ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.102.2001
sp. zn. 7 A 102/2001 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce C. I. F., a. s., zastoupeného advokátem JUDr. Ivanem Krutským, se sídlem Areál
výstaviště 67, Praha 7, proti žalovanému Komisi pro cenné papíry, Washingtonova 7, Praha
1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Prezídia Komise pro cenné papíry ze dne 22. 6. 2001, č.
j. 212/12783/2000,
takto:
I. Žaloba se z a mítá .
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 16. 8. 2001 se žalobce domáhal
přezkoumání rozhodnutí Prezídia Komise pro cenné papíry ze dne 22. 6. 2001
č. j. 212/12783/2000, kterým byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí Komise pro cenné papíry
č. j. 211/11562/R/2000 ze dne 21. 8. 2000. Tímto rozhodnutím Komise pro cenné papíry
podle ust. §8 odst. 10 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních
fondech, ve znění pozdějších předpisů, neudělila souhlas s volbou PhDr. V.Š. za člena
představenstva společnosti C. I. F. a.s.
Žalobce nesouhlasí s důvodem pro neudělení souhlasu, kterým byla skutečnost,
že jmenovaný vykonával funkci předsedy představenstva společnosti v době, kdy této
společnosti uložilo Ministerstvo financí ČR rozhodnutím č. j. 101/68437/1993 ze dne
27. 1. 1994 pokutu ve výši 100 000 Kč a dále uvedení nepravdivých údajů v čestném
prohlášení přiloženém k žádosti o udělení předchozího souhlasu. Žalobce považuje takové
odůvodnění za účelové a nepřesvědčivé a je názoru, že rozhodnutí nevychází ze zjištěného
stavu věci a je nezákonné. Domnívá se, že nelze k tíži žadatele přičítat uložení sankce
společnosti z roku 1994. Pokud jde o vytýkanou nepravdivost údajů v čestném prohlášení
PhDr. Š., které bylo přiloženo k žádosti, uvádí, že se nemohlo jednat o úmyslné nepravdivé
tvrzení, ale pouze nedorozumění, neboť skutečnost o probíhajícím řízení před Komisí o cenné
papíry byla známa.
Žalobce proto požaduje, aby žalobou napadené rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné
papíry bylo zrušeno.
Žalovaný v podrobném vyjádření k žalobě odůvodnil skutečnosti, které k neudělení
souhlasu vedly a jejichž vyhodnocením dospěl k názoru, že jmenovaný PhDr. Vratislav Šlajer
není osobou vhodnou pro důvěryhodnou činnost investičního fondu ve smyslu §8 odst.10
zákona o investičních společnostech a investičních fondech. Žalovaný má za to, že jeho
rozhodnutím nebyl žalobce zkrácen na svých právech a že napadené rozhodnutí není
v rozporu se zákonem, a proto navrhuje zamítnutí žaloby.
V daném případě se jedná o věc, kterou Nejvyšší správní soud převzal podle ust. §132
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále s. ř. s.) z vrchních soudů. Řízení o žalobách
podaných podle části páté hlavy druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2002, o nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti s. ř. s.,
se dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. (ust. §130 odst. 1
s. ř. s.).
Investiční fond je akciová společnost, jejímž výhradním předmětem podnikání
je kolektivní investování, jehož podstatou je soustřeďování peněžních prostředků fyzických
a právnických osob za účelem jejich použití k investování do cenných papírů, nemovitostí
a movitých věcí, které poskytují záruku spolehlivého uložení peněžních prostředků,
na základě principu omezení a rozložení rizika, anebo k uložení na bankovním účtu, jakož
i k zcizování majetkových hodnot, které byly nabyty tímto ukládáním na jiné majetkové
hodnoty. Od „běžné“ akciové společnosti se tak liší předmětem své omezené podnikatelské
činnosti, která se projevuje v zákonem provedené omezenosti portfolia jeho majetku, když
shromážděné peněžní prostředky od svých investorů může použít pouze na nákup cenných
papírů, nemovitostí, movitých věcí, anebo je vložit do podnikatelské aktivity jiných
spolehlivých subjektů. Právní postavení investičního fondu jako akciové společnosti upravuje
zákon č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění
pozdějších předpisů.
Kolektivní investování představuje druh podnikání, které podléhá v tuzemsku
i v zahraničí přísnější právní regulaci s daleko větším důrazem na ochranu investorů; záruka
takové ochrany spočívá mimo jiné v dozoru Komise pro cenné papíry v oblasti kapitálového
trhu.
Předchozí souhlas Komise pro cenné papíry je podmínkou volitelnosti nebo jmenování
nového člena představenstva nebo člena dozorčí rady. Komise souhlas neudělí, pokud nebude
přesvědčena, že zvolená nebo jmenovaná osoba je vhodná pro důvěryhodnou a transparentní
činnost investiční společnosti nebo investičního fondu, zejména z hlediska nežádoucího
personálního nebo majetkového propojení nebo střetu zájmů, a že má pro výkon funkce člena
představenstva nebo dozorčí rady potřebné zkušenosti a kvalifikaci (§8 odst. 9 a 10 zákona
č. 248/1992 Sb.).
Ze zákona takto vzniká vztah mezi investičním fondem – právnickou osobou –
a orgánem státu, který vrchnostenským aktem schválení nebo neschválení volby, zasahuje
do práv této právnické osoby, která jsou jí dána hmotněprávními ustanoveními obchodního
zákoníku a zákona o investičních fondech a investičních společnostech. Aktem schválení
nabývá právnická osoba práva, aby orgány její volbou určené, mohly jejím jménem
vystupovat.
Rozhodnutí o udělení nebo neudělení souhlasu za člena představenstva ve smyslu ust.
§8 odst. 10 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech,
je jedním z aktů, kterým se ve svých důsledcích určitá osoba pověřuje výkonem oprávnění
a povinností, které zákon spojuje s určitou funkcí nebo postavením v právních vztazích.
Přitom postup dle §8 odst. 10 zákona č. 248/1992 Sb. je rozhodnutím založeným
na volném hodnocení důkazů správním orgánem, jež shromáždil za účelem zjištění, zda jsou
naplněny podmínky pro udělení souhlasu s volbou člena představenstva nebo člena dozorčí
rady. Vyslovené přesvědčení o vhodnosti konkrétní osoby, aby se stala členem příslušného
orgánu, má povahu správního uvážení, resp. představuje diskreční pravomoc správního
orgánu; otázku přesvědčení o vhodnosti osoby nelze totiž chápat jinak, než-li jako právo
na názor a zaujetí stanoviska, jež vychází z řádně provedeného dokazování a vyjadřuje i míru
odpovědnosti, s níž svou pravomoc realizuje. Přezkumný soud nemůže nahradit přesvědčení
správního orgánu svým vlastním. Součástí přezkoumání soudem je posouzení, zda závěr je
logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění. Podle §78 odst. 1 s. ř. s. (per
analogiam) rozhodnutí správního orgánu soud zruší, zjistí-li, že byly překročeny meze
správního uvážení nebo bylo zneužito. To však z postupu žalovaného dovodit nelze, neboť ten
velmi pečlivě zjišťoval skutkové okolnosti, které se osoby PhDr. Š. dotýkaly a měly vazbu na
obsah §8 odst. 10 cit. zákona. Nedostatek svého přesvědčení o vhodnosti řečeného podrobně
odůvodnil a ony důvody vychází ze shromážděných důkazů, nejsou s nimi v rozporu a
představují jejich logické vyústění a své obavy transparentně projevil při dodržení zásad
správního řízení.
Úkolem soudu ve správním soudnictví je přezkoumávat zákonnost napadeného
rozhodnutí, tedy posoudit soulad napadeného správního rozhodnutí se zákonem,
popř. prováděcími právními předpisy vydanými v mezích zákonného zmocnění. Úkolem
soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci a posuzovat v daném
případě.
Úkolem soudu je posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně
vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav a zda
tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek
stanovených zákonem.
V dané věci byly skutečnosti, jejichž význam žalobce v žalobě pro posouzení
možného udělení souhlasu zpochybňuje, jednoznačně prokázány. Ministerstvem financí ČR
rozhodnutím č. j.101/68437/1993 ze dne 27. 1. 1994 byla uložena pokuta ve výši 100 000 Kč
za účetní a jiné nedostatky, a to v době, kdy PhDr. Š. byl předsedou představenstva, tudíž plně
za činnost společnosti odpovídal. Stejně tak druhá skutečnost, a to uvedení nepravdivých
údajů v čestném prohlášení, ať již se jednalo o nedorozumění či nedbalost, byla prokázána.
V průběhu správního řízení nebyl jeho účastník zkrácen na žádných svých procesních
právech, když pochybení správního orgánu v prvním stupni, který před vydáním rozhodnutí
nedal zúčastněným osobám možnost před vydáním rozhodnutí, vyjádřit se k podkladu
rozhodnutí, ke způsobu jeho zjištění, popř. navrhnout doplnění v souladu s ust. §33 odst. 2
správního řádu Prezídium Komise pro cenné papíry napravilo v rámci řízení o podaném
rozkladu. Pokud při rozhodování přihlížel žalovaný i k vlastní „Metodice posuzování
způsobilosti osob“, nedopustil se jednání nad rámec zákona. Cílem této interní metodiky
je pouze konkretizovat hlavní zásady rozhodování v rámci správního uvážení Komise
pro cenné papíry při posuzování způsobilosti fyzických osob pro výkon funkce statutárních
orgánů, členů statutárních nebo dozorčích orgánů investiční společnosti, investičního fondu,
obchodníka s cennými papíry a jiných stanovených osob z hlediska jejich zkušeností,
kvalifikace a vhodnosti pro důvěryhodnou a transparentní činnost. Uvedená metodika není
právním předpisem, ale interní instrukcí, která nevybočuje z mezí zákona č. 248/1992 Sb.
a ani s ním není v rozporu. Vydání interních předpisů, jakožto vnitřních aktů řízení,
nepovažuje soud za neobvyklé ani nepřípustné.
Žalobou napadeným rozhodnutím nebyl žalobce zkrácen na svých právech
v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují jeho práva nebo povinnosti ve smyslu ust. §65 odst. 2 s. ř. s.
Žalobce rovněž nebyl postupem správního orgánu zkrácen na právech, která mu
příslušejí takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve smyslu
ust. §65 odst. 2 s. ř. s., neboť v průběhu správního řízení mu byla dána možnost svá práva
uplatnit, což také učinil.
Soud dospěl k závěru, že žalovaný při rozhodnutí vycházel z řádně zjištěného
skutkového stavu a rozhodnutí, které vydal, není nezákonné. Proto žalobu ve smyslu ust. §78
odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce ve věci
neměl úspěch a žalovanému náklady v tomto řízení nevznikly, resp. je nepožadoval (§60
odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 4. 9. 2003
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu