ECLI:CZ:NSS:2003:6.A.81.2002:47
sp. zn. 6 A 81/2002 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce
KOVO VHM, s. r. o., se sídlem Chopinova 483/8, 702 00 Ostrava 2, zastoupeného
advokátem JUDr. Janem Skřipským, Ph.D. se sídlem Sokolská tř. 21, 728 86 Ostrava 1, proti
žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem Na poříčním právu 376/1,
128 00 Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2002,
č. j. 44/38834/17.9.01,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora označeného
rozhodnutí žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí, kterým bylo změněno rozhodnutí
Úřadu práce v Ostravě ze dne 10. 8. 2001, č. j. ÚP/K-Právní/509/936/01/Pa, a to tak,
že původně uloženou pokutu ve výši 130 000 Kč žalovaný změnil na výši 100 000 Kč.
Předmětná pokuta byla uložena za porušení ustanovení §29 odst. 1 písm. a), b), c), §32
odst. 1, §43 odst. 2, §58, §60 odst. 2 a §238 odst. 1, 2 zákoníku práce, ustanovení čl. 2
odst. 2 Smlouvy mezi ČR a SR o vzájemném zaměstnávání občanů č. 227/1993 Sb.
a ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti.
Žalobce především namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť porušuje jeho
právo svobodně podnikat, a to z následujících důvodů. Žalobce se totiž údajně nezabývá
zprostředkovatelskou činností a v daném případě uzavřel dne 9. 12. 1999 smlouvu
o spolupráci se společností AVON AUTOMOTIVE, a. s., nicméně v této smlouvě je řádně
vymezen její předmět a na jejím základě jedná žalobce vlastním jménem na vlastní
odpovědnost. Sjednanou činnost prováděli zaměstnanci žalobce, přičemž se jednalo
o slovenské fyzické osoby, s nimiž uzavřel pracovní smlouvy žalobce, a to v rámci působnosti
jeho odštěpného závodu v Košicích. Práva a povinnosti z těchto smluv nicméně vznikly
na straně zaměstnavatele žalobci, neboť jeho odštěpný závod nedisponuje právní
subjektivitou. Účastníky těchto pracovněprávních smluv bylo jako rozhodné zvoleno
slovenské právo. Proto žalobce tvrdí, že se zabývá podnikatelskou činností na základě
živnostenských oprávnění a nikoliv zprostředkováním zaměstnání, a žalovanému rovněž
vytýká, že neprovedl žádné dokazování.
Proto žalobce navrhuje napadené rozhodnutí žalovaného zrušit.
Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že žaloba není důvodná a v této souvislosti
odkazuje na právní názory, obsažené v rozsudcích Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 42/99
a sp. zn. 6 A 102/99. Žalovaný navrhuje podanou žalobu zamítnout.
Protože věc nebyla Vrchním soudem v Praze skončena do 31. 12. 2002, byla dle
ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), postoupena
Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé
dílu prvního soudního řádu správního – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního
orgánu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného Ministerstva
práce a sociálních věcí v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že
žaloba není důvodná.
V souzené věci z předloženého správního spisu především vyplývá, že Úřad práce
v Ostravě na základě kontroly dodržování pracovních předpisů, provedené u žalobce od
18. 9. 2000 do 21. 12. 2000, zahájil dne 18. 7. 2001 se žalobcem správní řízení, neboť při této
kontrole zjistil porušení ustanovení §29 odst. 1 písm. a), b), c), §32 odst. 1, §43 odst. 2,
§58, §60 odst. 2 a §238 odst. 1, 2 zákoníku práce, ustanovení čl. 2 odst. 2 Smlouvy mezi ČR
a SR o vzájemném zaměstnávání občanů č. 227/1993 Sb. a ustanovení §5 odst. 1 zákona
č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, která v odůvodnění shora citovaného rozhodnutí ze dne
10. 8. 2001 blíže specifikoval. Žalobce v odvolání proti tomuto rozhodnutí správního orgánu
I. stupně připustil, že skutečně pochybil ohledně dodržování uvedených ustanove ní zákoníku
práce a Smlouvy mezi ČR a SR o vzájemném zaměstnávání občanů, nicméně nesouhlasí
s údajným porušením ustanovení §5 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, neboť při své činnosti
neprováděl zprostředkování práce, přičemž uplatněné odvolací námitky se v podstatě shodují
se shora zmíněnými žalobními námitkami. K tomu žalovaný v odůvodnění napadeného
rozhodnutí uvedl, že odštěpný závod žalobce v Košicích uzavřel se zaměstnanci, kteří mají
trvalý pobyt na území SR, podle tam platného zákoníku práce pracovní smlouvy a dohody
o pracovní činnosti a poté je fakticky zaměstnal ve společnosti AVON AUTOMOTIVE, a. s.
se sídlem na území ČR, takže těmto slovenským občanům zprostředkoval zaměstnání, aniž
k tomu měl oprávnění příslušného orgánu. Pro tento závěr svědčí zejména obsah smlouvy
o spolupráci č. 105/00/1 ze dne 9. 12. 1999, uzavřený mezi žalobcem a zmíněnou společností.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že podstata souzené věci spočívá
v interpretaci a aplikaci ustanovení §5 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, podle něhož
„zprostředkování zaměstnání může provádět za úhradu právnická nebo fyzická osoba, jestliže
má k takové činnosti povolení; zprostředkování zaměstnání za úhradu lze vykonávat
i za účelem dosažení zisku.“ Žalobce namí tá, že se žalovaný dopustil nesprávného právního
hodnocení věci, neboť žalobce se zabývá podnikatelskou činností na základě živnostenských
oprávnění a nikoliv zprostředkováním zaměstnání a k závěru o zprostředkovávání zaměstnání
nelze dospět ani s poukazem na citovanou smlouvu, uzavřenou se společností AVON.
Z důvodu stručnosti Nejvyšší správní soud především odkazuje na právní názor,
obsažený ve shora citovaných rozsudcích Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 6 A 42/99,
sp. zn. 6 A 102/99), a to již z toho důvodu, že v nich vrchní soud rozhodoval o žalobách
žalobce, vycházejících ze zcela srovnatelného skutkového stavu jako v souzené věci, přičemž
Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od tohoto právního názoru odchylovat. Podstata
zmíněného právního názoru vychází ze skutečnosti, že Listina základních práv a svobod
stanoví v čl. 26 odst. 2 možnost zákonného omezení pro výkon určitých povolání nebo
činností. Jedním z těchto omezení je právě zákaz vyvíjení činnosti, jejímž obsahem je
zprostředkování zaměstnání, bez příslušného úředního povolení. Pokud však veřejnoprávní
předpis stanoví omezení nebo zákaz určitého jednání, je nerozhodné, že k takovému jednání
došlo při formálním dodržení předpisů práva soukromého, a proto je nerozhodné, že žalobce
uzavíral smlouvy zásadně dovolené předpisy soukromého práva, jestliže cíl, k němuž
směřoval, veřejnoprávní předpisy nedovolují nebo jej podmiňují povolením správního úřadu,
které vydáno nebylo.
V souzené věci proto Nejvyšší správní soud, respektujíc shora citovaný právní názor,
musel toliko přezkoumat, zda správní orgány správně posoudily obsah a realizaci předmětné
smlouvy, uzavřené mezi žalobcem a společností AVON AUTOMOTIVE, a. s. Ani v tomto
směru však Nejvyšší správní soud nezjistil jakékoliv protizákonné pochybení. Legální
definice pojmu „zprostředkování zaměstnání“ je totiž obsažena v ustanovení §4 odst. 1
zákona o zaměstnanosti, a to jako „činnost zaměřená na vyhledávání vhodného zaměstnání
pro občana, který se o práci uchází, a na vyhledávání zaměstnanců pro zaměstnavatele, který
hledá nové pracovní síly. Součástí zprostředkování zaměstnání je též činnost informační
a poradenská.“ Z obsahu předmětné smlouvy, označené jako smlouva o spolupráci, vyplývá,
že předmětem smlouvy sice je provedení prací pro obje dnatele (společnost AVON), nicméně
obsah smlouvy objednatele zavazuje např. k ubytování a proškolení pracovníků, k poskytnutí
základní lékařské péče, k vytvoření odpovídajících pracovních podmínek, k poskytnutí
potřebných pracovních pomůcek, k vybavení ochrannými pomůckami a hygienickými
potřebami, k evidenci pracovních úrazů a pracovní doby apod. Je tedy zřejmé, že obsah
zmíněné smlouvy zjevně směřoval k cíli, kterým je zprostředkování zaměstnání ve smyslu
ustanovení §4 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, a k jehož vykonávání žalobce potřeboval
příslušné povolení, které však neměl. Proto Nejvyšší správní soud neshledal důvod jakkoliv
zpochybňovat závěry, učiněné žalovaným i správním orgánem I. stupně o tom, že uvedeným
postupem žalobce fakticky zprostředkoval slovenským státním občanům na území ČR
zaměstnání, protože podle pracovních smluv a dohod o pracovní činnosti uzavřených s těmito
zaměstnanci bylo sjednáno místo výkonu práce v Košicích. Nejvyšší správní soud proto
uzavírá konstatováním, že skutková zjištění správních úřadů jsou v daném případě řádně
a úplně provedena a učiněný právní názor o tom, že se jednalo o zprostředkování práce, je
přesvědčivý, logický a těmto skutkovým zjištěním koresponduje.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že
žalovaný rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a jeho rozhodnutí
odpovídá zákonu. Proto Nejvyšší správní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§78 odst. 7
s. ř. s.), přičemž tak učinil se souhlasem účastníků řízení bez jednání (§51 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobce, která neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému – jak vyplývá ze spisového materiálu - náklady
řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. 11. 2003
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu