ECLI:CZ:NSS:2003:5.A.526.2002
sp. zn. 5 A 526/2002-22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrýnové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně A.
W., proti žalované České správě sociálního zabezpečení , Praha 5, Křížová 25, v řízení o
žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 2. 2002,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalovaná“) ze dne
13. 2. 2002 byla zamítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle
zákona č. 261/2001 Sb. (o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje
za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů
soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o
poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a
spojeneckých armád v letech 1939 až 1945) s odůvodněním, že zákon se rovněž vztahuje na
vdovy a vdovce po politických vězních, pokud jsou občany České republiky, jejichž
manželství trvalo po celou dobu věznění čí vzniklo během jejich věznění a jejich manžel
kdykoliv později zemřel, stejně tak se zákon vztahuje na vdovy a vdovce, kteří uzavřeli nové
manželství (§2 odst. 2 zákona). Podmínka občanství České republiky se považuje za
splněnou, pokud občanství trvá ke dni podání žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní
částky (§2 odst. 3 zákona). Splnění podmínek uvedených v §2 odst. 2 zákona nebylo
prokázáno, protože ke dni podání žádosti, t. j. 16. 1. 2002, nebyla žalobkyně občanem České
republiky. Tato skutečnost vyplývá z podané žádosti.
Ve včas podaném opravném prostředku uvedla žalobkyně, že má sice občanství
rakouské, ale od narození žije v České republice. Poukazovala dále na to, že je navíc
znevýhodněna i tím, že si musí v České republice platit pobyt. Považovala zamítnutí žádosti
o odškodnění za nespravedlivé, neboť celý život žila ve Vimperku, kde prožila i manželovo
věznění. Vyslovila přesvědčení, že soud její odvolání spravedlivě posoudí.
Žalovaná podala dne 17. 5. 2002 vyjádření k opravnému prostředku, v němž citovala
ustanovení §2 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 261/2001 Sb. Zdůraznila, že žaloba byla zamítnuta
v souladu se zákonem č. 261/2001 Sb., neboť nebyla splněna jedna ze základních podmínek
stanovených v §2 odst. 2 tohoto zákona, který vymezuje osobní rozsah zákona. Žalobkyně
nesplňuje podmínku českého státního občanství, což žalovaný zjistil z žádosti, kde žalobkyně
vyplnila kolonku státní příslušnost slovem „Rakousko“. Ve svém opravném prostředku
žalobkyně tento údaj nezpochybnila. Žalovaná proto navrhla, aby soud napadené rozhodnutí
jako věcně správné a zákonu odpovídající potvrdil.
V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ustanovení
§132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „ s. ř. s.“), z Vrchního soudu
v Praze. Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení
zahájená před těmito soudy. Podle ustanovení §130 s. ř. s. se neskončená řízení podle části
páté, hlavy druhé občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) účinného přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s.
(jako řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu). Nejvyšší správní soud podle
uvedené části zákona v řízení dále postupoval a účastníky o tom vyrozuměl.
Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání
a dospěl k závěru, že žalobě (opravnému prostředku) nelze vyhovět.
Zákon č. 261/2001 Sb. se podle ustanovení §2 odst. 1 vztahuje též na občany České
republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o
jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci
ve znění pozdějších přepisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen „politický vězeň“). Podle druhého
odstavce téhož ustanovení se zákon rovněž vztahuje na vdovy a vdovce po osobách
uvedených v odstavci 1, pokud jsou občany České republiky, jejichž manželství trvalo po
celou dobu věznění, či vzniklo během jejich věznění a jejich manžel kdykoliv později zemřel;
stejně tak se zákon vztahuje na vdovy a vdovce, pokud jsou občany České republiky, kteří
uzavřeli nové manželství. Podle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. podmínka
občanství České republiky se považuje za splněnou, pokud občanství trvá ke dni podání
žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, ze kterých vycházel správní orgán v napadeném
rozhodnutí a která ani žalobkyně nezpochybňuje, je žalobkyně vdovou po panu H. W., s nímž
uzavřela manželství dne xxx 1955. Manžel žalobkyně zemřel dne xxxx 1971. Z dopisu
Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 13. 10. 1992 adresovaného žalobkyni lze zjistit, že
manžel žalobkyně H. W. byl zcela rehabilitován usnesením Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 6. 11. 1990, sp. zn. 8 Rt 187/90 – 4 a trestní stíhání bylo
zastaveno. Žalobkyni podle uvedeného dopisu náleželo odškodnění za dobu jednoho roku, 10
měsíců a 22 dnů, a to za doby výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody od 16. 2. 1962
do 9. 1. 1964. Z obsahu žádosti žalobkyně ze dne 16. 1. 2002 podané u Okresní správy
sociálního zabezpečení v Prachaticích však zcela jednoznačně plyne, že žalobkyně v oddílu
„žadatel – oprávněná osoba“ vyznačila v kolonce státní příslušnost – „Rakousko“. Žalobkyně
ostatně nezpochybňuje to, že není občankou České republiky, v opravném prostředku sama
uvádí, že má občanství rakouské. Poukazuje však na to, že od narození žije v České republice
a na to, že celý život žila ve V., kde prožila i manželovo věznění. Zákon však nečiní
z vymezení podmínek nároku na jednorázovou peněžní částku žádné výjimky a odškodnění
poskytuje jen v případech, že oprávněné osoby (§3 odst. 1 zákona) jsou občany České
republiky s tím, že podmínku občanství České republiky považuje za splněnou, pokud
občanství trvá ke dni podání žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky. Uvedenou
podmínku však žalobkyně nesplňuje, neboť ke dni podání žádosti byla a je občankou
Rakouska.
Soud nezpochybňuje tímto nespornou odvahu a statečnost pana H. W., kterou jako
politický vězeň prokázal a nemá ani důvodu nevěřit žalobkyni, že s ním v době jeho věznění
prožívané útrapy sdílela. Nicméně striktní vymezení podmínek nároku zákonem, bez toho,
aniž by bylo do zákona zakotveno jakékoliv zmírňovací právo (odstranění tvrdosti zákona)
neumožňuje ani soudu v rámci jeho rozhodovací pravomoci přiznat žalobkyni nárok na
odškodnění, pokud splnění podmínek nároku neprokázala. Soudu v žádném případě nepřísluší
vůli zákonodárce podle své úvahy měnit, doplňovat či nahrazovat, neboť je
zákonem vázán.
Ze všech výše uvedených důvodů soudu nezbylo než žalobu podle ustanovení
§78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítnout, když postup správního orgánu neshledal
v daném případě nezákonným.
Účastníkům nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, neboť žalobkyně neměla v řízení
úspěch a správnímu orgánu, který náhradu nákladů nepožadoval, podle obsahu spisu náklady
řízení nevznikly (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. 8. 2003
JUDr. Dagmar Nygrínová.
předsedkyně senátu