ECLI:CZ:NSS:2003:5.A.156.2001
sp. zn. 5 A 156/2001 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce obchodní
společnosti M., spol. s r.o., právně zastoupen JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem, se
sídlem Štětkova 18, Praha 4 proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí , Na
poříčním právu 1/376, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10.
2001 čj. 44/11134/9. 3. 2001
takto:
Žaloba se zamítá
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
Odůvodnění:
Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí Ministerstva
práce a sociálních věcí ze dne 3. 10. 2001 čj. 44/11134/9.3.2001, kterým bylo zamítnuto
odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce hlavního města Prahy ze dne 5. 2. 2001
čj. OPaK 1/R-121-2001/HD, jímž byla uložena pokuta ve výši 50.000,- Kč za porušení
pracovněprávních předpisů, zejména ustanovení §29 odst. 1 písm. b, §35 odst.1,§237 odst.
1,2, §236 odst. 2, §232 odst. 1, §234 odst.1, §38 odst.4 zákoníku práce a §4 odst. 1 zákona
č. 1/1991 Sb. o zaměstnanosti.
Žalobce v žalobě uvádí, že žalovaný, dle jeho názoru, nesprávně vyložil účel právní
úpravy, která se vztahuje ke zprostředkování zaměstnání a dočasnému přidělení zaměstnance
k výkonu práce k jiné fyzické nebo právnické osobě. Žalobce je toho názoru, že „dočasné
přidělení zaměstnance“ je třeba vykládat tak, že účelem tohoto institutu je na jedné straně
uspokojit poptávku po pracovní síle ze strany zaměstnavatele a na straně druhé umožnit
zaměstnavateli optimálně využít pracovního uplatnění svého zaměstnance, to vše při dodržení
základních zásad pracovněprávních předpisů a vždy s předchozím výslovným souhlasem
zaměstnance.
Žalobce namítá, že i současná právní úprava, především §38 odst. 4 zákoníku práce tuto
činnost umožňuje a rovněž žalobce měl v době provádění kontroly pracovníky Úřadu práce
hlavního města Prahy živnostenské oprávnění s předmětem podnikání „poskytování služeb
formou zapůjčování pracovní síly“ a konal tedy v dobré víře. Z uvedených důvodů navrhuje
žalobce, aby rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí Úřadu práce hlavního města Prahy, které
vykazuje stejné nedostatky, bylo zrušeno a žalovaný byl povinen uhradit žalobci náklady
řízení.
Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil a uvedl, že v ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 1/1991
o zaměstnanosti je stanoveno, že zprostředkováním zaměstnání se pro účely zákona rozumí
činnost zaměřená na vyhledávání vhodného zaměstnání pro občana, který se o práci uchází
a na vyhledávání zaměstnanců pro zaměstnavatele, který hledá nové pracovní síly. Žalobce
sice získal od Ministerstva práce a sociálních věcí příslušné povolení ke zprostředkování
zaměstnání za úhradu, avšak za podmínek, které byly přesně uvedeny v obsahu tohoto
rozhodnutí. Dle kontrolního zjištění Úřadu práce hlavního města Prahy byl však žalobcem
tento způsob zprostředkování zaměstnání porušen, nebyly dodrženy podmínky rozhodnutí, za
kterých bylo povolení k činnosti uděleno, bylo zjištěno, že žalobce přijímal zaměstnance za
účelem dosažení zisku. Tento postup byl také kritizován Ministerstvem práce a sociálních
věcí, což bylo žalobci dobře známo. Je skutečností, že ustanovení §38 odst. 4 zákoníku práce
stanoví, že zaměstnanec může být sice dočasně převeden k výkonu práce k jiné právnické
osobě, ale pouze za podmínek v citovaném ustanovení zák. práce stanovených. Předpokladem
je písemná dohoda, ve které musí být uveden název právnické osoby nebo jméno a příjmení
fyzické osoby, k níž se zaměstnanec přiděluje, den, kdy dočasné přidělení vznikne, druh
a místo výkonu práce, doba na kterou se dočasné přidělení sjednává. Žalobce však žádnou
písemnou dohodu kontrolnímu orgánu nepředložil. Žalovaný dále uvádí, že žalobci byla
pokuta uložena i za porušení dalších ustanovení zákoníku práce o kterých se žalobce v žalobě
již nezmiňuje a jejichž porušení ani nepopírá. V dalším odkazuje žalovaný na kontrolní
protokol ze dne 21. 11. 2000, proti němuž nebyly v zákonné lhůtě podány žádné námitky.
Z uvedených důvodů požaduje žalovaný žalobu jako nedůvodnou zamítnout.
Ze správního spisu žalovaného vyplynuly následující skutečnosti:
Dne 13. 11. 2000 provedl Úřad práce hlavního města Prahy kontrolu u žalobce, jako
zaměstnavatele, když zjistil nedostatky při uzavírání pracovních smluv se zaměstnanci,
dohod o provedení práce a o pracovní činnosti a při dodržování zákona o zaměstnanosti
v oblasti zprostředkování zaměstnání. Svoje zjištění uvedl Úřad práce hlavního města Prahy
do protokolu o výsledku kontroly dodržování pracovněprávních předpisů ze dne 21. 11. 2000,
kde podrobně uvedl jakých porušení a jakých ustanovení konkrétních právních předpisů se
žalobce dopustil. Současně poučil žalovaného, že ve smyslu ustanovení §17 zákona 552/1991 Sb. o státní kontrole, může žalobce proti tomuto protokolu podat námitky. S obsahem
protokolu byl zástupce společnosti seznámen dne 28. 11. 2000. Dne 12. 12. 2000 adresoval
žalobce Úřadu Práce hlavního města Prahy svoje vyjádření k protokolu o výsledku kontroly,
kde kontrolní orgán informoval o odstranění zjištěných nedostatků a vyjádřil se rovněž
k problematice zaměstnávání na dobu určitou prostřednictvím agentur. Výzvou ze dne
15. 1. 2001 byl žalobce předvolán k ústnímu jednání Úřadem práce hl.m. Prahy a zahájeno
správní řízení ve věci uložení pokuty podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č.9/1991 Sb.
o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti . Rozhodnutí
o uložení pokuty čj. OpaK 1/R-121-2001/HD ze dne 5. 2. 2001 bylo žalobci doručeno
8. 2. 2001. Uvedeným rozhodnutím uložil žalobci Úřad práce hlavního města Prahy pokutu ve
výši 50.000,- Kč za zaviněné porušování pracovněprávních předpisů, konkrétně ustanovení
§29 odst. 1 písm. b, §35 odst.1,§237 odst. 1,2, §236 odst. 2, §232 odst. 1, §234 odst.1,
§38 odst.4 zákoníku práce a §4 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. o zaměstnanosti, ve znění p.p.
Proti tomuto rozhodnutí se v zákonné lhůtě žalobce odvolal., své odvolání pak
odůvodňoval tvrzením, že v žádném případě nepodniká v rozporu s platnými právními
předpisy, když způsob zaměstnávání prostřednictvím určité zprostředkovatelské společnosti
není sice zcela v intencích zákona o zaměstnanosti, avšak je to způsob, který je v okolních
státech zcela běžný a svým způsobem řeší problematiku nezaměstnanosti.. Žalobce dále
uvedl, že práci uchazečům vyhledává bezplatně, tito do pracovního poměru vstupují
dobrovolně, dostávají zaplacenou mzdu dle podmínek sjednaných v pracovní smlouvě a státu
odvádí předepsané sociální a zdravotní pojištění za zaměstnance. Současně připustil, že
k určitým pochybením při uzavírání dohod o pracovní činnosti a o provedení práce došlo,
avšak tyto byly již odstraněny. Z uvedených důvodů pak navrhl odvoláním napadené
rozhodnutí zrušit.
Žalovaný rozhodl o odvolání rozhodnutím čj. 44/11134/9. 3. 2001 ze dne 3.10. 2001, jímž
odvolání zamítl a potvrdil podle ustanovení §59 odst. 2 zákona 71/1967 Sb. o správním řízení
odvoláním napadené rozhodnutí. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl zejména, že
se ztotožňuje se závěry z provedené kontroly úřadem práce, že žalobce nepostupoval
v souladu se zákoníkem práce a se zákonem o zaměstnanosti, když přijímal zaměstnance za
účelem jejich převedení na místo výkonu práce u obchodního partnera a zaměstnanci
vykonávali u tohoto obchodního partnera práci po celou dobu trvání zaměstnání. Žalobce si
práci vykonanou jeho zaměstnanci, včetně personálních služeb a zprostředkování zaměstnání
u svých zákazníků fakturoval. Dále v odůvodnění žalovaný uvedl, že žalobce porušil
ustanovení §4 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, když přijímal zaměstnance do pracovního
poměru za účelem jejich okamžitého převedení k jiným zaměstnavatelům za účelem dosažení
zisku. Zaměstnanci po celou dobu svého pracovního poměru pracují u jiného zaměstnavatele
a takový postup žalobce je v rozporu s ustanovením §4 odst. 1 zákona o zaměstnanosti
i s ustanovením §38 odst. 4 zákoníku práce, neboť byl prováděn bez uzavření písemné
dohody o dočasném přidělení zaměstnanců, přičemž předmětem činnosti žalobce není ani
výrobní činnost, která by odpovídala činnostem, na které byly uzavírány pracovní smlouvy se
zaměstnanci. Na závěr žalovaný uvedl, že pokuta uložená v dolní hranici zákonného rozpětí
splní svůj výchovný účel, proto se s výší pokuty ztotožnil.
Protože věc nebyla Vrchním soudem v Praze skončena do 31.12.2002, byla dle ustanovení
§132 zákona č.150/2002 Sb. soudní řád správní („ s. ř. s.“) postoupena Nejvyššímu
správnímu soudu k dokončení řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§75
odst.2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Z ustanovení §8 odst. 3 zákona č.9/1999 Sb. o zaměstnanosti a působnosti orgánů České
republiky na úseku zaměstnanosti je zřejmé, že zjistí-li orgán kontroly porušení povinností
jejichž dodržování je oprávněn kontrolovat, je zaměstnanec orgánu kontroly povinen
vyžadovat na zaměstnavateli odstranění zjištěných nedostatků ve lhůtě k tomu určené a od
zaměstnavatele je oprávněn vyžadovat si písemné podání zprávy o přijatých opatřeních.
Oprávnění úřadu práce vykonávat kontrolní činnost včetně ukládání pokut je upraveno
v §12 odst.1 písm. g cit. zákona.
Podle ustanovení §9 odst. 1 a 2 cit. zákona je orgán kontroly oprávněn ukládat
zaměstnavatelům za zaviněné porušení povinností, jejichž dodržování je oprávněn
kontrolovat, pokuty až do částky 250 000,- Kč a při opětovném porušení povinností, za jejichž
nedodržení byla již pokuta uložena, až do částky 1.000 000,- Kč. Pokutu lze uložit ve lhůtě
do jednoho roku ode dne, kdy se orgán kontroly dozvěděl o porušení povinností podle věty
první, nejpozději však do tří let ode dne, kdy je zaměstnavatel porušil. Za stejných
podmínek je oprávněn uložit orgán kontroly pokutu tomu, kdo zprostředkovává zaměstnání
v rozporu se zákonem nebo porušuje dohodu uzavřenou podle §5 odst. 2 a 3 a §6 odst. 3.
Při ukládání pokuty podle odstavce 1 se přihlíží k závažnosti porušení, k míře zavinění
a k okolnostem, za nichž k porušení povinnosti došlo.
Oprávnění ke kontrolní činnosti a jejímu rozsahu je pak upraveno v ustanovení §26 odst. 1
zákona č. 1/19991 Sb. o zaměstnanosti tak, že kontrolní činnost podle tohoto zákona jsou
oprávněny vykonávat státní orgány práce, o nichž to stanoví zákon. Činnost orgánů kontroly
se zaměřuje na dodržování pracovněprávních předpisů u zaměstnavatelů a v jejich
organizačních jednotkách, s výjimkou pracovních podmínek vyplývajících z předpisů
o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Pro účely kontrolní činnosti se za
pracovněprávní předpisy považují právní předpisy o zaměstnanosti, zákoník práce, zákon
o kolektivním vyjednávání, zákony upravující mzdy, platy a cestovní náhrady a zákon
o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých
zákonů a právní předpisy vydané k provedení těchto zákonů.
Z uvedené právní úpravy je zřejmé, že Úřad práce hlavního města Prahy byl oprávněn
kontrolovat, zda u žalobce nedošlo k porušení pracovněprávních předpisů a rovněž tak uložit
pokutu za zaviněné porušení těchto předpisů a též za zprostředkování zaměstnání v rozporu se
zákonem.
Zprostředkováním zaměstnání se rozumí činnost související bezprostředně se
zprostředkováním kontaktu mezi uchazečem o zaměstnání a zaměstnavatelem. / §4,odst. 1
zákona č. 1/1991 Sb./ Podle ustanovení §7 odst. 1 cit. zák. se uchazečem o zaměstnání
rozumí občan, který není v pracovním nebo obdobném vztahu, ani nevykonává samostatnou
výdělečnou činnost ani se nepřipravuje soustavně pro povolání a osobně se u úřadu práce /§4
odst. 2/ uchází na základě písemné žádosti o zprostředkování vhodného zaměstnání. Je tedy
v rozporu s právní úpravou, sjednával-li by zprostředkovatel práci svým zaměstnancům
u jiného zaměstnavatele a to za účelem dosažení zisku.. Z kontrolního zjištění Úřadu práce
hlavního města Prahy je rovněž seznatelné, že žalobce v rozporu s uvedenými předpisy
přijímal zaměstnance do pracovního poměru za účelem jejich okamžitého převedení k jiným
zaměstnavatelům za účelem dosažení zisku.
Zvolený postup nebyl rovněž v souladu s ustanovením §38 odst. 4 zákoníku práce, neboť
podle tohoto ustanovení platí, že zaměstnavatel, u něhož je zaměstnanec v pracovním poměru,
může s ním sjednat v písemné dohodě, že ho dočasně přidělí k výkonu práce k jiné
právnické nebo fyzické osobě. V dohodě musí být uveden název právnické osoby nebo
jméno a příjmení fyzické osoby, k níž se zaměstnanec přiděluje, den, kdy dočasné přidělení
vznikne, druh a místo výkonu práce a doba, na kterou se dočasné přidělení sjednává. Jak
bylo zjištěno z kontrolního protokolu, tento zákonný postup byl žalobcem rovněž porušen.
Jak je ze správního spisu zřejmé, k porušení pracovněprávních předpisů v uvedeném
rozsahu žalobcem došlo , příčinná souvislost mezi konáním žalobce a porušením právních
předpisů byla rovněž prokázána.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného
odpovídá zákonu a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§78 odst. 7 s.ř.s.).
Žalobce, který neměl v tomto soudním řízení úspěch nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s.ř.s.), žalovaný nárok na náhradu nákladů nevznesl, ostatně ze spisu je
patrno, že mu náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Proto soud rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2003
JUDr.Marie Součková
předsedkyně senátu