ECLI:CZ:NSS:2003:5.AZS.9.2003
sp. zn. 5 Azs 9/2003 – 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobců a) H. K., b) nezl. Y K, c) nezl. T K, zastoupených JUDr. Alenou Strnadovou,
advokátkou AK Liberec I, Tovaryšský vrch č. 1358/3, proti žalovanému Ministerstvu
vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 12. 6. 2003, č. j. 59 Az
198/2003 – 62,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 12. 6. 2003, č. j.
59 Az 198/2003 – 62 se zrušu je a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 12. 6. 2003, č. j. 59 Az 198/2003 – 62 Krajský soud v Ústí
nad Labem - pobočka v Liberci zamítl žalobu žalobců proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
ze dne 8. 4. 2002, č. j. OAM-1275/VL-07-P11-2002, kterým nebyl žalobcům udělen azyl
podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zák. č. 2/2002 Sb.
a dále bylo rozhodnuto, že na cizince se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zák.
o azylu v platném znění. Krajský soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že správní orgán
splnil povinnosti vyplývající z ust. §3, 4, 32 a 46 správního řádu, vycházel ze správného
překladu vyjádření žalobkyně a shromáždil dostatek důkazů, ze kterých mohl vyvodit
objektivní informace o situaci na Ukrajině a také důkazy správně hodnotil. Podle závěru
soudu bylo rozhodnutí žalovaným vydáno v souladu se zákonem o azylu a podaná žaloba byla
shledána nedůvodnou a proto zamítnuta.
Proti rozsudku Krajského soudu podali žalobci kasační stížnost, v níž napadli výrok
rozsudku krajského soudu v plném rozsahu z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b/ zák.
č. 150/2002 Sb. Především namítali, že v řízení před správním orgánem ani před soudem
nebyly prověřeny důkazy navrhované žalobkyní o tom, že žádala bezvýsledně o pomoc
policii, dále nebyla zachována její práva a došlo k porušení správního řádu tím, že
při výslechu uvedla skutečnosti jinak, než však jsou uvedeny v protokolu, který jí byl čten
a nebyl jí přetlumočen a pokud podpisem bylo stvrzeno to, co uvádí soud ve svém rozhodnutí,
nevěděla, že obsah se tak podstatně liší od její výpovědi, neboť byla tlumočníkem ujištěna
o opaku a konečně správní orgán nevycházel ze situace na Ukrajině před březnem 1998.
Především ani jeden z orgánů, které mají povinnost zjistit správný skutkový stav věci
neprovedl výslechy svědků navržených žalovanou (správně zřejmě žalobkyní) k provedení
důkazů o tom, že bezvýsledně žádala policii o pomoc. Tím došlo k vadě řízení a nebyl zjištěn
úplný skutkový stav věci, který by mohl být podkladem ke správnému rozhodnutí. Soud sice
uvádí, že pokud žalobkyně nevěřila v účinnost policie, pak měla možnost se zaměřit na řadu
jiných státních orgánů vč. Ombudsmana, avšak neuvádí, na jaké jiné státní orgány se tedy
mohla obrátit a nepovšiml si toho, že úřad Ombudsmana byl zřízen až v dubnu 1998, tedy až
po odchodu žalobců z vlasti, když oni právě z důvodu, že se neměli kde dovolat, opustili zemi
v březnu 1998. Z toho důvodu je nutno zabývat se stavem existujícím před a k datu odchodu,
tj. v březnu 1998, neboť zpráva, ze které správní orgán i soud vycházely nepochybně zahrnuje
období mnohem pozdější, s již příznivějším vývojem a neodráží skutečnosti odpovídající
počátku roku 1998, tedy stav existující před pěti lety. Rovněž by bylo vhodné, aby tato zpráva
zahrnovala specielní informaci o tom, jaký byl tehdejší postoj státního orgánu k sektě
satanistů a jaké je prorůstání této sekty do státních orgánů. Kasační stížnost byla podána pro
vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 17. 7. 2003 doručeném krajskému soudu dne
18. 7. 2003 žalobci namítali, že rozhodnutí správního orgánu se vůbec nezabývá posouzením,
z jakého důvodu nebylo vyhověno návrhu žalobců b) a c) na udělení azylu, takže správní
orgán se dostal do rozporu s §47 odst. 1 správního řádu a soud toto pochybení nevzal vůbec
v úvahu. Rozhodnutí správního orgánu i soudu ve vztahu k těmto žalobcům je
nepřezkoumatelné a proto navrhli, aby Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil
rozhodnutí krajského soudu a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V dalším podání
ze dne 4. 8. 2003 doručeném krajskému soudu dne 5. 8. 2003 žalobci navrhli, aby Nejvyšší
správní soud přiznal odkladný účinek kasační stížnosti žalobců podle §107 s. ř. s.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření ze dne 21. 7. 2003 navrhl zamítnout kasační
stížnost jako nedůvodnou, protože stěžovatelka opakuje v kasační stížnosti v podstatě stejné
námitky, které již byly uvedeny v žalobě, zejména pokud se týká údajných nedostatků
při vedení pohovu ve správním řízení, s nimiž se však podle názoru správního orgánu soud
dostatečně vypořádal. Žalovaný odkázal plně na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi zletilé stěžovatelky učiněné v průběhu správního řízení. Ve svém rozhodnutí
žalovaný vycházel z toho, že stěžovatelka s dětmi sice odešla z Ukrajiny v roce 1998 ale
do Polska, kde s nimi pobývala, aniž požádala o azyl až do roku 2000 a teprve v září roku
2000 s nimi vstoupila na území ČR a teprve poté podali žalobci návrh na zahájení řízení
o udělení azylu.
Kasační stížnost je důvodná proto, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci i rozhodnutí žalovaného jsou nepřezkoumatelné ve vztahu k žalobcům b)
a c). Žalobkyně a) podala žádost o udělení azylu za sebe i za své nezletilé děti tj. žalobce b)
a c). V Protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území
České republiky se žalobkyně a) vyjádřila tak, že žádá o azyl i jménem svých dětí Y.K., a T.
K. Na dotaz z jakého důvodu žádají její děti o azyl v České republice žalobkyně a)
odpověděla: „V podstatě ze stejného důvodu jako já. Navíc jsem jejich matka, chci, aby moje
děti byly při mně.“ Poté se vyjadřovala k tomu, že Ukrajinu opustila dne 20. 3. 1998 a odjela
do Polska, kde žila s oběma dětmi – žalobci b) a c) do října roku 2000 a poté s nimi odjela do
České republiky. Důvod svého odchodu z Ukrajiny uvedla strach ze sekty satanistů, do níž
vstoupil dobrovolně její manžel. Ten se po vstupu do ní značně změnil a vyhrožoval jí
fyzickým násilím i smrtí. Na dotaz, zda oslovila policii, žalobkyně a) odpověděla: „Ne,
protože jsem se bála. Manžel nám vyhrožoval, že nesmíme jít na policii.“ Při sepisování
Protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území ČR byl
přítomen tlumočník z ruského jazyka A. K., neboť žalobkyně a) žádala, aby pohovor byl
vedený v ruském jazyce. Byla seznámena s obsahem protokolu a doplnění nežádala, ani
nežádala jeho opravu. V citovaném Protokolu se žalobkyně a) vyjadřovala především ke své
osobě a ke svému strachu z manžela a sekty satanistů, nevyjádřila se zcela určitě a
jednoznačně, zda její manžel je otcem jejich nezletilých dětí, žalobců b), c) a žalobci b), c)
nebyli k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území ČR vůbec vyslechnuti. I
když jsou oba nezletilí a zastupováni svou matkou, jako zákonnou zástupkyní, nelze
odhlédnout od toho, že žalobce b) se narodil 18. 7. 1988 a má již 15 roků a žalobkyně c) se
narodila 4. 6. 1990 a má již 13 roků. To jsou děti ve věku, kdy jsou schopny vyjádřit své
pocity a skutečnost, která předcházela jejich odchodu z Ukrajiny.
Pokud žalobci b), c) se k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území
ČR vůbec nevyjádřili, nezkoumal jejich důvody ani správní orgán, tj. žalovaný, ani Krajský
soud v napadeném rozsudku. Oba tyto orgány vycházely totiž z toho, že důvody, které uvedla
žalobkyně a) jsou naprosto totožné s důvody, které mají i žalobci b) a c). S tímto postupem
krajského soudu ani správního orgánu Nejvyšší správní soud nesouhlasí a toto byl důvod,
proč zrušil rozsudek krajského soudu, když se necítil být vázán důvody kasační stížnosti
uvedenými ve lhůtě stanovené v §106 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb. a postupoval podle ust.
§109 odst. 3 téhož zákona a podle ust. §110 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. a rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to v celém rozsahu, když přihlížel
k tomu, že byla podána společná žádost o udělení azylu na území ČR třemi žalobci, z nichž
žalobkyně a) je matkou žalobců b) a c), kteří jsou nezletilí. Pokud žalobkyně a) v kasační
stížnosti namítala, že se přesně nevyjádřila tak, jak je zaznamenáno v Protokolu o pohovoru
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území ČR, pak i Nejvyšší správní
soud má za to, že u ní jde pouze o účelové tvrzení, neboť se v tomto Protokolu zcela jasně
vyjádřila, že policii na Ukrajině neoslovila. Neobrátila se ani na jiné orgány, aby jí poskytly
pomoc proti jejímu manželovi a sektě satanistů do níž vstoupil a z nichž má obavy o zdraví
a život svůj i svých dětí, tj. žalobců b) a c), jak v řízení tvrdila. Jinak správní orgán ani krajský
soud nepochybily, jestliže ve svém rozhodnutí vycházely ze Zprávy o dodržování lidských
práv za rok 2000 vydané Úřadem pro demokracii, lidská práva a práci Ministerstva zahraničí
Spojených států v únoru 2001, z níž také vyplývá, že Ukrajině byl parlamentem zvolen první
ombudsman až v dubnu 1998. Žalobci také Ukrajinu opustili v březnu 1998, avšak na území
ČR vstoupili až 15. 9. 2000. Mezi tím se dva a půl roku zdržovali na území Polské republiky
a o azyl nežádali. Při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb.). Protože
žalovaný ve věci rozhodl dne 8. 4. 2002, vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkového stavu
zjištěného k tomuto datu a z podkladů které byly nejblíže tomuto datu.
Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním
názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozhodnutí ve smyslu ust. §110
odst. 3 zák. č. 150/2002 Sb.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti ve smyslu ust. §110 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. 11. 2003
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu