ECLI:CZ:NSS:2003:5.A.554.2002
sp. zn. 5 A 554/2002-17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce J. D., proti
žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, 225 08 Praha 5, v řízení
o žalobě proti rozhodnutí ze dne 26. 6. 2002,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení
III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím zamítla žalovaná žádost žalobce o poskytnutí jednorázové
peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky
účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo
náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona
č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých
zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Proti tomuto
rozhodnutí podal žalobce podle procesních předpisů účinných do konce roku 2002
opravný prostředek, který byl předložen Vrchnímu soudu v Praze v srpnu 2002; po
provedení přípravných úkonů však již tento soud o věci samé nerozhodl; podle
přechodných ustanovení k reformě správního soudnictví byla věc předána Nejvyššímu
správnímu soudu k dokončení řízení (§129 odst. 2 a §132 soudního řádu správního).
Nejvyšší správní soud proto poté v řízení pokračoval, jako by byla podána žaloba proti
správnímu rozhodnutí, a protože žádný z účastníků netrval na nařízení jednání, rozhodl o
věci bez toho, aby jednání nařizoval.
Podstatou námitky žalobce je tvrzení, že nárok na jednorázovou částku je dán, i když
žalobce nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, ale ve vazbě (27. 8. 1949 až 27. 12. 1949 a
následně v táboře nucených prací (TNP, 28. 12. 1949 až 26. 1. 1950). V opravném
prostředku žalobce naznačil, že to bylo způsobeno tím, že v chaosu na přelomu let 1949 a
1950 bylo takové množství postižených osob, že namísto soudu byl z vazby přímo
převeden do TNP. Byl tedy vězněn celkem 5 měsíců a má za to, že by měl jednorázovou
částku obdržet.
Žalobce se ale mýlí.
Nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky zákon č. 261/2001 Sb. váže na
současné splnění tří podmínek; musí být splněna podmínka občanství České republiky,
dále to, že občan byl na základě rozhodnutí vězněn v době mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a
konečně též podmínka, že rozhodnutí o jeho věznění bylo zcela nebo z části zrušeno buď
podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb.,
o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.
Z důkazů, které byly v řízení soustředěny, je zřejmé, že třetí podmínku žalobce
nesplňuje. Ze spisů je zřejmé, že žalobce byl ve vazbě po dobu čtyř měsíců a že na vazbu
bezprostředně navázalo umístění do tábora nucených prací; netvrdí však ani nedokládá, že
by byl odsouzen soudem. Odsouzení soudem je tu však podmínkou vzniku nároku.
Podle zákona č. 119/1990 Sb. byla jednak přímo ze zákona zrušena pravomocná
soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, týkající se skutků
vymezených v §2 odst. 1; dále mohl soud v přezkumném řízení zrušit odsuzující soudní
rozhodnutí v případech vypočtených v §4 a konečně přicházelo do úvahy i zrušení
některých dalších soudních rozhodnutí podle §20 až 22b zákona. Zákon č. 198/1993 Sb.
pak umožnil v ustanovení §6 soudu na návrh zrušit nebo zmírnit trest uložený za trestný
čin, na který se nevztahovala rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., prokáže-li se
během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a
občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky.
Za vykonanou vazbu, která neskončila odsuzujícím (a v rehabilitačním řízení
zrušeným rozsudkem) proto nelze nárok (podle zákona č. 261/2001 Sb.) přiznat.
O zařazení do tábora nucené práce a o době trvání pobytu v něm (podle zákona č.
247/1948 Sb., o táborech nucené práce), rozhodovaly tříčlenné komise jmenované
krajskými národními výbory; rozhodnutí těchto komisí byla rozhodnutími správních
orgánů, výrokem exekutivy a nikoli soudů (justice); ani zde nemohlo tak přicházet do
úvahy jejich zrušení soudy podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb.
Protože zařazení do tábora nucené práce nebylo (právně) trestem, uloženým za
trestný čin (i když v některých případech mohlo na soudní odsouzení následně
navazovat), nemohlo být rozhodnutí o zařazení do tábora nucené práce ani podle zákona
č. 198/1993 Sb. zrušeno a žalobce to ani netvrdí. Rozhodnutí o zařazení do tábora
nucených prací vyslovená podle zákona č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce, byla
ovšem zrušena ze zákona již dříve, a to ustanovením §17 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, který současně založil nárok takto postižených osob na
peněžní náhradu za pobyt v TNP. Zrušení rozhodnutí o zařazení do TNP podle zákona č.
87/1991 Sb. ale není splněním podmínky podle zákona č. 261/2001 Sb. Je vhodné dodat,
že náhrady za pobyt v táborech nucených prací jsou upraveny nařízením vlády č.
165/1997 Sb., u vojenských táborů nucených prací nařízením vlády č. 102/2002 Sb.
Z vyložených důvodů proto soud dospěl k závěru, že žalovaná o žádosti za přiznání
jednorázové částky rozhodla správně a žalobu proto zamítl.
Žalobce neměl v řízení úspěch a právo na náhradu nákladů řízení mu proto nenáleží
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalované podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly a ani jejich
náhradu nepožadovala.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. srpna 2003
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu