ECLI:CZ:NSS:2003:6.A.12.2001
č. j.: 6A 12/2001 – 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce M.
H., s. s r.o., zastoupeného JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem v Havlíčkově Brodě,
Štáflova 2003 proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí se sídlem v Praze 10,
Vršovická 65, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ve věci uložení pokuty,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou v zákonné lhůtě u Vrchního soudu v Praze dne 19. 1. 2001 se
žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2000 č.j. 510/1115/00-O 60/00
Dá, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního
prostředí ze dne 4. 9. 2000 č.j. 6/OH/5276/00/BK, jímž byla žalobci uložena pokuta podle
ust. §39 odst. 3 písm. b) zák. č. 127/1997 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále zákon
o odpadech) v částce 30.000,- Kč za porušení ust. §5 odst. 5 citovaného zákona.
V odůvodnění žalovaný uvedl, že žalobce byl původcem odpadu – zářivkových
trubic, s nimiž nakládal jako s odpadem ve smyslu zákona o odpadech, přičemž v době od
1. 1. do 9. 3. 2000 tak činil bez příslušného souhlasu, protože nelze akceptovat souhlas
udělený žalobci podle zák. č. 238/1992 Sb., který byl s účinností od 1. 1. 1998 nahrazen
zákonem č. 125/1997 Sb., v důsledku čehož platnost rozhodnutí vydaných podle prvního
z citovaných zákonů pozbyla definitivně platnost dne 31. 12. 1999. Nakládáním s odpady
v době od 1. 1. do 9. 3. 2000 bez příslušného souhlasu se žalobce dopustil správního deliktu,
a pokuta mu proto byla uložena oprávněně.
V podané žalobě žalobce označil napadené rozhodnutí žalovaného za nezákonné.
I když je podle žalobce pravdou, že zákon č. 125/1997 Sb. v ust. §43 výslovně uvádí, že
rozhodnutí vydaná podle ust. §4 zák. č. 238/1991 Sb. pozbývají platnosti do 2 let od nabytí
účinnosti, tedy 1. 1. 2000, chybou žalobce bylo pouze to, že si dříve vydané rozhodnutí
nenechal prodloužit. Poté, co byl na tento nedostatek kontrolou upozorněn, ihned o udělení
souhlasu k nakládání s nebezpečnými odpady požádal a ten mu byl bez problémů udělen
k datu 9. 3. 2000. Žalobce má zato, že jeho opomenutí by nemělo být důvodem k uložení
pokuty. Jak v r. 1996, tak v r. 2000, kdy o souhlas požádal, mu byl udělen a z toho je tedy
zřejmé, že po celou dobu splňoval materiální podmínky k nakládání s nebezpečnými odpady.
K této skutečnosti měl kontrolní orgán přihlédnout, stejně jako k tomu, že bez platného
povolení nakládal žalobce s nebezpečným odpadem zhruba 3 měsíce. Kromě toho správní
řízení vykazovalo některé formální nedostatky, zejména co se týče náležitostí protokolu
o kontrolním zjištění, označení jednotlivých rozhodnutí a dalších dokumentů různými
jednacími čísly v rámci jednoho správního řízení. Navíc žalobce správnímu orgánu
opakovaně vytýkal, že rozhodnutí ze dne 4. 9. 2000 nebylo dodnes doručeno právnímu
zástupci a nemělo tedy podle názoru žalobce nabýt právní moci.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že platnost rozhodnutí ze dne 19. 12. 1996 byla
žalobci udělena na dobu 5 let, ale s ohledem na znění ust. §43 odst. 4 zákona č. 125/1997 Sb.
skončila dne 31. 12. 1999. Proto nelze přisvědčit námitce žalobce, neboť rozhodnutí vydané
podle zák. č. 238/1991 Sb. by nebylo prodlužováno, ale jednalo by se o nové rozhodnutí
podle zák. č. 125/1997 Sb. Citovaný zákon nezná institut odstranění tvrdosti zákona
v případě, že se jedná skutečně o administrativní nedostatek při nakládání s odpady, když
vlastní fyzické nakládání je bezchybné. Formální nedostatky týkající se náležitostí protokolu
nebyly důvodem k nezákonnosti rozhodování a stejně tak označování jednotlivých rozhodnutí
je interní záležitostí správního orgánu. Žalovaný potvrdil, že sice rozhodnutí správního orgánu
I. stupně bylo nesprávně doručeno žalobci, nikoliv jeho právnímu zástupci, ačkoli byla
doložena jeho plná moc, nicméně právní zástupce podal ve lhůtě odvolání. Tento nedostatek
zhodnotil žalovaný jako formální, protože žalobce tím, že podal včas odvolání nebyl
nedoručením rozhodnutí zkrácen na svých právech. Na závěr si žalovaný dovolil upozornit na
nesprávné označení žalobce v žalobě jako M. H., s. r. o., když podle výpisu z obchodního
rejstříku je správné obchodní jméno žalobce M. H. společnost s ručením omezeným.
Žalobce ve svém vyjádření označil námitku žalovaného, že nedostatky týkající se
náležitostí protokolu nebyly důvodem nezákonnosti a že označování rozhodnutí je interní
záležitostí správního orgánu za zcela nepřijatelnou, protože ust. §3 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. v platném znění (dále správní řád) jasně stanoví, že správní orgány postupují v řízení
v souladu se zákony a jinými právními předpisy. Žalovaný má proto zákonnou povinnost
dodržet zákonné ustanovení upravující náležitosti protokolu (§22 správního řádu).
Označování jednotlivých rozhodnutí je sice interní záležitostí správního orgánu, ale
individualizuje danou věc, což je důležité pro zajištění totožnosti projednávané věci, a to
vytváří podstatu označování. Rovněž nelze podle žalobce akceptovat námitku týkající se
způsobu doručení rozhodnutí ze dne 4. 9. 2000. Nebýt kvalitní spolupráce mezi žalobcem
a jeho právním zástupcem, mohlo tímto jednáním dojít k porušení práva na právní pomoc,
které je zaručeno v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti odkázal
žalobce na ust. §3 odst. 1 a §25 odst. 3 správního řádu. Pokud se jedná o označení žalobce
v žalobě uznal žalobce své pochybení, nicméně podle něj z ust. §107 obch. zák. vyplývá, že
postačuje i zkratka s. r. o.
Protože Vrchní soud v Praze ve věci do 31. 12. 2002 nerozhodl, převzal dnem
1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.),
v souladu s ustanovením §132 s. ř. s. neskončenou věc, u níž byla dána věcná příslušnost
vrchního soudu, Nejvyšší správní soud a dokončí v ní řízení.
Podle ust. §130 odst. 1 s. ř. s. postupuje Nejvyšší správní soud v tomto řízení podle
ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Účinky procesních úkonů v těchto řízeních
učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně správního řízení, které
jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Podle ust. §39 odst. 3 písm. b) zákona č. 125/1997 Sb. uloží příslušný okresní úřad nebo
inspekce pokutu ve výši od 30.000,- Kč do 10,000.00,- Kč právnické nebo fyzické osobě
oprávněné k podnikání, která nakládá s nebezpečným odpadem bez souhlasu příslušného
okresního úřadu nebo v rozporu s ním.
V daném případě bylo ve správním řízení prokázáno, že žalobce nakládal v době od
1. 1. do 30. 3. 2000 s nebezpečným odpadem bez příslušného povolení okresního úřadu, když
na základě žádosti žalobce ze dne 16. 3. 2000 vydal Okresní úřad Pelhřimov dne 30. 3. 2000
rozhodnutí, kterým žalobci udělil souhlas ve smyslu ust. §5 odst. 5 zák. č. 125/1997 Sb.
Zákon ve vymezení skutkové podstaty tohoto správního deliktu v ust. §39 odst. 1 písm. b)
citovaného zákona nestanoví žádné další podmínky či hlediska, k nimž by měl správní orgán
při ukládání sankce přihlédnout. Nezohledňuje např. délku doby, po kterou bylo s uvedeným
dopadem nakládáno bez příslušného souhlasu, jaký byl pro to důvod a zda byly souhlasy
v případě podání žádosti vydány bez problémů či nikoliv. Podmínky pro uložení sankce za
spáchání správního deliktu žalobcem byly tedy splněny, a proto nelze v tomto směru vytýkat
žalovanému žádnou nezákonnost.
V dalším žalobním bodě sice žalobce namítá, že správní řízení vykazovalo některé
formální nedostatky, zejména co se týče náležitostí protokolu o kontrolním zjištění, označení
jednotlivých rozhodnutí a dalších dokumentů různými jednacími čísly v rámci jednoho
správního řízení, ale tento žalobní bod je natolik neurčitý, že v jeho intencích nelze zákonnost
napadeného rozhodnutí přezkoumat. Žalobce neuvedl jaké náležitosti v protokolu
o kontrolním zjištění chyběly, jaký vliv měly tyto skutečnosti na zákonnost napadeného
rozhodnutí, která rozhodnutí byla a jakým způsobem zřejmě nesprávně označena a o jaké
další dokumenty se jednalo a jak tyto skutečnosti měly vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí.
Stejně tak nedůvodný je poslední žalobní bod týkající se doručení správního orgánu
I. stupně žalobci a nikoliv jeho právnímu zástupci, který jej ve správním řízení zastupoval.
Jedná se sice o vadu řízení, ale tato neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, jak také
důvodně namítal žalovaný, protože i přes toto procesní pochybení bylo žalobcem podáno
v zákonné lhůtě odvolání, o kterém žalovaný rozhodl a toto rozhodnutí již bylo v souladu
s ust. §25 odst. 3 správního řádu doručeno právnímu zástupci žalobce. Proto výše uvedené
pochybení správního orgánu I. stupně nemohlo mít ani vliv na právní moc rozhodnutí, jak se
neoprávněně domníval žalobce.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud podle ust. §78 odst. 7 s. ř. s. žalobu
jako nedůvodnou zamítl. V souladu s ust. §51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl Nejvyšší správní soud ve
věci bez nařízení jednání.
Pokud žalovaný ve vyjádření poukázal na nesprávné označ ení žalobce v žalobě, které
se liší od zápisu v obchodním rejstříku, považuje Nejvyšší správní soud za nutné uvést, že
v soudní praxi je zastáván názor, je-li obchodní firma označena některou ze zákonem
přípustných alternativ dodatků označující právní formu, byť to není přesně ta forma, která je
zapsána v v obchodním rejstříku, nejedná se o neodstranitelnou překážku zahájení soudního
řízení. Nenastává tedy situace, že by v řízení vystupoval někdo, kdo nemá způsobilost být
účastníkem řízení.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust . §60 odst. 1 s. ř. s., když žalobce neměl ve
věci úspěch a žalovanému s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 4. června 2003
JUDr. Eliška C i h l á ř o v á
předsedkyně senátu