ECLI:CZ:NSS:2003:5.A.559.2002
sp. zn. 5 A 559/2002 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně H.
M., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, v řízení o
žalobě (opravném prostředku) žalobkyně proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 8. 2002,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 2. 8. 2002 zamítla Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen
„žalovaná“) žádost žalobkyně o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č.
261/2001 Sb. s odůvodněním, že nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky žalobkyni
nevznikl, protože sice prokázala, že se v době od 1. 8. 1942 do 5. 5. 1945 ukrývala, avšak
z jiných než rasových nebo náboženských důvodů. Podle Potvrzení Ministerstva obrany ČR
ze dne 8. 7. 2002 čj. 332 277/2002 byla žalobkyně v době od 1. 8. 1942 do 5. 5.
1945 ukrývanou osobou z důvodů odbojové činnosti jejího otce J. Š.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včas opravný prostředek, v němž
poukazovala na to, že na základě osvědčení vydaného podle §8 zákona č. 255/1946 Sb.
získala statut československého politického vězně a z tohoto důvodu splňuje podmínky
zákona č. 261/2001 Sb. pro jednorázové odškodnění. Uvedla dále, že následkem boje
za osvobození jejího otce trpěla celá rodina, neboť se vrátil s podlomeným zdravím a rodina
žila z jeho invalidního důchodu. Otec nikdy nedostal žádné finanční odškodnění a proto
o odškodnění požádala žalobkyně.
Žalovaná podala k věci vyjádření dne 16. 9. 2002, v němž citovala ustanovení §1 odst.
3 zákona č. 261/2001 Sb. a uvedla, že z dopisu Ministerstva obrany České republiky ze dne
8. 7. 2002 vyplývá, že žalobkyni bylo vydáno podle §8 zákona č. 255/1946 Sb. osvědčení
s přiznáním kategorie čs. politický vězeň z důvodů, že byla v době od 1. 8. 1942 do 5. 5. 1945
ukrývána z důvodů odbojové činnosti svého otce. Žalovaná poukázala na to, že žalobkyně
sice byla v rozhodné době osobou ukrývanou na území Československa, ale z důvodů
odbojové činnosti svého otce a ne z důvodů rasových nebo náboženských, proto není osobou
oprávněnou podle §1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. Navrhovala, aby Vrchní soud napadené
rozhodnutí potvrdil.
V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ustanovení
§132 zákona č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“) z Vrchního soudu
v Praze. Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení
zahájená před těmito soudy jako soud prvního stupně. Podle ustanovení §130 s. ř. s. se
neskončená řízení podle části páté občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dokončí
podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s., tedy jako řízení o žalobách. O takový případ
jde i v projednávané věci, a proto Nejvyšší správní soud postupoval v řízení podle ustanovení
§65 a následujících s. ř. s.
Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání a dospěl
k závěru, že opravnému prostředku (podle nové právní úpravy žalobě) nelze vyhovět.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, ze kterých vycházel správní orgán v napadeném
rozhodnutí a která nedoznala změny ani v průběhu řízení soudního, žalobkyně podala
písemnou žádost o odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb. přímo u České správy sociálního
zabezpečení dne 23. 8. 2001. V této žádosti poukázala na to, že její otec měl přiznán statut
politického vězně na základě osvědčení, podle něhož byl vězněn 142 dnů a od popravy ho
zachránilo pražské povstání. Jeho podlomené zdraví však bylo příčinou toho, že od 52 let byl
plně invalidní a plně odkázán na péči její matky. K žádosti takto formulované připojila
žalobkyně Osvědčení vydané Ministerstvem národní obrany dne 24. 11. 1951 čj. 21666, podle
něhož byl J. Š. od 1. 1. 1940 do 23. 7. 1942 a od 15. 11. 1942 do 16. 4. 1945 účastník čs.
domácího ilegálního hnutí a od 24. 7. 1942 do 14. 11. 1942 a od 17. 4. 1945 do 5. 5. 1945
československý politický vězeň. Dále připojila xerokopii svého rodného listu a
„Prohlášení“, v němž je uvedeno, že skutečnosti uváděné pí H. M., rozenou Š., se zakládají na
pravdě, přičemž toto prohlášení je podepsáno M. F., A. H. a B. H. Dopisem ze dne 3. 1. 2002
zaslala žalobkyně České správě sociálního zabezpečení Osvědčení vydané Ministerstvem
obrany ČR dne 30. 11. 2001 čj. 330 291/2001, podle něhož je žalobkyně účastníkem
národního boje za osvobození, a to československý politický vězeň od 1. srpna 1942
do 5. května 1945. Protože z takto formulované žádosti nebylo patrno, o jaký druh odškodnění
se jedná, Česká správa sociálního zabezpečení doporučila žalobkyni dopisem ze dne 9. 1.
2002, aby se obrátila na Okresní správu sociálního zabezpečení v místě jejího trvalého
bydliště za účelem upřesnění žádosti, prokázání občanství a doložení dokladů. V
dopise žalovaná uvedla, že pokud bude žalobkyně žádost o odškodnění požadovat jako
ukrývaná osoba, je třeba tuto skutečnost věrohodně prokázat. Podle žádosti sepsané dne 21. 1.
2002 u Okresní správy sociálního zabezpečení v Příbrami požádala žalobkyně o odškodnění
podle zákona č. 261/2001 Sb., a to sama jako účastník národního boje za
osvobození, jako osoba v době od 15. 3. 1939 do 8. 5. 1945 z rasových nebo
náboženských důvodů soustředěná do vojenských pracovních táborů na území
Československa v jeho hranicích z 29. září 1938 nebo osoba z týchž důvodů se na tomto
území ukrývající, přičemž dobu vymezila od 1. 8. 1942 do 5. 5. 1945. Jiný druh
odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb. podle této žádosti nepožadovala. Připojila čestné
prohlášení sepsané v Příbrami dne 21. 1. 2002, v němž prohlásila, že se v době od 1. 8. 1942
do 5. 5. 1945 ukrývala z rasových nebo náboženských důvodů na území Československa ve S.
K. Na podporu svého tvrzení připojila osvědčení již shora citované (Osvědčení ze dne 30. 11.
2001). Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení dopisem ze dne 6. 2. 2002 požádala
Ministerstvo obrany ČR o sdělení, zda osvědčení vydané dne 30. 11. 2001 pod čj. 330
291/2001 bylo vydáno na základě zjištění, že jde o osobu ukrývanou z rasových nebo
náboženských důvodů, nebo o vězně koncentračního tábora. Ministerstvo národní obrany,
odbor pro veterány, dopisem ze dne 8. 7. 2002 čj. 332 277/2002 sdělilo žalované, že paní
H. M., nar. xxx 1941, bylo pod čj. 330 291/2001 vydáno osvědčení podle zákona č.
255/1946 Sb. s přiznáním kategorie čs. politický vězeň, neboť byla v době od 1. 8. 1942 do 5.
5. 1945 ukrývána ve S. K. z důvodů odbojové činnosti otce J. Š.
Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobkyně svou žádostí ze dne 9. 8. 2001 doplněnou
žádostí sepsanou u Okresní správy sociálního zabezpečení v Příbrami dne 23. 1. 2002
uplatnila žádost na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.
pouze z důvodů osoby ukrývané.
Zákon č. 261/2001 Sb. upravuje nároky na poskytnutí jednorázové peněžní částky dvou
skupin oprávněných osob. Jednak se vztahuje na účastníky národního boje za osvobození,
tj. občany České republiky, kteří splňují podmínky uvedené v §1 odst. 1 bodě 1c)-f), bodě 2
a odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb. o příslušnících československé armády v zahraničí
a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození a bylo jim o tom vydáno podle
§8 citovaného zákona osvědčení, nebo kteří mají doklad, který toto osvědčení nahrazuje. Za
účastníky národního boje za osvobození se považují podle odst. 3 téhož zákona též občané
České republiky, kteří v době od 15. 3. 1939 do 8. 5. 1945 byli z rasových nebo náboženských
důvodů soustředěni do vojenských pracovních táborů na území Československa v jeho
hranicích z 29. 9. 1938 nebo se z týchž důvodů na tomto území ukrývali po dobu celkem
nejméně tří měsíců a pokud za tuto dobu již neobdrželi jednorázovou peněžní částku podle
zákona č. 217/1994 Sb. Zákon se též vztahuje na vdovy a vdovce po účastnících národního
boje za osvobození a na jejich děti, a to za podmínek uvedených v §1 odst. 2 citovaného
zákona. Druhou skupinu osob oprávněných podle zákona č. 261/2001 Sb. tvoří političtí vězni.
Podle §2 odst. 1 se zákon vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi
25. 2. 1948 – 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně
zrušeno podle zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti
němu (dále jen „politický vězeň“); Konečně se zákon vztahuje též na vdovy a vdovce
po osobách uvedených v §2 odst. 1 a to za podmínek uvedených v §2 odst. 2 téhož zákona.
Jak již bylo výše uvedeno podle ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb.
za účastníky národního boje za osvobození se podle tohoto zákona považují též občané České
republiky, kteří v době od 15. března 1939 do 8. května 1945 byli z rasových nebo
náboženských důvodů soustředěni do vojenských pracovních táborů na území
Československa v jeho hranicích z 29. září 1938 nebo se z týchž důvodů na tomto území
ukrývali po dobu celkem nejméně tří měsíců a pokud za tuto dobu již neobdrželi
jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní
částky některým obětem nacistické perzekuce. Jak vyplývá z obsahu správního spisu
a z dokladů předložených žalobkyní, žalobkyně zákonné podmínky uvedené ve výše
citovaném ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. nesplňovala. Žalobkyně sice byla
v době od 1. 8. 1942 do 5. 5. 1945 ukrývána ve S. K., avšak nikoli z rasových nebo
náboženských důvodů. Z Potvrzení Ministerstva obrany ze dne 8. 7. 2002 totiž zcela
jednoznačně vyplývá, že žalobkyně byla ukrývána z důvodů odbojové činnosti svého otce J.
Š. Obsahu tohoto potvrzení odpovídá i Osvědčení vydané Ministerstvem národní obrany dne
24. 11. 1951 čj. 21666, podle něhož byl otec žalobkyně účastníkem národního boje za
osvobození, a to v době od 1. ledna 1940 do 23. 7.1942 a od 15. 11. 1942 do 16. dubna 1945
jako účastník čs. domácího ilegálního hnutí, a od 24. 7. 1942 do 14. 11. 1942 a od 17. 4.
1945 do 5. 5. 1945 jako čs. politický vězeň. I když tedy žalobkyně má podle Osvědčení
vydaného Ministerstvem obrany České republiky dne 30. 11. 2001 čj. 330
291/2001 statut československého politického vězně od 1. 8. 1942 do 5. května 1945, jak
poukazuje v opravném prostředku, nebylo prokázáno, že by se v době od 1. 8. 1942 do 5.
května 1945 ukrývala na území Československa z rasových nebo náboženských důvodů. Bylo
prokázáno, že žalobkyně sice byla v rozhodné době osobou ukrývanou na území
Československa (byla ukrývána jako dítě ve věku od 1 do 4 let), avšak z důvodů odbojové
činnosti svého otce. Nutno tedy uzavřít, že žalobkyně splnění zákonných podmínek pro vznik
nároku na poskytnutí jednorázové peněžní částky uvedených v ustanovení §1 odst. 3 zákona
č. 261/2001 neprokázala a nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky jí z výše
uvedeného důvodu nevznikl. Jakkoliv pak žalobkyně v opravném prostředku poukazuje na
následky boje za osvobození jejího otce, kdy otec pobíral plný invalidní důchod, matka
nepracovala, neboť otce ošetřovala, nemohou tyto závažné skutečnosti ničeho změnit na výše
uvedených právních závěrech soudu. V tomto směru snad nutno podotknout, že žalobkyně o
jiný druh odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb. nepožádala, jak je rozvedeno výše.
Soud nezpochybňuje útrapy a strádání žalobkyně v době, kdy musela být ukrývána
z důvodů odbojové činnosti svého otce, nicméně striktní vymezení podmínek nároku
zákonem bez toho, aniž by bylo do zákona zakotveno jakékoliv zmírňovací právo (odstranění
tvrdosti zákona), neumožňuje ani soudu v rámci jeho rozhodovací pravomoci vážit okolnosti
konkrétního případu a od podmínek nároků stanovených zákonem se jakkoliv odchýlit. Soudu
nepřísluší vůli zákonodárce podle své úvahy měnit, doplňovat či nahrazovat, neboť
je zákonem vázán.
Ze všech výše uvedených důvodů soudu nezbylo, než žalobu podle ustanovení
§78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítnout, když postup správního orgánu v daném
případě neshledal nezákonným.
Účastníkům nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, když žalobkyně neměla v řízení
úspěch a správnímu orgánu, který náhradu nákladů nepožadoval, podle obsahu spisu náklady
řízení nevznikly (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. 7. 2003
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu