ECLI:CZ:NSS:2003:5.A.61.2002
5A 61/2002-50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Petra Příhody a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně H.
S., proti žalovanému Ministerstvu financí, Generálnímu ředitelství cel se sídlem Praha 1,
Letenská 15, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ředitele GŘC ze dne 22. 1. 2001, č. j.
37373/00-41,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 a postoupenou Vrchnímu soudu
v Praze se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí ředitele Generálního ředitelství cel
ze dne 22. 1. 2001 č. j. 37373/00-41, jímž bylo podle §133 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb.
zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne
20. 11. 2000 č. j. 32704/00-41, kterým nebylo vyhověno žádosti žalobkyně o výplatu zůstatku
osobního konta celníka.
V žalobě žalobkyně namítla, že ke dni 30. 9. 2000 skončil její služební poměr celníka
a k tomuto dni nevyčerpala stejnokrojové součástky k obměně a doplnění základní
stejnokrojové výbavy, na které jí vznikl nárok za dobu trvání služebního poměru. Nárok
jí vznikl podle §55 odst. 1 písm. c) zákona č. 186/1992 Sb. a §30 vyhl. č. 257/1997 Sb.
Podle čl. 18 odst. 3 písm. b) služebního předpisu č. 224 (poznámka soudu: správně má být
č. 244) se naturální náležitosti poskytují vydáním součástek stejnokroje a odečtením
odpovídající částky v korunách (jejich hodnoty) z tzv. osobního konta. Uvedený předpis
užívá pojmu „oděvní příspěvek“ a nárok na něj vzniká průběžně, nemůže se tedy jednat
o nárok, který zaniká. Na žádost o výplatu zůstatku obdržela zamítavý dopis ředitelky
4. odboru Generálního ředitelství cel odůvodněný tím, že při výplatě by oděvní příspěvek
nesloužil určenému účelu. Podané odvolání bylo zamítnuto s obdobným a
argumentací, že služební stejnokroj je oprávněn nosit pouze celník. Žalobkyně je názoru, že
ustanovení §55 odst. 1 písm. c) zákona č. 186/1992 Sb. a §30 odst. 3 vyhl. č. 259/1997 Sb.
zakládá nárok, jehož peněžní částkou vyjádřený obsah určuje interní předpis jako procentní
výměru základní hodnoty stanovené v penězích. Nárok na naturální náležitosti vzniká všem
celníkům při srovnatelném druhu výkonu služby ve stejné výši. Právní předpis ovšem
neurčuje povinnost vyčerpání nároku v určité době a výše nároku tak není závislá na
skutečném čerpání. Proto nelze po skončení služebního poměru tuto částku neposkytnout
vzhledem k tomu, že by bylo nelogické čerpání součástek stejnokroje. Služební předpis č. 224
(ve znění platném do 31. 8. 2000 také nárok na výplatu osobního konta celníka při skončení
služebního poměru stanovil. Za právně irelevantní považuje žalobkyně znění služebního
předpisu v době, kdy skončil její služební poměr (podle něhož se osobní konto celníka zruší
bez náhrady), neboť nárok vyplývá přímo z právního předpisu a ani zákon ani prováděcí
vyhláška zánik nároku nepředpokládají. Z těchto důvodů navrhuje zrušení rozhodnutí ředitele
GŘC ze dne 22. 1. 2001 včetně zrušení rozhodnutí I. stupně.
Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla podle
§132 zákona 150/2002 Sb., soudní řád správní, postoupena Nejvyššímu správnímu soudu
k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu
správního (dále jen s. ř. s.) - tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.
K výzvě Nejvyššího správního soudu se k žalobě vyjádřil žalovaný, který poukázal
na skutečnost, že smyslem a účelem právní úpravy naturálních náležitostí je poskytnout
celníkovi naturální náležitosti potřebné pro výkon celní služby, a to ve formě stejnokrojových
součástek k obměně a doplnění jeho základní stejnokrojové výbavy tak, aby mohl jako celník
řádně vykonávat službu ve služebním stejnokroji. Zdůraznil, že jde o náležitosti naturální,
nikoliv o peněžité plnění. Osobní konto celníka je užíváno jako pomocný evidenční
a kontrolní prostředek, jehož prostřednictvím je sledováno a evidováno čerpání naturálních
náležitostí ve formě stejnokrojových součástek. Naturální náležitosti se poskytují při vzniku
a trvání služebního poměru a poskytují se po dobu, po kterou celníkovi náleží služební příjem
nebo jeho náhrada. Je pravdou, že součástky k obměně a doplnění základní stejnokrojové
výbavy jsou poskytovány podle jeho potřeb a vlastního uvážení, neodebírají se však
prostřednictvím osobního konta, na němž jsou pouze imaginární peníze, které činí procento
hodnoty základní stejnokrojové výbavy. Celník tedy není povinen odebrat součástky v dané
hodnotě za určité období a pokud je jeho služební poměr ukončen, zůstane na jeho kontě
imaginární částka. Při její výplatě by příspěvek nesloužil určenému účelu. Proto navrhuje
zamítnutí žaloby.
Žalobkyně replikovala, že tvrzení o nemožnosti výplaty peněžního ekvivalentu
oděvního příspěvku je popřen praxí žalovaného do července 2000 a zejména srovnáním
s příspěvkem na údržbu základní stejnokrojové výbavy podle §30 odst. 4 vyhlášky
č. 259/1997 Sb., který se při skončení služebního poměru vyplácí.
Žalobkyně nesouhlasila s rozhodnutím o věci bez jednání, ovšem k nařízenému
jednání se omluvila. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil. Soud proto jednal
za podmínek §49 odst. 3 s. ř. s. bez jejich přítomnosti.
Při jednání byl proveden důkaz služebním předpisem č. 244 ze dne 9. 4. 1998,
č. j. 74-2802/97, upravujícím naturální náležitosti a pravidla nošení služebního stejnokroje
včetně změny účinné od 1. 9. 2000. Služební předpis v původním znění v čl. 17 písm. c)
zařazuje mezi naturální náležitosti součástky k obměně a doplnění základní stejnokrojové
výbavy (oděvní příspěvek), v čl. 18 písm. b) stanoví, že naturální náležitosti se poskytují
vydáním součástek k obměně a doplnění základní stejnokrojové výbavy a odečtením
odpovídající částky Kč z osobního konta celníka, v čl. 21 odst. 1 určuje, že se oděvní
příspěvek poskytuje bezhotovostní formou a stanoví jeho výši a způsob čerpání, v čl. 24
odst. 3 zakládá nárok na výplatu zůstatku osobního konta celníka, včetně oděvního příspěvku
v případě skončení služebního poměru celníka. Služebním předpisem č. 16/2000 ze dne
2. 8. 2000, č. j. 11865/00-74 byl služební předpis č. 244/1998 změněn, a to právě v ust. čl. 24
odst. 3. Podle nové úpravy, účinné v době skončení služebního poměru žalobkyně, se osobní
konto celníka zruší v den skončení služebního poměru bez náhrady.
Nejvyšší správní soud je oprávněn zkoumat napadená rozhodnutí jen v mezích
žalobních námitek ( §75 odst. 2 s. ř. s.).
K tomu ze spisu předloženého žalovaným vyplývá, že dne 11. 10. 2000 sdělil žalovaný
žalobkyni, že k její žádosti jí bude vyplacena finanční stejnokrojová norma za příslušný
kalendářní rok a že příspěvek k obměně a doplnění základní stejnokrojové výbavy se ruší
v den skončení služebního poměru. Ve spise je založen přehled pohybů na kontech
zaměstnanců, konkrétně žalobkyně, a to od 1. 1. 1999 do 14. 9. 2000. Na žádost žalobkyně
o výplatu příspěvku sdělila ředitelka 4. oboru dne 20. 11. 2000 pod č. j. 32704/00-41
neformálním rozhodnutím, že žádosti se nevyhovuje, neboť podle §55 odst. 1 písm.
c) zákona č. 186/1992 Sb. má celník nárok na naturální náležitosti potřebné pro výkon funkce
a osobní konto je jen pomocným prostředkem k evidenci nároku a čerpání. V odvolacím
řízení ředitel GŘC na návrh poradní komise odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí I. stupně
s poukazem na ust. §21 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., podle něhož je služební stejnokroj
oprávněn nosit pouze celník a na ust. §55 odst. 1 písm. c) zákona č. 186/1992 Sb., podle
něhož má celník nárok na naturální náležitosti potřebné pro výkon služby, a dále s poukazem
na skutečnost, že smyslem a cílem právní úpravy je poskytnout celníkovi naturální náležitosti
ve formě stejnokrojových součástek za účelem řádného plnění výkonu služby a zůstatek
osobního konta, které je pouze kontrolním prostředkem, po skončení služby vyplatit nelze.
O žalobních námitkách uvážil soud následovně :
Podle §12 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, se na služební poměr celníků
užije zákon o služebním poměru příslušníků Policie České republiky - tedy zákon č. 186/1992 Sb. (dále též zákon o služebním poměru). Podle §55 odst. 1 písm. c) tohoto zákona má celník
nárok na naturální náležitosti potřebné pro výkon služby, když odst. 2) téhož ustanovení
obsahuje zmocnění pro ministerstvo (když podle §12 odst. 3 písm. b/ celního zákona se jím
rozumí ministerstvo financí) k vydání obecně závazného právního předpisu stanovícího
podmínky nároku na jednotlivé druhy náležitostí, jejich výši, výplatní termíny a další
podrobnosti. Tímto předpisem je vyhláška Ministerstva financí č. 259/1997 Sb., kterou
se upravují některé podrobnosti služebního poměru celníků. Ustanovení §30 vyhlášky
upravuje naturální náležitosti při vzniku a trvání služebního poměru a podle odst. 3) celníkovi
náleží součástky k obměně a doplnění základní stejnokrojové výbavy, jejichž hodnota
v kalendářním roce činí (a) 35 % hodnoty základní stejnokrojové výbavy, pokud celník
vykonává funkci ve stejnokroji , (b) 15 % hodnoty základní stejnokrojové výbavy, pokud
celník používá při výkonu funkce střídavě stejnokroj s osobními ochrannými pracovními
prostředky nebo výstrojními součástkami, které nejsou poskytovány v základní stejnokrojové
výbavě a používá je déle než polovinu stanovené doby služby. Pro případ skončení služebního
poměru vyhláška upravuje pouze nevyžadování vrácení vydaných výstrojních součástek při
úmrtí (§31). Naturální náležitosti (tedy i příspěvek k obměně a doplnění základní
stejnokrojové výbavy) podle §32 vyhlášky se poskytují za dobu, po kterou celníkovi náleží
služební příjem nebo jeho doplatek.
Žalobkyně namítá, že žalovaný nemohl postupovat podle služebního předpisu
účinného v době skončení jejího služebního poměru, neboť jeho úprava je v rozporu
se zákonem a vylučuje její zákonný nárok na výplatu zůstatku oděvního příplatku. Služební
předpis, svou povahou interní norma, by jistě nemohl omezit právo vyplývající ze zákona.
O takový případ se ovšem nejedná. Zákon o služebním poměru zakládá v ustanovení
§55 odst. 1 písm. c) nárok na naturální náležitosti potřebné pro výkon služby. Tedy jednak
nárok na náležitosti naturální, jimiž se obecně rozumí hodnoty nepeněžní, jednak je přímo
zákonem nárok spojen s potřebností pro výkon služby. Prováděcí předpis pak zcela v mezích
zákona spojuje naturální náležitosti se vznikem a trváním služebního poměru a příspěvkem
k obměně a doplnění základní stejnokrojové výbavy označuje nárok na součástky k obměně
a doplnění základní stejnokrojové výbavy. Způsob realizace a výdej součástek k obměně
a doplnění základní stejnokrojové výbavy stanovený služebním předpisem a evidence nároku
a hodnoty vydaných součástek formou korunového konta na tom nic nemění. Fakticky byl
také oděvní příspěvek poskytován vydáváním oděvních součástek žalovaným a osobní konto
celníka sloužilo pouze k přehledu o čerpání oděvních součástek. Zákon tedy zakládá nárok na
naturální plnění účelově určené k řádnému výkonu služby a nelze z něho dovodit žádný nárok
na výplatu hodnoty nevyčerpaných naturálních náležitostí, pokud služební poměr skončil,
neboť poté již není naplněno jeho účelové určení. Neobstojí ani argumentace, že podle
předchozího služebního předpisu byla výplata zůstatku možná, ani, že i po novele služebního
předpisu je nadále možná výplata zůstatku příspěvku na údržbu základní stejnokrojové
výbavy. Služební zákon nárok na všechny naturální náležitosti spojuje s potřebností pro
výkon služby, prováděcí vyhláška pak v mezích zmocnění k úpravě podrobností vymezuje
tento nárok jako nárok na prostředky na údržbu základní stejnokrojové výbavy (§30 odst. 5)
a nárok rovněž spojuje s dobou po kterou celníkovi náleží služební příjem nebo jeho náhrada
(§32). Pokud služební předpis umožňuje výplatu poměrné části finanční stejnokrojové normy
(oděvního příspěvku na údržbu stejnokroje) činí tak nad rámec zákona a oporu může mít tento
postup pouze v tom, že nečerpání tohoto příspěvku ve skutečnosti znamenalo, že tyto náklady
fakticky celník vynaložil ze svých prostředků. Hodnocení zákonnosti výplaty tohoto
příspěvku (prostředků na údržbu) je však nad rámec dané věci.
Nedostatek náležitostí rozhodnutí I. stupně žalobkyně žalobou výslovně nenapadá,
navíc byly odstraněny odvolacím rozhodnutím žalovaného.
Z hlediska žalobou uplatněných námitek bylo napadené rozhodnutí žalovaného
vydáno v souladu se zákonem; proto Nejvyšší správní soud žalobu jako nedůvodnou podle
§78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Žalobkyně neměla v tomto přezkumném soudním řízení úspěch, žalovanému náklady
řízení přesahující běžnou úřední činnost s tímto řízením nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. 11. 2003
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu