podle
části páté o. s. ř. účinného přede dnem účinnosti tohoto zákona dokončí podle ustanovení části
třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s.
Předpokladem řízení ovšem je, že se jedná o věc, která může být předmětem
přezkoumání soudu. Podle §244 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002 (tedy
v době podání žaloby) bylo možno ve správním soudnictví přezkoumávat rozhodnutí orgánů
veřejné správy, jimiž se zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti
fyzických nebo právnických osob. Předpokladem přezkumu tak bylo tvrzení fyzické nebo
právnické osoby, že rozhodnutím správního orgánu byla zkrácena na svých právech (§247
odst. 1 o. s. ř.), když otázku, zda skutečně ke zkrácení práv došlo příslušelo posoudit soudu.
Předmětem žaloby přitom mohlo být podle §247 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném
do 31. 12. 2002 jen konečné rozhodnutí ve věci. V daném případě tedy rozhodnutí ministra
zemědělství ze dne 20. 1. 1997 č. j. 110/97 a ze dne 21. 2. 1997 č. j. 427/97.
Nepřichází tak vůbec v úvahu dotčení práv žalobkyň rozhodnutími ministerstva
zemědělství, územního odboru Vsetín ze dne 30. 7. 1996 č. j. 869/96 a č. j. 872/96, neboť
ta byla obě rozhodnutími ministra v mimoodvolacím řízení změněna, ani dotčení práv
žalobkyň rozhodnutími Okresního úřadu ve Vsetíně ze dne 24. 4. 1996 č. j. 71/96 a č. j. 69/96,
neboť změna rozhodnutí ministerstva spočívala právě v jejich zrušení. Je vyloučeno dotčení
práv rozhodnutími v době podání žaloby již neexistujícími.
Zbývá tak posouzení, zda mohlo dojít k dotčení práv žalobkyň rozhodnutími ministra
zemědělství ze dne 20. 1. 1997 č. j. 110/97-1000 a ze dne 21. 2. 1997 č. j. 427/97-1000.
Nemohlo tomu tak být z několika důvodů :
Předně v době podání žaloby bylo rozhodnutí správního orgánu o povinnosti složit
kauci podle §3 zák. č. 39/1993 Sb. posuzováno jako rozhodnutí předběžné povahy vyloučené
ve smyslu §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ze soudního přezkumu. Z jeho charakteru bylo totiž
zřejmé, že se jedná o rozhodnutí sice postihující povinnou osobu na jejím majetku, postih
však měl pouze dočasný charakter- působil jen do doby, než bylo rozhodnuto o nárocích
oprávněných osob. Rozhodnutí o kauci nijak nepředurčovalo definitivní rozhodnutí o
nárocích. K témuž závěru o předběžném charakteru kauce dospěl shodně i Ústavní soud při
přezkoumání ústavnosti sankčního zákona (nález Ústavního soudu, publikovaný pod č.
34/1994 Sb., str. 222 a 223). Rozhodnutí tak věcně nemohlo být předmětem přezkumu.
Dále se rozhodnutí o uložení kauce předběžně postihující povinnou osobu nijak
nemohla dotknout práv žalobkyň, které jako osoby oprávněné vůbec nebyly účastnicemi
sankčních řízení; na jejich postavení nemá vliv ani skutečnost, že uložení kauce navrhly.
Z tohoto hlediska netřeba tedy hodnotit postavení žalobkyň ve vztahu k rozhodnutím
vydaným na základě návrhu druhé z nich (když každá linie rozhodnutí se odvíjela od návrhu
jen jedné z nich). Žaloba tak není podána osobami, které jako účastnice řízení mohly být
zkráceny na právech ( §250 odst.2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002).
Nakonec lze poukázat i na znění napadených rozhodnutí ministra, podle nichž
se sankční řízení vrátila do stadia rozhodování v prvním stupni. Tedy negativní rozhodnutí
byla změněna či zrušena a rozhodnutí ministra tak byla vydána ve prospěch žalobkyň a vedla
podle znění žaloby zřejmě k novému rozhodnutí sankci ukládajícímu. To jen na okraj, když
jak výše uvedeno, nejedná se vůbec o rozhodnutí dotýkající se práv žalobkyň.
Vzhledem k tomu, že napadenými rozhodnutími nemohla být vůbec dotčena práva
žalobkyň, nezabýval se soud odstraněním vad žaloby ani skutečností její zjevné opožděnosti
(§249 odst.2, §250b odst. 1 o. s. ř.v rozhodném znění).
Podle právní úpravy soudního přezkumu správních rozhodnutí účinné v době podání
žaloby i podle právní úpravy nynější (§65 odst. 1 v zákoně č. 150/2002 Sb. o soudním řádu
správním, účinném od 1. 1. 2003) nedošlo k naplnění základní podmínky soudního přezkumu,
neboť napadeným rozhodnutím nebyla zkrácena práva žalobkyň.
Proto Nejvyšší správní soud žalobu podle §46 odst.1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. 2. 2003
JUDr. Petr Příhoda.
předseda senátu