ECLI:CZ:NSS:2003:5.A.159.2002
sp. zn. 5 A 159/2002 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce B. V., proti
žalovanému Ministerstvu spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 16, 128 16 Praha, v řízení
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2000, č. j. 7/00-Rk,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou (chybně označenou jako „rozklad“) podanou v zákonné lhůtě se žalobce
domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného Ministerstva spravedlnosti, kterým
byl zamítnut rozklad a bylo potvrzeno odepření informace spočívající v poskytnutí fotokopie
dopisu ministra spravedlnosti ze dne 15. 3. 1999, zaslaného senátoru ing. J. F. ve věci soudce
JUDr. Š..
Žalobce namítá, že se jako občan obrátil na senátora ing. J. F. ve věci soudce
Městského soudu v Praze JUDr. Š., který prý stěžovatele terorizuje. Ing. J. F. zaslal dopis
ministru spravedlnosti JUDr. O. M., který mu „očividně napsal pomlouvačná a lživá tvrzení
za účelem krytí L. Š..“ Tvrzení, že se jednalo o korespondenci ústavních činitelů, považuje
žalobce za absurdní a žádá proto předmětný přípis doložit, neboť „ani ústavní činitel si
nemůže o občanu vést korespondenci a písemnosti za účelem podpory represí a upírání
základních občanských a ústavních práv občana.“
Žalovaný navrhuje podanou žalobu zamítnout. Protože věc nebyla Vrchním soudem
v Praze skončena do 31. 12. 2002, byla dle ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní („s. ř. s.“), postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle
ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního – tedy v řízení o
žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného Ministerstva
spravedlnosti a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
V souzené věci z předloženého správního spisu především vyplývá, že žalobce
přípisem ze dne 26. 6. 2000 požádal podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím žalovaného o zaslání fotokopie přípisu, který žalovaný zaslal ing. J. F. ve věci
JUDr. L. Š..
Ministerstvo spravedlnosti – Oddělení tiskové a pro styk s veřejností rozhodnutím
ze dne 31. 7. 2000, č. j. OTSV 125/2000, předmětnou žádost zamítlo s odůvodněním, že
informací podle zákona č. 106/1999 Sb. se rozumí přímé nebo zprostředkované sdělení údajů
o skutečnostech, které se týkají zákonem stanovené působnosti subjektu, povinného
poskytovat informace, a jejího výkonu. Poskytnutí fotokopie korespondence dvou ústavních
činitelů však takovouto informací není a její vydání by odporovalo účelu a smyslu tohoto
zákona. Navíc, povinným subjektem je podle zákona ministerstvo a nikoliv ministr. Rozklad,
podaný proti citovanému rozhodnutí ministerstva, zamítl žalovaný napadeným rozhodnutím,
když převzal argumentaci správního orgánu I. stupně.
Nejvyšší správní soud v souzené věci vycházel především z čl. 17 odst. 5 Listiny
základních práv a svobod, podle něhož státní orgány a orgány územní samosprávy jsou
povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podle ustanovení §2
odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. jsou povinnými ty subjekty, které mají podle tohoto zákona
povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti. Působnost Ministerstva
spravedlnosti vymezuje zejména ustanovení §11 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev
a jiných ústředních orgánů státní správy ČR, a to tak, že ministerstvo je ústřední orgán státní
správy pro soudy a státní zastupitelství, vystavuje právní posudky k úvěrovým a garančním
dohodám, v nichž je smluvní stranou ČR, je ústředním orgánem státní správy pro vězeňství
a pro probaci a mediaci a zastupuje ČR při vyřizování stížností na porušení Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod a Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech a koordinuje provádění rozhodnutí příslušných mezinárodních orgánů.
V daném případě se žalobce domáhal poskytnutí fotokopie dopisu, zaslaného
ministrem spravedlnosti senátoru ing. J. F., jako odpovědi na přípis jmenovaného. Jinak
řečeno, z podnětu žalobce jmenovaný senátor oslovil ministra spravedlnosti, a na základě jeho
přípisu odpověděl žalobci na jeho podnět. Přitom je zřejmé, že senátor postupoval dle
ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, podle něhož je
senátor oprávněn požadovat od členů vlády, vedoucích správních úřadů a orgánů územní
samosprávy informace a vysvětlení potřebná pro výkon své funkce. Pokud proto ministr
spravedlnosti senátorovi na jeho žádost poskytl potřebné vysvětlení, byla tato informace
okamžikem předání senátorovi již v dispozici tohoto senátora a záleželo proto výhradně
pouze na něm, jak s touto informací naloží. Jestliže tedy žalobce adresoval konkrétní podnět
senátorovi, měl právě od tohoto senátora získat informaci o tom, jak s tímto podnětem bylo
naloženo. V souzené věci se totiž ve skutečnosti jednalo o realizaci dvou vztahů. První z nich
představuje vztah mezi žalobcem a jmenovaným senátorem a jeho podstata spočívá v tom, že
žalobce „svého“ senátora požádal o pomoc ve své věci. Tento vztah není právně upravený,
což je logickým vyústěním skutečnosti, že ústavní systém ČR vychází z principu
reprezentativního a nikoliv imperativního mandátu poslanců a senátorů (čl. 26 Ústavy ČR)
a že poslanec a senátor vykonávají mandát v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího
vědomí a svědomí (čl. 23 odst. 3 Ústavy ČR). Senátor proto nebyl touto podanou neformální
žádostí jakkoliv vázán a nebyl ani (stricto sensu) povinen žádným způsobem jejího vyřízení.
Za účelem odpovědi na přípis žalobce senátor ing. F. – jako podkladový materiál - využil
možnosti, kterou mu skýtá citované ustanovení zákona č. 107/1999 Sb., a požádal ministra
spravedlnosti (člena vlády) o příslušnou informaci, kterou také obdržel. V tomto – v pořadí
druhém – vztahu však ministr spravedlnosti nevystupoval jako vedoucí příslušného resortu,
nýbrž jako člen vlády a jeho postavení je proto možno charakterizovat jako postavení
ústavního činitele se všemi z toho vyplývajícími důsledky (zejména odpovědnostními).
Jestliže tedy koncepce zákona č. 106/1999 Sb. je založena na principu, že příslušné
informace poskytují státní orgány a jedná se o informace týkající se jejich působnosti,
nezbývá v souzené věci než konstatovat, že předmětný dopis ministra spravedlnosti
senátorovi ing. F. ze shora uvedených důvodů není možno charakterizovat jako informaci o
činnosti ministerstva, vztahující se k jeho působnosti. Proto žalobce na poskytnutí požadované
informace podle citovaného zákona právo neměl a žalovaný tedy rozhodl v souladu se
zákonem, když tuto informaci žalobci neposkytl.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že
žalovaný rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a jeho rozhodnutí
odpovídá zákonu. Proto Nejvyšší správní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§78 odst. 7
s. ř. s.), přičemž tak učinil se souhlasem účastníků řízení bez jednání (§51 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobce, která neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému – jak vyplývá ze spisového materiálu - náklady
řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. 8. 2003
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu