ECLI:CZ:NSS:2003:6.A.55.2001
sp. zn. 6 A 55/2001–29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Antonína Koukala a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci
žalobkyně Š. K., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, Praha
5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 4. 2001 č. j. xxx
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen „žalovaná“) napadeným rozhodnutím
zamítla žádost žalobkyně o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 217/1994 Sb. Své rozhodnutí odůvodnila tím, že žalobkyně žádost uplatnila až dne 4. 4. 2001; jedná
se tudíž o opožděnou žádost a jako taková byla zamítnuta.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu (opravný prostředek), ve kterém
uvedla, že v roce 1942 byla s matkou a sourozenci odvlečena na nucené práce na německý
velkostatek v Q., kde byli až do konce války. Tímto byli omezeni na osobní svobodě
odvlečením z důvodů národní perzekuce po dobu delší než 3 měsíce, a tedy splnili kriteria
pro přiznání osvědčení vlastnosti politického vězně podle §2 odst. 1 č. 5 zákona č. 255/1946 Sb. O přiznání tohoto statusu pro členy rodiny marně mnoho let usilovala sestra žalobkyně
a teprve v březnu 2001 Ministerstvo obrany nárok uznalo a vydalo osvědčení. Ihned poté
žalobkyně požádala o poskytnutí peněžní částky, žádost však byla zamítnuta jako opožděná.
Nesouhlasí s takovým postupem, neboť opožděné podání žádosti nezavinila, když jí stát
teprve až v roce 2001 vydal potřebné osvědčení. Stát tedy zavinil, že žádost nemohla podat
v zákonem stanovené době. Domnívá se proto, že by jí zmeškání lhůty mělo být prominuto.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že podle §5 odst. 2 zákona č. 217/1994 Sb. musí
oprávněná osoba svůj nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky uplatnit u žalované
do devíti měsíců ode dne účinnosti cit. zákona, jinak právo na poskytnutí jednorázové
peněžní částky zaniká. Protože zákon nabyl účinnosti 1. 12. 1994, byl posledním dnem lhůty
den 1. září 1995. Žalovaná namítla, že žalobkyně nezpochybňuje skutečnost, že podala
žádost až po marném uplynutí lhůty a upozornila, že zákon nepodmiňuje podání žádosti
připojením osvědčení. Žalobkyně mohla nárok účinně uplatnit s tím, že potřebné doklady
předloží dodatečně. Lhůta k uplatnění nároku uvedená v §5 odst. 2 cit. zákona
je konstruována jako prekluzivní – pokud žalobkyně žádá o prominutí zmeškané lhůty,
je takový postup možný pouze tehdy, jestliže příslušná právní norma obsahuje zmocnění
v tomto smyslu. Zákon č. 217/1994 Sb. však žádné takové ustanovení neobsahuje. Žalovaná
proto navrhla, aby soud napadené rozhodnutí jako věcně správné a zákonu odpovídající
potvrdil.
Z předloženého správního spisu vyplynulo následující:
Ve spise je založena žádost žalobkyně podaná dne 4. 4. 2001, jejíž přílohu tvoří
osvědčení, vydané Ministerstvem obrany České republiky podle §8 zákona č. 255/1946 Sb.
dne 16. srpna 2000, z něhož vyplývá, že žalobkyně je účastníkem národního boje
za osvobození jako československý politický vězeň od 24. dubna 1942 do 5. května 1945.
K osvědčení je přiložen původní dopis MO ČR, v němž se uvádí, že při vydání osvědčení
bylo přihlédnuto k těžkým podmínkám, kterým byla žalobkyně jako nezletilá vystavena
po dobu nuceného nasazení jejích rodičů. Spis dále obsahuje pouze zamítavé rozhodnutí
žalované.
V daném případě se jedná o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle §132
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) z vrchních soudů. Podle
uvedeného ustanovení ve věcech neskončených vrchními soudy, u nichž byla dána přede
dnem účinnosti s. ř. s. věcná příslušnost, dokončí řízení zahájená před těmito soudy Nejvyšší
správní soud. Řízení o žalobách podaných podle části páté hlavy druhé o. s. ř. ve znění
účinném do 31. 12. 2002, se dokončí podle části třetí, hlavy druhé dílu prvního s. ř. s.
Zákon č. 217/1994 Sb. zakládá čtyři druhy nároků (§3 odst. 1 písm. a) až d) – nárok
uplatňovaný žalobkyní je nárokem podle §3 odst. 1 písm. a) – tedy nárokem samotného
postiženého občana.
Podle §5 odst. 2 zákona č. 217/1994 Sb. bylo nutno nárok na poskytnutí jednorázové
peněžní částky uplatnit u žalované do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona
písemným návrhem, jinak tento nárok zamítá. Zákon č. 217/1994 Sb. nabyl účinnosti dnem
1. prosince 1994. Zákonem č. 77/1995 Sb. byl tento zákon změněn a doplněn mj. tak,
že v §5 odst. 2 se slova „šesti měsíců“ nahradila slovy „do devíti měsíců“. Znamená to,
že postižený občan musel svůj nárok na odškodnění uplatnit nejpozději do 1. září 1995.
Z obsahu správního spisu přitom vyplývá, že žalobkyně nárok na odškodnění
uplatnila až 4. 4. 2001, tedy zcela evidentně až po uplynutí devítiměsíční lhůty, která
skončila 1. září 1995. Ostatně žalobkyně sama si byla vědoma, že žádost podává po uplynutí
zákonem stanovené lhůty. Protože uvedená lhůta je lhůtou propadnou, postupovala žalovaná
správně, když z tohoto důvodu žádost o odškodnění zamítla.
K tomu je třeba uvést, že jak správní orgán, tak soud je povinen k prekluzi (zániku
práva) přihlížet z úřední povinnosti. Pokud podle zákona právo na odškodnění zaniká jeho
neuplatněním ve stanovené lhůtě, nelze takové již neexistující právo přiznat. Navíc
zákonodárce odstraňování tvrdosti v zákoně ani prominutí lhůty neumožnil ani správnímu
orgánu ani soudu.
Soud proto nepřihlédl k námitce žalobkyně, že nemohla podat žádost ve stanovené
lhůtě, protože stát ji vydal potřebné osvědčení až v roce 2001. Ostatně její odkaz na články
v denním tisku, vysvětlující zákon č. 217/1994 Sb., je nutno považovat za zcela irelevantní.
Postup při odškodňování stanoví zákon a ten podání žádosti nepodmiňuje přiložením
osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. Toto osvědčení lze doložit až po podání žádosti
v průběhu řízení.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žaloba není
důvodná, a proto jí zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně v řízení úspěšná
nebyla, proto právo na náhradu nákladů řízení nemá. Úspěšná žalovaná žádné náklady řízení
neuplatňovala, ostatně jí žádné nad rámec úřední činnosti nevznikly, proto jí soud právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2003
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu