ECLI:CZ:NSS:2003:5.ADS.17.2003
sp. zn. 5 Ads 17/2003 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobkyně Ing. M. Z. P., zastoupené advokátkou JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátní
kancelář Klatovy, nám. Míru 64/I, proti žalované České správě sociálního zabezpečení,
Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 25. 9. 2002, č. j. 16 Ca 121/2002 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mít á.
II. Žádný z účastníků nem á pr ávo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 25. 9. 2002, č. j. 16 Ca 121/2002 - 28 Krajský soud v Plzni potvrdil
rozhodnutí žalované ze dne 3. 4. 2002, č. xxx, kterým žalovaná upravila navrhovatelce
(žalobkyni) od 1. 12. 2000 starobní důchod podle ustanovení nařízení vlády č. 353/2000 Sb.,
o zvýšení důchodů v roce 2000, a dle Úmluvy mezi Československou republikou a Polskou
republikou o sociálním pojištění (č. 261/1948 Sb.) na částku 5872 Kč měsíčně
s odůvodněním, že starobní důchod navrhovatelky sestávající ze základní a procentní výměry
podléhá podle uvedených předpisů úpravě v poměru doby získané na čs. území a úhrnu dob
pojištění (zaměstnání) na území obou smluvních států, protože byla zaměstnána na území
České republiky i Polské republiky (dále jen „dílčení“). Současně krajský soud rozhodl,
že se účastníkům nepřiznává náhrada nákladů.
Ve svém rozhodnutí vycházel krajský soud z podaného opravného prostředku (dnes žaloby),
vyjádření žalované, obsahu dávkového spisu vedeného žalovanou a napadeného
rozhodnutí. Protože po zhodnocení důkazů shledal krajský soud přezkoumávané rozhodnutí
věcně správným a zákonu odpovídajícím, toto rozhodnutí potvrdil. Krajský soud v napadaném
rozhodnutí rovněž zdůvodnil, proč se ani k námitkám žalobkyně nemohl zabývat jinými
skutečnosti než obsahem žalobou napadaného rozhodnutí žalované shora.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně včas odvolání, o němž však Vrchní
soud v Praze nerozhodl do 31. 12. 2002. Podle ustanovení §129 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen s. ř. s., bylo řízení o jejím odvolání zastaveno dnem nabytí
účinnosti zákona č. 150/2002 Sb. Účastník tohoto řízení mohl do 31. 1. 2003 podat proti
rozhodnutí soudu o opravném prostředku kasační stížnost podle zákona č. 150/2002 Sb.
V podané kasační stížnosti žalobkyně namítá nezákonnost rozhodnutí Krajského
soudu v Plzni spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Žalobkyně shledává
rozpor žalobou napadaného rozhodnutí žalované, stejně jako jejích rozhodnutí dřívějších
i jejího rozhodnutí žalovaného napadeného rozhodnutí s ustanovením obecně závazných
předpisů a Úmluvy mezi Československou republikou a Polskou republikou o spolupráci
na poli sociální politiky a správy ze dne 5. 4. 1948, č. 260/1948 Sb., konkrétně ve skutečnosti,
že nebyla správně aplikována ustanovení §6 zákona č. 183/1994 Sb., o zvýšení vyplácených
důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1994 a v roce 1995, v platném znění, a čl. 14
uvedené úmluvy, když zvýšení důchodu o pevnou částku 420 Kč měsíčně jí bylo kráceno,
ačkoliv mělo být poskytováno v plné výši a když nově by jí měla náležet částka 1310 Kč,
nikoliv 1022 Kč krácena. V případě, že by tuto částku neměla vyplácet Česká republika, měl
by tento stát učinit příslušné kroky vůči Polské republice tak, jak předvídá výše uvedená
úmluva. Zajistit výplatu z polské strany není v možnostech navrhovatelky s ohledem na to,
kdo je subjektem mezinárodní smlouvy, tj. státy a nikoliv jejich občané.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí žalované tak důvod nesouhlasu stěžovatelky
s tímto rozhodnutím nespočívá v provedeném zvýšení procentní výměry starobního důchodu,
ale v konečné výši stanoveného starobního důchodu. Pochybení pak spatřuje ve stanovení
výchozí výše procentní výměry důchodu (k 1. 12. 2000, jakožto ke dni, od něhož se procentní
výměra zvyšuje). Současně stěžovatelka napadá stanovení výše výměry základní.
Žalovaná jako účastník řízení o kasační stížnosti projevil souhlas s rozhodnutím
krajského soudu a ke kasační stížnosti nepodal vyjádření.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu a shledal,
že kasační stížnost není důvodná.
Soud má spisy za prokázané, že výše základní i procentní výměry důchodu
stěžovatelky byly stanoveny rozhodnutím Úřadu důchodového zabezpečení v Praze, vydaným
dne 18. 7. 1989, kterým byl přiznán dílčí starobní důchod vypočtený podle počtu let
jí odpracovaných v Polsku a Československu. Pro nárok na výši důchodu jí bylo započteno
na koeficient 0,780133 v československém sociálním zabezpečení 9786 dní a v polském
penzijním zaopatření 2758 dní. Důchod byl přiznán podle tehdy platných předpisů, konkrétně
§21 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení a podle čl. 14 Úmluvy o sociálním
zabezpečení mezi Československou republikou a Polskou republikou – č. 261/1948 Sb.
Součástí soudního spisu je i úplný spis dávkový, a tudíž není třeba dalšího dokazování
navrhovaným spisem z řízení nalézacího. O věci pak rozhodoval soud příslušný.
Se správností tohoto původního rozhodnutí stěžovatelka vyjadřuje ve své kasační
stížnosti výslovný souhlas.
Na základě zákona č. 183/1994 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů
přiznávaných v roce 1994 a v roce 1995, byl dílčí starobní důchod stěžovatelky navýšen
jednak procentním zvýšením podle §1 o 5%, jednak o pevnou částku 420 Kč (§6), v případě
stěžovatelky však dílčenou na základě čl. 14 Úmluvy mezi Československou republikou
a Polskou republikou o sociálním pojištění (č. 261/1948 Sb.), tedy v poměru doby získané
na čs. území a úhrnu dob pojištění (zaměstnání) na území obou smluvních států, protože byla
zaměstnána na území České republiky i Polské republiky. O tomto zvýšení důchodu byla
stěžovatelka informována oznámením ze dne 23. února 1995. Obdobná situace nastala podle
zákona č. 76/1995 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1995,
kdy došlo ke zvýšení starobních důchodů o pevnou částku 680,- Kč při zrušení dříve přiznané
pevné částky 420 Kč a pětiprocentnímu zvýšení důchodů bez pevné částky. V případě
stěžovatelky byla pevná částka opět dílčena.
Od 1. ledna 1996 se pak na základě ustanovení §99 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, výše důchodu přiznaného podle dosavadních předpisů platných
před 1. lednem 1996 bez zvýšení o pevnou částku považuje za procentní výměru důchodu
a zvýšení o pevnou částku se nadále považuje za základní výměru důchodu.
V dalších letech docházelo ke zvyšování důchodů na základě nařízení vlády č. 19/1996 Sb., 218/1996 Sb., 129/1997 Sb., 104/1998 Sb., 64/1999 Sb., a konečně 353/2000 Sb.,
vydávaných podle ustanovení §67 odst. 10 zákona č. 155/1995 Sb. Zvyšování procentní
výměry se přitom dělo vždy stanoveným procentem, zvyšování základní výměry pak vždy
o pevnou částku (podle nařízení vlády č. 19/1996 Sb. o 240 Kč, nař. vl. č. 218/1996 Sb.
o 140 Kč, nař. vl. č. 129/1997 Sb. o 200 Kč a nař. vl. č. 104/1998 Sb. o 50 Kč, podle nařízení
vlády č. 64/1999 Sb. a 353/2000 Sb. se základní výměra nezvyšovala a v době vydání
žalovaného rozhodnutí 1310 Kč. V případě stěžovatelky byla veškerá zvýšení základní
výměry důchodu o pevnou částku dílčena postupem shora uvedeným, zvyšování procentní
výměry důchodů dílčeno nebylo, neboť při procentickém zvyšování původně dílčené částky
je toto dílčení zachováno pro celou zvýšenou částku.
Pokud jde o procentní výměru důchodu, není zřejmé, z čeho stěžovatelka usuzuje
na nesprávnost rozhodnutí žalované a krajského soudu, jestliže s původním stanovením svého
starobního důchodu, včetně jeho dílčení ve smyslu citované úmluvy vyjadřuje souhlas
a veškerá následná zvyšování takto přiznané částky, později označené jako procentní výměra
důchodu, se děla výhradně procentickým (poměrným) způsobem, zachovávajícím původní
poměr dílčení.
K požadavku stěžovatelky na stanovení základní výměry důchodu ve výši 1310 Kč,
soud konstatuje, že jak pevná částka 420 Kč podle §6 zákona č. 183/1994 Sb., tak pevná
částka 680 Kč podle zákona č. 76/1995 Sb. a konečně i základní výměra důchodu podle
zákona č. 155/1995 Sb. jsou podle citovaných předpisů součástí přiznaného starobního
důchodu a podléhají proto plně jeho úpravě (dílčení) podle čl. 14 Úmluvy o sociálním
pojištění. Při postupném zvyšování základní výměry důchodu pevnými částkami je pak
pro zachování původního poměru dílčení nezbytné provést dílčení každé jednotlivé pevné
částky, o niž se zvýšení provádí, a to ve stejném poměru, v jakém bylo provedeno dílčení
původní.
Jestliže žalované rozhodnutí vycházelo z tohoto principu výpočtu zvýšení dílčího
starobního důchodu žalované, nebylo možno, aby krajský soud přisvědčil námitkám
stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí, a krajský soud proto nepochybil, když toto rozhodnutí
potvrdil a žalobu zamítl.
Pakliže se stěžovatelka dovolává ustanovení §6 odst. 4 zákona č. 183/1994 Sb.
stanovujícího, že zvýšení o pevnou částku náleží v plné výši, i když je důchod krácen
pro souběh s jiným důchodem nebo příjmem (obdobně pak §5 odst. 5 zákona č. 76/1995 Sb.),
je nutno konstatovat, že tato ustanovení na posuzovaný případ nedopadají, neboť zde se
nejedná o souběh s jiným důchodem, ale o jediný starobní důchod, jehož výplatu zabezpečují
ve smyslu citované úmluvy orgány sociálního zabezpečení dvou různých států. Pro základní
výměru důchodu pak tato námitka nemá místo, vzhledem k výslovné úpravě v §58 a násl.
zákona č. 155/1995 Sb.
K požadavku stěžovatelky na zabezpečení výplaty částek, o něž byl její důchod
vyplácený orgány České republiky snížen při dílčení, orgány Polské republiky, soud
konstatuje, že z žádného ustanovení zákona č. 155/1995 Sb., Úmluvy o sociálním pojištění
č. 261/1948 Sb., ani jiných vnitrostátních či mezinárodněprávních předpisů nelze takovou
povinnost dovozovat.
Krajský soud proto nepochybil, když z důvodů, které ve svém rozsudku uvedl,
potvrdil rozhodnutí žalované.
Kasační stížnost stěžovatelky není důvodná a byla proto Nejvyšším správním soudem
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítnuta.
Žádný z účastníků nemá podle ustanovení §60 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení,
protože stěžovatel ve věci neměl úspěch a právo žalované jakožto správního orgánu ve věcech
důchodového pojištění a důchodového zabezpečení vylučuje §60 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3 s. ř. s).
V Brně dne 29. 10. 2003
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu