ECLI:CZ:NSS:2003:6.A.116.2002:40
sp. zn. 6 A 116/2002 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce RadioMobil, a.
s., se sídlem Londýnská 730, Praha 2, zastoupeného advokátem JUDr. Ing. Václavem Jermanem
se sídlem Boloňská 302/28, Praha 10, adresa pro doručování: White and Case, advokátní
kancelář, Staroměstské nám. 15, Praha 1, proti žalovanému předsedovi Úřadu průmyslového
vlastnictví, Antonína Čermáka 2a, Praha 6, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
24. 6. 2002 čj. O 113360,
takto:
I. Žaloba se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze dne 27. 8. 2002 se žalobce domáhal zrušení
rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2002 čj. O 113360, kterým bylo napadené rozhodnutí
správního orgánu I. stupně o částečném zamítnutí přihlášky ochranné známky „PEGAS PLUS“
potvrzeno.
Vrchní soud v Praze do dne 31.12.2002 ve věci nerozhodl; proto věc převzal dnem
1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
v souladu s §132 s. ř. s. tuto neskončenou věc, u níž byla dána věcná příslušnost vrchního soudu,
Nejvyšší správní soud a dokončí v ní řízení.
Podle §2 s. ř. s. poskytují ve správním soudnictví soudy ochranu veřejným subjektivním
právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto nebo zvláštním zákonem a za
podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak
stanoví tento zákon. Z rozhodování soudů ve správním soudnictví jsou podle §6 s. ř. s.
vyloučeny věci, o nichž to stanoví tento nebo zvláštní zákon. Takovým zvláštním zákonem je
občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), který v §244 odst. 1 stanoví, že rozhodl-li orgán moci
výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy,
popř. smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správní orgán“) podle
zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních,
rodinných a obchodních vztahů a nabylo-li takové rozhodnutí právní moci, může být tatáž věc
projednána na návrh v občanském soudním řízení. Tato právní úprava má zajistit účastníkům
v případech, kdy správní orgán rozhodoval v rámci své kompetence o soukromoprávní věci, jiný
způsob ochrany jejich práv než v řízení ve správním soudnictví.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že rozhodování ve věcech soukromoprávních náleží
podle platné právní úpravy soudům, které postupují podle o. s. ř.; je tedy nutno vyřešit otázku,
zda v daném případě rozhodl správní orgán ve věci soukromoprávní nebo veřejnoprávní, neboť
to je podstatné pro vymezení hranice věcné příslušnosti mezi soudy „obecnými“ a soudy, které
věc projednávají ve správním soudnictví.
Dualizmus práva soukromého a veřejného není problémem novým. Právní řád totalitního
období však tuto otázku záměrně pomíjel, protože především z politických důvodů nebylo
fakticky, ani doktrinálně respektováno dělení práva na soukromé a veřejné. Platný právní řád sice
uznává dělení práva na soukromé a veřejné, obecně platná definice soukromého a veřejného
práva však podána nebyla. Nutno též připomenout, že některá právní odvětví, např. právo
pracovní, nelze beze zbytku zařadit do žádné z uvedených kategorií, a to proto, že prvky
soukromoprávní a veřejnoprávní jsou v praktickém životě úzce propojeny a prolínají se. To však
nic nemění na tom, že dělení na právo soukromé a veřejné je stále funkční.
V daném případě rozhodoval žalovaný ve věci ochranné známky podle zákona
č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů. Pravomoc žalovaného
jako ústředního orgánu státní správy na ochranu průmyslového vlastnictví (§1 odst. 1 zákona
č. 14/1993 Sb.) rozhodovat mimo jiné o poskytování ochrany ochranným známkám vyplývá z §2
písm. a) citovaného zákona. Přesto, že v tomto ani v jiném zákoně není obsažena legální definice
pojmu průmyslového vlastnictví, představuje tento pojem podle právní teorie souhrn zvláštních
absolutních subjektivních práv k nehmotným statkům průmyslově (tedy opakovaně hospodářsky)
využívatelným, a jejich právní ochranu. Předmětem průmyslového vlastnictví (tedy zvláštních
absolutních práv, resp. zvláštní právní ochrany) jsou podle tohoto vymezení vynálezy, užitné
a průmyslové vzory, topografie polovodičových výrobků a odrůdy rostlin; dále jsou to ochranná
označení: ochranné známky, označení původu, zeměpisná označení a obchodní firmy. Ochranná
známka je statkem nehmotné povahy, která je jako součást průmyslových práv podřaditelná pod
pojem průmyslového vlastnictví; lze ji tedy považovat za jinou majetkovou hodnotu. Podle §118
odst. 1 občanského zákoníku jsou předmětem občanskoprávních vztahů nejen věci, ale i, pokud
to jejich povaha připouští, práva a jiné majetkové hodnoty. Tyto majetkové hodnoty jsou tak
nepochybně způsobilé být předmětem občanskoprávních vztahů. Lze proto učinit závěr, že
vztahy upravené právem průmyslového vlastnictví tvoří specifickou oblast občanskoprávních
vztahů. Na tomto charakteru průmyslových práv nemění nic ani ta skutečnost, že pro průmyslové
vlastnictví je typické prolínání veřejnoprávních aspektů, když nakládání s nimi je podřízeno
předpisům veřejného práva a jsou tedy chráněny nejen prostředky práva soukromého, ale i práva
veřejného. Česká republika tím též plní své platné mezinárodněprávní závazky.
Z těchto důvodů proto dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodování
o ochranných známkách je rozhodováním orgánu veřejné správy o právní věci vyplývající
z občanskoprávních vztahů.
Vzhledem k tomu, že žalovaný rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromé
věci, Nejvyšší správní soud žalobu v souladu s §46 odst. 2 s. ř. s. odmítl.
Žalobce může podle §46 odst. 2 s.ř.s. podat do jednoho měsíce od právní moci tohoto
usnesení žalobu proti napadenému rozhodnutí žalovaného u místně příslušného okresního
(obvodního) soudu.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 s.ř.s., když žaloba byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. června 2003
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu