ECLI:CZ:NSS:2003:6.A.540.2002
sp. zn. 6 A 540/2002-20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce R. E. V., proti
žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, 225 08 Praha 5, v řízení o
žalobě proti rozhodnutí ze dne 26. 3. 2002,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení
III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím zamítla žalovaná žádost žalobce o přiznání jednorázové
peněžní částky podle zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky
příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939
až 1945. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce podle procesních předpisů účinných do
konce roku 2002 opravný prostředek, který byl předložen Vrchnímu soudu v Praze
v červnu 2002; po provedení přípravných úkonů však již tento soud o věci samé
nerozhodl; podle přechodných ustanovení k reformě správního soudnictví byla věc
předána Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení (§129 odst. 2 a §132 soudního
řádu správního). Nejvyšší správní soud proto poté v řízení pokračoval, jako by byla
podána žaloba proti správnímu rozhodnutí, a protože žádný z účastníků netrval na
nařízení jednání, rozhodl o věci bez toho, aby jednání nařizoval.
Zamítavé rozhodnutí je odůvodněno tím, že žalobce neprokázal státní občanství
České republiky a dále tím, že nesplnil podmínky uvedené v §2 odst. 1 bod 2 zákona č.
255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných
účastnících národního boje za osvobození.
V opravném prostředku žalobce popsal bližší okolnosti své vojenské služby a namítl
zejména, že pokud se pro vznik nároku vyžaduje vstup do armády před datem 6. 10. 1944
(žalobce byl do branné moci zařazen 9. 12. 1944), účast v bojích v polním útvaru a české
státní občanství v době podání přihlášky, jde o předpisy diskriminační a urážející.
Žalovaná na důvodech rozhodnutí ve svém vyjádření setrvala.
Žaloba není důvodná.
Ke vzniku nároku podle zákona č. 39/2000 Sb. je třeba, aby státní občanství České
republiky trvalo ke dni podání žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky. Žalobce
ve své žádosti, kterou podal 3. 7. 2001 u žalované, uvedl, že je státním občanem USA.
Dne 17. 8. 2001 jej žalovaná vyzvala, aby prokázal, že ke dni podání žádosti byl státním
občanem ČR. Bylo mu doporučeno, aby - pokud v té době občanství neměl - svou žádost
vzal zpět a novou žádost podal poté, kdy státní občanství České republiky nabude.
(Současně byl vyzván, aby prokázal, že je oprávněnou osobou podle §1 odst. 1 zákona č.
39/2001 Sb.). Protože žalobce na tuto výzvu nereagoval, byl vyzván znovu dopisem z 23.
11. 2001. V mezidobí sdělilo Ministerstvo obrany, že žalobci nelze osvědčení podle §8
zákona č. 255/1946 Sb. vydat, protože nastoupil službu až po datu 6. 10. 1944 a
neúčastnil se bojů v polním útvaru [§1 odst. 1 bod 1. písm. a), §2 odst. 1 bod 1. a 2.
zákona č. 255/1946 Sb.].
Žalobce netvrdí, že by byl státním občanem České republiky. Žádný doklad o tom
nepředložil, v žádosti samé se označil za státního občana USA a v opravném prostředku
výslovně uvedl, že o navrácení českého občanství nežádal.
Za této situace ovšem mu nárok podle zákona nesvědčí a je pak již nerozhodné, zda
by jinak podmínky oprávněné osoby splňoval.
Soud se zabýval také otázkou, zda ustanovení o podmínce českého státního občanství
v zákoně č. 39/2000 Sb. má diskriminační charakter nebo nikoli. S žalobcem se ale
neztotožnil, a to ani potud, je-li poukázáno na stanovisko Výboru Spojených národů pro
lidská práva.
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech princip rovnosti upravuje v čl.
2 odst. 1 a čl. 26. Rovnost dle prvního z citovaných ustanovení má povahu akcesorickou,
čili vztahuje se pouze na rovnost v těch právech, která Pakt zakládá; nárok vojenských
veteránů na výplatu podobných zvláštních částek mezi ně zařazen není. Čl. 26 normuje
jednak rovnost před zákonem a jednak vyloučení diskriminace. V demonstrativním výčtu
důvodů vylučujících nerovný přístup přitom není obsaženo státní občanství. Je možno
dodat, že Výbor OSN pro lidská práva v opakovaně vyjádřeném názoru připustil při
aplikaci čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nerovnost, je-li
vyloučena libovůle, resp. pokud takovou nerovnost založí rozumné a objektivní
rozlišovací znaky (reasonable and objective criteria).
Rozlišovací znak státního občanství považuje Nejvyšší správní soud nejen za
objektivní, ale také za „rozumný“. Smyslem zákona tu bylo poskytnout finanční plnění
válečným veteránům, o nichž je dostatečně známo, že jejich zásluhy bývalý režim nejen
neocenil, ale mnohdy služba v zahraniční nebo cizí armádě se stala záminkou pro
šikanování a postihy. Nešlo tu o přiznání něčeho, na co již dříve existoval nárok, který by
byl upřen, ale o vytvoření a přiznání nároku, kterého tu před tím vůbec nebylo. Je pak
logické, že zákonodárce omezil tuto formu dodatečného finančního ocenění válečných
zásluh jen na ty osoby, které dosud jsou státními občany této republiky. (Navíc je soudu
z jeho činnosti známo, že někteří bývalí státní občané Československa, kteří naturalizací
nabyli státní občanství USA a pozbyli tak čs. státní občanství, v průběhu devadesátých let
požádali o jeho nové udělení a bylo jim vyhověno; nároky podle zákona č. 39/2000 Sb.
jim pak mohly být přiznány).
Na závěr je třeba připomenout také to, že žalobcův odkaz na problematiku státního
občanství v restitučních předpisech (neboť těch se týkala stanoviska Výboru OSN pro
lidská práva) nelze vztáhnout na problematiku zákona č. 39/2000 Sb. Zatímco
v restitučních předpisech šlo doslova o restituci dřívějšího právního stavu s cílem
odstranit protiprávní a nezákonné zásahy především do vlastnických práv, smyslem
zákona č. 39/2000 Sb. bylo naopak napravit křivdy faktické a založit právní nároky zcela
nové, jimiž bude vyjádřeno ocenění válečných veteránů. Za této situace tím spíše nic
nemůže bránit státu, aby vznik těchto nových právních poměrů omezil jen na určitý okruh
osob, zásadně podmíněný českým státním občanstvím.
Proto soud uzavřel, že nedostatek žalobcova českého státního občanství jej z nároku
podle zákona č. 39/2000 Sb. vylučuje a protože za této situace zkoumání případného
splnění druhé podmínky (zda žalobce je nebo není ve smyslu zákona č. 255/1946 Sb.
příslušníkem československé armády v zahraničí) nemá již právní význam, žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
Žalobce ve věci úspěch neměl a žalované náklady řízení nevznikly. Proto soud
současně vyslovil, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované se právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznává (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. srpna 2003
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu