ECLI:CZ:NSS:2003:6.A.139.2001
sp. zn. 6 A 139/2001 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce J. A.,
zastoupeného advokátem Mgr. Alešem Čápem, Židovská 31, Jihlava, proti žalovanému
Ministerstvu zemědělství, Těšnov 17, 117 05 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze
dne 31. 10. 2001, č. j. 36699/2001 – 1000,
takto:
Žaloba se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek 1000 Kč. Částka 1000 Kč bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 21. 12. 2001 se žalobce domáhal
přezkoumání zákonnosti rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 31. 10. 2001, kterým byl
zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Zemědělské
agentury Jihlava ze dne 24. 7. 2001, č. j. 445/93/98/00, jímž bylo rozhodnuto ve věci určení
povinné osoby pro účely §20 zákona č. 229/ 1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), tak že návrh
na určení povinné osoby k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby (v tomto
případě t. D. HP) podle §20 zákona o půdě a podle §9 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve
znění zákona č. 441/1992 Sb., ze zemědělské usedlosti v K. 1, původních vlastníků J. a A. A.
a spolumajitelů J. a M. A. oprávněným osobám se zamítá, a to s odůvodněním, že nebyla
prokázána existence předmětného traktoru ani restituční titul podle zákona o půdě. Žalobce
v žalobě namítal nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění; žalobce má za
to, že důkazy provedenými ve správním řízení v jejich vzájemné souvislosti bylo prokázáno,
že byl vlastníkem t. D. HP, a to i v době kdy došlo k jeho odnětí, a je proto osobou
oprávněnou k poskytnutí náhrady. Správní orgány obou stupňů ve věci rozhodovaly poté, kdy
předchozí rozhodnutí správních orgánů obou stupňů v této věci byla rozsudkem Vrchního
soudu v Praze ze dne 18. 7. 2000, č. j. 5 A 114/99 – 18, zrušena a věc byla vrácena
žalovanému k dalšímu řízení.
Dnem 1. 1. 2003 nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“ ). Podle §132 s. ř. s. věci správního soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne
účinnosti tohoto zákona a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům
nebo Nejvyššímu soudu, převezme a dokončí Nejvyšší správní soud. Předmětná věc
tak z Vrchního soudu v Praze přešla na Nejvyšší správní soud. Podle ustanovení §130 odst. 1
s. ř. s. se neskončená řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu dokončí
podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu 1 s. ř. s.
Jednou ze základním podmínek řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je,
že se jedná o věc, která může být předmětem přezkoumání soudu. Podle §65 odst. 1 s. ř. s.
je k podání žaloby legitimován ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo
v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se
zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Předpokladem
přezkumu je tak tvrzení fyzické nebo právnické osoby o zkrácení na právech, když otázku,
zda skutečně ke zkrácení práv došlo přísluší posoudit soudu.
V daném případě žalovaný rozhodl o zamítnutí návrhu na určení povinné osoby
k restitučním náhradám ve smyslu §20 zákona o půdě (jak je k tomu oprávněn na základě
ustanovení §9 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/1992 Sb.) a tímto rozhodnutím
se žalobce cítí být dotčen na svých právech, když vychází z toho, že daným rozhodnutím bylo
závazně rozhodnuto o jeho restitučním nároku, když správní orgán povinnou osobu odmítl
určit s odůvodněním, že existence restitučního nároku nebyla prokázána. Předmětným
rozhodnutím však o restitučním nároku žalobce rozhodnuto nebylo. V případě, že nedojde
k dohodě mezi oprávněnou a povinnou osobou, pak podle §20 odst. 3 zákona o půdě náleží
rozhodnout o náhradách soudu v nalézacím občanském soudním řízení. V něm soud při svém
rozhodování není vázán rozhodnutím správního orgánu o určení povinné osoby a tuto otázku
posoudí tak jako všechny další pro věc rozhodné skutečnosti.
Žalobou napadeným rozhodnutím proto nebyla zkrácena práva žalobce, není
tak splněna základní podmínka řízení ve správním soudnictví a tento nedostatek je
neodstranitelný. Proto Nejvyšší správní soud žalobu podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byla žaloba odmítnuta.
Výrok o vrácení poplatku se opírá o ustanovení §10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce byl totiž podle §11 odst. 2
písm. i) zákona o soudních poplatcích ve spojení s §21a odst. 2 zákona o půdě od poplatku
osvobozen a poplatek 1000 Kč zaplatil na základě nesprávné výzvy soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. 2. 2003
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu